Pavel Mervart strana 30 z 39

V novém čísle naší revue čtenáři naleznou tematický blok „Křesťané v předislámské a raně islámské Arábii“. Chronologická šíře má naznačit, že počátky křesťanství na Arabském poloostrově sahají daleko hlouběji, než se obecně soudí, a místní náboženský kvas procházel bouřlivým vývojem s několika zásadními zvraty. Všech pět příspěvků přináší nejen originální výzkum českých badatelů, nýbrž také u nás dosud neznámé překlady pramenů ze syrské aramejštiny a arabštiny. K tématu se dále váže rozhovor s arabistkou, syroložkou a hebraistkou dr. Mladou Mikulicovou, esej prof. Luboše Kropáčka a několik recenzí aktuálních publikací. I dále nabízíme mnoho zajímavého – mj. zamyšlení nad performativní složkou východní liturgie, stať o vztazích Řádu německých rytířů s Byzancí a Uherským královstvím, dva články zkoumající na základě unikátních archivních dokumentů česko-arménské vztahy ve 20. století a rovněž překlad dvou textů raně křesťanského afrického biskupa Cypriána z Karthága.

Gítagóvinda básníka Džajadévy (12. století) je jednou z nejvýznamnějších ukázek klasické sanskrtské kávjové poezie. Lyricko-epická báseň ve dvanácti krátkých zpěvech líčí milostný vztah boha Kršny a pastýřky Rádhy, a představuje tak jedinečné dílo v žánru eroticko-mystické poezie. Pro svou vysokou uměleckou hodnotu, ale také význam pro bhaktické náboženské hnutí se stala jedním z nejdůležitějších textů pro rozvoj Kršnova kultu ve středověké Indii. Publikace poprvé přináší tiskem rukopisně dochovaný překlad této jedinečné literární památky z pera českého indologa Josefa Zubatého (1885–1931) a básníka a íránisty Jaromíra Boreckého (1869–1951), svou snahou o zachování formální i obsahové stránky básně jedinečný i mezi překlady do světových jazyků. Rozsáhlá úvodní studie v první části poskytuje proto nejen informace o Džajadévově díle a jeho recepci v Indii i na Západě, ale také uvedení do principů klasické kávjové poezie. Druhá část studie je věnována rozboru spolupráce českých překladatelů a hodnocení výsledků jejich práce, důležité i z hlediska historie obecných tendencí českého uměleckého překladu. Text vlastní edice je doplněn četnými komentáři, seznamem metrických schémat a anotovaným jmenným rejstříkem.

Kniha Rusko a slovanský svět: staletí soužití a střetů navazuje na sérii publikací projektu Konference mladých slavistů spojeného s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. 17 textů od účastníků již patnáctého konferenčního ročníku ze 6 zemí (Česko, Chorvatsko, Polsko, Rusko, Slovensko, Srbsko) je rozděleno do tří základních oddílů (Jazyk, Literatura, Dějiny a kultura). Jazykově (čeština, chorvatština, polština, ruština, slovenština, srbština) a tematicky různorodé odborné studie postihují různé roviny a projevy vzájemných komplikovaných vztahů mezi Ruskem a slovanským areálem. Publikované příspěvky ukazují, že Rusko působilo na menší národy nejen vojenskou silou a mocenským vlivem, ale i svou kulturou a jazykem, bez nichž si novodobý vývoj slovanských etnik můžeme těžko představit. Východní slovanská říše do společenského a kulturního kontextu vstupovala rovněž ve své mytizované podobě jako prostor, kam ostatní národy opakovaně projektovaly vlastní cíle a plány, a v neposlední řadě se ocitla za vlastními hranicemi i jako početná a aktivní emigrace.

Ačkoliv jsou čeština, angličtina a němčina jazyky indoevropské a mají některé shodné rysy, každý z nich má svůj specifický gramatický systém. Existence různých koncepcí gramatických kategorií v těchto třech indoevropských jazycích dost často komplikuje proces jejich učení. Problém nastává zejména v případě, kdy pro již zvládnuté jazykové jevy jednoho jazyka nemůžeme najít paralelu v jazyce, který se učíme. Předkládaná publikace se zabývá tím, jak tři výše uvedené jazyky interpretují původní přímou řeč. V některých aspektech se způsob vyjádření neliší (mění se v nich deiktické výrazy, případně větné struktury). Čeští rodilí mluvčí učící se německy nebo anglicky však musejí zvládnout některé jazykové aspekty, které z češtiny neznají. Na počátku přípravy této publikace autorky nemohly tušit, jak aktuální problematikou se vyjadřování cizího mínění stane a jak silně téma covidu ovlivní zpravodajství masmédií. Řada citovaných příkladů byla převzata právě z aktuálních novinových a internetových článků.

Kniha Podoby exilu v židovské literatuře a myšlení se zabývá pojmem exilu na mnoha úrovních – od doslovné po metaforickou. Kombinuje analýzy převážně židovských autorů Střední Evropy dvacátého století, kteří obvykle nebývají spolu spojováni, jako jsou Kafka, Kraus, Levi, Lustig, Wiesel a Frankl. Sleduje i typické cesty, které exiloví autoři podnikli, z Východu na Západ a později až do Ameriky. Pojem exilu a jeho podob je analyzován z mnoha různých hledisek a velký důraz je věnován především podobám exilu vnitřního. Bronislava Volková, sama dlouholetá exulantka, a proto intimně zasvěcená do tématu skrze vlastní zkušenost, v knize vytváří jedinečnou typologii exilu, která obohatí oblast intelektuální a literární historie Evropy a Ameriky dvacátého století.

Obnova života celého Božího lidu byla hlavním požadavkem 2. vatikánského koncilu, který patří k velkým reformním sněmům univerzální církve. Nedílnou součástí tohoto díla obnovy a reformy církve mělo být zintenzivnění úsilí o proměnu vztahů mezi všemi Kristovými učedníky. Koncil chtěl církev obnovenou a ekumenickou. Předkládanou knihu lze chápat jako příspěvek k bádání o recepci učení 2. vatikánského koncilu o ekumenismu od skončení všeobecného sněmu až do dnešních dnů. Autor zkoumá kontinuitu i posuny v interpretaci koncilní nauky, ale zabývá se též novými podněty obsaženými v dokumentech magisteria katolické církve. Výsledný text se zrodil z pozorného naslouchání hlasu učitelského úřadu, jak zaznívá v dokumentech římské kurie a v učení římských biskupů Pavla VI., Jana Pavla II., Benedikta XVI. a Františka.

Kam patří Bělorusko? Na Západ nebo na Východ? Co ho pojí s jeho nejbližšími sousedy a co ho od nich odlišuje? Existuje něco jako „běloruský světový názor“? Právě na běloruský světový názor se zaměřuje Ihnat Abdziralovič (vlastním jménem Ihnat Kančeuski, 1896–1923) ve svém dnes už klasickém eseji Odvěkou cestou, napsaném a vydaném v roce 1921 ve Vilniusu. Jeho autor byl osobností na svou dobu výjimečnou: studoval přírodovědu a literaturu, účastnil se ukrajinského národního hnutí, byl činný v běloruském družstevním hnutí, zajímal se o ?loso?i západní i východní, včetně jógy a teoso? e, byl některými současníky považován za vizionáře… Předčasná smrt na tuberkulózu mu bohužel nedovolila rozvinout své nadání, zanechal nám však alespoň tento esej, který je považován za zakládající dílo běloruské ?loso?e 20. století a k němuž se stále vrací nové generace běloruských intelektuálů. Kulturní, historické a geopolitické otázky (i odpovědi), které autor dokázal zformulovat, zůstávají aktuální i v dnešní době, kdy Bělorusko s obtížemi hledá cestu z postsovětského autoritářství k demokracii.

Kniha Polynésie završuje vydání literární pozůstalosti českého překladatele Václava Černého. Svazek Havaj: historie, mýty, poezie vyšel v roce 2019, svazek Maoři: společnost, kultura a jazyk o rok později. Václav Černý se věnoval především překladům z gruzínštiny, ale mnoho času věnoval také studiu polynéských jazyků a tradiční lidové slovesnosti na polynéských ostrovech. Většina jeho prací však zůstala jen v rukopisech. Publikace Polynésie nabízí nejen Černým sestavené slovníky (samojský, melanéského tok pisinu, slovník ostrovů Niue a Rapa Nui), ale také kratší texty, jako jsou například přísloví ze souostroví Samoa. Publikace je doplněna o kapitoly věnované tetování, jazykům, kulturám a společnostem Polynésie. Třetím svazkem se tedy uzavírá vydání té části Černého literární pozůstalosti, která se věnuje kulturám, společnostem a jazykům Oceánie.

Lévi-Strauss a hudba, Nattiezova studie z roku 2008, představuje jednak souhrnný pohled na problematiku hudby v Lévi-Straussove díle, ale zároveň se na tomto muzikologickém pozadí kriticky vyrovnává s lévi-straussovskou antropologií jako takovou. Nattiez ukazuje, že hudba má v Lévi-Straussove strukturalistickém projektu význam zcela klíčový, neboť právě ona mu poskytuje model pro strukturální analýzu mýtu, tak jak bude rozvíjen zvláště v jeho čtyřsvazkovém souboru Mythologica. Nattiez si ovšem ohledně tohoto hudebního modelu klade mnoho podstatných otázek: mezi ně patří zejména problém srovnávání hudby a jazyka, jisté nesnáze spojené s Lévi-Straussovou metodologií, ale i některé nesrovnalosti týkající se Lévi-Straussovy interpretace konkrétních hudebních děl (především Wagnera). Díky tomu se tato zároveň kritická i obdivná monografie může stát také pozoruhodným a netradičním uvedením do Lévi-Straussovy strukturální antropologie jako takové.

Včasná pedagogická diagnostika v oblastech, které ovlivňují školní úspěšnost dítěte, je klíčová pro podporu jeho rozvoje. Předkládaná kniha prezentuje výsledky dvouletého šetření zaměřeného na školní připravenost a odklad školní docházky. V úvodní části knihy jsou pro srovnání uvedeny možnosti diagnostiky v předškolním věku nejen v České republice, ale i v zahraničí (USA, Německo, Polsko, Rakousko). Velká část knihy je věnována rozboru výsledků z vlastního testování dětí v oblasti školní připravenosti za použití diagnostického nástroje iSophi. Autorky knihy dále popisují funkčnost, využitelnost a líbivost tohoto diagnostického nástroje, a to jak pohledem učitelů mateřských škol a přípravných tříd, tak i pohledem rodičů. / V přehledech jsou zaznamenány nejen výsledky dětí, ale i pohled rodičů a vzájemné porovnání.

Je řeka Smutná opravdu tak smutná a Hluchý potok úplně hluchý? Jak vzniklo jméno přehrady Šance? A je skutečně Černá Ostravice tmavší než Bílá Ostravice? Jaká je vlastně nejčastější motivace při pojmenovávání vodních toků a vodních ploch? Odpovědi na tyto otázky a také mnoho dalších informací najdete v monografii Hydronymie povodí Ostravice (názvy řek, potoků, rybníků a studánek) autorky Kristýny Kovářové, která působí na katedře českého jazyka Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Na základě informací získaných především z mapových pramenů se kniha snaží rozšířit povědomí o zeměpisných jménech v povodí řeky Ostravice, protékající Moravskoslezským krajem. Ukazuje, že vlastní jména geografických objektů uchovávají příběhy o historii krajiny, způsobech osídlování jednotlivých míst a životě lidí, kteří je v minulosti pojmenovávali.

K pronásledování křesťanů v antice lze přistupovat z různých úhlů. Ten, který zvolil autor knihy, spojuje zajímavým způsobem literární zprávy křesťanských autorů s moderním historickým a archeologickým bádáním, díky němuž bylo nutné některé tradiční představy revidovat. Fenomén pronásledování křesťanů v antické době sleduje od počátků, kdy křesťané tvořili pouhou sektu uvnitř židovství, až po dobu císaře Diokleciána. Autor navíc do své publikace zahrnuje i pronásledování křesťanů ve 4. století po Kristu jak v římské říši, tak i mimo její hranice. Německý církevní historik Wolfram Kinzig působí na univerzitě v Bonnu. Je předním badatelem zabývajícím se problematikou antického křesťanství.

Buddhistická ekonomie je v současnosti již poměrně etablovaný proud ekonomického myšlení, který se na Západě rozvíjí od 60. let minulého století. V tomto výboru autoři textů – akademici i duchovní, laici i mniši – hledají odpovědi na otázky: jak lze skloubit ekonomickou efektivitu s etickými hodnotami? Co je z buddhistického hlediska špatné na kapitalismu a co s tím můžeme udělat? Je možná „ekonomika soucitu“ a pomůže nám zvládnout následky klimatické krize? Kniha volně navazuje na publikaci Radikální buddhismus z roku 2019.

Kniha Podivuhodný svět keltského křesťanství je završením volné, která se počíná Keltskou církví prvního tisíciletí a její spiritualitou (Brno 2002) a pokračuje Keltským křesťanstvím (Červený Kostelec 2010), a je výsledkem mnoha let studia, cest na Britské ostrovy i po kontinentální Evropě, získávání relevantní literatury i pořizování fotodokumentace. Poznatky, které přináší vytvářejí spolu s předcházejícími texty již mnohem úplnější obraz historického keltského křesťanství jako osobité formy orthodoxního křesťanství. Publikace se věnuje též Keltům v předkřesťanském období včetně Keltů v Bohemii a na Moravě. Pojednává o druidech – i o ženách druidkách – a jejich vztahu ke křesťanství. Opomenut není ani král Artuš a příběh o Tristanu a Isoldě – tedy to, co je možné o nich seriózně říci. Doc. ThDr. Gorazd Josef Vopatrný, Th.D., je vedoucím Ústavu východního křesťanství Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy.