Pavel Mervart strana 29 z 39

Básníkova již desátá sbírka originálním způsobem prohlubuje a rozšiřuje jeho dosavadní tvorbu. Samotný název prozrazuje, že autor hledá různé možnosti, jak utvářet svou poetiku; vedle drobného epického útvaru napíše koláž, či básnický fragment vedle aforismu, a začlení inspirativní citát do osobních myšlenek. Základním tónem je zde téma času, ale uskutečňované mnoha způsoby a v mnoha dimenzích. Živé obrazy z plynoucího světa kolem nás nebo momentky v historických kulisách jsou vždy zároveň hlubokými reflexemi časovosti. Autor nám toto zásadní, a z hlediska vnímání lidské bytosti nepochopitelné určení ovšem nechává palčivě pocítit – třeba v obrazech klidné, nevinné přítomnosti, kdy se ještě zdánlivě nic neděje. Všímá si však zneklidňující korozi tohoto unikavého přítomného momentu, náznaků a předzvěstí budoucího zániku, který je již nějak pevně zasazen v časové struktuře, anebo se naopak dívá na tuto chvíli již z hlediska nastalých událostí. Autor takto z mnoha stran a úhlů krouží kolem momentu kdy věci, události i samotný život přestávají být, a ukazuje jejich uzamčenost v lidském vědomí, kde vše začíná i končí.

Profesionální nepřekladatel ve své inteligentní a zábavné knížce poví čtenáři o medvědích včelách, horských velrybách a mnoha dalších pozoruhodných věcech a událostech, které na svých exotických cestách a při svém záviděníhodném jazykovém vybavení prožil a promyslel. Tyto texty vycházely jakožto sloupky v Orientaci, sobotní příloze Lidových novin. Další vrstvu díla vytvářejí autorovi minimalistické básně. Vznikla tak knížka, ve které je radost si počíst.

Autorka touto svojí první básnickou sbírkou jednoznačně vstupuje do současné české poezie. Její básně jsou bolestně prožité a přitom svrchovaně utvářené. Autorka má vytříbený cit pro slovo a básnické řemeslo. Při pozorném čtení vidíme, že zcela osobitým způsobem se vztahuje k období symbolismu. Tomu odpovídá i její smysl pro hudebnost a melodiku verše. Bylo by opravdu hříchem tuto knížku opomenout.

Sborník k významnému jubileu nordisty, germanisty, religionisty a hudebníka Jiřího Starého je poměrně pestrý – stejně jako šíře zájmů a mnohovrstevnost vzdělání oslavence samého. Dotčená pestrost se týká sféry tematické, žánrové i stylistické. V knize čtenář nalezne příspěvky přísně odborné, příspěvky kvaziodborné – referující smyšlené motivy a zápletky, leč podávané ve svrchovaně akademické podobě, eseje – filosofující i žertovné, původní autorská prozaická, dramatická i básnická díla, překlady a v neposlední řadě – oslavné ódy. Všechny příspěvky sborníku rámcově sjednocuje (krom zřejmé gratulační funkce) jistá adorace hodnotové výsosti minulých světů, starých osvědčených kvalit, které nepodléhají pomíjivosti. Lze ho tedy označit za konzervativní, rozumíme-li daným pojmem úctu k tomu, co být uchováno zasluhuje, neboť možná není docela marné trvat na kulturní platnosti takových dějinných výstupů, které Jan Patočka klasifikoval jako možnosti „vzmachu z úpadku“.

Slavnostní sborník k jubileu fenomenologického myslitele a příležitostného básníka Jiřího Michálka (* 9. 2. 2021). Oslavenec se věnoval a věnuje široké škále témat a aktivit s filosofií a poesií souvisících, což odráží i tematická a žánrová pestrost sborníku – gratulanti zaslali příspěvky nejrůznějšího charakteru, od vzpomínek přes básně a obrazy po – nejvíce zastoupené – eseje a studie k otázkám biologie, psychologie, filosofie i literatury.

Kniha Autonomie v dialogu je součástí širšího projektu, který zkoumá Kantův „vynález“ autonomie prostřednictvím rozhovorů s vybranými postavami evropské filosofické tradice. Co je pravdy na podezření, že autonomie, chápaná jako sebevztah rozumného subjektu, není schopna náležitého vztahování se k jinakosti – ať už je jí míněna jinakost druhého člověka, světa či jinakost boha? Je nutno tuto základní Kantovu myšlenku opustit, a spolu s ní celou tradici „egologické“ racionality, nebo je možné ji nějak vylepšit pomocí impulsů od Kantových pokračovatelů či oponentů? Tento svazek zve čtenáře k promýšlení těchto otázek spolu s B. Spinozou, A. Schopenhauerem, F. Nietzschem, M. Heideggerem, K. Jaspersem nebo J. Patočkou… Většina kapitol má své jádro ve statích, které byly psány se zřetelem k projektu „autonomie v dialogu. Druhá kapitola: Zvrácenost srdce a autonomie, in: L. Benyovszky – J. Matoušek (vyd.), Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum, sv. 7, Praha 2017, s. 125–141. Třetí kapitola: Metafyzika svobody u Kanta a Spinozy, in: L. Benyovszky – M. Pětová (vyd.), Bůh a božství v německém filosofickém myšlení, Praha 2020, s. 21–62. Čtvrtá kapitola: K Schopenhauerově kritice Kanta, in: Filosofický časopis (v tisku). Pátá kapitola: Tak chci, tak přikazuji. Kant a Nietzsche v dialogu, in: Reflexe, 54, 2014, s. 105–126. Sedmá kapitola: Rozumová víra mezi Jaspersem a Kantem, in: Filosofický časopis, 1, 2021, s. 53–73. Osmá kapitola: Patočka, Kant a otázka velkého smyslu, in: O. Sikora (vyd.), Patočka v kontextech, Červený Kostelec 2021 (v tisku).

Kniha Původní obyvatelé a globalizace je v mnoha ohledech jedinečná. Na základě zkušeností a poznatků z dlouhodobých terénních výzkumů se autorský tým zamýšlí nad současnou situací domorodých obyvatel pěti kontinentů. V pěti tematických blocích, z nichž každý představuje specifický úhel pohledu, kniha reflektuje dopady globálních procesů na původní obyvatele i složitou síť vzájemných vztahů, v nichž nemusejí figurovat pouze v roli pasivních obětí, ale jejichž podobu mohou i sami ovlivňovat. V česko-slovenském prostoru představuje kniha zatím první publikaci poskytující komplexní pohled na problematiku původních obyvatel v kontextu současného globalizujícího či glokalizujícího se světa. Kniha je určena českému a slovenskému čtenáři z řad odborné i laické veřejnosti, studentům antropologie, etnologie, politologie, sociologie, kulturních studií, environmentalistiky, geografie a dalších disciplín se zájmem o původní obyvatele.

Mladík Vladan se spolu se čtenářem vydává na cestu bývalou Jugoslávií v období těsně před jejím rozpadem i léta po něm. Vezme ho s sebou do rošťácky šťastného dětství na pobřeží Jadranu, projde mlhou úzkostného sledování politických projevů, odůvodňujících vypalování vesnic ve Slavonii, do útočiště panelákového bytu ve Slovinsku, aby po letech vyrazil na putování Chorvatskem, Bosnou a Srbskem zjistit, co se to tady vlastně se všemi stalo. Vypravěčovy reflexe poodhalují mentalitu zdejších lidí, kořeny rozpadu soužití tak blízkých národů a v důsledku neodvratný rozpad jeho vlastní rodiny i světa, v němž žil. Tón vyprávění mistrně osciluje mezi černým humorem, ironickou nadsázkou a temnou hořkostí. Román Moje Jugoslávie (2012) Gorana Vojnoviće (* 1980) byl oceněn slovinskou cenou Kresnik za román roku či v Polsku udělovanou cenou Angelus za nejlepší středoevropský román roku.

Problematika vědomí a vědomí sebe sama jakožto jeho základu je jedním ze stěžejních témat německé klasické filosofie. Jako základní struktura vědomí je pochopena relace, v rámci které se subjekt vědomí vztahuje prostřednictvím mentální reprezentace (představy) k objektu. V knize jsou analyzovány různé způsoby, v nichž byla tato bazální struktura zkoumána a dále rozvíjena. Již Kantův předchůdce Christian Wolff pochopil, že základním momentem této struktury je diference subjektu a objektu vědomí. Bezprostřední Kantův následovník Karl Leonhard Reinhold učinil tuto diferenci součástí věty, která se měla stát východiskem pro výklad veškerého vědění. Diference se tak stala principem vědomí. Tato okolnost byla však vnímána jako problém mysliteli, kteří následovali po Reinholdovi a snažili se rozvrhnout koncepce vědomí, v nichž by byla tato diference překonána, a to při východisku ze základní formy vědomí, jíž je sebevědomí. Za vrcholnou podobu tohoto teoretického úsilí lze považovat Hegelovu Fenomenologii ducha.

PhDr. Karla Motyková, DrSc., rozená Šneidrová (nar. 20. 5. 1930 v Praze), patří k první poválečné generaci českých archeologů, kteří zásadním způsobem formovali směřování oboru ve druhé polovině 20. století a podíleli se na vzniku a rozvoji moderního Archeologického ústavu Akademie věd. Karla Motyková byla vůdčí osobností protohistorické archeologie, vedla jeden z nejrozsáhlejších systematických výzkumů v Čechách (na Závisti), řídila pravěké oddělení Archeologického ústavu, mnoho let redigovala také prestižní archeologické periodikum Památky archeologické. Přednášela rovněž na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Její doménou se staly zejména doby laténská a římská. Předkládaná kniha může být významným příspěvkem k poznání rozvoje moderní české archeologie, zahrnujícím počátky Akademie věd, normalizační období i složitou transformaci po sametové revoluci. Zároveň vede čtenáře k hlubšímu pochopení archeologie jako takové, neboť přemýšlení o vlastním oboru a jeho možnostech poznání se táhne jako červená nit celým naším rozhovorem

Zda se dnes školou povinní žáci dozvědí o tom, co je křesťanská víra a praxe, záleží často výhradně na přítomnosti křesťansky žijících učitelů a učitelek. O nich, o jejich víře, o tom, co mají, mohou či naopak nesmějí do české sekulární školy vnášet, je tato kniha především. A kdo ze čtenářů (pedagogů, vychovatelů, rodičů apod.) hledá alespoň částečnou odpověď na otázku, jaká forma křesťanství je dnes užitečná či naopak již nebezpečná potřebám a tužbám současného pozdně moderního světa, sáhl jistě po zajímavé, odborně populární knize. Autor jakožto akademický pracovník, připravující již více nežli 15 let do praxe budoucí učitele aprobovaného vzdělávacího předmětu Výchova k občanství, je v úzkém kontaktu s mnoha učiteli fakultních a spolupracujících veřejných základních škol, a to v sekularizovaných oblastech Semilska, Jablonecka, Liberecka a Českolipska.

Kniha Jurije Bezsonova, carského důstojníka a aktivního účastníka první světové války, popisuje peripetie spojené s životem v porevolučním Rusku, jakož i zkušenost s opakovaným vězněním. Jsme svědky autorova dobrodružného a bezmála marného hledání důstojné existence, jeho odhodlaného boje i prožívané deziluze. Poprvé je Bezsonov uvězněn roku 1918. Tehdy začíná období jeho putování po věznicích a táborech, střídané chvilkami vskutku dobrodružného pobytu na svobodě... Poté co v průběhu několika málo let prošel úctyhodnou řádkou sovětských věznic, byl odeslán na sever do Kemského rozřazovacího střediska, kde čekal na další cestu přes moře, vedoucí do nedalekého a věhlasného Soloveckého tábora zvláštního určení. Odtud se mu se čtyřmi dalšími spoluvězni podařilo v roce 1925 uprchnout. Na útěku k finské hranici si vedl krátké deníkové zápisy, na jejichž základě líčí pětatřicetidenní bloudění skrze severní lesy a bažiny, střety s vojenskými hlídkami i obtíže spojené se získáváním potravy. Jedná se o nevšední příběh člověka, jemuž vlastní světonázor, mravní hodnoty a zásadovost nedovolují kompromis s novým, rodícím se zrůdným režimem. A nejen to, kniha je skvělým dobovým svědectvím, čtivým a hlavně autentickým prožitkem událostí konce desátých a první poloviny dvacátých let v Rusku.

Nechte se vést od Frývaldova k Jeseníku, navštivte rejvízskou Noskárnu, jesenický Pentagon či lipovskou Macurovu zatáčku... Kniha se zabývá zeměpisnými jmény (místními, pomístními, uličními názvy) v pohraničí a jejich vývojem od nejstarších dob až do současnosti, a to na materiálu z okresu Jeseník (Slezsko, Olomoucký kraj). Pro tuto oblast – stejně jako pro jiné okresy v někdejších Sudetech – platí, že velká část názvů byla německého původu. Tato skutečnost představovala po roce 1945, v době volající po celkové degermanizaci republiky, palčivou a zásadní otázku s celospolečenským významem. Názvy tehdy byly v různé míře odněmčovány a počešťovány. Právě na tento přejmenovávací proces – jak z hlediska formálního, tak motivačního, pohledem odborné, ale i laické veřejnosti – se text soustředí především. Rovněž podává přehled aktuálních trendů v současných pojmenovacích procesech a názvotvorbě. Autorka se snaží odpovědět na otázky, zda místní obyvatelé nově a v podstatě uměle vytvořené názvy přijali, či nikoliv, jakými způsoby vytvářeli pojmenování vlastní (tzv. živá) nebo zda se mohla mezi obyvateli uchovat některá původní a po válce úředně odstraněná německá jména. Zeměpisné názvy jsou představovány nejen jako jazykové jednotky, ale také jako historická svědectví, předmět diskuzí, doklad regionální identity, součást paměti krajiny či nástroj marketingu.

Knížka rybářských povídek je napsaná pro čtenáře, kteří chodí rádi k vodě a do přírody. Pavel Kšajt vás provede svými rybářskými začátky, v nichž se určitě mnozí najdou, a připomenou si dobu svého vlastního loveckého dospívání. Představí své oblíbené rybářské revíry, hlavně řeku Cidlinu a jedno Tiché údolí. Autor s lety dozrává k širšímu pohledu na rybaření, ve kterém nejde jenom o ulovení co největší ryby nebo dokonalé zvládnutí rybolovných technik, ale především o zážitek z lovu a soužití s rybami. Ukáže vám, že velké dobrodružství u vody se dá zažít i za docela obyčejného dne. Některé texty proto zaujmou poutavým příběhem, jiné spíše prožitkem, specifickou náladou, pocitem nebo popisem krajiny. Knížka je také zajímavá svou neobvyklou výtvarnou podobou. Ilustrace jsou vytvořeny vypalováním na dřevo. Jejich autorem je Oto Melter.

Všechny příběhy zařazené do této antologie se týkají osudného roku 1947 a let bezprostředně následujících. Osvobozená Indie byla tehdy rozdělena na dva nové státy – Indii a Pákistán. Na nátlak nábožensky zfanatizovaných davů bylo z Indie odsunuto 7,226 milionů muslimů a z Pákistánu 7,249 milionů hinduistů a sikhů. Texty nezacházejí do dávné historie, netýkají se ani politického pozadí. Líčí utrpení a hlavně psychické a sociální dopady na lidi, kteří museli opustit svoje domovy a usadit se v sousední zemi, jež je nevítala vždy právě příznivě.