Pavel Mervart strana 20 z 46

Generace devadesátých let tápe a bojí se dospět. Potácí se mezi prací a studiem, zakouřenými non-stopy a snobskými večírky, přechází od špatných k ještě horším partnerským vztahům. Hledá a obtížně nalézá vlastní identitu, mnohdy skrze sexuální zkušenosti. Univerzální katalog zoufalců je břitce glosující románová mozaika, tvořená zdánlivě samostatnými povídkami. Postavy mnohdy postupují více příběhy, ale vždy mají jedno společné: Každým svým krokem nevědomky zasahují do života ostatních.

Kniha je jedním z pokusů o zodpovězení otázek Co je život? a Jak život vznikal? Autor s použitím hraničního oboru biosémiotiky nasvěcuje odpovědi z oblastí nauk přírodních i humanitních a pokouší se o jejich sjednocení. Líčí koevoluci planety a života a jeho postupnou emancipaci a evoluci. Chce ukázat, že mantinely současné biologie mohou být těsné pro popis živého. Co se však stane, když mantinel přeskočíme – a máme to zapotřebí? A smíme? A pokud ano, nebude to vše „hrou se skleněnými perlami“? Zkusme to a uvidíme, s jakou zkušeností se vrátíme.

Čím více se v katolické církvi doceňuje význam obdarování, která každý křesťan dostává, tím více je také třeba mluvit o úkolech, které z toho v oblasti pastorace plynou. Nejde zdaleka jen o opakovaně konstatovaný nedostatek kněží v mnoha zemích, ale o zodpovědné využívání Božích obdarování pro život církve. Všichni pokřtění mají účast na kněžském, prorockém a královském úřadě Kristově. Z toho plynoucí uschopnění a úkoly neplatí jen pro nositele služebného kněžství, ale adekvátním způsobem pro všechny. Nejde o „klerikalizaci laiků“, ale o co nejplnější život mystického těla Kristova, jehož jsou biskupové, kněží, jáhni, řeholníci, řeholnice a laici údy. Proto se jeví jako potřebné zabývat se pastorální teologií v takovém úhlu pohledu, který laikům ozřejmuje pastoraci v církvi a současně pobízí k podílu na pastorační činnosti, která by měla základy v pastorální teologii, přiměřené životním rolím laiků.

Soubor povídek jugoslávského dramatika a prozaika. Za poslední „balkánské války“ v první polovině 90. let minulého století se někteří čeští publicisté ve snaze pochopit příčiny velkosrbského obléhání a ostřelování Sarajeva občas dovolávali Andrićovy charakteristiky Bosny jako „země nenávisti a strachu“, třebaže spisovatel tuto nemilosrdnou charakteristiku vložil do pera literárního hrdiny povídky Dopis z roku 1920, jenž před tou údajnou nenávistí uprchl posléze do (asi méně nenávistné?!) západní Evropy (ovládané v té době Hitlerem, Mussolinim a Frankem a těmi, kteří těm třem ustupovali) a který zahynul ve Španělsku jako lékař při leteckém útoku na nemocnici i se svými pacienty. Bylo mi vždy líto, že těmto našim znalcům Bosny zároveň jako protipól nevytanulo na mysli také docela jiné pojetí země v průsečíku čtyř náboženství, národností a kultur: pojetí sarajevského lékaře a prozaika Isaka Samokovliji, který hned v první své povídce Rafův dvorek uvádí na scénu takříkajíc sousedskou Bosnu, kde kolem jednoho dvorku žijí v míru a bázni boží lidé různých vyznání a kde se katolická holčička jaksi samozřejmě modlí k Matce Boží za umírajícího židovského žebráka.

Vilém Sacher ve své knize zachycuje vznik 2. čs. samostatné paradesantní brigády v Sovětském svazu v době, kdy byl náčelníkem jejího štábu. Popisuje i její další osudy, tedy rozporuplné bojové nasazení v Karpatech, komplikovanou, ale úspěšnou účast v SNP a strádání v Nízkých Tatrách po porážce povstání. Kniha je doplněna poznámkami Milana Kopeckého, autora úspěšných publikací a článků věnovaných zejména působení československých jednotek na východní frontě a na tomto bojišti používané obrněné technice. Poznámky v řadě případů osvětlují i některé méně známé podrobnosti z výstavby a bojových akcí 2. paradesantní brigády. Text je doplněn mnoha zajímavými dokumenty a fotografiemi, z nichž některé nebyly dosud publikovány.

Jaká tajemství ukrývá prostá a dobrotivá česká tvář? Co vlastně víme o svém původu my obyčejní lidé žijící v zemi, v níž se vystřídalo tolik vlád a armád, že je stěží dokážeme vyjmenovat? David je obyčejný člověk bez ambicí a ideálů. Žije v Československu sedmdesátých let, ve světě, který je úsměvný, prostý a nehybný jako fronta na banány. Až dosud žil poklidným životem, spokojený sám se sebou i se svým okolním. To se však změní ve chvíli, kdy začne pátrat po svých biologických rodičích, kdy opustí svět klidu a pohodlí a vydá se klikatou cestou za poznáním. Jde stále vpřed, nenechá čtenáře vydechnout. S lehkostí a důvtipem zdolává překážky, které mu klade jeho doba. Na jeho pouti ho čekají města duchů, státní instituce jako z Kafkova vtipu, podzemní továrna, kde nacisti za války vyráběli součástky do tanků, ale také několik nečekaných zvratů, které znejistí jeho pokojné bytí.

Svým originálním projektem asubjektivní fenomenologie se Patočka připojil k plejádě myslitelů, kteří usilovali rozšířit fenomenologii za meze dané její původní vazbou na transcendentální subjektivitu. Patřil k nim M. Heidegger, E. Fink, M. Merleau-Ponty nebo M. Henry – a v některých částech svého díla i samotný E. Husserl. V jedenácti kapitolách z pera českých i zahraničních odborníků chce monografie osvětlit nejdůležitější z těchto paralel mezi Patočkou a jeho předchůdci i současníky, a vyložit tak Patočkův požadavek asubjektivní fenomenologie v tomto širším kontextu.

Jednota těla a duše je ve filosofii Edmunda Husserla analyzována jako dvojí vtělení subjektu, inkarnace v těle prožívaném zevnitř, Leib, a inkorporace v těle vnímatelném v objektivním prostoru, tak jako jiná tělesa, Körper. A toto dvojí vtělení subjektivity, její dvojí tělesnost, Leib-Körperlichkeit, zůstává v posledku nevyzpytatelné nejen pro fenomenologickou analýzu, statickou i genetickou (první část, věnovaná Husserlovi), ale i pro etickou genezi subjektivity, k níž směřuje Emmanuel Levinas (druhá část): je to původní fakticita, z níž vychází i současný koncept oikologické filosofie Hanse Rainera Seppa (třetí část), fakticita, kterou je třeba brát v potaz, jde-li o to, přiblížit se záhadě oduševnění, zázračného spojení těla a duše, které funguje ve vztahu subjektivity k sobě, k druhým a ke světu.

leutské ostrovy jsou pro většinu lidí „ztracený kout světa uprostřed bouřlivých moří“. Dlouhý řetěz z velké části neobydlených ostrovů s činnými sopkami se rozprostírá mezi severním Pacifikem a Beringovým mořem, mezi americkou Aljaškou a ruskou Kamčatkou. I na těchto ostrovech dříve žili lidé, Aleuti-Unangan, kteří se dokázali skvěle přizpůsobit drsným přírodním podmínkám a díky hojnosti potravy z moře uměli na ostrovech nejen přežít, ale i vyvinout pokročilou civilizaci. Perspektiva, s níž autor v této knize přistupuje k popisu Aleutů a jejich domoviny, kajaků, lovu velryb, šamanského náboženství atd., je svým způsobem jedinečná: autor se svými partnery se několikrát vydal na Aleutské ostrovy v mořských kajacích podobných těm, v jakých před lety brázdili domorodci bouřlivá moře okolo ostrovů. Tato okolnost mu dala možnost hlubokého poznání světa Aleutů a zejména ocenění jejich kajakářského umění. Praktickou zkušenost v dobrodružstvích na moři okolo Aleutských ostrovů doplnil studiem literatury a aleutských artefaktů v muzeích v USA a v Rusku. Kniha je jedinečná v Čechách i v bývalém Československu, neboť je vůbec prvním dílem o Aleutských ostrovech a jejich obyvatelích, které zde bylo vydáno. Knižní text je doprovázen více než 300 fotografiemi jednak z autorových expedic, jednak aleutských artefaktů z muzejních sbírek, mapami a dobovými ilustracemi z 18. a 19. století.

Kniha vznikla jako výsledek autorčiny dlouholeté badatelské činnosti. Jde o dílo neobyčejně precizní, novátorské a zajímavé. Autorka vytvořila řadu nových způsobů členění či třídění pramenů. Stála před otázkami, na něž současná sfragistika prakticky nenabízí odpovědi. Prolínání středověké a novověké sfragistiky v jednom příspěvku je unikátní. Pečeť, jak správně uvádí, není ve svém užití osamocena, ale stojí ruku v ruce s diplomatikou, paleografií, heraldikou a v neposlední řadě s dějinami umění. To vše dokázala vhodně skloubit a zakomponovat do své práce. Neomezuje se přitom na stručnou popisnost, doplněnou případně jednoduchou kvantifikací, ale přistupuje k rozboru podstatně hlouběji. Nejprve věnuje pozornost terminologii, poté již jednotlivým obvyklým znakům. Tento základní rozbor dále prohlubuje v kapitole o heraldice na pečetích, a o jejich ikonografii. Kapitola věnovaná písemnostem, k nimž byly pečeti připojovány, je zároveň sondou do klášterní či řádové diplomatiky.

Predložená publikácia je venovaná významnej osobnosti slovenskej kultúry druhej polovice 20. storočia – profesorovi Milanovi Hamadovi, ktorý svojimi výskumnými a publikačnými aktivitami výrazne prispel k poznaniu dejín slovenskej kultúry a vzdelanosti. K prehĺbenejšiemu vedeckému záujmu o kultúrnu a politickú históriu priviedol M. Hamada aj mnohých svojich žiakov. Šesť z nich svojmu učiteľovi, mentorovi a kolegovi spláca podĺžnosť v podobe súboru vedeckých štúdií, ktoré vychádzajú z podnetov a inšpirácií vedeckého odkazu tejto vedeckej autority. (doc. PhDr. Erika Brtáňová, PhD.) Spájajúcim článkom jednotlivých štúdií a zároveň osobnosťou, ktorej je monografia venovaná – je popredný súčasný slovenský literárny historik, kritik a filozof profesor PhDr. Milan Hamada, DrSc., autor mnohých významných publikácií, vplyvy ktorých sú „viditeľné“ v pozadí predkladanej monografie. Autorský kolektív sa rozhodol vzdať poctu svojmu učiteľovi, kolegovi a nepochybne aj inšpirátorovi, nositeľovi Ceny Dominika Tatarku (1994), ktorého meno je zárukou kvalitnej vedeckej, pedagogickej i publikačnej práce, ako aj synonymom človeka s pevnými občianskymi postojmi a zásadami. (doc. Mgr. Erika Lalíková, PhD.)

Anarchosyndikalismus je jedinou známou masovou formou anarchistického hnutí, jehož organizace byly tvořeny stovkami tisíc lidí. Anarchosyndikalisté se objevovali v nejdůležitějších sociálních bojích 20. století a zanechali v nich svou stopu, ale stáli i v centru formování dělnické kultury mnoha zemí.

Výklad celkové intence Wittgensteinovy první a vlastně jediné knihy, známé pod názvem Tractatus logico-philosophicus, vedla autora ke snaze postupovat po linii, kterou sám Wittgenstein doporučil nakladateli Fickerovi, když se mu snažil přiblížit, proč by mu měla být blízká odborná kniha z oblasti, v níž byl Ficker naprostým laikem Kniha tak nakonec představuje raného Wittgensteina především jako schopenhauriána, který svou původní pozici revidoval ve světle analýzy jazyka. Ta ho přivedla hlavně k vypracování rozlišení toho, co se dá říci, od toho, co se v zacházení se slovy jen ukazuje. A toto rozlišení zase vposledku vycházelo z dobových debat rakouských fyziků o interpretaci vědeckých teorií, z nichž zásadní pro Wittgensteina dlouhodobě zůstaly myšlenky Heinricha Hertze. Hertzovský prvek Wittgensteinovy představy o úkolu filosofování je asi nejdůležitějším momentem Wittgensteinova myšlení od úplných počátků až do konce, a představuje tak zřejmě nejnázornější doklad pro jednotu tohoto myšlení, či přinejmenším pro plynulost jeho vývoje.

Kniha Sami doma přibližuje stále rozšířenější zkušenost mladých dospělých s budováním samostatného domova – bez rodičů, partnerů či partnerek nebo dětí. Snaží se prostřednictvím hloubkových rozhovorů porozumět tomu, jak své zabydlování popisují a prožívají: jako zkušenost dospělosti, budování vlastního místa a vztahů,v kontextu nároků současných podob práce. Vyhýbá se stereotypním představám o mladých nezávislých profesionálech, či zoufalých osamělých singlech a nabízí jiný pohled na lidi, kteří bydlí sami – na „sólisty a sólistky“. Sólistou totiž může být jak sólový hráč, který jedná bez ohledu na zájmy celku, ale také ten, kdo stojí před orchestrem a svou pílí, uměním a profesionalitou podporuje výkon všech ostatních. Kniha proto vypráví řadu osobních příběhů – přes její akademickou povahu přístupně ukazuje, jaké podoby nový fenomén jednočlenných domácností v současné době nabývá a co znamená pro samotné sólisty a sólistky.

K mnoha změnám, kterými procházela společnost alžbětinské Anglie, patří i nová role „básníka z povolání“ – autorka knihy ho přirovnává k postavám dnešní popkultury: jsou obecně známé, jsou jim přisuzovány slušné výdělky, ale ne vždy slušná pověst. Jeden z nich, dramatik Ben Jonson, sám sarkasticky poznamenává: Básník je ten /…/ ubožák, který se poezií musí živit. – Tito „ubožáci“ však měli pestré osudy i role: byli básníky i teoretiky, dvořany, politiky, prosazováním a kultivováním „lidového jazyka“ posilovali národní kulturní autonomii nejen ve vztahu k dříve nedotknutelné autoritě klasiků antiky, ale i vůči soudobě „konkurenci“ na evropském kontinentě. Nejen William Shakespeare a Ben Jonson, ale i jejich méně proslavení současníci Philip Sidney, Edmund Spenser a George Puttenham svým dílem i svými osudy dobový ideál spoluvytvářeli, ztělesňovali – nebo také zpochybňovali… Číst o nich přináší i dnes poznání bezmála dobrodružné.

„Co lze ukázat obrazem, nemá se říkat slovy.“ Uvedené hlavní heslo Otto Neuratha vystihuje jeho přesvědčení, že vizuální vnímání představuje nejpřirozenější část mimojazykové komunikace, možná komunikace vůbec. Proto považujeme za potřebné představit tuto osobnost i českým čtenářům, a především je seznámit s pozapomenutými počátky moderní informační grafiky. Tři základní cíle této knihy jsou: zmapovat intelektuální kořeny metody Isotype, zrekonstruovat, popsat a vysvětlit metodu Isotype tak, jak ji její autor Otto Neurath zamýšlel, a zpracovat recepci metody po smrti Otto Neuratha. Na jeho životním příběhu jsou spolu se stručným nastíněním odborného kontextu popsány přiznané i další pravděpodobné vlivy, vše je zasazeno v chronologickém, geografickém a teoretickém rámci tak, aby si jak odborník, tak laik našli pro sebe přínosnou část.