Pavel Mervart strana 20 z 40

Hymny o ráji svatého Efréma Syrského vznikly jako katechetické rozjímání o Adamově prvotní kráse a o jeho kněžské úloze v ráji, kde směl pobývat v blízkosti jeho nitra – tajemné Boží přítomnosti. Když prarodiče lidstva selhali v této úloze, poté co uposlechli hadův návod k opovážlivosti, ztratili rajský život. Sám Bůh přijal tělo člověka-Adama , aby pokořil Satana a smrt a otevřel tak znovu bránu ráje „vítězům“, kteří v jeho síle bojovali za pozemského života s nástrahami Zlého. Dvanáct hymnických písní barvitě líčí krásy rajské zahrady, stromů a květů, příbytků určených pro spravedlivé. Básník-katecheta se nepokládá za hodného obyvatele ráje, ale v pokoře touží alespoň po místě na jeho okraji. Hymny byly určeny k recitaci se sborovým zpěvem refrénu. V této knize se čtenáři nabízí první český překlad sbírky, pořízený ze syrštiny, doplněný poznámkami a úvodní kapitolou o teologii ráje u svatého Efréma Syrského.

Principál Román Douděra přijíždí se svým cirkusem! Nová kniha básníka Davida Růžičky. Autor dosud publikoval například sbírky: Případ nedopovězené slečny Y; Principálka; Horizont událostí / Veřejný hudlant či Hory na hurá. náš douděra chlapík je zvláštní on do básní vrhá se s vášní jen uslyší tón už z hlavy má zvon a chová se jak prostopášník *** šel vedle sebe a pro tu chvíli těšil se ze své nenadálé výřečnosti pozorně naslouchal tichým pletencům slov jimž nerozuměl ale jež střídavě ještě víc tišil či naopak nechával plně rozeznít hlavou zcela pohlcen neznámou hrou cítil jak se rodí jeho společná řeč této noční procházky tohoto vlahého večera

Hilde Dominová (1909–2006) je jednou z velkých německy píšících básnířek židovského původu, kterým se po strašlivé zkušenosti holokaustu podařilo vrátit němčině platnost básnického jazyka. V její nevšední, vstřícné i tajuplné poezii se promítá mnohaletá zkušenost exilu, ale také zkušenost návratu v podobě „posla smíření“. Básnířka si ve své poezii nestěžuje, i když by k tomu měla mnohý důvod. Neapeluje, ačkoli nepřímo vyzývá k zodpovědnému postoji za pomoci jednoduchých prostředků: odvahy a naděje a řeči. Pojmů, kterým vrací význam – neboť v její poezii nejsou prázdnými slovy. Kniha Jen růže jako opora je prvním knižním výborem tvorby světoznámé německé básnířky v českém jazyce.

Král a kněz Melchisedek je v biblických knihách více méně okrajovou postavou. Přesto dvě krátké zmínky o něm vyvolaly v židovském i křesťanském prostředí celou řadu intepretací, v nichž se tato tajemná postava těší velké pozornosti. Kolektivní práce autorů působících na Katolické teologické fakultě UK předkládá řadu studií, které mapují práci s melchisedechovskými motivy v židovství Druhého chrámu, v křesťanském Listu Židům, a v dalších židovských a křesťanských, ortodoxních i heterodoxních prostředích. Tento soustavnější přehled doplňuje kapitola o výkladu postavy Melchisedeka v raněnovověké katolické teologii a studie o melchisedechovské tematice ve výtvarném umění.

Současné úvahy o ženách se často zmítají mezi dvěma extrémy: pohodlným upevňováním tradičních genderových stereotypů (někdy zdůvodňovaných pseudonáboženskými argumenty) a křečovitým potvrzováním osobní nezávislosti žen na úkor čehokoliv, co jim může být přirozeně společné a může být předpokladem rozvinutí jejich jedinečného charismatu. Tato kolektivní monografie zmíněné dilema vyostřuje i prohlubuje tím, že ho spojuje s teologicko-etickým tázáním po specifickém jádru katolické spirituality žen v současném složitém a konflikty rozjitřeném světě. V tomto kontextu si její autoři (převážně doktorandi a pedagogové českých teologických fakult) kladou otázku po hlubším duchovním smyslu ženské touhy, svobody, lásky, mateřství, utrpení a oběti, zkoumají dosud nevyhraněná povolání žen-single, možnosti znovuoživení dynamiky spolupráce mužů a žen i kritické body dějinného vývoje vztahu mezi ženskou kontemplací a veřejným uplatněním žen v církvi a společnosti. Svědectví o pestré pluralitě přístupů ke katolické ženské spiritualitě zároveň rozšiřuje prostor pro umírněný nadhled nad současnou ideologicky vyhraněnou debatou o tzv. genderu.

Sbírka představuje básníka Ivana Wernische v jeho nejlepší formě. Je marné chtít v krátkosti charakterizovat tohoto velkého autora, jenž obdržel všechny ceny, jež je možné za literární tvorbu v Čechách získat. A přece není kdesi v hloubce pod jeho svrchovanými a mnohotvárnými básněmi především hořká melancholie? Achilles skolí Penthesileu; když jí však sejme přilbici, zamiluje se do umírající tváře královny Amazonek. Tak příběh vyprávěli staří Řekové. A německý romantik Kleist nechává Penthesileu zabít milovaného Achilla, aby pak umřela žalem nad svým činem. Vzepětí i svár mužského a ženského principu, ale také svár uvnitř člověka samotného, veselí i žal se u Wernische ozývá v jiných než po staletí kanonizovaných moralistních tóninách. Nese je jeho svébytná, třaskavá obraznost a téměř hmatatelně materiální, dřevitá, sukovitá, a o to víc přesná, radostně či klidně praskající, hořící řeč.

Kongregace Nejsvětějšího vykupitele, redemptoristé, mají v našich zemích to štěstí, že jsou relativně mladou řeholí, v zaalpském prostoru se etablovali až v 19. století. Takže se nestali jako jezuité symbolem temných časů protireformace. V 19. století s nimi sice úspěšně soutěžili v prvenství negativních obrazů ultramontanismu, pro liberály vrcholu katolického tmářství, nicméně historická paměť společnosti byla v jejich případě milosrdná, dnes jsou skoro zapomenuti. Zmíněni bývají tak maximálně v kontextu dějin jednoho z největších poutních míst naší země, Svaté Hory u Příbrami. Ale právě proto, že v 19. století byla jejich role v katolickém prostředí výrazná a také velmi specifická, zároveň však pro prostředí českých zemí minimálně zpracovaná, mohla by tato knížka přispět k jejich bližšímu poznání.

Kniha zpřístupňuje českému čtenáři text Athénagorovy Přímluvy za křesťany, která přestavuje raný křesťanský apologetický spis, který dosud nebyl do češtiny přeložen, spolu s výsledky současného bádání o Athénagorovi a jeho myšlení. Překlad Přímluvy za křesťany doprovází původní obsáhlý komentář, který upozorňuje na antické, helénisticko-židovské a křesťanské předlohy Athénagorových idejí. Odkazy na další patristické texty zasazuje Athénagorův spis a jeho myšlení do širšího rámce křesťanské apologetiky. V neposlední řadě také představuje výsledky novodobého bádání o Athénagorově spisu a myšlení. Komentovaný překlad Athénagorovy Přímluvy předchází úvodní, která se v první části věnuje studiu postavy Athénagora jako křesťanského apologety, jeho apologetickému spisu z hlediska literárního žánru a Athénagorovy politické theologie. Ve druhé části přináší analýzu Athénagorova theologického myšlení a nastiňuje Athénagorovu recepci xenofanovské filosofické theologie, která ovlivnila jak jeho postoj k antické religiozitě, tak interpretaci vlastní biblické tradice. Studie také rozebírá problematiku Athénagorovy recepce xenofanovské filosofie theologie z ohledem na antickou religiozitu, tak vzhledem k biblickému myšlení.

Inkluze je v posledních letech jedním z nejdiskutovanějších témat nejen mezi pedagogy a rodiči, ale i mezi politiky. Zároveň je toto téma paradoxně málo probádané a postrádáme u něho kvalitní informace získané přímo ze školního prostředí. Tato kniha reaguje na tyto nedostatky a přináší informace, které v naší diskuzi dosud chyběly. Umožňuje čtenáři nahlédnout do konkrétních škol a ukazuje, jak základní škola stimuluje začlenění žáků do dětského kolektivu, anebo naopak jak přispívá k jejich vylučování. Všímá si toho, jak se k sobě žáci i žačky chovají a jaké skupinky vytvářejí. Tím oživuje diskuzi o fungování našeho vzdělávacího systému a poskytuje podněty k tolik potřebné inovaci učební praxe. Nikoli pouze slovem, nýbrž i jednoduchými grafickými schématy a ilustracemi, které přibližují čtenáři svět školní třídy. Kniha je určena akademickým odborníkům stejně jako všem pedagogům, studentům, rodičům a politikům, kterým na srdci leží vzdělávání našich dětí.

Kniha ukazuje dopady kolonialismu na životy příslušníků novoguinejské etnické skupiny Nungon. Na základě jednoho desetiletí terénního výzkumu a rozboru archivních dokumentů autor pojednává o proměnách způsobu života Nungonů, které se začaly od třicátých let 20. století odehrávat následkem prvních kontaktů s australskou administrativou a luteránskými misionáři. Autor v knize nesděluje jednoduchý příběh, ale vykresluje často si protiřečící střípky ze života Nungonů, jak je mohl vyslechnout od místních, zažít s nimi i vyčíst z dochovaných dokumentů. Ukazuje, jak pozoruhodně rychle došlo k transformaci jejich komunity. Z lidí neznalých písma se stali křesťané, kteří čelí náboženskému schizmatu, úspěšně pomáhají při záchraně stromových klokanů, vyvážejí kávu do Seattlu, míchají cukr do čaje, připravují si instantní nudle a někteří sdílejí svůj život na sociálních sítích I odlehlé papuánské vesnice jsou součástí globálních propojení.

Kniha Aleše Opatrného se nezabývá evangelizačními postupy a doporučeními, jak konkrétně evangelizaci v těch nebo oněch podmínkách vést. Snaží se podněcovat k přemýšlení zejména o trojici úzce souvisejících zásadních pojmů - evangelizace, víra a charakteristiky současné společnosti. K tomu patří také úvahy o dnešní cestě církve a o laicích jako důležitých činitelích v oblasti evangelizace. Evangelizace je zde chápána jako přiblížení evangelia člověku, které mění jeho život. Víra jako dialogická skutečnost, odehrávající se mezi hovořícím Bohem a vnímajícím člověkem, který Boží zvěst přijímá jako odpověď na své existenciální otázky. Důraz je přitom kladen na vnímání příhodného času (kairos), kdy je člověk s Božím přispěním schopen evangelium přijímat. Charakteristiky současné společnosti jsou viděny jako důležitý podklad pro chápání našich současníků.

Kniha je ohlédnutím za dětstvím a mládím básníka, textaře, rozhlasového redaktora a člena-zakladatele Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelky. Příběh tohoto Opočeňáka narozeného roku 1936 v nedalekém Pohoří autorka zpracovala na základě záznamů rozhovorů, které s Miloněm Čepelkou vedla při přípravě své kvalifikační práce, obhájené na Univerzitě Pardubice. Pro účely této publikace byl celek původního textu výrazně upraven a v aktuální podobě protagonistou autorizován. Využití odborné metody orální historie doplněné o studium dostupných pramenů a literatury k dějinám Opočna, resp. Podorlicka v době od třicátých do šedesátých let 20. století umožnilo Martině Hlaváčkové vytvořit poutavý obraz formování jednoho pozoruhodného lidského a uměleckého osudu v sepětí s jeho rodným krajem.