Pavel Mervart strana 28 z 46

Kniha Nesvatí svatí vypráví o světě, z nějž se příchozímu nechce vrátit zpět. O světě klášterů a mnichů, o hledání a nalézání, o zápasech a protivenstvích. Setkáme se tu i s humorem, se situacemi, které mají do šablonovitých představ o církevním životě daleko. Desítky příběhů skládají pestrou mozaiku náboženského života současného Ruska. Nalezneme tu vyprávění o duchovních cestách známých osobností jako Bulat Okudžava, Sergej Bondarčuk, Georgij Žukov či Andrej Bitov. Setkáme se i s příběhy osob zcela neznámých, ale v autorových očích svatých. Nesvatí svatí jsou zároveň svědectvím o skrytém životě církve v dobách bolševického režimu, o konspiraci a upřímné snaze zachovat si víru a svobodu, i o úskalích postsovětských časů. Nesvatí svatí se stali legendární a oblíbenou četbou. Celkový náklad tištěných vydání v ruštině přesáhl dva miliony kusů. Kniha slaví úspěch i v angličtině, francouzštině, italštině, polštině, srbštině, řečtině či finštině. Je určena pro všechny, kdo se chtějí dozvědět o Rusku a jeho duchovnosti přímo od pramene.

Předkládaná publikace poprvé uceleně představuje výsledky archeologických výzkumů z prostředí bojišť z roku 1866 na území České republiky. Jelikož nebyla na podobné pozůstatky této války v minulosti upřena větší pozornost archeologů, prezentuje publikace i zcela nové poznatky z nedestruktivních prospekcí východočeských bojišť, které mohou pozměnit zažitý pohled na mnohé historické události. Inspiraci pro jejich zpracování je ale nutno hledat i za hranicemi naší země, na lokalitách starších válečných konfliktů s delší výzkumnou tradicí. Studie si tak klade za cíl přehledně představit interpretace získaných dat a nastínit tak další směr, kterým by se měl výzkum ubírat.

Kniha Havaj: historie, mýty, poezie je prvním svazkem z literární pozůstalosti Václava A. Černého. Ten se od roku 1968 zabýval studiem polynéských kultur, jazyků a slovesnosti. Sestavoval slovníky a překládal moderní literaturu i tradiční lidovou slovesnost. Přítomný svazek přináší texty zaměřené výhradně na souostroví Havaj, obsahuje autorovo pojednání o dějinách Havaje, dobové dokumenty, mýty, překlady poezie a také česko-havajský a havajsko-český slovník. Kniha není určena jen odborníkům na Polynésii, ale osloví také zájemce o literaturu, poezii a historii.

Knížečka O snech je záhadná i na poměry pozdněantického filosoficko-náboženského prostředí svého vzniku. Synesios z Kyrény (370413 n. l.) v ní jako žák alexandrijské filosofky Hypatie v novoplatónském rámci a rétoricky bohatě vykládá o vztahu duše ke světu, o jejím nečekaně proměnlivém životě a případné spáse či ponížení. K osobitosti spisku patří, že je soustředěn kolem výkladu o tzv. pneumatu, nitrosvětském korelátu naší nehmotné duše. Snadno dostupná a pragmatická schopnost duše předpovídat budoucnost z našich snů však dle autora představuje pouhý vedlejší produkt cesty vedoucí podstatně hlouběji. Velkou většinu knihy tvoří kontextualizující úvod ke spisu O snech, jeho podrobný interpretační komentář a vysvětlující poznámky.

Výpravná kniha Antropologie nabízí výklad vývojových proměn antropologického myšlení od 19. století do současnosti, od jejího zrodu v koloniálním období až po postmoderní diskuse o povaze terénního výzkumu a validitě antropologického poznání. Živým stylem napsaná kniha se věnuje všem významným školám, směrům a paradigmatům sociální a kulturní antropologie. Autor se sám zpřítomňuje v textu osobními poznámkami i jako své alter ego, antropoložka, která prožila 20. století a setkala se s mnohými klasiky oboru. Prostřednictvím dopisů významným antropologům a antropoložkám se stává čtenářovou průvodkyní dějinami antropologického myšlení. Kniha je určena antropologům, etnologům, kulturologům, sociologům a všem dalším zájemcům o antropologii jako vědu o člověku, společnosti a kultuře.

Kniha Viktora Filimonova představuje život a tvorbu režiséra Andreje Arseňjeviče Tarkovského (1932–1986). Jedná se o první komplexní biografii tohoto významného filmového tvůrce vydanou v češtině. Autor podrobně zkoumá Tarkovského rodinné zázemí, rodové kořeny a prochází režisérův život od dětství přes dospívání až k období tvůrčí zralosti. Kniha je založena nejen na bohaté odborné literatuře o Tarkovském a jeho tvorbě, ale také na osobních svědectvích Tarkovského spolupracovníků a jeho nejbližších. Čtenář v ní nalezne vedle režisérova životopisu i historii vzniku jednotlivých filmů, analýzu filmových scénářů a zařazení Tarkovského do kontextu soudobé sovětské a světové kinematografie. Za jeden ze základních a nosných motivů Tarkovského tvorby považuje autor hledání a vytváření domova v realitě tohoto světa i na spirituální rovině. Zároveň čtenáře uvádí do nelehkého a komplikovaného světa, v němž se Tarkovského filmy rodily – do sovětské reality 50.–80. let. Objasňuje i okolnosti režisérovy emigrace na Západ.

Kniha se věnuje hmotné kultuře šlechtických sídel v severovýchodních Čechách ve středověku a raném novověku. Ta přitom není ve středu zájmu autora jen sama o sobě, ale i pro svou výpovědní hodnotu pro poznání každodenního života obyvatel (nejen) vybraných sídel. Na základě zdokumentovaných a vyhodnocených artefaktů různého materiálového složení a funkce lze doložit některé hospodářské aktivity v zázemí či přímo areálu hradů a tvrzí, z nichž kolekce předmětů pocházejí. Militaria zase ilustrují obrannou podstatu sídel a jejich výrazná koncentrace napadení nepřátelskými vojsky. Chronologické ukotvení dokumentovaných předmětů je možné založit na porovnání a nalézání analogií s dalšími artefakty z různých lokalit ve vybraném regionu i z dalších oblastí u nás. V některých případech lze využít pro přesnější časový rámec života daného sídla zprávy historických pramenů; ty zároveň pomáhají k zpřesňování možných chronologických fází ve vývoji hmotné kultury. V úvodní části jsou představeny lokality, ze kterých pocházejí významnější nálezové kolekce. V hlavní části textu jsou pak podrobněji vyhodnoceny vybrané a dosud nepublikované soubory. Jedná se zejména o nálezy z hradů Brady, Bradlce, Břečtejna, Červené Hory, Kumburku, Pecky, Rotemberku a tvrze Javorníku. Přehledně jsou zpracovány soubory stolní a kuchyňské keramiky, dále pak kamnářské keramiky a kovových nálezů. Poslední část práce shrnuje poznatky o artefaktech i každodennosti šlechtických sídel plynoucí z nově vyhodnocených nálezových kolekcí a doplňuje je o již publikované soubory ze sledovaného území. Součástí knihy je bohatá obrazová příloha zpracovaných souborů a nejzajímavějších nálezů.

Během doby laténské se v oblastech severně od Alp poprvé uplatňují významné technologické inovace v hrnčířské výrobě. Jednou z nich je užití dvoukomorových vertikálních pecí k výpalu keramiky. Nálezy těchto pecí ukazují značnou konstrukční a tvarovou rozmanitost, která poskytuje vodítka k řešení otázek spojených s jejich původem, vývojem a v neposlední řadě též významem pro poznání organizace hrnčířské výroby. Odpovědi na uvedené otázky hledá tato kniha, jež přináší vyhodnocení katalogu laténských hrnčířských pecí ze střední Evropy, kterých je dnes známo více než 270. Pece jsou nahlédnuty především z formálního, konstrukčního a funkčního hlediska. Analýza rozsáhlého souboru dat přináší nové pohledy na vývoj a šíření tohoto technologického fenoménu v laténském kulturním kontextu.

Zvolání Panenko Skákavá je všeobecně rozšířená fráze, která byla po dlouhou dobu bez zjevného vztahu k dnes již zaniklé obci Skoky u Žlutic. Situace se změnila v roce 2006. Místní, kdysi impozantní poutní kostel, byl vystaven bezprecedentnímu rabování, během kterého skupina zlodějů za účelem získání mědi odřezala vršky kostelních bání. Jeden ze zlodějů ze střechy kostela spadl. Pád však zázračně přežil a následná medializace tohoto případu přitáhla pozornost různých zájmových uskupení, která se v současné době snaží o záchranu kostela a obnovení zapomenuté poutní tradice ve Skocích. Kniha prostřednictvím tří případových studií představuje způsoby rozpomínání na toto zapomenuté poutní místo a diskutuje obecnější problémy spojené s výzkumem kolektivní paměti. Autor se vymezuje vůči jejím tradičním výzkumům úzce spojeným s tendencí, kterou lze označit jako dematerializace paměti, a snaží se promýšlet formování paměti ve vztahu k materiálním objektům a infrastruktuře.

Samotář i gentleman. Mladinký greenhorn i bojovník s nadlidskou silou, jenž zkrotí mustanga, ať chce či nechce, a udolá holýma rukama příšerného medvěda. Muž žijící mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Spravedlivý lidumil i ukrutný postrach všech lumpů, vybavený zvláštními zbraněmi, jichž většinou nemá ani zapotřebí. Ne, to není Drtící ruka Old Shatterhand, je to Dvojrodý Hraničář Digenis Akritis, strážce Divokého východu, pohraniční země nikoho mezi Byzantskou říší a muslimským světem, hrdina podobný Jánošíkovi nebo bohatýru Muromcovi a protagonista jediného dochovaného byzantského eposu. A podobně jako samotný hrdina, je i báseň o něm mnohotvará, spojující v sobě rysy eposu, románu, hagiografie, křesťanské i muslimské vlivy a lidovou i učenou jazykovou tradici.

Kniha Ikona Okno do věčnosti obsahuje dvě vrcholná díla pravoslavné ikonologie poslední čtvrtiny 20. století: Teologie ikony pravoslavné Církve L. A. Uspenského a stať mnicha Nikolaje (Sacharova) O příčinách ikonoboreckých sporů podle traktátů ctihodného Jana Damašského. Jejich společným znakem je hluboký vhled do tématu ikony a jejího historického a teologického pozadí založený na důkladném studiu děl svatých církevních Otců a dalších dobových literárních pramenů. Kniha je při vší hloubce své erudovanosti čtivá a českému čtenáři přináší poznání o světě pravoslavných ikon a pravoslavné teologie, jež jsou zatím u nás téměř neprozkoumanými oblastmi lidské kultury a zbožnosti. Její ilustrace představují nejlepší díla pravoslavné ikonografie a seznamují čtenáře i s českou pravoslavnou ikonou. L. A. Uspenskij, Teologie ikony pravoslavné Církve Českému čtenáři se poprvé v dějinách dostává do rukou text, který takto fundovaně a uceleně uvádí do chápání významu, řeči a smyslu pravoslavných ikon. Umožňuje porozumět, proč byly ikony od nejstarších křesťanských dob zhotovovány a začleňovány do zbožnosti, a odkrýt skutečné hlubiny jejich krásy. Kniha patří k tomu nejlepšímu, co bylo o problematice ikonografie a ikonologie za posledních sto let napsáno. Autor je díky své erudici z nejpovolanějších. Své životní dílo psal jako obranu ikon před útoky z nejrůznějších stran teologických či umělecko-kulturních. Prostřednictvím ikonologie se čtenář v knize seznamuje i s pravoslavím jako takovým, s jeho učením, dějinami a s jeho přístupem k problému hledání pravdy. Kniha je vysoce ceněna pro svou preciznost a zároveň srozumitelnost, s nimiž čtenáři otevírá podivuhodný svět ikon i pravoslavné víry. Jerodiákon Nikolaj (Sacharov) O příčinách ikonoboreckých sporů podle traktátů ctihodného Jana Damašského Jerodiákon Nikolaj je mnichem v pravoslavném monastýru sv. Jana Křtitele v Essexu. Ve své stati rozebírá traktáty sv. Jana Damašského Řeči na obranu obrazů, v nichž nachází dosud nepovšimnuté významy a akcenty teologicky odůvodňující zázračnost mnohých pravoslavných ikon.

Kniha si klade za cíl seznámit čtenáře s cestami, po kterých se protestantská teologie druhé poloviny minulého století přibližovala k tématu křesťanského Východu. Autor tak činí na příkladech pětice vybraných teologů luterské i reformované tradice, kterými jsou Edmund Schlink (19031984), Jaroslav Pelikan (19232006), Thomas F. Torrance (19132007), TuomoMannermaa (19372015) a JürgenMoltmann Předmětem zájmu je postihnout schopnost těchto autorů vnímat charakteristické rysy východní teologie nikoliv jako něco cizorodého, nýbrž jako ryzí projevy Tradice nerozdělené církve, jak ji ztělesňuje křesťanský Východ. Hledání kontinuity křesťanské Tradice a objevování komplementarity různých způsobů teologického myšlení se stávají prostředkem, kterým protestantští teologové obohacují vlastní konfesní východiska a podněcují k aktualizaci reformační výzvy k obnově jedné Kristovy církve. Úmyslem autora je poskytnout impulz směrem k neočekávaným syntézám protestantské a východní teologie, a přispět tím k nacházení duchovní jednoty mezi křesťanským Východem a Západem.

Tahy 2017 jsou dohrou happeningu, který proběhl na podzim roku 2016 v nově otevřené Posledního příruční knihovně pardubic­ké univerzity. Číslo, které mělo zachytit písmem vzájemnou náhlou myšlenkovou propojenost účastníků setkání, se nakonec zrodilo post festum, na jiných místech, v jiném čase, se zřetelem na přítomnost i nepřítomnost barevnosti v kulturních projevech české, balkánské a maďarské provenience.

Kniha Alexeje F. Loseva představuje první ucelený životopis Vladimira Solovjova (1953-1900) filosofa, teologa a nejvýraznějšího ruského myslitele 19. století. Autor podrobně rozebírá Solovjovovy filosofické, náboženské, sociální a politické názory, věnuje se jeho vztahu k římskokatolické církvi, obviněním z panteismu, ekumenickým názorům a kritice ruského státu. Důkladná analýza všech Solovjovových děl přináší vhled do základních myšlenkových koncepcí jeho učení. Životní pouť filosofa autor začleňuje do panoramatického přehledu kulturního a společenského vývoje Ruska té doby.

Kniha běloruského anarchisty vznikla jako reflexe vězeňského pobytu i jako svého druhu pomocný manuál pro potenciální vězně. Vypráví zároveň jedinečný příběh: Mí kamarádi a já jsme se stali prvními anarchisty v novodobých dějinách nezávislého Běloruska, kteří byli odsouzeni do vězení za politické akce. Neméně unikátní byly podmínky našeho propuštění. Nevím, jestli by se našel ve světových dějinách jiný příklad, kdy nejvyšší činitelé evropských států, prezidenti a předsedové vlád i senátoři Spojených států žádali po jiném státu propuštění politických vězňů anarchistů (a stejně pozoruhodné je, že jsme v důsledku těchto i jiných žádostí propuštěni skutečně byli) nehledě na to, že v těchto zemích si odpykávají tresty domácí političtí vězni anarchisté.

Po rozpadu Sovětského svazu se národnostní otázka v nástupnickém Rusku omezuje na rozbor čečenských válek a etnografii sibiřských etnik. V evropské části Ruska však žije množství tradičních ugrofinských a obecněji uralských národů, o nichž se téměř nic neví. Tyto národy vládnou tichým, ale kultivovaným hlasem. Po vzoru Finů píšou svou hrdinskou epiku, po vzoru Estonců a Maďarů hledají inspiraci v kultuře a dějinách celé Evropy. Rusové je znát nechtějí, nicméně se zdá, že právě uralské národy jsou jakýmsi jejich podvědomím a že bez skutečného přiznání uralské kulturní a jazykové autonomie nebude Rusko svobodné. Finský novinář a spisovatel Ville Ropponen v eseji Uralské okno rozebírá minulost i současnost uralských národů Ruska a zamýšlí se nad jejich možnostmi přežití.