Pavel Mervart strana 22 z 46

Autoři této kolektivní monografie se snaží na základě terénních výzkumu u krajanů z Bulharska, Srbska, Spojených států amerických, Ukrajiny a Chorvatska upozornit na nové rozměry bádání krajanské problematiky. Cílem monografie není nahlížet na krajany skrze tradiční přístupy integrace nebo asimilace, ale upozornit na transnacionální vztahy krajanů. Cílem knihy není zkoumat krajanské enklávy v rámci tradičního nacionálního diskurzu, ale demaskovat nacionalistickou politiku uplatňovanou vůči krajanům. Uváděná publikace rovněž nepřehlíží ústně předávané vzpomínky krajanů na úkor archivních záznamů, jak se často děje, ale uvádí význam narací pro samotné krajany. Také není cílem knihy nekriticky sledovat politiku identit u krajanů, ale upozorňovat na její úskalí. Určité rozměry bádání byly dosud přehlíženy, anebo se nepovažovaly za podstatné. Svůj vliv měla jak tradice uplatňovaná v České republice, respektive v Československu, tak i izolace českých, respektive československých sociálních věd vůči inovativním zahraničním přístupům. Tato kolektivní monografie tak uvádí kritiku metodologického nacionalismu i politiky identit a upozorňuje na transnacionální vztahy, narativní konstrukci identit, cross-border vazby a na multi-sited etnography. Monografie však neuvádí pouze novou sociálněvědní metodologii, ale obsahuje také bohatý empirický materiál. Je tak vhodná nejen pro odborníky, ale pro všechny typy čtenářů. Celkovým záměrem je rozšířit poznatky o krajanech a přispět tím k celistvějšímu uchopení krajanské problematiky.

Třiatřicetiletý spisovatel Jakub Hirsch se potýká s obtížnou milostnou situací. Tu ještě komplikují anonymní dopisy, které jej nabádají, aby mlčel. Hirsch netuší o čem, má však intenzivní pocit, že to nějak souvisí s jeho nadmíru problematickou mladou milenkou a její kamarádkou, která spáchala sebevraždu. Lyricko-erotický krimi román postmoderního beletristy, básníka a redaktora Lukáše Vavrečky je po Alibi na příští noc (2014) další z řady experimentálních detektivních knih s důrazem na poetiku zločinu.

Autentické vzpomínky mladého maturanta, chlapce z dobré rodiny, jehož romantická představa mužného boje byla náhle konfrontována s realitou dennodenních strastí vojáka v drsných podmínkách nevlídných zákopů a náročné fyzické i duševní zátěže. Jeho vyprávění překvapí čtenáře neotřelým pohledem nejenom v líčení strastiplných a krutých zážitků, ale i vnímavostí vůči přírodě, obyvatelům jemu neznámých krajů i osudům prostých lidí vydaných všanc neúprosné skutečnosti. Je to pohled mladíka, jehož vlastí byla rakousko-uherská monarchie, ale v jehož srdci byla pevně zakořeněna láska k češství, k lidem a k ideálům sokolským, a proto musí přemýšlet, donucen okolnostmi (které mění jeho ideály v prostou potřebu přežít), jak si zachovat lidskost a kde hledat pochopení pro události nepochopitelné; neboť svět, do kterého byl uvržen z vlídného prostředí rodiny, sourozenců a stálé péče milované maminky, je plný násilí, zloby, nenávisti a zmaru. Přesto nalezl svou cestu, cestu člověčenství a lásky k bližním. Jeho vyprávění je také plné příhod poetických, veselých a komických, které tak znamenitě kontrastují s popisem krutostí a hrůzností války, jež pro něj už dávno ztratila svůj romantický opar. Ten, kdo má zálibu ve válečných dobrodružstvích, najde v jeho vyprávění poněkud jiný pohled na události první světové války, ano vstoupí spolu s ním, do přímých střetnutí, ale bude i překvapen upřímným pohledem mladého člověka, který všechno musel prožít: i svůj strach, i své lásky, a dávat na vážky pochopení na jedné straně opovržení nad hnusem a ukrutnou krajností lidské povahy, ale na druhé pozdvihnout náš smysl pro humor, pro přátelství a potřebu radosti a lidské lásky.

Arteterapie je něco mezi nebem a zemí. Přesvědčit se o tom můžete v jednadvaceti Hovorech arte, které jsou vedeny s předními představiteli artetrapie a dalších expresivních terapií v České republice. Čtenářsky osvědčenou formou rozhovoru je zde do jednoho řečiště svedeno mnoho odborných znalostí, terapeutických zkušeností, vhledů do praxe i životní moudrosti žen a mužů, kteří arteterapii, artefiletice, muzikoterapii, dramaterapii nebo poetoterapii upsali svou duši. Expresivní terapie však nejsou magie. Jde o dynamicky se rozvíjející léčebnou metodu, která slouží k poznávání a ovlivňování lidské psychiky. Nabízí možnost podívat se jinýma očima na lidská trápení. Je terapií uměním, podává si ruku s psychoterapií. Ostatně ve výtvarných projevech svých pacientů hledal výklad lidské psychiky i Sigmund Freud, v jehož psychoanalýze má arteterapie kořeny. Proto také v této knížce naleznete rozhovory z ateliérů psychiatrických nemocnic. O důvod víc, proč si Hovory arte přečíst.

Anaximenés z Mílétu je poslední z trojice myslitelů, kteří pocházeli z téhož iónského města a podle tradice stáli na samém prahu filosofie. Ačkoli se Anaximenem završuje mílétské vnímání světa, nalézá se poněkud ve stínu Thaléta a Anaximandra. Právě jemu však Theofrastos věnoval samostatný spis. Podle Aristotela měl za počátek všeho pokládat vzduch. Byla to ale především konkrétní formulace vzniku, zániku a změn v přírodě na pozadí zřeďování a zhušťování vzduchu, která se pro něho stala příznačnou. Předložená monografie přináší překlad hlavní části dochovaných textových pramenů k Anaximenovu myšlení a provází jeho klíčovými tématy. Ukazuje, že vzduch nebyl pouze prostředím všech proměn, ale zejména výrazem intimních rysů života, které byly spatřovány v paralelách vzduchu, dechu a duše. V rámci kosmologie pak poukazuje na její úzké propojení s meteorologickými jevy. Všímá si přitom, že významné prvky Anaximenovy koncepce nalézáme dále zvláště u Anaxagory a Diogena z Apollónie. Načrtává tak skicu archaického iónského myšlení, v němž bezmezný vzduch představoval pravé božství, z něhož vznikají „bohové a božské věci“.

Kniha Slované mezi tradicí a modernitou navazuje na sérii publikací projektu mladých slavistů, spojeného s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. 16 textů tohoto svazku je rozděleno do čtyř dílčích oddílů (Historická sekce, Jazyková sekce, Kulturní sekce, Literární sekce). Představitelé nastupující badatelské generace z 8 zemí (Česká republika, Maďarsko, Německo, Polsko, Rusko, Slovensko, Švýcarsko, Ukrajina) nabízejí osobitý a inspirativní pohled na jeden z klíčových problémů slovanského areálu, za který lze pokládat symbiózu i střetání odkazu minulosti, tradičních hodnot s modernizačními tendencemi. Členové mezinárodního autorského kolektivu ve formě dílčích studií a z různých vědeckých hledisek (lingvistika, literární věda, historie, kulturologie) zkoumají dynamický vztah mezi historickým dědictvím a výzvami soudobého světa ve střední a východní Evropě.

Kniha Myšlení o transcendenci nabízí dvanáct zastavení nad pojetími transcendence z pohledu teologů od starověku po moderní dobu, renesančních umělců, náboženských pedagogů a jazykovědců. V chronologickém sledu se před čtenářem odkrývá bohatý myšlenkový svět apoštola Pavla, biskupa Ambrože Milánského, „andělského učitele“ Tomáše Akvinského, teoretiků italského renesančního disegna (např. G. Vasariho), osobností moderního křesťanského teologického myšlení Hanse Urse von Balthasara, Adolpha Geschého, Tomáše Špidlíka a Klause Bergera. Křesťanské spektrum doplňuje středověká úvaha islámského učence Gazela (Abu ?amid al-Ghazali) o transcendentních Božích atributech. Důležitost transcendentní dimenze v každodenním životě je zachycena pohledem morální teologie a náboženské pedagogiky. Úvaha o specifičnosti biblického stylu a její udržitelnosti v současném světě pak uzavírá celý průřezový pohled na dnes mnohými opomíjenou, a přesto nepominutelnou dimenzi lidské existence.

Kniha je věnována estetickému myšlení několika významných francouzských filozofů druhé poloviny 20. století. Ukazuje, že i přes značně rozdílná východiska nacházíme v jejich koncepcích řadu konvergujících rysů, zejména pojetí estetické události jako smyslové, tedy jako „aisthesis“. S využitím myšlenek těchto autorů charakterizuje monografie povahu estetické oblasti jako děje v silném slova smyslu, jako vyvstání a jako procesu, v nichž nejsou přítomny ani předměty, kterých by se vyvstání a proces týkaly, ani subjekt, kterému by se toto vyvstání či proces odhaloval jako zkušenost. Díky tomu má estetická událost nečasovou povahu. Kniha však zároveň zdůrazňuje, že přes tuto nepřítomnost objektů i subjektu a nečasovost je estetické události vlastní specifický způsob uspořádání.

… Nesnažíme se nastínit novou teorii. Pouze pozorně čteme časopisecké příspěvky, posuzujeme kompozici jednotlivých čísel nebo ročníků, zamýšlíme se nad významovými a stylistickými posuny původních děl v českém prostředí. Přes značný časový odstup se pokoušíme rekonstruovat různé úrovně a typy našeho vnímání, jak se rýsovaly během zhruba čtyř vývojových etap: 1. Zakladatelského období časopisu v letech 1956–1963, 2. komunikačně diferenciačního období v letech 1964–1970, 3. normalizačně virtuálních úprav periodika v letech 1971–1989 a 4. názorově pluralizovaného vedení dvouměsíčníku v letech 1990–1996. Rozlišujeme přitom dobová očekávání a čtenářskou konkretizaci textů u tzv. laiků – u běžného publika, vnímajícího každý překlad jako „český“ text – a dobová očekávání spolu se čtenářskou konkretizací textů u vnímatelů „znalců“ – osob zabývajících se literaturou profesionálně, někdy v roli překladatele, jindy v roli redaktora, komentátora, kritika. Všímáme si však i přechodných úrovní a typů recepce, např. čtenářů-hobbistů, konkurujících svými znalostmi mnohým odborníkům, anebo věnujeme pozornost literárním kritikům, posuzujícím polský text ze srovnávací česko-polské perspektivy. V každém případě do procesu „reinterpretace již interpretovaného“ vstupujeme s vědomím, že pokračujeme v otevřeném významovém dění a realizujeme gadamerovskou fúzi horizontů: minulého i dnešního vnímání polských děl v českém a polském kontextu.

V souvislosti s migrací po pádu komunistického režimu vzrůstal v českých zemích počet řeckokatolických věřících přicházejících především z Ukrajiny. V roce 1996 byl v Praze Vatikánem zřízen Apoštolský exarchát. Přítomnost řeckokatolické církve proto vyzývá k zamyšlení nad její identitou a posláním v širším kontextu dějin na našem území. S tím souvisí i zhodnocení prostoru českých zemí jakožto místa s cyrilometodějským posláním být mostem mezi křesťanstvím Západu a Východu. Těmito aktuálními tématy se zabývá předložená kolektivní monografie. Publikace je výstupem badatelského týmu složeného z odborníků z České republiky a Slovenska. Vznikla z dlouholeté spolupráce mezi Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze a Řeckokatolickou teologickou fakultou Prešovské Univerzity v Prešově, přičemž do týmu byli přizváni též pracovníci z dalších akademických a církevních institucí.

Rusko je z náboženského hlediska jedinečnou zemí. Kromě postavení největšího pravoslavného státu světa má primát i v dalších oblastech. V Evropě je státem s nejvyšším počtem muslimů. V Rusku se také nachází jediná autonomní součást evropského státu, která má převážně buddhistický charakter (Kalmycko). Před revolucí mělo Rusko nejpočetnější židovskou komunitu na světě. Tato země je však bohatá i na další pozoruhodné náboženské jevy. Předkládaná publikace hovoří o fenoménu pravoslaví a jeho hlavních kategoriích (čas, bohoslužba, ikony, obřady), seznamuje s uzavřeným světem starověrců a podává celistvý přehled o hlavních náboženstvích dnešního Ruska. Hanuš Nykl (1975) se zabývá ruskou kulturou 19. a 20. století. Je autorem studií z oblastí ruské filosofie, kulturních dějin a náboženského myšlení. Zabývá se překladatelskou a editorskou činností ve svém oboru. Přednáší na Filosofické fakultě UK a působí ve Slovanském ústavu AVČR.

Zřejmě nejvýznamnější představitel existenciálního směru v psychoterapii Irvin Yalom tvrdí, že již od Freuda se v moderní psychoterapii dlouho přeceňovala důležitost technik na úkor mnohem důležitějších kvalit psychoterapeuta, mezi které patří například láskyplný soucit, přítomnost ducha, laskavá péče, vycházení ven z vlastní ulity, schopnost kontaktovat pacienta na hluboké rovině nebo moudrost. Ačkoli se bez těchto i jiných osobnostních kvalit terapeuti v praxi nemohou obejít, jen zřídkakdy tvoří přiznanou a koherentní součást jejich teorií a vysvětlení. Zpravidla se o nich nikde nepíše a v terapeutických výcvicích jsou získávány spíše latentně. Publikace Petra Mikošky analyzuje právě tuto množinu jevů: Yalom je označuje jako přisypávky, které terapeut přidává, když se nikdo nedívá. Při zkoumání úlohy těchto metadovedností v psychoterapii P. Mikoška vychází z principů a terminologie procesorientované psychologie, která s těmito dovednostmi pracuje nejen na úrovni teoretické, ale i v psychoterapeutické praxi. Autor si klade za cíl jednak zdůvodnit, proč je kvalita technických intervencí, interpretací a možnost rozpoznání existence a povahy (proti)přenosových jevů podmíněna přítomností metadovedností, jednak ukázat možnosti jejich kultivace. Zaměřuje se při tom především na psychoterapeutickou využitelnost technik kultivace tzv. „všímavosti“. Mgr. et Mgr. Petr Mikoška Ph.D. vystudoval filozofii, českou filologii a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Do rámce jeho odborného zájmu patří především zkoumání teoretických východisek psychoterapeutických přístupů a hledání aplikačních možností fenomenologické metody v klinické psychologii a pedagogice.

Pierre Vidal-Naquet (1930–2006) byl vynikající francouzský historik, odborník na dějiny starého Řecka. Mezi jeho díla patří Économies et Sociétés en Grčce ancienne (Hospodářství a společnost ve starém Řecku, 1972, spoluautor Michel Austin), Le Chasseur noir. Formes de pensées et formes de société dans le monde grec (Černý lovec. Formy myšlení a společenského uspořádání řeckého světa, 1981) či Le Miroir brisé: tragédie athénienne et politique (Rozbité zrcadlo: athénská tragédie a politika, 2002). Jako angažovaný intelektuál vystoupil koncem 60. let proti francouzské koloniální válce v Alžírsku, věnoval se dokumentaci studentského hnutí v roce 1968 a také spolu s Michelem Foucaultem a Jeanem-Marie Domenachem zakládal v roce 1971 Skupinu pro informování o vězeňství. Nemalé úsilí věnoval rovněž boji proti historickému revizionismu, tedy snahám o popření holocaustu. Jeho klíčové texty k této otázce jsou shrnuty právě ve svazku Vrazi paměti.

Ako zareagovať na filozoficky komplexnú tému starosti o dušu? Aké línie uvažovania zvoliť? Pri výbere jednotlivých momentov a filozofických problémov sa pre pätnástich autorov tejto spoločnej knihy stali dôležitými otázky vzťahu k sebe, druhým, svetu a mysleniu. Tri časti, ktoré tvoria túto publikáciu, opisujú rôzne podoby starosti o dušu a premeny jej výrazu, starosti o dušu a o život človeka vzhľadom na étos konania a vzhľadom na podoby myslenia. Jedným pólom, ktorým autori predstavujú starosť o dušu, je sledovanie podmienok života subjektivity a druhým neoddeliteľným pólom sa pre nich stávajú jej praktické rozvrhy.

Dějiny poměrně rozsáhlé historické knihovny, uložené v kukském hospitalu, patří k mnoha bílým místům v minulosti známé východočeské barokní lokality. Z nepřeberného množství témat, která výzkum zdejšího fondu nabízí, přišla – po dosavadních pokusech o zhodnocení místních šporkian a medicínsko-farmaceutických spisů kukských milosrdných bratří – řada na soubor děl z právní oblasti. Na svých knihovních policích je uchovával jak kukský konvent či potomkové a příbuzní Františka Antonína Šporka, tak světské a církevní úřady zdejšího panství nebo bibliotéky institucí a jednotlivců, kteří od konce 19. století přispívají k záchraně Kuksu. Hodnocení doplňuje i nezbytný vhled do stavu příslušné oblasti práva a právní nauky v 18.– 20. století a do prostředí vydavatelů děl z oboru.

Kolektivní monografie Mediální moderna (Studie k soudobým formám de-abstrakce a mediality) nabízí čtenáři analýzu teorií a diskusí spjatých s vnímáním a interpretací světa v kontextu moderních a postmoderních médií a kultury. Podává obraz ztvárnění reality a změn vidění světa prostřednictvím nových médií, mezi kterými čím dál víc získává centrální postavení tzv. elektronická kultura. V této souvislosti se autoři snaží nastínit vztah mezi uměním, vědou a médií, a to z hlediska filosofického, sociologického, teologického a uměnovědního. Implicitně je přitom spojuje snaha postihnout podíl médií na utváření obrazu světa a na sociálním „konstruování“ reality. Při svých zkoumáních navazují na myšlenky, podněty a koncepce T. W. Adorna. G. Agambena, V. Flussera, N. Luhmana, P. Sloterdijka či P. Virilia. Aspirace knihy formuloval editor a jeden z autorů Jiří Bystřický již ve svém úvodu: Ačkoliv ještě stále prodléváme v kulisách světa, který jsme poměrně usilovně vytvářeli a především sociálně konstruovali, přesto to není zcela úplný, výstižný a dostatečně zdomácnělý prostor našeho života. Jeho akceptovanou součástí se totiž staly aparáty, techno-obrazy, technologie či systémy zprostředkování, jejichž vliv je nejen patrný, ale hlavně proměnlivý. S postupným využíváním technologií totiž využíváme i jiný způsob myšlení, nikoliv tak, že bychom měnili možnosti svých vlastních dispozic, ale zásadně měníme strategie jejich používání. Některé strategie myšlení jsou záměrné, jiné spíše vynucené: tak jako tak, formy našeho myšlení nabývají jiné podoby, a jiné podoby nabývá i způsob, jakým je lze sdělit. Zdá se, že nastává čas vrátit se ke sjednocování, a nikoliv vytvářet další formy dezintegrace.