Pavel Mervart strana 9 z 46

Kniha se zaměřuje na teologii německého jazykového prostoru a věnuje se problematice velikonoční víry u čtyř vybraných současných autorů. Hansjürgen Verweyen, Hans Kessler, Joseph Ratzinger a Klaus Berger reprezentují odlišné styly teologické práce, což se promítá i do jejich pojetí Ježíšova vzkříšení. Autor chce představit, jak vybraní autoři velikonoční tematiku uchopují a jak ji rozvíjejí, včetně některých antropologických a eschatologických souvislostí. Pokouší se identifikovat biblické, fundamentálněteologické a systematické aspekty Ježíšova zmrtvýchvstání u uvedených čtyř výrazně profilovaných osobností pokoncilní teologie a jejich návrhy nechává mezi sebou kriticky a dialogicky komunikovat. Jednou z ambicí knihy je také naznačit souvislost mezi metodou autorů a příslušným konceptem Ježíšova vzkříšení. Hlavním cílem však je přiblížit se tajemství Ježíšova zmrtvýchvstání, tak jak je nalézáme v současné teologické diskusi, přivlastnit si vše přínosné a nabídnout české teologické komunitě k další reflexi.

Miniaturní studie Příliš lidská teologie? přichází s nemalým cílem: představit myšlenkové dílo belgického teologa 20. století Edwarda Schillebeeckxe jako antropologický koncept, jako slovo o člověku a k člověku. Autorka představuje Schillebeeckxovu mistrnou analýzu vzájemného vztahu mezi zkušeností, interpretací a kritikou, jež popisuje způsob, jakým člověk čte svět a jak jej zakouší. Klíčovým pojmem je zde zkušenost. Ta u Schillebeecxke otevírá cestu k náboženským významům, neboť je ukotvuje v tom, co prožíváme, čemu rozumíme, z čeho nemůžeme vystoupit a co pro nás zůstává provždy lidské. Pro autorku je zkušenost heuristickým prostředkem k identifikování roviny všeobecně lidské, náboženské a mystické. Strukturovaný přístup ukazuje skutečnost jako vždy komplexnější než jakékoli představy o ní, náboženskost jako hlubinnou dimenzi lidství, teologickou řeč jako hraniční a odkazující. Bůh tu není žádným objektem. Náboženská zkušenost znamená zakoušet svět způsobem, který jej nepřipravuje o jeho charakter tajemství.

Sbírka básní „Sbírka Orbis pictus se skládá z dosti těžko pospojovatelných citátů z různých moudrých a pečlivě doložených knih, aniž by ale za výběrem citátů stály roky vědecké práce a rešeršování, jak jsme si zpravidla u výpisů citované literatury zvyklí představovat. Právě naopak. Nejde ale jen o čisté gesto nahodilosti, jde o ironicky nastavené zrcadlo naší tendenci zkulturňovat vše, co nám přijde pod ruku, včetně snah podávat uměleckými prostředky zprávy o stavu současného světa, přírody či politiky. Nepřímo se tedy právě k tomu všemu Wudy vyjadřuje. Wudy hledá takový způsob promluvy o současném světě, který by nebyl jen oním pošetilým lidským přisvojováním, dojímáním se, vrháním se za obrazem. V zásadě se tak jedná o dílo odpovídající tomu, o čem v nedávné době mluvil Karel Piorecký ve svém článku o metamodernismu: ironie a zmatení je text plný, toto gesto však není postmoderně relativizující, ale odhalující a sledující jakýsi obzor.“ Tomáš Gabriel

Děj románu běloruského spisovatele Illji Sina (*1978) Libido se odehrává v blíže neurčeném postsovětském městě v době válečného konfliktu, jehož předobrazem se stala válka na východě Ukrajiny probíhající od roku 2014. Do města se přestěhuje bývalá sexuální pracovnice Marie, jejíž někdejší povolání je ohroženo nejnovějšími technologiemi, které stále víc odcizují člověka i těm posledním zbytkům lidskosti v něm. Marie sní o tom, že potká milovaného muže („toho Druhého“) a začne svůj život od nuly, ale démoni její minulosti i všední hrůzy současnosti jí v tom neustále brání. Lze vůbec najít cestu ven ze zoufalství, apatie a všudypřítomné destrukce? V roce 2019 byl román oceněn prestižní literární cenou Jerzyho Giedroyce za nejlepší prozaickou knihu roku, s formulací „za konceptuální ztělesnění současného vnímání světa a efektivní využití experimentálních technik psaní“.

Kniha chce ukázat, jak křesťanská etika vyrůstá z bible a jaké obtíže při tom musí překonávat. Nastiňuje dějinný vývoj křesťanských mravů. A konečně se věnuje i hlavním tématům katolické etiky, jako je svědomí, přirozený zákon, morální skutek, hřích nebo odpuštění. U jednotlivých témat sleduje vývoj nauky v dějinách, protože i dějiny jsou místem teologického poznání. Velký prostor je věnován samotným dějinám morální teologie, což je oblast často opomíjená.

Téměř dva tisíce Čechů se během druhé světové války ocitly v Norsku, kam je proti jejich vůli poslali nacisté v rámci takzvaného nuceného pracovního nasazení. Na severu Evropy zažili nacistickou zvůli, těžkou práci v tvrdých arktických podmínkách, odloučení od rodiny, ale také uchvácení krásou skandinávské přírody a setkání s přátelskými a nápomocnými místními obyvateli. Po válce si říkali „Noráci“ a až do vysokého věku se scházeli, aby společně vzpomínali na tuto drobnou, ale pozoruhodnou kapitolu českých, ale i norských dějin druhé světové války.

Najít odpověď na otázku týkající se etické (ne)přijatelnosti estetických chirurgických zákroků není vůbec jednoduché. Předkládaná publikace, která je určena všem lidem, jimž nejsou cizí křesťanské hodnoty, si klade za cíl zasadit fenomén estetické chirurgie do širšího rámce. Kromě lékařského hlediska seznamuje čtenáře s historií tohoto medicínského oboru, poukazuje na to, jak se v dějinách lidstva měnil ideál tělesné krásy, zkoumá antropologický profil pacienta a věnuje se osobnosti estetického chirurga. Na základě těchto souvislostí se snaží dospět k určitému etickému zhodnocení. V závěru prezentuje krátkou kazuistiku a autorův pohled na věc. Je čistě a pouze na čtenáři, aby si o celé záležitosti udělal svůj vlastní úsudek. Snad těm, kdo v oblasti svého vzhledu nějak trpí a řeší otázku případné estetické operace, alespoň trochu pomůže poodstoupit a podívat se na celou problematiku z určitého nadhledu.

Patočkovo myšlení má podobu soustavných rozhovorů s klíčovými osobnostmi evropského duchovního prostoru. Na tomto prostém faktu je založen svazek, který chce čtenáři představit ve dvanácti kapitolách Patočkovy dialogy s mysliteli antického Řecka, německé klasické filosofie i moderní fenomenologie. Dějinná perspektiva je doplněna systematizujícím pohledem na méně frekventovanou otázku filosofického překladu či politické existence. Záměrem autorů je nechat zaznít jak inspirativním, tak problematickým momentům Patočkových rozhovorů, a tím přispět dalšímu promýšlení myslitelského odkazu nejvýraznějšího českého moderního filosofa, jehož velikost je přímo úměrná vážnosti, s níž dokázal svým inspirátorům naslouchat.

V novější české literatuře se objevuje celá řada próz, jež ukazují, jak do individuálních lidských životů fatálně zasahovaly klíčové historické události 20. století. V mnoha dílech takového tematického zaměření je přitom děj rozvržen do dlouhého časového úseku, takže se v pozadí soukromých „malých dějin“ hrdinů průběžně rýsují téměř panoramatické, byť samozřejmě neúplné a nesouvislé obrazy naší nedávné minulosti. Tato kniha si vybírá právě prózy uvedeného typu, aby na jejich příkladu představila v osmi analyticko-interpretačních studiích jev, který byl doposud v českém literárněvědném prostředí promýšlen a případně aplikován jen okrajově či příležitostně. Jde o tzv. modalitu, projevující se v beletrii nikoli jako komplexní stylová charakteristika nebo žánrová kategorie, ale jako víceméně prchavý „odstín“, nestabilní „tón“ konkrétního uměleckého vyjádření. Jednotlivé kapitoly této knihy tak mimo jiné ukazují, že ve vybraných románových obrazech uplynulého století nemusí nutně převládat jen tragické a apokalyptické naladění, ale že se v nich může projevovat také komičnost, grotesknost a ironie, že jejich realističnost může být podrývána fantastickými momenty nebo také že se satiričnost může funkčně prolínat s erotikou. Závěrečná kapitola pak zvažuje možnost, že pojednávané prózy nespojuje ani tak příslušnost k jednomu subžánru, jako spíše společně sdílená „kroniková“ modalita.

Kniha Podivná literatura? Kapitoly z české homosexuální prózy po r. 1989 si klade za cíl popsat specifické projevy homosexuální zkušenosti či představ s homosexualitou spojovaných v současné české beletrii. Tomuto typu textů bylo doposud věnováno několik málo studií, avšak zcela mimo odborný zájem zůstaly téměř všechny texty populárního charakteru či díla přímo ze spodních pater literární tvorby, stejně tak jako literatura pro nedospělé čtenáře a literární vyjádření v seriálových publikacích. Podivná literatura? zaceluje tuto mezeru soustředěným rozborem českých homosexuálních textů posledních třiceti let, přičemž poprvé v našem prostředí využívá pro poznání komplexu tzv. homosexuální literatury rovněž texty vzešlé z četných periodik vydávaných LGBT+ komunitou. Vytváří se tak plastický obraz vývoje minoritní literatury, který zůstává doposud mainstreamovému čtenáři skryt.

Autoři kolektivní monografie se dlouhodobě zabývají různými úhly pohledů na sociální patologii. Nyní se sešli nad tématem možných ohrožení sociálně patologickými jevy cílové skupiny pedagogů. Učitelé jsou v současné společnosti vystaveni velkým tlakům a očekáváním jak ze strany vzdělávacího systému, tak rodičů, a většinou i samotných dětí. Jejich vzdělávací cesta je však často vedena především směrem rozvoje odborných, nikoli sociálních kompetencí a způsobů řešení problémového chování, se kterým se setkávají, a konfliktů, do kterých se mnohdy dostávají. Ambicí předkládané monografie je analyzovat problematiku sociální patologie z hloubi její podstaty, hledat příčiny a vztahy jevů a zaměřovat se na některá specifika týkající se právě ohrožení učitelů.

Bohemista, polonista, literární historik a univerzitní učitel Petr Poslední si v době covidových restrikcí krátil čas psaním "mikrofejetonů" – osobních a osobitých úvah a postřehů rozestřených přes široké pole jeho zájmů: literatura, věci veřejné (obou "jeho" zemí, Česka i Polska), hudba, zážitky z cest a ze setkání, každodennost velká i malá, současnost i vzpomínky... Společným jmenovatelem krátkých textů je autorova zvídavost, potřeba pochopit a interpretovat po svém, demaskovat povrchnost, ukázat, že "král je nahý"... Občas možná i provokovat zpochybňováním ustálených klišé a kultů v myšlení či hodnocení. (Pokud čtenáře naštve třeba neuctivé zlehčování magického realismu, autor se možná pobaveně směje do hrsti...)

Kolektivní monografie s obrazným názvem Skicář slovanský promýšlí symboliku prostoru a kulturní krajiny v konkretizaci slovanských společenství středovýchodní Evropy. Kniha je s vědomím četných rizik a možných úskalí koncipována jako soubor metaforicky pojatých listů, archů či esejisticky uchopených svědectví, kdy každá ze zařazených studií představuje příklad různě znázorněného vztahu člověka k okolnímu prostředí. Vzniká tak skicář, jehož žánrové vymezení je přirozeně variabilní, přesto však snaha o porozumění krajině v doslovném i přeneseném smyslu je neustále patrným pojivem přítomné publikace. Jednotlivé archy našeho skicáře jsou popsány úvahami propojujícími poetiku slov, obrazů a představ, s nimiž člověk středovýchodní Evropy vnímal metajazykovou komunikaci nejen městské krajiny, konkrétního místa či jejich přenesených významů.

Kniha Podivuhodný svět keltského křesťanství je završením volné, která se počíná Keltskou církví prvního tisíciletí a její spiritualitou (Brno 2002) a pokračuje Keltským křesťanstvím (Červený Kostelec 2010), a je výsledkem mnoha let studia, cest na Britské ostrovy i po kontinentální Evropě, získávání relevantní literatury i pořizování fotodokumentace. Poznatky, které přináší vytvářejí spolu s předcházejícími texty již mnohem úplnější obraz historického keltského křesťanství jako osobité formy orthodoxního křesťanství. Publikace se věnuje též Keltům v předkřesťanském období včetně Keltů v Bohemii a na Moravě. Pojednává o druidech – i o ženách druidkách – a jejich vztahu ke křesťanství. Opomenut není ani král Artuš a příběh o Tristanu a Isoldě – tedy to, co je možné o nich seriózně říci. Doc. ThDr. Gorazd Josef Vopatrný, Th.D., je vedoucím Ústavu východního křesťanství Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy.

V druhém svazku publikace Skály a lidé se autor věnuje především lidem, kteří svůj život nějakým způsobem spojili s Adršpašsko-teplickými skalami. Nejprve jsou to ti, kteří ve skalách nalezli zaměstnání. Vedle tradičních profesí, jako jsou skalní průvodci a převozníci, svůj prostor dostávají i profese, které již patří k minulosti skal: střelmistři a trubači na ozvěnách, flašinetáři, harfenistky či hráčky na lyru, šenkýři ve skalní hospůdce a další. Kapitola věnovaná dobám válečným ukazuje místa ve skalách, která v případě potřeby sloužila jako úkryty. V souvislosti s druhou světovou válkou jsou připomínány i zajatecké tábory a váleční zajatci, kteří ve skalách nebo v blízkém okolí nuceně pracovali. Připomenuty jsou také filmy a filmoví tvůrci, jimž skalní partie poskytly jedinečné exteriéry. Nezapomíná se ale ani na celou plejádu herců, kteří si v těchto filmech zahráli. Druhá část knihy nabízí poměrně ucelený pohled na činnost mnoha lidí, kteří již po několik století pro návštěvníky skal připravují památky z cest – suvenýry.

Josef Volf, milovník života a češtiny, o své třetí knížce mikropovídek říká: Cílem bylo potěšení ze psaní, udělat někomu trošičku radost, pohladit dušičku… A to se mu daří. I po sedmdesátce se kolem sebe i na své bohaté vzpomínky dívá klukovskýma očima, poněkud rošťácky, se smyslem pro humor i sebeironii, okouzleně a laskavě. V jedné z povídek malý zloděj z třešně u silnice sleduje nejprve prestižní soupeření, pak havárii dvou aut-veteránů. Z toho překoceného nohama napřed vyleze majitel pohřebního ústavu, kde vypravěč ministroval, z druhého rozlícená dáma s kožešinovým boa kolem krku. Svou roli sehrálo i plato vajec… A to je jen začátek jednoho z mnoha neuvěřitelných příběhů, které napsal život a dobarvila autorova fantazie.