Pavel Mervart strana 11 z 46

Mladík Vladan se spolu se čtenářem vydává na cestu bývalou Jugoslávií v období těsně před jejím rozpadem i léta po něm. Vezme ho s sebou do rošťácky šťastného dětství na pobřeží Jadranu, projde mlhou úzkostného sledování politických projevů, odůvodňujících vypalování vesnic ve Slavonii, do útočiště panelákového bytu ve Slovinsku, aby po letech vyrazil na putování Chorvatskem, Bosnou a Srbskem zjistit, co se to tady vlastně se všemi stalo. Vypravěčovy reflexe poodhalují mentalitu zdejších lidí, kořeny rozpadu soužití tak blízkých národů a v důsledku neodvratný rozpad jeho vlastní rodiny i světa, v němž žil. Tón vyprávění mistrně osciluje mezi černým humorem, ironickou nadsázkou a temnou hořkostí. Román Moje Jugoslávie (2012) Gorana Vojnoviće (* 1980) byl oceněn slovinskou cenou Kresnik za román roku či v Polsku udělovanou cenou Angelus za nejlepší středoevropský román roku.

Zda se dnes školou povinní žáci dozvědí o tom, co je křesťanská víra a praxe, záleží často výhradně na přítomnosti křesťansky žijících učitelů a učitelek. O nich, o jejich víře, o tom, co mají, mohou či naopak nesmějí do české sekulární školy vnášet, je tato kniha především. A kdo ze čtenářů (pedagogů, vychovatelů, rodičů apod.) hledá alespoň částečnou odpověď na otázku, jaká forma křesťanství je dnes užitečná či naopak již nebezpečná potřebám a tužbám současného pozdně moderního světa, sáhl jistě po zajímavé, odborně populární knize. Autor jakožto akademický pracovník, připravující již více nežli 15 let do praxe budoucí učitele aprobovaného vzdělávacího předmětu Výchova k občanství, je v úzkém kontaktu s mnoha učiteli fakultních a spolupracujících veřejných základních škol, a to v sekularizovaných oblastech Semilska, Jablonecka, Liberecka a Českolipska.

Knížka rybářských povídek je napsaná pro čtenáře, kteří chodí rádi k vodě a do přírody. Pavel Kšajt vás provede svými rybářskými začátky, v nichž se určitě mnozí najdou, a připomenou si dobu svého vlastního loveckého dospívání. Představí své oblíbené rybářské revíry, hlavně řeku Cidlinu a jedno Tiché údolí. Autor s lety dozrává k širšímu pohledu na rybaření, ve kterém nejde jenom o ulovení co největší ryby nebo dokonalé zvládnutí rybolovných technik, ale především o zážitek z lovu a soužití s rybami. Ukáže vám, že velké dobrodružství u vody se dá zažít i za docela obyčejného dne. Některé texty proto zaujmou poutavým příběhem, jiné spíše prožitkem, specifickou náladou, pocitem nebo popisem krajiny. Knížka je také zajímavá svou neobvyklou výtvarnou podobou. Ilustrace jsou vytvořeny vypalováním na dřevo. Jejich autorem je Oto Melter.

Všechny příběhy zařazené do této antologie se týkají osudného roku 1947 a let bezprostředně následujících. Osvobozená Indie byla tehdy rozdělena na dva nové státy – Indii a Pákistán. Na nátlak nábožensky zfanatizovaných davů bylo z Indie odsunuto 7,226 milionů muslimů a z Pákistánu 7,249 milionů hinduistů a sikhů. Texty nezacházejí do dávné historie, netýkají se ani politického pozadí. Líčí utrpení a hlavně psychické a sociální dopady na lidi, kteří museli opustit svoje domovy a usadit se v sousední zemi, jež je nevítala vždy právě příznivě.

Nechte se vést od Frývaldova k Jeseníku, navštivte rejvízskou Noskárnu, jesenický Pentagon či lipovskou Macurovu zatáčku... Kniha se zabývá zeměpisnými jmény (místními, pomístními, uličními názvy) v pohraničí a jejich vývojem od nejstarších dob až do současnosti, a to na materiálu z okresu Jeseník (Slezsko, Olomoucký kraj). Pro tuto oblast – stejně jako pro jiné okresy v někdejších Sudetech – platí, že velká část názvů byla německého původu. Tato skutečnost představovala po roce 1945, v době volající po celkové degermanizaci republiky, palčivou a zásadní otázku s celospolečenským významem. Názvy tehdy byly v různé míře odněmčovány a počešťovány. Právě na tento přejmenovávací proces – jak z hlediska formálního, tak motivačního, pohledem odborné, ale i laické veřejnosti – se text soustředí především. Rovněž podává přehled aktuálních trendů v současných pojmenovacích procesech a názvotvorbě. Autorka se snaží odpovědět na otázky, zda místní obyvatelé nově a v podstatě uměle vytvořené názvy přijali, či nikoliv, jakými způsoby vytvářeli pojmenování vlastní (tzv. živá) nebo zda se mohla mezi obyvateli uchovat některá původní a po válce úředně odstraněná německá jména. Zeměpisné názvy jsou představovány nejen jako jazykové jednotky, ale také jako historická svědectví, předmět diskuzí, doklad regionální identity, součást paměti krajiny či nástroj marketingu.

Kniha Původní obyvatelé a globalizace je v mnoha ohledech jedinečná. Na základě zkušeností a poznatků z dlouhodobých terénních výzkumů se autorský tým zamýšlí nad současnou situací domorodých obyvatel pěti kontinentů. V pěti tematických blocích, z nichž každý představuje specifický úhel pohledu, kniha reflektuje dopady globálních procesů na původní obyvatele i složitou síť vzájemných vztahů, v nichž nemusejí figurovat pouze v roli pasivních obětí, ale jejichž podobu mohou i sami ovlivňovat. V česko-slovenském prostoru představuje kniha zatím první publikaci poskytující komplexní pohled na problematiku původních obyvatel v kontextu současného globalizujícího či glokalizujícího se světa. Kniha je určena českému a slovenskému čtenáři z řad odborné i laické veřejnosti, studentům antropologie, etnologie, politologie, sociologie, kulturních studií, environmentalistiky, geografie a dalších disciplín se zájmem o původní obyvatele.

Souborná edice povídek Víra v člověka zpřístupňuje podstatnou část prozaického díla pozapomenutého českého spisovatele Františka Lesaře (1901–1945). Za svůj nedlouhý život tento rodák z Kostelce nad Orlicí publikoval čtyři knihy, povídky Ovečky na horách (1939) a Všude s námi (1943), romány Tvůj bližní (1942) a Tváří k domovu (1944), další prozaické práce pak zůstaly roztříštěny v mnoha denících a časopisech. Lesařovy prózy byly soudobou literární kritikou nejčastěji přirovnávány k spisovatelům, jako byli Josef Karel Šlejhar nebo Jan Čep, a to jak pro své melancholické ladění, tak pro úsporný literární výraz. Předčasná smrt Františka Lesaře a společenská situace po roce 1948 pak znemožnily důstojné připomenutí jeho jedinečného a nadčasového literárního odkazu. Ústředním tématem Lesařových povídek jsou mezilidské vztahy poznamenávané neporozuměním, míjením, zlem. Jejich etická i umělecká hodnota vyrůstá z autorovy vytrvalé, byť častokrát zklamávané „víry v člověka“.

Barry Lopez (1945–2020) cestovatel, esejista a reportér, shrnuje ve sbírce reportáží z Arktidy dojmy ze svých četných cest po Arktidě v 70. a 80. letech, doplněné o vhledy do jejích dějin. Jeho reportáže se v různé míře věnují hlavně třem motivům. Především je to krajina, její historie, život a dynamika. Druhým motivem jsou lidé, kteří ji obývají – ti domorodí i nově osídlení: píše o předpokladech života v krajině, o tradicích, o souboru materiální i duchovní kultury. Třetím okruhem jeho pozornosti je moderní doba, kdy se stále rychlejším tempem mění jak krajina, tak její obyvatelé, před očima mizí jejich vzájemné historické vazby. To vše je doplněno o dějiny lidského osídlování od nejstarších dob podnes, a také o dějiny nejdůležitějších objevných cest a potýkání se Evropanů s krajinou. Čtenář získá i představu o počátcích intenzivního průmyslového využívání Arktidy (těžba ropy a rud) a může je konfrontovat se současným stavem krajiny a jejího soužití s novými poměry. Sbírka Arktické sny (Arctic dreams) z r. 1986 obdržela v USA Národní cenu za literaturu faktu (National Book Award for Nonfiction); od té doby získal za své knihy řadu dalších ocenění.

Kniha Autonomie v dialogu je součástí širšího projektu, který zkoumá Kantův „vynález“ autonomie prostřednictvím rozhovorů s vybranými postavami evropské filosofické tradice. Co je pravdy na podezření, že autonomie, chápaná jako sebevztah rozumného subjektu, není schopna náležitého vztahování se k jinakosti – ať už je jí míněna jinakost druhého člověka, světa či jinakost boha? Je nutno tuto základní Kantovu myšlenku opustit, a spolu s ní celou tradici „egologické“ racionality, nebo je možné ji nějak vylepšit pomocí impulsů od Kantových pokračovatelů či oponentů? Tento svazek zve čtenáře k promýšlení těchto otázek spolu s B. Spinozou, A. Schopenhauerem, F. Nietzschem, M. Heideggerem, K. Jaspersem nebo J. Patočkou… Většina kapitol má své jádro ve statích, které byly psány se zřetelem k projektu „autonomie v dialogu. Druhá kapitola: Zvrácenost srdce a autonomie, in: L. Benyovszky – J. Matoušek (vyd.), Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum, sv. 7, Praha 2017, s. 125–141. Třetí kapitola: Metafyzika svobody u Kanta a Spinozy, in: L. Benyovszky – M. Pětová (vyd.), Bůh a božství v německém filosofickém myšlení, Praha 2020, s. 21–62. Čtvrtá kapitola: K Schopenhauerově kritice Kanta, in: Filosofický časopis (v tisku). Pátá kapitola: Tak chci, tak přikazuji. Kant a Nietzsche v dialogu, in: Reflexe, 54, 2014, s. 105–126. Sedmá kapitola: Rozumová víra mezi Jaspersem a Kantem, in: Filosofický časopis, 1, 2021, s. 53–73. Osmá kapitola: Patočka, Kant a otázka velkého smyslu, in: O. Sikora (vyd.), Patočka v kontextech, Červený Kostelec 2021 (v tisku).

Publikace Tělo 3.0 navazuje na tři předcházející tituly vydané nakladatelstvím Pavel Mervart. Podobně jako ony představuje témata spojená s lidským tělem a tělesností. Autoři se věnují otázkám ukazujícím lidské tělo a jeho vnímání v důsledku kulturních podmínek, psychického rozpoložení lidí i jejich vrozených dispozic. Jednotlivé kapitoly zkoumají dopady narušených rodinných i společenských vztahů na vnímání těla a tělesnosti; ukazují důsledky změněných stavů vědomí na tělesné vnímání; ptají se na tělesné nedostatky v souvislosti se snahou o dosažení společenského dobra. Tělo 3.0 se zaměřuje na zotročená, zmizelá, zubožená, změněná, nepřijatelná těla a jejich duše.

Autor je přímo zosobněním pojmu poeta doctus, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Protože je utvářen nejen rozsáhlým vzděláním, ale i vytříbenou invenčností. Sám se považuje za konkretistu, což znamená, že v zárodku jeho tvorby nalezneme vztah k Mallarméovi a jeho Vrhu kostek. Básník rozmisťuje osamělá slova na bílé ploše a vytváří tak mnohočetnou spleť možných, zřejmých i zaujatých významů. To není spekulace, ale originálně promyšlená a invenční básnická tvorba. Tedy – poezie par excelence.

Otevřené tělo znamená vydanost člověka prostorům a času. Ocitáme se v tělních útrobách, sledujeme kosti, svaly a orgány, tělo je často průhledné, rozplývá se, dokonce vůbec neexistuje. Zatímco jazyk je převracen naruby, básně jsou běžně sepnuty do forem. Sbírku bez oddílů, plynoucí v jednom dechu, prokládají básně z cyklů jako Dětské scény a Příšerné sonety. Oproti mikrohororům Příšerných sonetů dochází v Dětských scénách k pokusu o návrat do dětského světa pomocí jazykové hravosti. I ten však zaplavuje všudypřítomná krutost a úzkost; laskavý dialog – ve vztahu dvou lidí nebo člověka a zvířete (básně Hymnus, Haiku nehaiku) – se stal vzácností.

Básníkova již desátá sbírka originálním způsobem prohlubuje a rozšiřuje jeho dosavadní tvorbu. Samotný název prozrazuje, že autor hledá různé možnosti, jak utvářet svou poetiku; vedle drobného epického útvaru napíše koláž, či básnický fragment vedle aforismu, a začlení inspirativní citát do osobních myšlenek. Základním tónem je zde téma času, ale uskutečňované mnoha způsoby a v mnoha dimenzích. Živé obrazy z plynoucího světa kolem nás nebo momentky v historických kulisách jsou vždy zároveň hlubokými reflexemi časovosti. Autor nám toto zásadní, a z hlediska vnímání lidské bytosti nepochopitelné určení ovšem nechává palčivě pocítit – třeba v obrazech klidné, nevinné přítomnosti, kdy se ještě zdánlivě nic neděje. Všímá si však zneklidňující korozi tohoto unikavého přítomného momentu, náznaků a předzvěstí budoucího zániku, který je již nějak pevně zasazen v časové struktuře, anebo se naopak dívá na tuto chvíli již z hlediska nastalých událostí. Autor takto z mnoha stran a úhlů krouží kolem momentu kdy věci, události i samotný život přestávají být, a ukazuje jejich uzamčenost v lidském vědomí, kde vše začíná i končí.

Sborník k významnému jubileu nordisty, germanisty, religionisty a hudebníka Jiřího Starého je poměrně pestrý – stejně jako šíře zájmů a mnohovrstevnost vzdělání oslavence samého. Dotčená pestrost se týká sféry tematické, žánrové i stylistické. V knize čtenář nalezne příspěvky přísně odborné, příspěvky kvaziodborné – referující smyšlené motivy a zápletky, leč podávané ve svrchovaně akademické podobě, eseje – filosofující i žertovné, původní autorská prozaická, dramatická i básnická díla, překlady a v neposlední řadě – oslavné ódy. Všechny příspěvky sborníku rámcově sjednocuje (krom zřejmé gratulační funkce) jistá adorace hodnotové výsosti minulých světů, starých osvědčených kvalit, které nepodléhají pomíjivosti. Lze ho tedy označit za konzervativní, rozumíme-li daným pojmem úctu k tomu, co být uchováno zasluhuje, neboť možná není docela marné trvat na kulturní platnosti takových dějinných výstupů, které Jan Patočka klasifikoval jako možnosti „vzmachu z úpadku“.

Profesionální nepřekladatel ve své inteligentní a zábavné knížce poví čtenáři o medvědích včelách, horských velrybách a mnoha dalších pozoruhodných věcech a událostech, které na svých exotických cestách a při svém záviděníhodném jazykovém vybavení prožil a promyslel. Tyto texty vycházely jakožto sloupky v Orientaci, sobotní příloze Lidových novin. Další vrstvu díla vytvářejí autorovi minimalistické básně. Vznikla tak knížka, ve které je radost si počíst.

Slavnostní sborník k jubileu fenomenologického myslitele a příležitostného básníka Jiřího Michálka (* 9. 2. 2021). Oslavenec se věnoval a věnuje široké škále témat a aktivit s filosofií a poesií souvisících, což odráží i tematická a žánrová pestrost sborníku – gratulanti zaslali příspěvky nejrůznějšího charakteru, od vzpomínek přes básně a obrazy po – nejvíce zastoupené – eseje a studie k otázkám biologie, psychologie, filosofie i literatury.