Pavel Mervart strana 13 z 46

Zápletka knihy je zřejmá – jde o charakter. Pokud vám záleží na charakteru vašich dětí nebo dokonce vašem vlastním, mohlo by to být i napínavé. Naučit dítě číst, psát, počítat nebo třeba kotoul letmo představuje určité didaktické umění ze strany učitele. Současná pedagogika je v tomto ohledu značně pokročilá. Vyvinula nespočet vynikajících metodických strategií, jak dětem předat informace, fakta, poznatky a dovednosti. Co ale pedagogice dělá problém, je výchova charakteru nebo učení dobru. Bylo to tak odnepaměti, dnes obzvlášť. Od vypuknutí vědecko-technické revoluce jsme jako lidstvo urazili ohromný kus cesty v oblasti poznání, a to se promítlo do obsahu výchovy a vzdělávání. Množství informací, které si děti musejí osvojit, je tak přemáhající, že není čas „pěstovat mravy“. Teoreticky víme, že výchova a vzdělávání by neměly být pouze o předávání poznatků. V každé příručce typu Úvod do pedagogiky, Základy pedagogiky apod. se dočteme, že kromě předávání poznatků musíme formovat také morálně-volní složku charakteru. Musíme učit dobru. Umíme to ale? Jde to vůbec? Existuje na to nějaká metoda? Co k tomu řekli velcí vychovatelé před námi – Sokrates, Komenský, Rousseau a jiní?

"… ani oblečená, ani neoblečená…" taká mala pred kráľa predstúpiť chudobná dievčina z rozprávky. Ani oblečená, ani neoblečená, zahalená len tenkým, priesvitným závojom - atmosférou - sa vesmírom pohybuje naša Zem. Závoj je riedky a krehký, zložením a vlastnosťami však presne taký, aký potrebujeme. Chráni Zem pred vysokoenergetickým žiarením, ale prepúšťa viditeľné svetlo. Bráni infračervenému žiareniu uniknúť do chladného vesmíru, a tým na povrchu udržiava teplotu, potrebnú pre život. Čo všetko atmosféra neobsahuje - molekuly plynov, vodnú paru, kvapky vody, zrniečka prachu, organické zlúčeniny… Jej zloženie sa v histórii panéty menilo, ovplyvňované (aj) rozmiestnením kontinentov, smerom oceánskych prúdov, a prekvapujúco aj živými organizmami. Iné bolo v časoch zaľadnenia a iné v medziľadových dobách. Na atmosféru stále vplývajú aj živé organizmy. Aj človek. Kniha chce zvedavému čitateľovi ukázať, ako atmosféra pomáha udržiavať stabilné, životu na Zemi vyhovujúce podmienky, ako ovplyvňuje teplotu na povrchu Zeme, aj oboznámiť ho s procesmi, ktoré ovplyvňujú jej zloženie.

Prokop Orel, stárnoucí psycholog, vyrazil v době zimních prázdnin s vnukem a psem do hor. V krajině je zastihne sněhová bouře a výprava uvízne na samotě v roubence. Bílá sněhová idyla se ze dne na den k nepoznání změní. Cesty jsou zavalené stromy, nefunguje spojení, přichází mráz. A pak svitne naděje, je po bouři a stárnoucí muž při obhlídce krajiny objeví stopy, které mu připomínají minulost. Zprvu přinášejí úlevu, ale s přibývajícími dny začnou otvírat staré rány. Prokop Orel dobře ví, že minulosti neuteče, okolnosti mimořádné situace ho nutí zamýšlet se nad svým životem i nad příběhy lidí, ke kterým měl nejblíž. Ublížil někomu, zranil ho natolik, aby pomsta zvítězila nad zdravým rozumem? Dramatické sondy do rodinného soukromí i do profesní roviny mapují život člověka, který hledá a nalézá.

Kniha Mýty Margaret Mead se věnuje životu a vědeckým výzkumům slavné americké kulturní antropoložky, žačky Franze Boase a významné představitelky směru kultura a osobnost. Mead se proslavila hned svým prvním terénním výzkumem provedeným na pacifickém souostroví Samoa, jehož výsledky se však později staly předmětem dosud trvajících sporů mezi odborníky. Autor ukazuje, že myšlenky a odborné názory této antropoložky jsou velice často hodnoceny na základě popularizačních knih, jež napsala, a jen zřídka se berou v úvahu její vědecké monografie a odborné studie. Kniha zavede čtenáře na souostroví Samoa, na Novou Guineu, Bali, ale také do New Yorku a mezi severoamerické indiány. Nechává nahlédnout do antropologické kuchyně slavné vědkyně, seznamuje s jejími odbornými díly a názory v souvislosti s jejím životním příběhem. Ukazuje v jiném světle mnoho mýtů, které se kolem Margaret Mead objevily.

Kniha Základy kulturní antropologie představuje původní českou práci věnovanou kulturní antropologii z hlediska výkladu jejího předmětu a systematiky. Autor se zaměřil na vysvětlení základních antropologických subdisciplín, klíčových tematických okruhů, pojmů a metod a technik výzkumu. Kniha je určena zejména studentům antropologie, sociologie, etnologie, psychologie a archeologie a všem dalším zájemcům, kteří se chtějí seznámit s kulturní antropologií jako holistickou a komparativní vědou o člověku a kultuře.

Návštěva u Velkého kanibala je výborem z ústní tradice mnoha archaických etnik celého světa. Vybrané příběhy zachycují světonázor jednotlivých etnických skupin, jejich životní moudrost, morální hodnoty, hovoří z nich obavy, přání i vnímání krásy lidí nám tak vzdálených. Reálie tvrdého života v džungli, na poušti či na tropických ostrovech, k nimž patřil i kanibalismus a jiné, pro nás kruté či nepochopitelné praktiky, se zde prolínají s nadčasovými hodnotami, filosofickými myšlenkami, moudrostí a poezií každodenního života. První část knihy čtenáře zavede mezi děti přírody, lovce a sběrače kočující australským vnitrozemím, pouští Kalahari nebo deštnými pralesy Konga či Amazonie. Octneme se ve světě lidí, kteří sami sebe vnímají jako součást přírody, kde jsou si pohlaví rovná, kde majetek může být spíš přítěží než hodnotou a kde tlupa někdy musí obětovat své nejslabší členy, aby dokázala přežít nepříznivé období. Jejich životní strategie nepoškozuje životní prostředí, je pružná a vlastně nejúspěšnější, jakou kdy lidstvo mělo. Můžeme zde hledat paralelu ke způsobu života našich paleolitických předků. V druhé části knihy vystupují do popředí etnika s kanibalskou minulostí. Jedná se většinou o kmenové společnosti usedlých zemědělců, zpravidla vedené náčelníky. Kanibalismus tu není představen jako morbidní kuriozita, ale jako mnohostranný kulturní a společenský fenomén. Poznáme různé podoby kanibalských praktik a jejich význam pro jednotlivé kultury. Uvidíme však také jiné stránky života kanibalských kmenů, které nám pomohou uvědomit si, co s nimi máme společného a co z jejich kultur může obohatit náš život.

Kniha se věnuje pronásledování a diskriminaci křesťanů v zemí Blízkého východu a severní Afriky konkrétně v Turecku, Kypru, Ázerbájdžánu, Izraeli, Palestinské autonomii, Jordánsku, Libanonu, Egyptě, Íránu, Saúdské Arábii, Iráku, Sýrii, Pákistánu, Afghánistánu, Libyi, Súdánu a Jižním Súdánu. Jednotlivé kapitoly seznamují v chronologickém pořádku čtenáře s dějinami křesťanství v dané zemi, popisují život místních církví, věnují se důležitým společenským milníkům. Stěžejní části se zaměřují na osudy křesťanů od počátku 20. století do dnešních dnů. V případě těch zemí, v nichž momentálně dochází k rozsáhlému pronásledování (Irák, Sýrie, Afghánistán, Pákistán, Libye, Súdán) či zvýšené diskriminaci (Írán, Saúdská Arábie) křesťanů, se výklad soustředí na kvalifikaci, kvantifikaci a podrobný popis probíhajících událostí.

Reflexe moci bezpochyby jeden z klíčových pojmů politického myšlení se stala výzvou pro autory jednotlivých kapitol předkládané kolektivní monografie. Jejich cílem nebylo dobrat se konečného a nezpochybnitelného výměru moci, neboť takové ambice by nevedly než ke snaze se pojmu zmocnit a využít ho jako nástroje k hodnocení, či přímo k ovládání skutečnosti. Autorským vkladem proto není instrumentalizace moci, ale snaha o porozumění tomuto pojmu z filosofické, religionistické či historické perspektivy. Reflexe moci se tak stává příkladem moci reflexe.

Georges Canguilhem, žák a nástupce Gastona Bachelarda v čele ústavu Institut dhistoire des sciences et des techniques, se řadí k nejvýznamnějším osobnostem francouzského myšlení 20. století. Canguilhem byl profesorem na pařížské Sorbonně, kde k jeho žákům patřili například Michel Foucault, Gilbert Simondon, Gilles Deleuze či Jacques Derrida. Jedná se o autora, jenž zůstává v našem prostředí stále neobjeveným a jehož významné dílo z roku 1955 Poznávání života vyšlo v prvním českém překladu teprve v roce 2017. Předkládaný sborník obsahuje texty pronesené na první mezinárodní konferenci uskutečněné v České republice, která se tomuto mysliteli věnovala. Přináší úvahy zabývající se základními tématy Canguilhemova myšlení, k nimž náleží mimo jiné otázka vztahu normálního a patologického, problém života a jeho poznávání, historie medicíny či teorie zdraví.

Velikonoční hymny svatého Efréma Syrského (306–373) je soubor liturgické poezie složené na základě čtení z evangelií v době velikonoční. Nisibiský jáhen a sbormistr v nich rozjímá Kristovu Paschu, třídenní sled událostí od pesachové hostiny vpředvečer Velkého pátku Ježíšova utrpení a smrti na kříži až po noc Vzkříšení. Proto je také tato sbírka, pocházející z různých rukopisů, rozdělena do tří oddílů: O svátku nekvašených chlebů, O ukřižování a O vzkříšení. Podobným básnickým způsobem svatý Efrém ztvárnil své homilie pro vánoční dobu a pro dobu Velkého postu. Liturgické hymny sestávají z pravidelných strof, které recitoval zpěvák, a refrénů, které zpíval mužský nebo ženský sbor laiků, zasvěcených pro tuto službu na způsob řádových společenství. Tento překlad Velikonočních hymnů navazuje na básnické rozjímání o Adamově vině, ztrátě ráje a jeho navrácení s názvem Hymny o ráji, které vyšly v češtině roku 2018.

Kniha prof. Miroslava Mikuláška je reflexí více než dvaapůltisícileté platónsko-aristotelské tradice umění interpretace a zaměřuje se na hledání vědního paradigmatu této disciplíny v širším dějinném kontextu. Autor v díle sumarizuje metodologické aspekty hlubinné hermeneutiky, poukazuje na myšlenkovou provázanost západního intelektu se spiritualitou východního světa a soustředí se na hledání samotného smyslu a pravdy umění i bytí v proměnách dějin lidského myšlení od antiky až po současnost. V centru jeho pozornosti stojí poznávání tajemství ingenia tvůrčího ducha a hledání klíče nejenom k nitru samotného tvůrce, ale i k duši epochy, v níž se dílo zrodilo. Myšlenka poznání světa skrze slovo se vine a prostupuje celou knihou. Na příkladu románu Mistr a Markétka od ruského spisovatele M. Bulgakova je současně detailně ukázáno, že i umění slova má svou duši. Samotný autor pak prostřednictvím této své filozofující literárněvědné výpovědi rozmlouvá se čtenářem s cílem probudit jeho myšlení, vzkřísit v něm zájem o mravní řád i fungování světa a společně s ním se dobrat pravdy.

Předkládaná kniha se snaží odpovědět na otázku, co je to filosofie (i když to může znít překvapivě, jedná se o jeden z nejhůře uchopitelných filosofických problémů, neboť víceméně každý filosof chápe filosofii jinak než ostatní). Zároveň s tím však probíhá mnohem zásadnější zkoumání týkající se toho, kdo jsme a jaké je naše místo v dnešním vědecko-technickém světě. Nejedná se ovšem o dvě oddělená zkoumání, neboť odpovídat na otázku, co to je filosofie, neznamená vposled nic jiného než objasňovat, kdo jsem (jakožto ti, kteří filosofují). I proto je filosofie spíš praktickým postojem než teoretickou disciplínou či vědou. Jak se ukazuje, filosofie je primárně porozuměním lidské situaci, přičemž lze rozlišit tři základní typy lidské situace (jedná se vlastně o tři základní modality lidské existence): archaický, evropský a dnešní vědecko-technický typ. Zatímco archaický typ lidské situace je charakterizován nejistotou a labilitou lidského postavení, evropský typ se zakládá na imateriálnu, které vytvořil Platón a které jako něco absolutního umožnilo překonat archaickou nejistotu. Dnešní typ lidské situace je zase utvářen vědou a technikou, které jsou tak nejenom důležitou součástí našeho sebe-porozumění, ale rovněž bytí. Pochopit roli a povahu vědy a techniky se proto jeví jako klíčový úkol současné filosofie.

Jak bylo koncipováno a s jakými problémy se muselo vypořádat střední školství v podmínkách multikulturní první Československé republiky? V odpovědi na centrální otázku studie autor chápe školy nejen jako výchovně-vzdělávací instituce, ale jako komplexní kulturní systém. Do něho se snaží proniknout na základě cílených sond k tématům jazykové výuky a dějepisu. Nejedná se o encyklopedický pohled na školství první republiky, ale o kulturněhistorickou studii vzájemného prolínání a odcizování v klíčové oblasti národnostního střetávání. Inspirován tzv. histoire croisée autor sleduje vztahy mezi státními orgány na straně jedné a představiteli jazykově rozdílných škol na straně druhé. Do popředí zájmu se dostává proces vyjednávání, hledání společných cílů, ale i strategie prosazování vlastních národních požadavků. Autor svou mnohovrstevnou analýzou problematiky školství názorně představuje komplexitu národnostní otázky v ČSR, hledá integrační potenciál státní politiky vůči jednotlivým národnostem a zamýšlí se nad důsledky výchovně-vzdělávacího procesu v jednotlivých národních diskurzech. Čtenáři by studie měla dát i odpověď na otázku: Jaký byl transnacionální potenciál středního školství v ČSR?

Kniha ukazuje různé koncepty dějin filosofie jako alternativy určení filosofie, je záměrně provokativní až subverzní, ne však alternativní po způsobu záhadologů a podobných alternativců. Autor nemiluje pochopení filosofie jako nejobecnější nebo dokonce humanitní vědy; upřednostňuje představu filosofie jako myšlenkového pohybu uvnitř pomyslného trojúhelníku vědy (hlavně přírodní), umění a náboženství. V první části knihy rozmotává spletité vztahy různých tradic uvnitř dějin filosofie, různá určení filosofie, odkrývá v nich roli falz, hlavně však roli iluzí. Oklepávání fasády iluzí, pokrytecky zakrývajících myšlenkové stavby, má svou tradici od antiky po novodobou dekonstrukci. Mají dějiny smysl? Samozřejmě, přece jsme je napsali tak, aby měly právě ten, který chceme! Bez podvodu nemohou vypadat libovolně, přesto je možných alternativ velice mnoho. Záleží na výběru autoru a témat, na jejich utřídění, na akcentech výkladu... V druhé části nabízí náčrt jedné z mnoha možných alternativ dějin filosofie. Střídavě vybírá témata jinde většinou okrajová nebo zcela opomíjená, méně obvyklé interpretace tradičně slavných témat, diskutuje možná rozcestí. Zahrává si s představou, že skok od iónských předsokratiku ke Galileimu, Darwinovi a kvantové fyzice by nás ušetřil řady metafyzických pseudoproblému a nadbytečných pojmu: podstat, celkového účelu, záměny náboženství s První Příčinou a Velkým Hodinářem, iluze jednoznačnosti, subjektu a objektu. Za nejtíživější problém považuje nadvládu jazyka, do níž nás dostává jak tradiční metafyzika, tak i sofistické myšlení a většina humanitně orientovaných filosofických inspirací v nové době.

Dvanácté číslo revue Parrésia je věnováno památce slavisty, filologa, historika a předního znalce křesťanského Východu doc. Václava Huňáčka (1931-2018). S touto významnou osobností českého intelektuálního života se čtenář může hlouběji seznámit v pásmu vzpomínek studentů, kolegů a přátel. Dále zde nalezne mj. příspěvky o křtu dětí v byzantské tradici, spojení ikonoklasmu s origenismem, o Ústavu kyjevského knížete Vladimíra, christianizaci východního Laponska v sámských legendách, o teonymu Bohorodička v ukrajinském písňovém folkloru, biblických prvcích v lingvistickém obrazu světa karpatských Huculů, o apofatismu v arménské tradici, o pohledu mandejců na osobu Ježíše Krista, pokusu perského šáha Abbáse I. ukrást Arménům Edžmiacin...

Publikace se věnuje problematice vzájemného porovnání gramatických systémů češtiny, němčiny a angličtiny se zvláštním důrazem na obšírnou a pro studenty velmi záludnou problematiku sloves. Úvodní kapitoly uvádějí čtenáře do koncepčních otázek výuky cizích jazyků. Všímají si procesu prosazování mnohojazyčnosti do české vzdělávací politiky a poukazují na výhody, ale i úskalí, které provázejí učení se dvěma příbuzným jazykům němčině a angličtině po češtině jako mateřském jazyku. V druhé části knihy je už veškerá pozornost soustředěna na porovnání systému sloves, a to zejména s akcentem na slovesa plnovýznamová. Autorky podávají poměrně detailní výklad týkající se osoby, čísla, času, způsobu, vidu, slovesného rodu a neurčitých tvarů slovesných infinitivu/infinitivů a příčestí ve všech třech jazycích. Jazykové jevy mezi sebou různě porovnávají, na konkrétních příkladových větách ukazují, kde by se žáci/studenti mohli dopustit chyb, a kde by tedy měli učitelé v hodinách výuky němčiny i angličtiny zpozornět. Tak detailní porovnání systému sloves je ojedinělé nejen v české odborné literatuře, ale i v literatuře zahraniční.