Pavel Mervart strana 11 z 39

Kniha ruského historika Borise Nikolajeviče Florji se zabývá náboženskými vztahy ve slovanském světě bezprostředně po církevním rozkolu roku 1054. Věnuje se církevní unii Bulharska a Srbska s Římem v první třetině 13. století a jejich následné cestě ke konfrontaci s latinským světem a příklonu k Byzanci, česko-ruským vztahům v raném středověku či roli Uherského království v papežské politice. Analýze rovněž podrobuje postavení Rusi ve středověké Evropě, a to v širším kontextu vztahů se západními sousedy a Vatikánem, ale také s přicházející tatarskou hrozbou. Kniha dále obsahuje podrobný výkladový rejstřík a unikátní obrazovou přílohu.

Kniha Moudrost starých Čechů s podtitulem Odvěké základy národního odboje, která vyšla roku 1943 v americkém exilu, zaujímá jedinečné místo v tvorbě Romana Jakobsona (18961982). Literárněhistorický zájem zde přerůstá v otevřeně manifestovanou ideologii československého vlastenectví, jež se účinně zapojuje do národního odboje proti nacismu. Ačkoliv se jedná o nejrozsáhlejší Jakobsonovu bohemistickou práci, nikdy již znovu nevyšla a stala se bílým místem ve znalosti jeho díla, spíše legendou než poznanou skutečností. V době vydání přitom vyvolala značnou pozornost a bouřlivé reakce od nadšeného přitakání až po naprosté odmítnutí. Nové komentované vydání spisu proto doprovázejí hlavní příspěvky exilové polemiky, do které tehdy vstoupily významné osobnosti české politiky, vědy či kultury: Stanislav Budín, J. L. Hromádka, Adolf Hoffmeister, Jiří Voskovec, Eduard Goldstücker a Otakar Odložilík. Polemika o Jakobsonově knize nahrazovala dlouho chybějící domácí diskusi a předznamenávala mnohé z poválečných kontroverzí o nové orientaci československé společnosti. Tvoří tak dosud málo známou součást diskusí o tzv. české otázce a smyslu českých dějin z perspektivy angažovaného myšlení československého válečného exilu. Rozsáhlá výkladová studie editorů Tomáše Hermanna a Miloše Zelenky nově osvětluje místo Romana Jakobsona v české kultuře a vědě na pozadí jeho válečného spisu. Jejich interpretace nastiňuje různé perspektivy, v nichž je možno nahlížet Jakobsonovo vědecké i veřejné působení, obecně se ale týká zásadního tématu intelektuálních dějin 20. století úlohy vědy, pokud badatel zaujímá postoj k politickým a ideologickým otázkám a svými znalostmi se chce aktivně podílet na jejich řešení.

Kniha byzantologa Sergeje A. Ivanova představuje první monografii ve světové vědě, jež se zabývá fenoménem jurodství a jurodivého chování z hlediska kulturní antropologie. Ve třinácti kapitolách se autor věnuje jurodivým světcům byzantským a ruským (od 6. do 17. století) a zkoumá historické okolnosti a prostředí, v němž tento druh paradoxní svatosti vznikl, i výskyt obdobných jevů mimo východní křesťanství (v západním křesťanství, islámu, buddhismu, šamanismu aj.).

Lidskost je vzácná komodita. Je tím vzácnější, čím intenzivněji jsme si vědomi jejího nedostatku. Od dob osvícenství západní civilizace věřila, že lidskost bude postupovat vpřed společně s rozumovým poznáním a vědou. Že scientia zajistí conscientia. Vždyť přece ten, kdo správně ví, bude i správně jednat. Tak se v duchu kantovského „sapere aude“ optimisticky očekával všeobecný pokrok humanity. Historická zkušenost však ukázala, že s lidskou povahou je to složitější. Je sice pravda, že v oblasti vědecko-technického poznání západní svět zaznamenal mimořádný rozvoj, který mu skýtá nebývalou moc a blahobyt, lidskost však pokulhává, dokonce prodělává krizi. Kultura nadbytku a prosperity ostře kontrastuje se skutečností bídy milionů hladovějících, strádajících, negramotných či marginalizovaných jedinců i celých národů, kterým „civilizovaný“ svět neumí pomoci, neboť má dost problémů sám se sebou. Může s tím škola něco udělat? Může výchova pomoci člověku stát se tím, kým být má? Je v moci výchovy humanizovat člověka? Komenský věřil, že ano. Kniha předkládá jeho pojetí zlidšťování člověka, resp. pedagogické humanizace.

Marek Stašek je tichý, zádumčivý pozorovatel detailů. Zdánlivě odevzdaný osudu, smířený s plynutím času lidského života, se stále se připomínajícím koncem. Krajiny a interiéry jeho velmi úsporných a přesných básní jsou jasně a přitom zvláštně osvětlené jakoby zapadajícím sluncem. Za hranicí ostře ohraničených obrazů číhá tma. Stašek nemluví o strachu, je smířený a klidný… je to však smířlivost na pokraji děsu, prapodivný klid, ticho, v němž jako by se každým okamžikem měl ozvat šílený výkřik.