Pavel Mervart strana 28 z 39

Publikace je studijní oporou pro studenty se zaměřením na cestovní ruch. Autorka adekvátně vybrala témata, která jsou důležitá pro komunikaci budoucích pracovníků v cestovním ruchu. Značná část textu je proto věnována např. zeměpisným názvům, s nimiž mají studenti možnost se podrobně seznámit, ale zároveň jsou výběrově zastoupeny i další gramatické jevy, nezbytné pro komunikaci s klienty v daném oboru. Učební text využívá pozitivního transferu (podobnosti gramatických jevů) a zároveň poukazuje i na úskalí transferu negativního, tedy interference, mylné představy o podobnosti jazyků. To platí ovšem nejen pro srovnání s českým jazykem, ale i s jazykem anglickým. Autorka ve všech těchto jazycích vhodně uvádí příklady pozitivního i negativního transferu.

Vědecký recenzovaný časopis zaměřený na původní články z dějin přírodních a exaktních věd, techniky a věd příbuzných. Vítána jsou také témata o aplikacích těchto věd (dějiny architektury, medicíny a umění, vztah vědy a společnosti, vědní politika atd .) i jejich přesazích ke společenským vědám, resp. statě o jednotlivých disciplínách v rámci teorie, filosofie a sociologie vědy, obecných, kulturních a intelektuálních dějin, dějin vzdělanosti, dějin idejí apod. Časopis uveřejňuje nejnovější výsledk y původního výzkumu v podobě článků, zařazuje i diskusní příspěvky z této tematiky a materiálová sdělení, doplňuje je o recenze vyšlých prací nebo jejich stručné anotace v rubrice Zprávy z literatury a v rubrice Kronika informuje o nedávných akcích z oboru. Přijímány jsou příspěvky v češtině i světových jazycích (angličtina, francouzština, němčina).

Ako nám umenie pomáha obnovovať nádej? Aký je rozdiel medzi umením a hyperestetikou? Prečo sú zmysluplnosť, spiritualita a závažnosť hlavné znaky umenia? Nakoľko je pri stretnutí s umením dôležitá kontemplácia, ticho a pomalosť? Pri teoretickom uvažovaní o uvedených otázkach autorka vždy vychádza z interpretácie konkrétneho umeleckého diela. V knihe sa preto čitateľ stretne napríklad s týmito autormi a dielami: s videoartom Billa Violu The Raft, básňou Tomasa Tranströmera Z marca 1979, inštaláciou Jannisa Kounellisa Tragédia civilnosti a s viacerými filmami (Sean Penn: Útek do divočiny, Kim Ki-duk: Jar, leto, jeseň, zima... a jar, Ruben Östlund: Štvorec, Terrence Malick: Strom života). Práve prostredníctvom reflexie zážitkových kvalít a osobitých významov daných diel autorka dospieva k všeobecnejším zisteniam o takých antropologických aspektoch súčasného umenia, ktoré sú schopné revitalizovať, dnes tak naliehavo potrebný, nádejný životný modus človeka.

Aktuálně není ve včelařství naléhavějšího tématu, než je zdraví včel. Téma výsostně praktické a bytostně důležité. Hromadné kolapsy včelstev posledních let jsou toho více než reálným důkazem. Včely a jejich zdraví jsou již od počátku neodmyslitelně provázány s krajinou. Na otázky, jaký je jejich nynější stav, odpovídá velice fundovaně společná monografie odborníků z Mendelovy společnosti pro včelařský výzkum a přizvaných zahraničních autorů. Kniha volně navazuje na publikaci z roku 2016 s názvem Ekologie chovu včel. Autorský kolektiv a uchopená témata jsou zárukou odborně kvalitní a čtivé publikace, která nezůstává jen u pouhé deskripce, ale nabízí i možnosti řešení, klade další otázky a připomíná témata, která je nutno prozkoumat. Tento přístup ocení nejen čtenáři, ale bude přínosná i pro cíl a objekt našeho společného zájmu, a tím jsou zdravé včely.

Kniha Jaroslava Dvořáka poskytuje ojedinělý, chronologicky ucelený popis událostí ve městě a pevnosti Hradec Králové během válečného roku 1866. Autor při své práci vycházel jak z odborné vojenské literatury, tak z hojných pamětnických vzpomínek publikovaných v dobovém regionálním tisku. Díky této skutečnosti neztrácí kniha i přes množství faktických informací na čtivosti. Zapracování autentických vzpomínek a příběhů obohacuje text a napomáhá čtenáři navodit atmosféru tehdejší doby, vtahuje ho do dění ve městě a umožňuje mu vcítit se do prožitků obyvatel města, kteří zůstali v obležené pevnosti. Podrobné komentáře zase pomáhají čtenáři zorientovat se v historických souvislostech. Publikace přináší několik nových a převratných informací, které nebyly dosud v české ani zahraniční literatuře publikovány. Autor se rovněž pokusil vypořádat se s rozšířeným a stále opakovaným klišé o bezvýznamnosti a zastaralosti pevnosti v době války. Odmítá tvrzení, že pevnost přivodila katastrofu ustupující rakouské armády, když se stala překážkou v cestě z bojiště, stejně jako vyvrací legendu o hradeckých utopencích, podle které se v pevnostních inundacích utopilo velké množství ustupujících vojáků. Nechybí popis dramatických událostí před uzavřenou pevnostní bránou, když se zoufalí vojáci snažili násilím dostat do bezpečí pevnosti, ani líčení překonávání pevnostních inundací a vzrušujících scén na válečných mostech přes vodní toky. Kromě dění v pevnostním městě jsou zmíněny i události na hradeckých předměstích a příhody jejich obyvatel. Podrobně je rozebrána pruská výzva pevnosti ke kapitulaci i pruské bombardování města. Opominuto není obléhání pevnosti Prusy, průzkumná činnost pevnostní posádky či vzájemné bojové střety. V závěru knihy je popsána návštěva rakouského císaře na bojišti a ve městě.

Monografie analyzuje pozoruhodný vývoj, jímž si v uplynulém století prošly česko-uruguayské vztahy. Prostřednictvím archivních dokumentů a rozsáhlé odborné literatury prezentuje řadu doposud neznámých a překvapivých údajů. Navzdory několika vyhroceným momentům nebyly vztahy mezi oběma zeměmi nikdy přerušeny, což činí relaci ve srovnání s jinými latinskoamerickými zeměmi zcela výjimečnou. Významná byla zejména solidarita, kterou uruguayská vláda projevila Československu v době nacistické okupace. Kniha současně ukazuje, že obě země jsou si navzdory velké geografické vzdálenosti v mnoha ohledech blízké, a i proto jsou vystaveny podobným výzvám. Hlavní ambicí je vyzdvihnout konkrétní oblasti spolupráce, v nichž si Česká republika a Uruguay vydobyly dobrou reputaci a o něž je možné se v budoucnu opřít. Tím by tato kniha chtěla napomoci, aby i v novém století docházelo k úspěšnému rozvoji oboustranných styků. La monografía analiza el notable desarrollo que han tenido las relaciones checo-uruguayas durante el último siglo. A través de documentos archivísticos y una amplia bibliografía, presenta muchos datos hasta ahora desconocidos y sorprendentes. A pesar de haber transitado varios momentos de tensión, las relaciones entre ambos países nunca fueron interrumpidas, lo que resulta algo excepcional, en comparación con otros países latinoamericanos. Un hecho que se considera sumamente significativo fue la solidaridad del gobierno uruguayo con Checoslovaquia durante la ocupación nazi. Al mismo tiempo, el libro muestra que ambos países pueden considerarse cercanos en muchos aspectos e incluso han afrontado desafíos similares, a pesar de su gran distancia geográfica. La principal ambición es destacar áreas específicas de cooperación en las que la República Checa y Uruguay se han ganado una buena reputación y en las que se puede profundizar a futuro. Por lo tanto, el libro quisiera contribuir a una continuidad exitosa en el desarrollo de los vínculos bilaterales en el próximo siglo de relaciones.

Kniha Starec a slzy: Efrém z Katunakie, životní příběh a duchovní inspirace přináší biografický a spirituální portrét jednoho z výrazných žáků otce Josefa Hesychasty, který spolu s ním byl roku 2020 pravoslavnou církví kanonizován. Papa Efrém (1912–1998) žil od roku 1933 celý svůj aktivní život mezi skalami Katunakie na jižním cípu hory Athos. Ve škole starce Josefa si osvojil hesychastický způsob života, stal se mistrem noetické modlitby srdce a typem autentického mnišství. Kromě životopisných informací kniha přináší také podstatné myšlenky z jeho duchovního odkazu. Jsou čerpány z jeho promluv, které pronášel k mnichům, ze svědectví jeho žáků a textů, jež zanechal. K podstatným rysům jeho odkazu patří bezesporu vlastní protrpěná zkušenost poslušnosti a vztahu starce a jeho žáka, kterou předává nastupujícím generacím mnichů a mnišek, ale jistě i dalším. Kniha dále obsahuje výbor z dochovaných textů, dopisů a homilií. V doslovu se autor snaží dát do patristicko-spirituálního kontextu dvě zmíněná témata – poslušnost vůči starci a fenomén slz – a ukázat na aktuální význam starcovy zkušenosti.

Nová básnická sbírka Michala Téry se inspiruje východokřesťanskou liturgií a spiritualitou, která se zhmotňuje v podobě chrámového ikonostasu s pevně danými motivy ortodoxního duchovního umění. Páteří sbírky je dvanáct rozsáhlých básní vycházejících z „třetího pásu“ každého ikonostasu, tedy z pásu dvanácti největších křesťanských svátků v církevním roce od srpnového Proměnění Páně až po pozdně jarní slavnost Nejsvětější Trojice. Mezi nimi se prolínají poetické miniatury, které reprezentují ostatní povinné součásti pravoslavného ikonostasu. Čtenář tak ve svých rukou drží dílo, které vtěluje osobní výpověď do kanonické struktury východokřesťanské liturgiky a přetavuje pevně stanovené výtvarné kompozice ikon do aktuálního poetického vyjádření. Z obrazu se tak rodí slovo, z ikony spirituální poezie.

Souborná edice povídek Víra v člověka zpřístupňuje podstatnou část prozaického díla pozapomenutého českého spisovatele Františka Lesaře (1901–1945). Za svůj nedlouhý život tento rodák z Kostelce nad Orlicí publikoval čtyři knihy, povídky Ovečky na horách (1939) a Všude s námi (1943), romány Tvůj bližní (1942) a Tváří k domovu (1944), další prozaické práce pak zůstaly roztříštěny v mnoha denících a časopisech. Lesařovy prózy byly soudobou literární kritikou nejčastěji přirovnávány k spisovatelům, jako byli Josef Karel Šlejhar nebo Jan Čep, a to jak pro své melancholické ladění, tak pro úsporný literární výraz. Předčasná smrt Františka Lesaře a společenská situace po roce 1948 pak znemožnily důstojné připomenutí jeho jedinečného a nadčasového literárního odkazu. Ústředním tématem Lesařových povídek jsou mezilidské vztahy poznamenávané neporozuměním, míjením, zlem. Jejich etická i umělecká hodnota vyrůstá z autorovy vytrvalé, byť častokrát zklamávané „víry v člověka“.

Nová sbírka básní básníka a hudebníka Davida Růžičky nabízí 37 básní groteskní lyriky.

Autor je přímo zosobněním pojmu poeta doctus, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Protože je utvářen nejen rozsáhlým vzděláním, ale i vytříbenou invenčností. Sám se považuje za konkretistu, což znamená, že v zárodku jeho tvorby nalezneme vztah k Mallarméovi a jeho Vrhu kostek. Básník rozmisťuje osamělá slova na bílé ploše a vytváří tak mnohočetnou spleť možných, zřejmých i zaujatých významů. To není spekulace, ale originálně promyšlená a invenční básnická tvorba. Tedy – poezie par excelence.

Barry Lopez (1945–2020) cestovatel, esejista a reportér, shrnuje ve sbírce reportáží z Arktidy dojmy ze svých četných cest po Arktidě v 70. a 80. letech, doplněné o vhledy do jejích dějin. Jeho reportáže se v různé míře věnují hlavně třem motivům. Především je to krajina, její historie, život a dynamika. Druhým motivem jsou lidé, kteří ji obývají – ti domorodí i nově osídlení: píše o předpokladech života v krajině, o tradicích, o souboru materiální i duchovní kultury. Třetím okruhem jeho pozornosti je moderní doba, kdy se stále rychlejším tempem mění jak krajina, tak její obyvatelé, před očima mizí jejich vzájemné historické vazby. To vše je doplněno o dějiny lidského osídlování od nejstarších dob podnes, a také o dějiny nejdůležitějších objevných cest a potýkání se Evropanů s krajinou. Čtenář získá i představu o počátcích intenzivního průmyslového využívání Arktidy (těžba ropy a rud) a může je konfrontovat se současným stavem krajiny a jejího soužití s novými poměry. Sbírka Arktické sny (Arctic dreams) z r. 1986 obdržela v USA Národní cenu za literaturu faktu (National Book Award for Nonfiction); od té doby získal za své knihy řadu dalších ocenění.

Publikace Tělo 3.0 navazuje na tři předcházející tituly vydané nakladatelstvím Pavel Mervart. Podobně jako ony představuje témata spojená s lidským tělem a tělesností. Autoři se věnují otázkám ukazujícím lidské tělo a jeho vnímání v důsledku kulturních podmínek, psychického rozpoložení lidí i jejich vrozených dispozic. Jednotlivé kapitoly zkoumají dopady narušených rodinných i společenských vztahů na vnímání těla a tělesnosti; ukazují důsledky změněných stavů vědomí na tělesné vnímání; ptají se na tělesné nedostatky v souvislosti se snahou o dosažení společenského dobra. Tělo 3.0 se zaměřuje na zotročená, zmizelá, zubožená, změněná, nepřijatelná těla a jejich duše.

Rose Ausländerová (1901–1988) patří k nejvýraznějším i nejpozoruhodnějším hlasům německy psané poezie druhé poloviny dvacátého století. Zároveň se stejně jako Paul Celan, Nelly Sachsová či Hilde Dominová řadí k autorům židovského původu, kteří dokázali přetavit zkušenost holokaustu do básnického slova v němčině, svém mateřském jazyce a přitom jazyce vrahů jejich rodin. Tento rozpor vede k poezii často označované jako hermetická, neproniknutelná. Přesto je tato poezie přímo nabita odkazy a reáliemi, které jsou velmi hmatatelné a hmotné a stojí za to dát si práci s jejich rozklíčováváním. Výbor z poezie Rose Ausländerové přináší její básně z pomezí řeči v nových překladech do češtiny.

Otevřené tělo znamená vydanost člověka prostorům a času. Ocitáme se v tělních útrobách, sledujeme kosti, svaly a orgány, tělo je často průhledné, rozplývá se, dokonce vůbec neexistuje. Zatímco jazyk je převracen naruby, básně jsou běžně sepnuty do forem. Sbírku bez oddílů, plynoucí v jednom dechu, prokládají básně z cyklů jako Dětské scény a Příšerné sonety. Oproti mikrohororům Příšerných sonetů dochází v Dětských scénách k pokusu o návrat do dětského světa pomocí jazykové hravosti. I ten však zaplavuje všudypřítomná krutost a úzkost; laskavý dialog – ve vztahu dvou lidí nebo člověka a zvířete (básně Hymnus, Haiku nehaiku) – se stal vzácností.