Pavel Mervart strana 29 z 46

Za svůj pozoruhodný rozvoj vděčí západní středověká a renesanční vzdělanost v mnoha aspektech vzdělancům a kulturnímu prostředí Druhého Říma, tedy Byzance. Předkládaná monografie se zaměřuje na kontext vzniku a obnovy řeckých studií v italském humanismu, především pak na přenos obsahu a modelů obsažených v rukopisné tradici a knižní kultuře. Do tohoto procesu se zapojili jak překladatelé, filosofové, gramatikové, pedagogové a jejich studenti, tak cestovatelé, sběratelé, nákupčí rukopisů, kopisté, diplomaté, církevní hodnostáři, mecenáši, editoři a vydavatelé. Kniha se detailně zabývá také procesem translatio studii, jenž proběhl v přelomových letech 13601534 a bez nějž si dnes dějiny evropského písemnictví, umění i vědy této epochy nelze představit.

Život v Duchu. Zkušenost jiného bytí. Praxe kajícné a kontemplativní modlitby, jež uvolňuje lidského ducha z jařma zemské tíže, ze všech determinant našeho neproměněného světa, a uvádí jej do pravé svobody v Kristu, do svazku lásky. Právě takovou perspektivu lidského vzestupu předkládá duchovní autobiografie archimandrity Sofronije (Sacharova). Jedná se o poselství člověka, jenž prožil většinu tragického 20. století a neztratil víru. Naopak uchoval tradici Otců v podobě, která je zároveň blahoslavenstvím i výzvou pro každého z nás. Držíte v rukou knihu, která se okamžitě po svém vydání v roce 1985 stala klasikou novodobé mystické a asketické křesťanské literatury.

Pozdně antická evropská civilizace 4.5. století stála na rozcestí. Starý Řím padl, nový, tj. Konstantinopol, se postupně ujal vlády. Západ Evropy byl zaplaven barbary, kteří s nevzdělaností sobě vlastní začali podrývat mystické, liturgické a teologické základy prvotního ortodoxního křesťanství. Kdo byli tehdejší Římané a kdo Řekové? V čem se osudově mýlil sv. Augustin? Jaké škody napáchala otázka filioque? Co stálo za zásadními rozpory křesťanského Východu a Západu? Na všechny tyto otázky odpovídá ve světoznámé knize esejů teolog Joannis S. Romanidis.

Předkládaná kniha někdejšího jordánského korunního prince a strýce dnešního krále El Hassana bin Talála představuje vůbec první novodobý pokus o zachycení dějin a povahy křesťanské zvěsti z pohledu muslima. Autor popisuje historickou pouť křesťanství od jeho vzniku v Palestině přes činnost apoštolů, první všeobecné sněmy, velký rozkol v 11. století až po jeho postavení v současném arabském světě. Kniha získala brzy po svém prvním vydání v roce 1995 široký ohlas a byla přeložena do řady jazyků.

Kniha Neslovanské elementy v kulturách a jazycích Slovanů navazuje na sérii publikací slavistického projektu spojeného s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. 18 textů tohoto svazku je rozděleno do tří oddílů (Jazyk, Literatura, Dějiny a kultura). Autoři z řad účastníků již dvanáctého ročníku Konference mladých slavistů ze 7 zemí (Česko, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Rusko, Slovensko) z odlišných hledisek a s využitím pestré škály odborné literatury i pramenů zkoumají vztahy slovanských etnik s okolním světem v minulosti i současnosti. Mladí badatelé nabízejí vlastní zamyšlení nad svébytností regionu střední a východní Evropy a jeho místem v globálním světě. Za společný jmenovatel dílčích studií lze považovat snahu o překonání představy o exkluzivitě slovanského areálu, který se čtenáři prezentuje jako historická křižovatka různých politických, literárních a jazykových vlivů, místo symbiózy autochtonních tradic s civilizačním dědictvím západní Evropy i Asie.

Předkládané dvojčíslo revue Parrésia přináší zcela unikátní studii sinologa V. Lišcáka, který se zaměřil na tzv. tchangské neboli nestoriánské křesťanství v Číně a jeho jezuitskou reflexi v 17. století. Lišcákův překlad slavné bilingvní stély ze Si-anu (781) představuje vůbec první převod této významné památky z čínštiny a syrské aramejštiny do češtiny. Arabské křesťanství a křesťanství v arabském světě představuje výzvu i pro nás Evropany základní vhled do této problematiky přináší stať L. Noska Arabica Christiana: několik tematických zastavení. Podnětný příspěvek k polemice mezi křesťanstvím a islámem představuje Noskův překlad spisku syrského teologa a překladatele Hunajna Ibn Isháqa ( 873) Jak dosáhnout pravdy o náboženství. Z dalších témat: M. Luptáková se věnuje smyslovému vnímání a obhajobě hmoty ikonodulu v polemice s ikonoklasty, P. Koštálová arménskému písaři ze Lvova Šimonu Polskému, L. Havlíková středověké historiografii slovanských národu jihovýchodní Evropy aj. V rozhovoru s francouzským historikem Raymondem Kévorkianem se dotýkáme otázek souvisejících s arménskou genocidou a současným stavem bádání v této oblasti.

Předkládaná publikace nabízí ucelený transdisciplinární pohled na empatii jako na sociální i individuálně psychologický fenomén. Kromě komplexního přehledu definic, vycházejícího zejména z koncepce jednoho z nejvýznamnějších moderních psychologů C. R. Rogerse, autoři v textu formulují také odpovědi na následující otázky: Jaké dopady může mít nedostatek empatie v dětství na další vývoj jedince? Jaké benefity přináší rozvoj empatie v oblasti životní spokojenosti, zájmu o druhé či porozumění jejich duševnímu stavu? Existuje souvislost mezi empatií a prosociálním či altruistickým jednáním? Co nového se díky vpádu exaktnosti a nejnovějších výzkumných technologií dozvídáme o empatii, resp. o její evoluci, dědičnosti či citlivosti na sociální vlivy? Co můžeme očekávat od budoucího výzkumu empatie? Autoři konfrontují Rogersovo pojetí empatie s nejnovějšími poznatky, především z oblasti neurověd a experimentální psychologie, přičemž sledují implikace jak v oblasti psychoterapie, tak v kontextu společenské praxe, etiky či spirituality. Hledají také souvislosti mezi deficity empatie a poruchami osobnosti, poruchami autistického spektra, poruchou pozornosti či hyperaktivitou. Autoři této studie jsou přesvědčeni o tom, že na rozvoj empatie bychom neměli rezignovat ani ho ponechat pouze na naší intuici či tzv. zdravém rozumu?, a to zejména v oblasti osobních vztahů, výchovy, vzdělávání či zdravotní péče. V textu proto věnují prostor také některým metodám, které empatii účinně rozvíjejí.

Při psaní předkládané monografie si autoři jeden spirituální teolog, druhý lékař vytkli nelehký úkol, a sice představit fenomén psychosomatické terapie z pohledu křesťanské spirituality a psychoterapie. Teolog se ze své perspektivy více věnoval vědomým stavům lidské duše ve vztahu k psychosomatickým onemocněním, zatímco lékař ze své praxe podtrhl vliv nevědomí, které spoluvytváří vztah mezi zdravím a nemocí. V kontextu spirituality se tak jedná o přístup opřený o současné poznatky spirituální teologie, která se rovněž zabývá vztahem mezi duševním zdravím a tělesnou nemocí. V rámci psychoterapie jsou pak představeny vybrané metody zacházení s traumatem a jeho vlivem na tělesné onemocnění. Tvorba textu nebyla jednoduchá pro různost pohledů a přístupů k fenoménu nemoci, přesto byl dosažen jistý kompromis mapující současné přístupy k psychosomatické léčbě, která byla zarámována do spirituality člověka, jak ji pojímá křesťanská tradice.

Spisovatel a filosof Michal Ajvaz spolu s kybernetikem Ivanem M. Havlem se formou volného dialogu zabývají rozličnými tématy na pomezí nejen jejich, ale i mnoha dalších oborů. Svérázným a ničím nespoutaným způsobem zkoumají lidskou tělesnost, rozmanitost a vrstevnatost tvarů, povahu, vznik a zánik struktur a procesů v přírodě i v lidském světě. Repliky dialogu jsou rozčleněny do tematických kapitol, které čtenáři usnadní orientaci ve spleti mnoha vzájemně se prolínajících témat.

Lidskost je vzácná komodita. Je tím vzácnější, čím intenzivněji jsme si vědomi jejího nedostatku. Od dob osvícenství západní civilizace věřila, že lidskost bude postupovat vpřed společně s rozumovým poznáním a vědou. Že scientia zajistí conscientia. Vždyť přece ten, kdo správně ví, bude i správně jednat. Tak se v duchu kantovského „sapere aude“ optimisticky očekával všeobecný pokrok humanity. Historická zkušenost však ukázala, že s lidskou povahou je to složitější. Je sice pravda, že v oblasti vědecko-technického poznání západní svět zaznamenal mimořádný rozvoj, který mu skýtá nebývalou moc a blahobyt, lidskost však pokulhává, dokonce prodělává krizi. Kultura nadbytku a prosperity ostře kontrastuje se skutečností bídy milionů hladovějících, strádajících, negramotných či marginalizovaných jedinců i celých národů, kterým „civilizovaný“ svět neumí pomoci, neboť má dost problémů sám se sebou. Může s tím škola něco udělat? Může výchova pomoci člověku stát se tím, kým být má? Je v moci výchovy humanizovat člověka? Komenský věřil, že ano. Kniha předkládá jeho pojetí zlidšťování člověka, resp. pedagogické humanizace.

Publikace představuje život a uměleckou tvorbu českého malíře Jaroslava Kláta (narozen 1962) v kontextu vývoje výtvarného umění 20. a 21. století. Ačkoliv je jeho tvorba generačně nezařaditelná do jednoho výtvarného názoru a proudu, Kláta ovlivnilo hned několik uměleckých osobností. V publikaci jsou proto popsány umělecké směry a konkrétní malíři (Miloš Malina, Jan Smetana), na které Klát ve své tvorbě volně navázal. Zejména je zdůrazněno setkání Kláta a Smetany, jež tvoří ústřední okamžik jeho uměleckého formování. Opomenuty nejsou ani moderní výtvarné trendy a dobový kontext (normalizační milieu) přelomu 70. a 80. let 20. století, v němž se profilovala Klátova malba. Zvláštní pozornost je věnována také Klátovu pobytu v Paříži a cestám do exotických zemí, které obohatily jeho výtvarnou tvorbu. V knize jsou dále prezentovány a analyzovány základní konstrukční a kompoziční prvky Klátova malířského rukopisu, jenž charakterizuje dominantní role barvy a světla. Publikace interpretuje Klátovu tvorbu jako ukázku symbolického konstruktivismu, který je založen na originální syntéze tvarů, kompozic, objektů a barev stojící na hranici výtvarné abstrakce.

Autor na počátku knihy pozoruje, jak na jeho ruku dopadá sněhová vločka, a klade si otázku o povaze této drobné události. Ukazuje se, že i taková prostá zkušenost může vyvstat jen díky smyslu, který ustavuje jsoucno a který předpokládá dynamickou syntax. Tuto syntax nemůžeme pochopit, aniž bychom ji uviděli v celém jejím vývoji, který sám je zasazen do vývoje kosmu. Je proto třeba se zamyslet nad sebeutvářením kosmu a v rámci tohoto zamyšlení zaměřit pohled na neživou i živou přírodu a posléze i na lidský svět a jeho hodnoty, je třeba uvidět tyto oblasti kosmického dění v jejich souvislosti i jedinečnosti.

V zásadě všichni vážně nemocní potřebují chápající lidskou blízkost, rozhovory a posílení toho, co je v jejich životě hluboké, nosné a cenné. Tedy péči o to, co dnes zpravidla nazýváme spirituálními potřebami a spirituální oblastí. Poskytovatelé spirituální péče jsou lidé s různou náboženskou zkušeností a s různou církevní praxí. Přesto jsou v mnohém ve velmi podobné situaci. Proto se autor v této knize snaží postupovat od obecného ke specifickému; nejprve se zaměřuje na to, co je ve spirituální péči obecně platné prakticky u všech, a teprve v druhé části přibližuje specifičtější témata z křesťanské a také výslovně katolické teologie i pastorační praxe. Autor je přesvědčen, že duchovní péče o nemocné má především brát zřetel na konkrétního člověka v jeho jedinečném životním příběhu a v jeho specifických potřebách. Pomoci se má dostat každému vážně nemocnému, a to na úrovni a ve formě, která odpovídá jeho životním postojům a okamžitému stavu. Proto se má pomáhající snažit nemocnému porozumět a nevnucovat mu svou vlastní cestu. Aby toho byl schopen, potřebuje dostatečně hluboký a široký pohled na spirituální stránku života, ne jen pohled omezený na oblast vlastních zkušeností a preferencí. Zkušenost zde není podceňována, ani absolutizována. Má být posilována i korigována teologickou prací.

Kolektivní monografie přibližuje závažné aktuální téma rozvoje inkluzivní pedagogiky v oblasti komunikačních poruch i poruch učení u dětí zařazených v programu základních škol. Výzkumné studie v oblasti vývojových komunikačních poruch, realizované v rámci dlouhodobého výzkumného zaměření členů katedry speciální pedagogiky a logopedie Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, jsou rozšířeny v oblasti prevence, diagnostiky a intervence specifických poruch učení o pohled a výzkumné zaměření prof. Sarmite Tübele z University of Latvia in Riga, Faculty of Education, Psychology and Art, vedoucí osobnosti oboru logopedie a speciálního vzdělání v Lotyšsku. Publikace také zahrnuje aktuální výzkumné studie odborníků Pedagogické fakulty Prešovské univerzity v Prešově, v oblasti klinické logopedie, fonologických poruch a specifických poruch učení u žáků základních škol.

Rilkovo vrcholné dílo Elegie z Duina začalo vznikat počátkem roku 1912. Autor se tehdy na pozvání Marie Thurn-Taxisové uchýlil na zámek Duino nedaleko Terstu. Zde se začaly rodit básně, jejichž vznik autor vnímal doslova jako božské vnuknutí. Elegie dokončil až v roce 1922 ve Švýcarsku, stranou civilizace, ve čtverhranné věži prastarého zámku Muzot; zde se dostavil stejný stav tvůrčí koncentrace jako tehdy na Duinu. Při psaní Elegií si Rilke vytkl snad ten vůbec nevyšší možný cíl: v oněch deseti elegicko-hymnických zpěvech se snažil pojmout celý kosmos lidské existence, se všemi jeho protiklady a kontrasty, celé universum lidského bytí, v němž život a smrt tvoří nedělitelnou jednotu. V rychlém tempu několika měsíců, prakticky paralelně s Elegiemi, napsal Rilke také své Sonety Orfeovi. Oba cykly vycházejí ze společné myšlenkové linie a vzájemně se doplňují: jestliže Elegie z Duina v sobě snoubí světlé i zcela temné složky lidské existence, pak Sonety Orfeovi tvoří jejich projasněný pozitivní protějšek. Tradičně jsou Elegie a Sonety vnímány jako nerozlučný pár, bývají tak často publikovány, sám autor v jednom ze svých dopisů uvádí, že pocházejí takzvaně „z jednoho vrhu“. V českém překladu však společně – navíc přeloženy jedním překladatelem – vycházejí poprvé.

Vývoj života na Zemi nebyl pouhým sledem předurčených dějů a událostí. Život se v rozporu s některými názory nevyvíjel přímočaře a nesměřoval ke stále větší složitosti a dokonalosti. Místo toho se v geologickém a fosilním záznamu setkáváme s nečekanými zvraty a změnami, které někdy postihly a přerušily dlouhodobé evoluční trendy, a dokonce mohly změnit i samotný směr vývoje organického světa na naší planetě. Snad nejlepším a nejintenzivněji zkoumaným příkladem takové velké a dramatické změny je hromadné vymírání druhů, ke kterému došlo na konci křídy přibližně před 66 miliony let. Tehdy do oblasti budoucího Mexického zálivu narazila asi deset kilometrů velká planetka, což následně vedlo k celé smršti katastrofických událostí, jejichž výsledkem bylo vyhynutí asi tří čtvrtin všech druhů na naší planetě. O dějinách výzkumu této události, jeho pozadí, okolnostech a nejnovějších výsledcích pojednává tato kniha.