Pavel Mervart strana 27 z 46

Kniha Starec a slzy: Efrém z Katunakie, životní příběh a duchovní inspirace přináší biografický a spirituální portrét jednoho z výrazných žáků otce Josefa Hesychasty, který spolu s ním byl roku 2020 pravoslavnou církví kanonizován. Papa Efrém (1912–1998) žil od roku 1933 celý svůj aktivní život mezi skalami Katunakie na jižním cípu hory Athos. Ve škole starce Josefa si osvojil hesychastický způsob života, stal se mistrem noetické modlitby srdce a typem autentického mnišství. Kromě životopisných informací kniha přináší také podstatné myšlenky z jeho duchovního odkazu. Jsou čerpány z jeho promluv, které pronášel k mnichům, ze svědectví jeho žáků a textů, jež zanechal. K podstatným rysům jeho odkazu patří bezesporu vlastní protrpěná zkušenost poslušnosti a vztahu starce a jeho žáka, kterou předává nastupujícím generacím mnichů a mnišek, ale jistě i dalším. Kniha dále obsahuje výbor z dochovaných textů, dopisů a homilií. V doslovu se autor snaží dát do patristicko-spirituálního kontextu dvě zmíněná témata – poslušnost vůči starci a fenomén slz – a ukázat na aktuální význam starcovy zkušenosti.

Nová sbírka básní básníka a hudebníka Davida Růžičky nabízí 37 básní groteskní lyriky.

Kolektivní monografie se věnuje venkovské lokalitě Zahořany nedaleko Litoměřic. Až do 19. století představovaly správní centrum rozsáhlého panství, jehož sídla byla roztroušena v severovýchodní části Českého středohoří. V první části zvou autoři čtenáře nejprve na cestu sedmi stoletími historického vývoje Zahořan: zaměřují se zejména na osobnosti nejvýznamnějších feudálních držitelů a na dějiny obce po zániku patrimoniální správy, ale také na otázky ekonomického fungování někdejšího panství, duchovní správy a školství. V druhé části se čtenář může vydat na retrospektivní cestu prostorem Zahořan: nejprve je představena podoba zdejší kulturní krajiny a urbanistický vývoj vsi, v níž jsou dodnes dochovány zajímavé objekty tradičního venkovského stavitelství. Detailní pozornost je věnována dvojici nejvýznamnějších zahořanských památek. První z nich je kostel Nejsvětější Trojice, vytvářející výraznou dominantu vsi – prozatím nedoceněná perla raně barokní architektury výrazně nadregionálního významu. Tou druhou je zahořanský zámek, v jehož podobě se zajímavě odráží složitý stavební vývoj od doznívající renesance až po období klasicismu. V rámci širšího kontextu jsou zde připomenuty také pražské paláce patřící v minulosti zahořanským držitelům. Cestu prostorem Zahořan uzavírá přehled zdejších drobných sakrálních památek.

Kniha otevírá dveře do světa východní ortodoxní spirituality a jejího bohatství. Starec Josef Hesychasta v roce 2020 oficiálně svatořečený Konstantinopolským patriarchátem patří k výrazným duchovním postavám 20. století. Své křesťanství žil radikálně v samotě na hoře Athos v duchu hesychastické tradice noetické modlitby. Kniha obsahuje stručný životopis starce a jeho dochovanou korespondenci. Duchovní moudrost z ní mohou čerpat nejen pravoslavní mniši a mnišky, ale všichni věřící usilující o intenzivní vzrůst ve víře. Starcovy dopisy představují školu noetické modlitby, jež našla své vyjádření v modlitbě srdce. Přinášejí ovšem i další potřebnou inspiraci: jak přijímat utrpení a zkoušky, jak zápasit se zlem, jak napnout asketické úsilí pro dosažení vnitřní svobody a zároveň žít v pravdě, pokoře a úplné odkázanosti na Boží milost.

Kletba podle Justiny je román ze Svinova, dnes části Ostravy, dříve však samostatného města. Vypráví skutečný příběh dvou domů a jejich obyvatel, jak se odehrával po téměř celé 20. století a na začátku století jednadvacátého. Rodina úspěšných řezníků je stižena tajemnou kletbou, která pronásleduje hlavně její mužskou část. Dění ve městě se proplétá s mnohdy tragickými osudy členů rodu, kteří postupně odhalují, ale zároveň skrývají dávné tajemství. Především mužům se opakovaně zjevuje tajemná dívka v bílém snad jako memento prokletí v důsledku nevinně prolité dívčí krve, snad předzvěst blížící se tragické smrti. Děj nastiňuje zdánlivě protichůdný konflikt: nezrušitelnost rodinných kořenů na jedné straně a nutnost nějak přežít i pod koly dějin na straně druhé. Ti, kdo všemu navzdory zajistili pokračování rodu, svou nezdolností nakonec prokázali, že přežívá, jen co je schopno proměny. Román rozhodně nepostrádá tajemství, napětí a dramatičnost. Jednou z jeho rozhodujících předností je i virtuózní slalom mezi obžalobou a obhajobou hlavních postav, důsledná absence černobílého hodnocení charakterů a skutků.

Předkládaná kniha je prvním uvedením do renesanční nauky o signaturách věcí (signatura rerum) v českém jazyce. Kniha Znamení věcí sleduje filosofická a historická východiska učení o signaturách a představuje myšlenky některých z nejvýraznějších protagonistů této teorie, podle níž vnější formy věcí vyjevují jejich vnitřní přirozenost, síly a účinky. Díky těmto vnímatelným podpisům či označením lze rozpoznat vzájemné vnitřní příbuznosti a sympatie mezi jsoucny, jejich harmonické souvztažnosti od stvořených věcí a hvězd přes duši světa až po božský intelekt. Ve své době se tato nauka úzce pojila s astrologií a praktické využití nalezla především v kontextu medicíny a tzv. přirozené magie. Součástí knihy je antologie, v níž jsou v překladu zpřístupněny některé zásadní pasáže z děl Paracelsa, Valentina Weigela, Heinricha Khunratha, Oswalda Crolla a Jacoba Böhma.

Láskou autora této knihy je Kuks a jeho okolí (přirozeně včetně Dvora Králové nad Labem). Jeho zájem samozřejmě je a nemůže nebýt zaměřen i na zakladatele Kuksu říšského hraběte Františka Antonína Šporka (1662-1738). A o tom všem čtenáři mnohé prozradí tento sborník, který obsahuje autorovy články (jakož i další texty odborné i popularizační) na toto téma, doposud roztroušené po různých časopisech, sbornících, novinách apod. zde je čtenář nalezne pohromadě.

Kniha sleduje proměny estetického ocenění přírody v evropské kultuře s důrazem na proměnu estetických preferencí od krajiny zemědělské, ovlivněné člověkem, ke krajině divoké, krajině velehor a lesů. Sleduje také proměny pohledu na přírodu jako na krajinu a význam estetického ocenění pro tento typ pohledu stejně jako vztah umění a zobrazované přírody. Text se opírá především o práce z filosofické estetiky, které doplňuje materiálem z výtvarného umění a jeho teorie, cestopisnou literaturou a přírodními vědami, částečně i krásnou literaturou. Pozornost je věnována i aktivitám, které jsou s oceněním přírody spojené, jako je turistika či ochrana přírody. Těžiště práce je v období nejradikálnějších změn vkusu týkajícího se přírodních scenérií, v období od počátku 18. století do romantismu (kdy se například hory změní z doposud nezajímavých či přímo šeredných objektů na turisty vyhledávané krásné a vznešené scenérie), doplňuje je ale kapitolami, které sledují proměny estetického ocenění přírody i ve starším období od antiky po 17. století a naopak od 19. století po současnost. Text knihy je doplněn kapitolou o přírodovědných výzkumech reflektujících estetické hodnoty krajiny z pozic biologických teorií a metodologie.

Anna Kratochvílová nazvala své povídání velice výstižně Malé maucta mateřštině. Volně v něm navázala na tradiční okruh českého písemnictví, který se pokoušel vzdávat hold kráse rodného jazyka nejen v rovině osobitého a hodně individualizovaného vyjádření, ale i v schopnosti tlumočit jím i nejsložitější myšlenkové okruhy. Gnómicky sevřený text si bere za koncepční základ kapitolové členění, přičemž každá část je vymezena písmenkem abecedy. Bystrá demonstrátorka jazykových nuancí nezůstává u slovesné sbírky nosných nápadů a podnětů, nebojí se zahrnout do centra svého zájmu jak prvky dejme tomu memoárové, tak různé postupy fabulační, přičemž je udivující, s jak rozdílnými prostředky, způsoby dovede pracovat. Knížka má nemnoho stran, ale každá z nich překvapí spisovatelčiným rozkročením nad světem, jasnozřivostí, láskou k plnému životu nepřeháním, když řeknu, že má moc vyjádřit na malé ploše velké děje i myšlenky

Po debutové sbírce Polykat peří (Pavel Mervart, 2019) přichází Josef Kučera s druhou sbírkou, která nese název Nežádoucí účinky ticha. Dominantním motivem sbírky je ticho, které je na straně jedné symbolem klidu, prostoru pro vnitřní bilancování a reflexi, na straně druhé je však nevyhnutelně zdrojem možného neporozumění a napětí, které je mnohdy v básních reflektováno. Tematicky i graficky navazuje na předchozí sbírku Polykat peří, avšak přináší básně s konzistentnější poetikou a civilním výrazem. Sbírka obsahuje jak básně dosud nepublikované, tak básně, které byly v mezidobí publikovány časopisecky v Hostu, Tvaru, Revue Pandora a Protimluvu.

Básnická sbírka Domů zrcadlí tvůrčí život svého autora, který říká: Poesie je princip všeho umění, je sukem ve dřevě toho stálezeleného stromu. V literatuře, v hudbě, ve výtvarném umění, v divadle, které může být syntézou toho všeho uskutečňuje se báseň. Pokud je to umění, pokud jen neexhibuje, pokud se na životě jen nepřiživuje a nesprosťačí, pokud život naplňuje a dává mu rozkvést. Někdy se zdá, že poesii snad nikdo nerozumí, že je to nějaký cizí, nepochopitelný jazyk, ale ono je to naopak, poesii nezajímá barbarství a ubohost, ona vzniká a žije, ať děláme, co děláme, ona je základ všeho umění a všeho lidského života, radosti a lásky.

Tématem publikace jsou intronizace uvedení do úřadu královéhradeckých biskupů v druhé polovině 17. století a ve století osmnáctém. Autoři se zabývají tím, jakými proměnami slavnosti intronizace procházely a jak tyto proměny souvisely se změnou celkové náboženské situace. Cílem bylo též naznačit, jak se vyvíjely vztahy města k biskupství: zjevné to bylo zejména podle míry zapojení města do slavností. Církevní slavnosti na přelomu baroka a osvícenství doznávaly značných proměn, respektive byly v druhé polovině 18. století redukovány na minimum. Proměňoval se též vztah biskupů k papeži, římské kurii i panovníkům velmi závisel i na příklonu jednotlivých biskupů k idejím osvícenství a josefinismu. Publikace se věnuje rovněž tomu, zda a jak se tyto změny projevily na intronizacích biskupů v Hradci Králové.

Kniha představuje dějiny Kyjevské Rusi od jejích počátků až do 13. století. Práce uvádí základní soubor pramenů a soudobé odborné literatury k dané problematice a seznamuje čtenáře s vývojem východní Evropy od nejstarších dob až do mongolského vpádu. Pozornost je věnována starověkým dějinám východní Evropy a antického Černomoří, slovanské etnogenezi, turkickým kočovnickým říším v raném novověku, pronikání Skandinávců do východní Evropy, formování staroruského státu a jeho vývoji. Stranou nezůstává ani podoba staroruské společnosti, její struktura a proměny. Publikace se rovněž věnuje kultuře Kyjevské Rusi, podobě její architektury, vzdělanosti, církevní organizace a písemnictví. Jedná se o první originální českou práci na toto téma.

Kniha přináší pohled do světa pravoslavné zbožnosti, u nás zatím málo známé, přestože v sobě skrývá hodnoty, jež nenajdeme nikde jinde. Ukazuje jedinečnou cenu pravoslaví jako náboženství pravdy a lásky založené na věrnosti Kristu. Pravoslavná církev je zde představena jako místo duchovního uzdravení a záchrany člověka v tomto pozemském životě i pro věčný život ve společenství s Bohem.

Kniha zpřístupňuje českému čtenáři text Athénagorovy Přímluvy za křesťany, která přestavuje raný křesťanský apologetický spis, který dosud nebyl do češtiny přeložen, spolu s výsledky současného bádání o Athénagorovi a jeho myšlení. Překlad Přímluvy za křesťany doprovází původní obsáhlý komentář, který upozorňuje na antické, helénisticko-židovské a křesťanské předlohy Athénagorových idejí. Odkazy na další patristické texty zasazuje Athénagorův spis a jeho myšlení do širšího rámce křesťanské apologetiky. V neposlední řadě také představuje výsledky novodobého bádání o Athénagorově spisu a myšlení. Komentovaný překlad Athénagorovy Přímluvy předchází úvodní, která se v první části věnuje studiu postavy Athénagora jako křesťanského apologety, jeho apologetickému spisu z hlediska literárního žánru a Athénagorovy politické theologie. Ve druhé části přináší analýzu Athénagorova theologického myšlení a nastiňuje Athénagorovu recepci xenofanovské filosofické theologie, která ovlivnila jak jeho postoj k antické religiozitě, tak interpretaci vlastní biblické tradice. Studie také rozebírá problematiku Athénagorovy recepce xenofanovské filosofie theologie z ohledem na antickou religiozitu, tak vzhledem k biblickému myšlení.

Hilde Dominová (1909–2006) je jednou z velkých německy píšících básnířek židovského původu, kterým se po strašlivé zkušenosti holokaustu podařilo vrátit němčině platnost básnického jazyka. V její nevšední, vstřícné i tajuplné poezii se promítá mnohaletá zkušenost exilu, ale také zkušenost návratu v podobě „posla smíření“. Básnířka si ve své poezii nestěžuje, i když by k tomu měla mnohý důvod. Neapeluje, ačkoli nepřímo vyzývá k zodpovědnému postoji za pomoci jednoduchých prostředků: odvahy a naděje a řeči. Pojmů, kterým vrací význam – neboť v její poezii nejsou prázdnými slovy. Kniha Jen růže jako opora je prvním knižním výborem tvorby světoznámé německé básnířky v českém jazyce.