Pavel Mervart strana 8 z 46

Raimond Gaita je australsko britský filosof a spisovatel, českému čtenáři doposud známý jen z ojedinělých překladů dílčích textů. Jeho kniha Sdílené lidství. Přemýšlení o lásce, pravdě a spravedlnosti je vysoce aktuální text, který čtivým způsobem širší veřejnosti zprostředkovává filosofická témata dobra a zla, rasismu, genocidy, ale také problém zodpovědnosti intelektuálů v pohnutých dobách. Snoubí se v ní autorovo hluboké porozumění pro všechny znevýhodněné či utlačované s jeho výjimečnou schopností originálním a citlivým způsobem reflektovat aktuální tíživá témata, která knize přinesla ocenění v The Economist (Books of the Year 2000), The Times Literary Supplement a The Philosopher’s Magazine. Autor, který je emeritním profesorem King’s College London a University of Melbourne a Senior Research Fellow při Centru pro etiku Univerzity Pardubice, ve Sdíleném lidství zužitkovává výsledky svého životního díla obsaženého v jeho vlivné odborné monografii Good and Evil: an Absolute Conception. Zároveň se ve Sdíleném lidství ukazuje též jako nadaný spisovatel, kterému rok před jeho finalizací vyšel zčásti autobiografický bestseller Romulus, My Father, jehož filmové zpracování z roku 2007 vyhrálo cenu AFI a přineslo Gaitovi celosvětové uznání. Svůj dar zprostředkovávat filosoficky hluboký vhled široké veřejnosti využil Gaita později ještě v knihách The Philosopher’s Dog: Friendships with Animals a After Romulus, v nichž obou kromě jeho zájmu o lidské bytosti nachází vyjádření také jeho láska ke zvířatům.

Sborník Řeč materiálu představuje závěry z odborné konference Historický interiér a řeč materiálů konané v roce 2022. Ve sborníku jsou prezentovány specializované studie z jednotlivých odborných etap a tematických celků, včetně textů zahraničních i domácích specialistů. Studie se zaměřují na několik okruhů. Jedná se o vymezení některých pojmů, k nimž patří historický interiér, původní technologie, kvalita materiálů anebo autenticita. Příspěvky dále sledují stavební prvky jako nedílnou součást historického interiéru a rekonstrukce historických interiérů či jejich částí s využitím znalostí původních technologií a materiálů. Studie vystihují autentické tradiční technologie a materiály, jejich kvalitativní výzkum s cílem identifikovat příčiny a faktory, které jsou zdrojem transmise, modifikace nebo zániku tradičních řemeslných technologií. Neopomíjí ani dopad detailních znalostí tradičních materiálů a technologií na rehabilitaci historických objektů. Jednotlivé texty ve sborníku mohou proto přispět k ochraně, restaurování, prezentaci a edukaci v oblasti tradičních řemesel spojených se stavební činností a interiérovou tvorbou v měšťanském a aristokratickém prostředí.

Ruský středověký asketa a mystik sv. Nil Sorský (1433–1508) se těší zájmu současných učenců již více než sto padesát let – jeho dílo bylo postupně přeloženo do většiny evropských jazyku. Touto publikací se k nim přidává i naše prostředí. V první části knihy se autor věnuje životu sv. Nila, dobovému kontextu jeho působení, tj. Moskevské Rusi přelomu 15. a 16. století, dále pak analyzuje asketovy spisy nejen v kontextu ruské středověké kultury, nýbrž také z hlediska širších náboženských vztahů v oblasti Byzance, Balkánu a východní Evropy, zejména tzv. hesychastického hnutí. Druhá část přináší překlady veškerých dochovaných autorových spisů. Kniha rovněž obsahuje čtyři přílohy, a sice překlady kratších textů spojených se životem a duchovním dědictvím sv. Nila.

Předkládaná monografie představuje výsledek celoživotního badatelského zájmu Niny V. Pigulevské v oboru syrského křesťanství. Jedná se o dosud nepřekonaný úvod do dějin a kultury Syřanů. Podrobně je popsán základní přínos syrských křesťanů pro translaci řeckého myšlení do syrského a následně arabského prostředí, úspěchy syrského lékařství, alchymie a astrologie, jejich zásadní podíl na šíření křesťanství od břehů Středozemního moře přes řeku Eufrat až po Čínu. Zvláště přínosné jsou pak biografie nejvýznačnějších osobností syrského raného středověku.

Kniha se věnuje polozapomenuté osobnosti venkovského učitele Jaroslava Petra (1862–1922), který se významně podílel na reformách českého školství v období na přelomu 19. a 20. století a zároveň byl činorodým kulturně-vzdělávacím, sociálním, osvětovým pracovníkem. Petr byl jedním z prvních pedagogů, kteří si uvědomovali význam prostředí, v němž dítě vyrůstá a žije, na vývoj jeho osobnosti, a tedy nutnost při výuce z tohoto prostředí vycházet. Byl naším nejvýznamnějším představitelem tzv. pedagogického regionalismu a napsal jednu z prvních učebnic prvouky. Zabýval se ale i dalšími problémy specifickými pro venkovské školy. Byl zastáncem školy volné a činné, jeho poznatky a učební metody mohou být učitelům inspirací dodnes. Značnou pozornost věnoval také literatuře pro děti a mládež. Psal kritiky, recenze, sestavil seznam vhodné četby, inicioval vydávání umělecky kvalitní literatury pro čtenáře tohoto věku. Především to byl ale člověk pozitivně laděný, odvážný, společenský, činorodý, se zájmem o vše, co se děje v jeho okolí, a s velkou chutí toto dění ovlivňovat. Byl aktivním členem mnoha místních spolků, od hasičského po divadelní, založil hasičský časopis Metuj, vesnickou knihovnu, pořádat výstavy a vzdělávací přednášky pro veřejnost. Na Policko přivedl mnoho umělců a literátů, s nimiž podnikal i bujaré výpravy do horských hostinců. Kniha je doplněna dobovými fotografiemi a ukázkami i reprodukcemi dětských kreseb z Petrovy učebnice Prvouky, které nabízejí zajímavý vhled do prostředí Nízké Srbské, Machova a krajiny kolem na přelomu 19. a 20. století.

Všechny prózy, které jsme zařadili do tohoto skromného výboru, vycházejí v češtině vůbec poprvé. Spadají do prvního období spisovatelovy tvorby, tedy do doby, kdy v Rothově tvorbě dominoval pesimistický až nihilistický postoj ke stavu poválečného světa. Hned první povídka zachycuje atmosféru ztráty domova, v níž vyprávěč marně smotává nitky rozbíhajících se příběhů dohromady. Nedatované Nemocné lidstvo, obrazově drásavá, takřka expresionistická próza, líčí obraz všeobecného chaosu. Snovou, až temně romantickou atmosféru má povídka Duben z roku 1925, která vychází z až pohádkové fascinace ženským elementem. Z výboru je možná nejvýznamnější text Jahody, textový fragment z roku 1929, jejž původně autor zamýšlel rozvést do románové formy. V Jahodách působí harmonický prvek nenarušen a v plné síle, jako pohled do ztraceného dětství, do světa, který dávno přestal existovat.

Publikace představuje dílo dvou quebeckých autorů haitského původu, Emila Olliviera a Danyho Laferriéra, představitelů „migrantské“ literatury, která se prosazuje od 80. let 20. století nejen v Kanadě. Analýza se zabývá temporalitou a spacialitou ve vybraných Ollivierových a Laferri?rových románech, v nichž je zjevné jejich propojení s exilem. Témata opuštění země, adaptace v cizině a problém návratu do vlasti rezonují v dílech všech migrantských spisovatelů. Studie si klade za cíl postihnout specifické zpodobení chronotopu exilu v tvorbě obou autorů ve světle starších i novějších teoretických přístupů k problematice.

Kniha Ty dny v Praze obsahuje překlady pěti textů indického spisovatele Nirmala Varmy. Všechny texty spojuje mimo jiné to, že se odehrávají v Praze v 50. a na konci 60. let minulého století. Z celé knihy je patrné, že si Nirmal Varma Československo a zejména Prahu oblíbil záhy po svém příjezdu do Prahy v roce 1959. Stěžejní částí knihy je novela Oněch pár dní, v níž je věrně zachyceno pražské prostředí 50. let 20. století a tehdejší studentský život zahraničních stipendistů. Hlavní hrdinka novely Raina, do které se o několik let mladší Nirmal zamiloval, byla za války totálně nasazena v Kolíně nad Rýnem. Něco o tom vypráví, ale zřejmě nepříliš ráda. Nirmal však jejímu vyprávění dychtivě naslouchá a přemýšlí o něm. Zaujalo ho patrně nejvíc to, jak mohla válka pokřivit lidské životy. Rainin manžel nebyl po koncentráku schopen včlenit se do mírového života, Raina vedle něj vlastně také ne. Cestuje, bere s sebou dítě, s kterým žije sama, ale příliš se mu nevěnuje. Je zvyklá na krátké známosti a loučení. Když se musejí rozejít, netrpí tolik jako Nirmal. Možná netrpí vůbec. Nirmal tyto povahové rysy spojuje s prožitou válkou. Náznaky tohoto myšlení se objevují i v pasážích, kdy tráví čas se svými pražskými přáteli a když o nich přemýšlí. Ke dvěma vzpomínkovým esejím z let 1968–1969, které tuto knížku uzavírají, snad ani není co dodat. Pamětníkům mohou vhrknout slzy do očí a mráz přejet po zádech. Kdo tu dobu nepamatuje nebo zapomněl, může se zde opravdu hodně dovědět – jak lidé mysleli, co cítili. Dovědět se to od spisovatele, který, ač ne zdejší, to věděl a dovedl sdělit.

Titul „Krétská epopej“ napovídá, že ústředním námětem knihy je staletý heroický boj řeckých Kréťanů za svobodu proti dobyvatelům a okupantům, kterých se na ostrově v průběhu věků vystřídalo vícero. Po šířeji pojatém zeměpisném, přírodopisném, gastronomickém a sociálně-kulturním úvodním všeobecném popisu Megalonisi (Velkého ostrova) se publikace věnuje krétským dějinám od antiky po současnost. Notoricky známé Mínojce a Mykéňany víceméně jen zmiňuje, více se zaměřuje na dórskou antiku včetně římského období, na starověké mýty o Mínoovi, Diovi a další bájné postavy. Historický exkurz pokračuje dosud v české literatuře opomíjenými obdobími Byzance a arabské, benátské a osmanské (turecké) nadvlády nad Krétou. Hrdinskou epopej krétského lidu završuje kapitola z novějších dějin vykreslující německou invazi, okupaci a místní odboj za druhé světové války. Nechybí vylíčení krétského národopisu, folkloru a tradic v závěru knihy. „Krétská epopej“ podává českému čtenáři ojedinělý průřez dějinami a vývojem Kréty od starověku do současnosti zpestřený občasnými osobními poznatky a zážitky autora, který navštěvoval Krétu jako etnograf a badatel, na Krétě pracoval a žil, ale mnohdy na ní pobýval také jako běžný turista.

Monografie se zaměřuje na jeden z hlavních prvků v oblasti managementu znalostí, a tím je transfer znalostí a řízení transferu znalostí. Předmětem zájmu je významný zdroj znalostí pro cestovní ruch, kterým je akademická obec. Publikace tak reaguje na aktuální trendy, kdy schopnost, resp. nutnost měnit se a flexibilně reagovat na změny okolí vychází ze schopnosti učit se. Znalosti jsou proto v současnosti jedním z nejdůležitějších zdrojů organizace. Cílem monografie je popsat transfer znalostí z akademického prostředí směrem k podnikům cestovního ruchu a zdůvodnit nutnost vytváření efektivního systému sdílení a transferu znalostí nejen v podnicích, ale zejména v rámci destinace cestovního ruchu. Snahou je kriticky posoudit, v čem jsou akademické znalosti pro podniky cestovního ruchu přínosem a zda jsou použitelné v praxi. Výstupem monografie je návrh modelu transferu znalostí v destinaci cestovního ruchu a naznačení směrů dalšího výzkumu v oblasti transferu znalostí zejména z akademické sféry směrem k podnikům cestovního ruchu.

Kniha představuje náčrt Aristotelova myšlení o živém, zaměřený zejména na problematiku rozmnožování a vzniku živočichů. Obsahuje překlad první knihy spisu O plození živočichů (De generatione animalium), textovou přílohu s vybranými pasážemi z dalších biologických spisů a výklady o vybraných souvisejících tématech (vědecká metoda, teorie kauzality, klasifikace živočichů, problematika duše a života...). Díky tomu může kniha sloužit i jako svébytný úvod do Aristotelova myšlení prizmatem jeho vědy o živém.

Přítomná kniha není jen volnou sbírkou duchovních úvah, nýbrž postupným uvedením do meditace a kontemplativního způsobu života. Mezi naše témata patří zacházení s tělem, meditační ztišení těla i duše. Dále je řeč o vnitřním uzdravení, které je plodem meditace, avšak zároveň i předpokladem pro její prohloubení. Smyslem této cesty je sjednocení s Bohem ve vnitřním mlčení. Osvobozující vnitřní mlčení se ovšem netýká jen času meditace, nýbrž celého našeho každodenního života. Znamená nebýt stravován vlastními úpornými myšlenkami, ale být otevřen pro skutečnost, vnímat, žít v přítomném okamžiku, v Boží přítomnosti. Vnitřní mlčení se stává hlubokým pokojem a svobodou ducha tváří v tvář životním těžkostem.

Autentických arabských křesťanských textů, které by se vztahovaly k předislámské době, není mnoho, a i z těch, které se dochovaly, jen obtížně vysvítá představa o křesťanské víře jejich autorů. Zlomky připomínající události z Písma nebo útržkovité obrazy chrámů, modliteb, mnišského života málokdy vyjadřují autorovo vlastní přesvědčení. Takzvaná předislámská poezie nabyla dnes známé podoby v prvních staletích formujícího se islámu a odráží jeho interpretační záměry. Tato unikátní kniha nabízí nejprve vhled do historie Arabského poloostrova na základě dobových zpráv řeckých, syrských a arabských autorů, dále stručný úvod do arabského básnického mistrovství s krátkými ukázkami ze staroarabské poezie a nakonec čítanku veršů. Výběr třiatřiceti ukázek je seřazen podle katechetického klíče od zamyšlení nad smrtí, věčností a údělem duše k úvaze o Boží moci ve stvoření, o lidské vzpouře a o Božím milosrdenství. Stopy křesťanské kultury, jakoby zaváté pískem, dávají tušit duchovní bohatství arabské předislámské doby, formované nejen kmenovým pohanským dědictvím, ale také křesťanským životním stylem vyšlým z kultur vyspělých okolních říší.

Iónské archaické kosmologie patří mezi nejstarší výklady univerza. Představují pojetí Země, nebe a nebeských těles, které předložili na počátku filosofie v 6. století př. Kr. iónští myslitelé: Míléťané Thalés, Anaximandros a Anaximenés, dále Xenofanés z Kolofónu a Hérakleitos z Efesu. Kosmologie iónských archaických myslitelů však můžeme poznávat téměř výhradně až z referátů pozdních autorů. Přestože je nelze dostatečně rekonstruovat, je možné poodkrýt některé společné prvky. Z nich vystupuje zejména meteorologická povaha těchto koncepcí. Vznik nebeských těles byl obvykle vysvětlován v souvislosti se zapálením vypařované vlhkosti. Nebeská tělesa byla následně popisována v analogii s meteorologickými jevy a měla obíhat pouze nad Zemí. Předkládaná kniha ovšem poukazuje na to, že meteorologická povaha iónských archaických kosmologií a oběhy nebeských těles pouze nad zemským povrchem jsou průvodními znaky Země, považované za dolní dimenzi celého univerza. Podle této koncepce se od povrchu Země směrem vzhůru prostírá oblast nebe a prostor celého univerza se rozkládá pouze mezi nebem a Zemí. Od tohoto převládajícího výkladu se odlišovala Anaximandrova kosmologie, která v iónské tradici 6. století př. Kr. představuje výjimku. Současně lze soudit, že iónské archaické kosmologie stály na počátku vývoje, který můžeme v předsókratovském období sledovat. Kosmologie 5. století př. Kr. byly totiž charakteristické zejména pojetím nebeských těles jako hmotných objektů obíhajících i pod Zemí, která již byla pokládána za kosmické těleso. Příčinou daného vývoje mohla být Parmenidova formulace nebeské sféry, v kosmologickém smyslu vycházející z Parmenidova pravého jsoucna jako všezahrnující jednoty veškerenstva. Z ní byla dále odvozena představa prostoru kolem kulové Země. Pokud nebeská sféra a kulový tvar Země byly výsledkem rozumové spekulace, právě v jejím důsledku postupně zanikla i iónská archaická vnímavost světa.

V pánvi řeky Sepik na Nové Guineji stačilo k rozhodnutí o osudu čerstvě narozeného dítěte slovo muže: „umýt“, nebo „neumýt“. Kniha otevírá téma porodu jako sociálního a kulturního jevu. Porod je sám o sobě na kultuře nezávislým jevem, v různých časech a kulturách však vznikají „zaručeně správné“ představy o tom, jak mají lidé přicházet na tento svět. Kolektivní monografie Porod otevírá témata kulturní tvárnosti porodu, zároveň ukazuje limity kulturního konstruktivismu. Kromě smrti, kdy ze světa odcházíme, neexistuje silnější téma, než jak na svět přicházíme.

Jak máme rozumět smyslu stvořeného daru bytí, jestliže je jeho dárcem Bůh Otec, Syn a Duch svatý? Jak se mění naše porozumění skutečnosti, jestliže je jejím smyslem trinitární sebedarování? K těmto a dalším otázkám přistupuje autor v návaznosti na celé dílo Klause Hemmerleho z christologické perspektivy. Teologické i praktické následování Ježíše Krista nás přivádí k tajemství jeho sebedarování. Tím, že Kristovo sebedarování až do krajnosti zprostředkovává skutečnost Boží meziosobní lásky, stává se výchozím bodem obnoveného porozumění bytí v křesťanské ontologii či metafyzice. Autor proto nejprve prozkoumává různé historické podoby vztahu christologie a metafyziky. Na jejich pozadí identifikuje specifický význam díla Klause Hemmerleho, přičemž zdůrazňuje souvislost s Hemmerleho křesťanským životem, působením a službou. Systematické rozkrytí christologického základu trinitární ontologie Klause Hemmerleho pak poukazuje ke křesťanské metafyzice jako metafyzice utrpení a lásky, která se otevírá v horizontu bytí vymezeném na jedné straně propastným „proč“ veškerého utrpení, na druhé straně propastnou a do krajnosti jdoucí láskou, která toto utrpení bere na sebe.