Pavel Mervart strana 8 z 39

Předkládaná monografie se zabývá teologicko-etickou reflexí mezinárodní migrace a imigrační politiky. Autor hledá ve světle teologické etiky odpovědi na následující otázky: Je rozdělení světa do jednotlivých států eticky odůvodnitelné? Je ospravedlnitelná existence imigrační politiky, tj. regulace mezinárodní migrace? Odpovědi na tyto otázky s sebou přinášejí řadu etických implikací, které by se měly promítnout do utváření imigračních politik i do angažmá křesťanských církví. Práce předkládá nejprve historický pohled na realitu států a imigrační politiky a na vybraných imigračních politikách jednotlivých států představuje typizované modely současných imigračních politik. Dále autor prezentuje relevantní podněty z novodobé politické filozofie. Opírá se přitom zejména o myšlení I. Kanta a H. Arendtové, ale diskutuje rovněž normativní sociálně-filozofická východiska současné imigrační politiky. V závěrečné kapitole jsou formulována teologicko-etická řešení. Autor přitom vychází ze základních principů křesťanské sociální etiky - z principu personality, solidarity a subsidiarity -, které na základě zpracovávaného tématu kriticky reflektuje, a prezentuje rovněž postoje vůči přijímání cizinců v dějinách křesťanského sociálního učení a teologického myšlení. V závěru nabízí eticky koncipované podněty pro imigrační politiku a působení křesťanských církví.

Ruský myslitel Nikolaj Losskij (1870-1965) se nesmazatelně vepsal do duchovního a intelektuálního života prvorepublikového Československa a v době válečného rozdělení republiky plodně působil též na Slovensku. Ještě před příchodem Losského do Československa představil jeho světonázor František Krejčí. Hlubší poznání ovšem přinesly Losského vlastní studie v časopise Ruch filosofický, kde také Losskij získal okruh intelek-tuálně a duchovně spřízněných duší. Jeho přáteli se stali Karel Vorovka a Ferdinand Pelikán, kteří se ruským myšlením profesně zabývali. Zvláštní sympatie si u Losského získal Vladimír Hoppe a bratři Ctibor a Miloš Bezděkovi. V této monografii je Losského působení představeno nejen na základě biografických a bibliografických dat, ale především je interpretováno metodologií využívanou ve spirituální teologii. Nosnými tématy k teologické reflexi jsou Losského pojetí mystické intuice a duchovní rozvoj osobnosti.

Souborné vydání deseti básnických sbírek Bronislavy Volkové, které představují její celé dosavadní básnické dílo. Kniha je ilustrována také deseti autorčinými kolážemi. Součástí publikace je rovněž CD s autorským čtením B. Volkové. Knihu uzavírá doslov z pera V. Novotného a několik úvodů a doslovů zahraničních vydání již dříve publikovaných sbírek. Bronislava Volková je exilová básnířka žijící v Bloomingtonu, USA, kde se stala řádnou profesorkou na Indiana University. Z Čech odešla v r. 1974. Je autorkou deseti knížek poezie publikovaných v PmD Mnichov a v jejím vlastním nakladatelství Explorer Editions. Publikovala také řadu dvojjazyčných česko-anglických vydání. Od r. 2000 se věnuje i kolážím a multimediálním představením. Je rovněž autorkou knih z oboru lingvistické a literární sémiotiky a hlavní spoluautorkou rozsáhlé dvojjazyčné antologie české poezie 20. století. Její poezie byla přeložena do osmi jazyků.

Je možným stretom pravdy o bytí a jazyku práve bod mlčania? Ak áno, tak potom pozvanie k tematizácii mlčania je oprávneným počinom autora tejto publikácie. Titulný triptych Mlčanie, bytie, jazyk je myšlienkovým svetom, ktorý sa pýta na spojitosť bytia a jazyka. Táto otázka je v prvom rade kladená filozofovi bytia, Heideggerovi a filozofovi jazyka, Wittgensteinovi, ako dvom emblematickým postavám súčasného západného myslenia. Autor hľadá pravdu bodu stretu, ktorým je skúmaný pojem mlčanie. Mlčanie ako hranica bytostno-jazykovej pravdy. Takto napr. Kantom nastavené hranice metafyzickej poznateľnosti sveta, alebo Derridom dekonštruktívne skúmané hranice západnej metafyziky, či aj Quineová problematika ontologickej relativity sú volané, nie nepodobne ako iné jazykovo-bytostné poriadky, pred súd pravdy o ich opodstatniteľnosti. V znení Parmenidovej tézy "Byť a myslieť je to isté" sa miesto tejto pravdy situuje k bodu stretu ontologickosti - bytia a jazykovosti - myslenia. Možno azda mĺkvo prepočuť túto naliehavosť?

Kniha Karla Sládka se pokouší velmi čtivým a přesto řemeslně zdatným způsobem o uchopení ruské spirituality 19. století a první poloviny 20. století. Text, který rozebírá náročné otázky, je psán velmi přesvědčivě a s patřičnou akribií. Autor se soustředí na nejznámější a nejvlivnější autory a osobnosti zvoleného období. Mezi duchovními otci ruských teologů 20. století si vybírá Dostojevského a Solovjova; z teologů první generace "stříbrného věku" si zvolil Florenského a Bulgakova; z druhé generace to jsou emigranti Evdokimov a Losský, kteří bez pochyby vycházejí z domácí ruské tradice, ale zároveň reagují na myšlenkové prostředí, ve kterém žijí. Sládek se u jednotlivých postav zaměřuje na ústřední myšlenku jejich odkazu, což mu ovšem nijak nebrání v tom, aby - pokud mu to plánovaný rozsah dovolí - je představil v jejich komplexnosti.

Při jakémkoli uvažování o evoluční teorii se každému ihned vybaví jméno Charlese Darwina, méně je však známo, že nebyl bez předchůdců. Autoři této knihy studují starší předlohy moderní teorie evoluce a ukazují, že její některé důležité prvky se v zárodku objevují již v antice, i když tam ještě nelze najít její všechny klíčové rysy. Kniha dále představuje dynamické myšlení proměňujícího se světa, typické pro některé nejstarší řecké myslitele, které je základnímu konceptu evoluce přinejmenším otevřeno. Výklad mapuje výskyt evolučních názorů a výkladů, rozsáhle se věnuje raným iónským myslitelům, obzvláště Anaximandrovi a Hérakleitovi, z pozdějších autorů pak Empedokleovi a Lucretiovi. Pozornost je zaměřena i na teleologické myšlení klasické doby, které zabránilo dalšímu vývoji pro toevolučního myšlení.Na závěr se autoři pokoušejí najít odpověď na otázku, co stálo v cestě tomu, aby s touto přelomovou teorií přišel někdo jiný mnohem dříve.

Kniha představuje tři pozoruhodné byzantské literární experimenty vzniklé v 9. a 12. století: Verše o Adamovi Ignatia Diakona, Kočkomyší válku Th eodóra Prodroma a Dramation Michaéla Haplúcheira. Označení "kvazidramata" sice literární formou odkazuje k dramatu, nicméně díla pravděpodobně nebyla určena ke scénickému provedení - potřeba divadla se v Byzanci nasycuje spíše nepřímo v různých projevech teatrality. Uvedená díla navazují výrazovými prostředky na antickou tragédii, ale zasazují ji do nového kontextu, ať již je to kontext křesťanský a vzniká tak biblické drama, nebo je tragédie parodována, či je dokonce využito komediálních postupů aristofanského rázu k dobově aktuální diskusi o společenském postavení intelektuála. Vynikají dramatickými a potenciálně i divadelními kvalitami a svědčí o vzdělání, nadání, vynalézavosti i smyslu pro humor svých autorů, o vlastnostech tolikrát byzantským učencům upíraných.

Kniha Možnosti četby nabízí interpretaci díla Karoliny Světlé na pozadí diskurzu české literární kritiky druhé poloviny 19. století. Autor se soustředí na dobové přístupy k podobám a funkcím národní literatury, zaměřuje se na problematiku úkolů kladených na českého spisovatele. Nad prózami Karoliny Světlé otevírá otázku, v jaké míře mohla tato "společenská objednávka" ovlivňovat individuální umělecký rukopis. Zajímá jej problém autorské i čtenářské reflexe vlastenecky výchovné tendence literární tvorby. Toto dobové přijetí tendence daného druhu coby faktoru, který žádoucím (nikoli limitujícím) způsobem přednastavuje utváření smyslu uměleckého díla, chápe jako výraz dědictví raně obrozenských ideových konstruktů, jako projev pohybu v mýtu o vzkříšeném národu - pohybu, který v rámci takřka všeobecně akceptovaného komunikačního kódu čtenáři sdílejí se svou spisovatelkou. Odpověď na otázku, jak se základní aspekty tehdejšího diskurzu o české literatuře vztahovaly ke spisovatelčině tvorbě a jakými cestami byla Světlá vynesena do pozice ztělesněného ideálu národního slovesného tvůrce, hledá autor ve druhém oddílu knihy. Se zohledněním základních poloh dobové kritické recepce díla Karoliny Světlé se pak ve třetím oddílu pokouší formulovat vlastní rozumění autorčinu uměleckému výrazu. Pozornost zaměřuje především na problém specifických uměleckých postupů na poli poetiky literární postavy (citový a mravní vývoj výjimečných hrdinek, rozvíjení dramatických příběhů lásky završených motivem položení oběti atp.); klade si otázku, v jakém vztahu jsou tyto postupy vůči naplňování vlastenecky výchovné tendence, v jakých ohledech je možné právě v těchto prvcích spatřovat projevy onoho pohybu v obrozenském mýtu. Zkoumaným materiálem jsou zde především ještědské romány z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století (Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina, Nemodlenec), autor ovšem přihlíží rovněž k otevřeně tendenčním prózám z pozdních fází tvorby Karoliny Světlé.

Období raného středověku, v němž do Británie pronikalo křesťanství a záhy zde zdomácnělo, je nazýváno dobou světců a hrdinů. Kniha se snaží seznámit čtenáře s osudy několika svatých tohoto období prostřednictvím vybraných hagiografických děl 7. a 8. století. V jednotlivých kapitolách pojednává o papeži Řehoři Velikém, iniciátorovi misie do Británie, irském misionáři sv. Kolumbovi, sv. Wilfridovi, biskupovi z Yorku, poustevníku sv. Guthlakovi či zakladateli proslulých klášterů ve Wearmouth a Jarrow, sv. Benediktu Biscopovi a jeho nástupci sv. Ceolfrithovi. Publikace přináší také překlady částí latinských legend o těchto světcích. Mgr. Helena Polehlová (nar. 1974 v Chrudimi) vystudovala latinu a angličtinu na Masarykově univerzitě v Brně. Nyní vyučuje na katedře anglického jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Zabývá se anglo-latinskou a staroanglickou literaturou. Mgr. Petr Polehla, Ph.D. (nar. 1974 v Třebíči) vystudoval latinu, estetiku a dějepis na Masarykově univerzitě v Brně. V současné době působí jako odborný asistent na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové a na Diecézním teologickém institutu Biskupství královéhradeckého. K jeho odborným zájmům patří odraz kultu svatých zejména v latinské literatuře středověku a raného novověku.