Pavel Mervart strana 27 z 39

"… ani oblečená, ani neoblečená…" taká mala pred kráľa predstúpiť chudobná dievčina z rozprávky. Ani oblečená, ani neoblečená, zahalená len tenkým, priesvitným závojom - atmosférou - sa vesmírom pohybuje naša Zem. Závoj je riedky a krehký, zložením a vlastnosťami však presne taký, aký potrebujeme. Chráni Zem pred vysokoenergetickým žiarením, ale prepúšťa viditeľné svetlo. Bráni infračervenému žiareniu uniknúť do chladného vesmíru, a tým na povrchu udržiava teplotu, potrebnú pre život. Čo všetko atmosféra neobsahuje - molekuly plynov, vodnú paru, kvapky vody, zrniečka prachu, organické zlúčeniny… Jej zloženie sa v histórii panéty menilo, ovplyvňované (aj) rozmiestnením kontinentov, smerom oceánskych prúdov, a prekvapujúco aj živými organizmami. Iné bolo v časoch zaľadnenia a iné v medziľadových dobách. Na atmosféru stále vplývajú aj živé organizmy. Aj človek. Kniha chce zvedavému čitateľovi ukázať, ako atmosféra pomáha udržiavať stabilné, životu na Zemi vyhovujúce podmienky, ako ovplyvňuje teplotu na povrchu Zeme, aj oboznámiť ho s procesmi, ktoré ovplyvňujú jej zloženie.

Monografia predstavuje výsledok dlhodobého záujmu o štúdium vybraných ruských reflexií filozofickej tvorby Immanuela Kanta. Poskytuje exkurz do dôležitých historických kontextov výskumu tvorby I. Kanta v ruskom filozofickom a intelektuálnom prostredí. Predstavuje miesto a význam odkazu I. Kanta v procese formovania ruskej filozofie 19. storočia a predovšetkým 20. storočia, hlavne jeho prvých desaťročí. Pre spracovanie danej problematiky je v práci zvolená metodologickú optika pro et contra, ktorá bola vypracovaná na začiatku 90. rokov 20. storočia vydavateľským projektom Ruská cesta: pro et contra. V obsahovom jadre práca predstavuje konkrétne prejavy týchto reflexií, ktoré sa orientujú na otázky epistemológie, filozofie práva, náboženskej metafyziky, etiky a morálnej filozofie. Prostredníctvom analýzy a komparácie práca ponúka pohľad na osobitosti ruského prístupu k filozofickému i širšie vnímanému tvorivému odkazu I. Kanta. Zároveň naznačuje rad nových otázok a problémov pre rozvoj skúmaní v horizonte budúcnosti.

Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované ontologie absolutní substance. Aktuálnost takto metafyzicky koncipované filosofie přírody lze spatřovat v jeho úvahách o organismu, jenž tvoří její centrální pojem, a proto je mu v publikaci věnována největší pozornost.

Kniha představuje dějiny Kyjevské Rusi od jejích počátků až do 13. století. Práce uvádí základní soubor pramenů a soudobé odborné literatury k dané problematice a seznamuje čtenáře s vývojem východní Evropy od nejstarších dob až do mongolského vpádu. Pozornost je věnována starověkým dějinám východní Evropy a antického Černomoří, slovanské etnogenezi, turkickým kočovnickým říším v raném novověku, pronikání Skandinávců do východní Evropy, formování staroruského státu a jeho vývoji. Stranou nezůstává ani podoba staroruské společnosti, její struktura a proměny. Publikace se rovněž věnuje kultuře Kyjevské Rusi, podobě její architektury, vzdělanosti, církevní organizace a písemnictví. Jedná se o první originální českou práci na toto téma.

Výbor z Golosovkerova díla otevírá práce Imaginativní absolutno, která obsahuje jádro autorovy filosofie. Absolutno zde není představeno jako metafyzická, statická entita, nýbrž jako proces imaginativní tvorby, která je věčným základem lidské existence. Další dva eseje věnované obrazotvornosti antického mýtu odrážejí myšlenkovou strukturu úvodní studie a jsou praktickým vyjádřením autorova filosofického názoru na ontologickou funkci obrazotvornosti. Tyto eseje jsou příkladnou ukázkou živé interpretace, která nespoléhá na umrtvující systematizační nástroje klasické filologie, ale snaží se představit antický mýtus jako prostor specifického rozvíjení smyslu. Ten není čistě historicky definovatelný, ale vztahuje se k životní problematice starověkého Řeka stejně jako dnešního člověka.

Globální interakce se staly nedílnou součástí našeho života. Svět je propojen technologiemi, institucemi, světovým kapitálem, dochází k propojování a míšení kultur a společností. To vše vyžaduje nové uvažování a zamyšlení se nad otázkami spravedlnosti, které by již neměly být řešeny pouze na úrovni národních států. Je vůbec možná globální spravedlnost? A pokud snad ano, jak nastavit takové normy spravedlnosti? Odpovědi na tyto otázky nabízí kritická teorie společnosti, která reaguje na sociální, kulturní, ekonomické, politické a civilizační problémy současného globalizovaného světa. Kniha nabízí výklad kritické teorie Nancy Fraserové a Axela Honnetha a pokouší se reagovat na současnou problematiku spravedlnosti v evropském a českém kontextu. Autorka vedle uceleného výkladu teorií dvou z nevýznamnějších představitelů kritické teorie vztahuje jejich teorie do globálního kontextu a aplikuje revidovanou teorii na problematiku spravedlnosti péče, která je podstatnou součástí správného a prosperujícího fungování všech společností.

Kniha je věnována ruskému básnickému experimentu v prostředí digitálních médií od 90. let 20. století až k druhé dekádě 21. století. Shrnuje ruskou tvorbu raného období, fenomén tzv. setěratury, proměny literárního experimentu v kontextu sociálních sítí, zaměřuje se na transmediální autorské projekty nejnovější doby. Zkoumaná díla jsou interpretována s ohledem na tradici ruské avantgardní, post-avantgardní, konceptuální tvorby, zároveň v kontextu globálního tvůrčího experimentu postdigitální doby a teoretických diskusí, které tento experiment reflektují.

Antologie Bílé přeludy na vlnách je pro české čtenáře první možností obšírněji se seznámit s finskou poezií. V historické perspektivě představuje tvorbu nejvýznamnějších básníků a básnířek od poloviny 16. století, tedy od počátku finskojazyčné písemné kultury, až po 80. léta 20. století. Na jednotlivých textech lze sledovat, jak a kdy finská lyrika reagovala na evropské literární směry a proudy a jakým způsobem a ve kterých obdobích reflektovala domácí tradici, především bohaté dědictví lidové slovesnosti. Ze 74 ve Finsku kanonických autorů a autorek zastoupených v antologii promlouvají mnozí v češtině vůbec poprvé. Na výběru textů a jejich českých překladech pracoval tým finštinářů pod vedením editora Michala Švece z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který antologii také opatřil literárněhistorickým úvodem věnovaným vývoji finské lyriky. Knihu doplňuje bibliografie českých překladů finské poezie vydaných tiskem do roku 2020.

Dějiny poměrně rozsáhlé historické knihovny, uložené v kukském hospitalu, patří k mnoha bílým místům v minulosti známé východočeské barokní lokality. Z nepřeberného množství témat, která výzkum zdejšího fondu nabízí, přišla – po dosavadních pokusech o zhodnocení místních šporkian a medicínsko-farmaceutických spisů kukských milosrdných bratří – řada na soubor děl z právní oblasti. Na svých knihovních policích je uchovával jak kukský konvent či potomkové a příbuzní Františka Antonína Šporka, tak světské a církevní úřady zdejšího panství nebo bibliotéky institucí a jednotlivců, kteří od konce 19. století přispívají k záchraně Kuksu. Hodnocení doplňuje i nezbytný vhled do stavu příslušné oblasti práva a právní nauky v 18.– 20. století a do prostředí vydavatelů děl z oboru.

II. vatikánský koncil zůstává nejdůležitější událostí života církve 20. století a v posledním půlstoletí zásadním způsobem nadále utváří život křesťanů žijících v církvi, i těch, kteří se s církví a jejím působením setkávají. Lidské dějiny jsou v pohledu víry dějinami spásy, a historické události se tak v teologické reflexi stávají okamžiky kontaktu s Božím tajemstvím v Kristu a jeho evangeliem. Tato společná kniha, která vzešla z plodného setkání při teologické konferenci na půdě Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, přináší čtverý pohled na význam II. Vaticana, jak jej vnímají současní světoví i domácí teologové. Nejprve je koncil zasazen do evropského kontextu, dále je představena jeho dobová recepce v československém prostředí. Třetí část přesouvá pozornost k podnětům II. vatikánského koncilu pro církev dnes a nabízí perspektivy pro pokračování koncilní reformy. Poslední oddíl se pak věnuje vztahu pokoncilní církve ke světu.

Výbor arménských kronik nabízí pohled na každodenní život arménské komunity žijící v 16.-18. století ve východní Anatolii. Autory těchto historických pramenů byli jak učení mniši (vardapeti) z klášterů v okolí Vanského jezera, tak lidoví písmáci. Ve svém celku představuje tento překlad vůbec první převod daných textů ze středověké arménštiny do evropského jazyka. Arménské kroniky od jezera Van nabízejí jedinečnou možnost nahlédnout do reality života křesťanů na periferii Osmanské říše, kde spolu přebývali nejen Arméni, Řekové a Asyřané, ale také Kurdové, Turci a Židé, a jsou tak jedinečným zdrojem poznání arménské i osmanské historie a mentality. Kromě deseti kronik a bilingvního textu slavné balady o Hovhannesovi a Ajše, jež rovněž vznikla v okolí Vanu, je kniha dále doplněna o literárněhistorickou úvodní studii, rozsáhlé výkladové slovníky pojmů, toponym a osobností a unikátní obrazový materiál.

V dějinách umění došlo během 20. století k několika významným objevům - jedním z nich bylo odhalení umělecké hodnoty a krásy ruských středověkých ikon. Publikace obsahuje překlady pěti zásadních studií ruských autorů (Je. N. Trubeckoj, P. Florenskij, S. N. Bulgakov, B. Uspenskij, S. S. Averincev), v nichž je ikonomalba zkoumána z různých teoretických východisek - od tzv. ikonologické školy, přes teologii kultury a sofiologii, až po sémiotiku a komparativní literární historii. Knihu uvádí studie M. Luptákové "Od masky k osobnosti. Zobrazení naplněného lidství v ikoně" a uzavírá doslov M. Řoutila "Objevování ruské ikony v 19. a 20. století. Sběratelé, mecenáši, restaurátoři a kunsthistorici ve službách umění". Kniha je bohatě ilustrována barevnými i černobílými reprodukcemi ikon, fresek a mozaik, a to jak z vrcholného období ruské ikonomalby, tj. 15.-16. století, tak ikon z prostředí ruské emigrace a současného Ruska.

Publikace přináší historii uherskobrodských sympozií, která se stala jedním z útočišť ne-li přímo svobodného bádání, tedy alespoň svobodného promýšlení význačných témat české historiografie v období posrpnové normalizace. Analýza okolností jejich vzniku a formování se zaměřuje především na vztah české historiografie a mocenské strategie její kontroly v letech 1948-1989. V první části této publikace se autoři věnují formování hlavních center a publikačních platforem komeniologického bádání v Československu v letech 1945-1989. Statě Doubravky Olšákové a Vladimíra Urbánka mapují vývoj české komeniologie v centru (Praze) i na periferii (Uherském Brodě), kde byl dohled oficiální moci, resp. oficiální historiografie, značně oslaben. Druhá část je věnována komparativnímu pohledu na způsob bádání o raném novověku ve středoevropském kontextu. Ze zahraničních autorů se zde nad postavením raně novověké historiografie zamýšlí Maciej Górny či Stanislaw Roszak, z českých pak Marie Koldinská. Poslední část přináší redigované rozhovory s organizátory i účastníky komeniologických sympozií v Uherském Brodě. Mezi ně patřili nejen komeniologové (Jiří Beneš, Martin Steiner, Marie Kyralová, Markéta Klosová, Marta Bečková, Vojtěch Balík), ale také filozofové (Jaroslava Pešková, Stanislav Sousedík) či historici. Stejně tak obsahuje tento svazek rozhovory k dějinám mimopražského komeniologického bádání, které jsou reflektovány především v rozhovorech se Svatoplukem Bimkou, Dagmar Hanelovou, Františkem Hýblem, Josefem Hapákem či Danou Večeřovou.