Pavel Mervart strana 21 z 46

„Co lze ukázat obrazem, nemá se říkat slovy.“ Uvedené hlavní heslo Otto Neuratha vystihuje jeho přesvědčení, že vizuální vnímání představuje nejpřirozenější část mimojazykové komunikace, možná komunikace vůbec. Proto považujeme za potřebné představit tuto osobnost i českým čtenářům, a především je seznámit s pozapomenutými počátky moderní informační grafiky. Tři základní cíle této knihy jsou: zmapovat intelektuální kořeny metody Isotype, zrekonstruovat, popsat a vysvětlit metodu Isotype tak, jak ji její autor Otto Neurath zamýšlel, a zpracovat recepci metody po smrti Otto Neuratha. Na jeho životním příběhu jsou spolu se stručným nastíněním odborného kontextu popsány přiznané i další pravděpodobné vlivy, vše je zasazeno v chronologickém, geografickém a teoretickém rámci tak, aby si jak odborník, tak laik našli pro sebe přínosnou část.

Faravidova říše současného severobotnického spisovatele Bengta Pohjanena je poetickým příběhem o cestách čarodějů a králů na evropském Severu poloviny 11. století. Příběh obsahuje historickou perspektivu staroseverských ság i mytologickou, nadčasovou rovinu kalevalských run, estonských bájí a laponských vyprávění. V knize proti sobě stojí nejen meče Sveů a luky Kvenů, nýbrž také modlitby křesťanů a kouzla čarodějů.

Spisovatel, novinář, esejista a literární kritik Fernando Iwasaki se narodil v roce 1961 v peruánské Limě. Po studiu historie obdržel stipendium v Indickém archivu v Seville (Španělsko), kde se posléze i natrvalo usadil. Iwasaki je výraznou tváří španělského kulturního života. Pracuje pro několik nadací, známý je i jako sloupkař deníků ABC, La Razón, El País a dalších. Z jeho literární tvorby je oceňovaný zejména historický román Neguijón (2005) z prostředí Limy 16. století. Je autorem řady esejů, kronik a povídek. Věnuje se také mikropovídce, čímž navazuje na dlouholetou tradici tohoto žánru v latinskoamerické a španělské literatuře. Český čtenář má nyní poprvé možnost seznámit se s jeho dílem v češtině prostřednictvím hororových mikropovídek Pohřební výbavička, v nichž rezonuje Poe, Borges, Maupassant i Henry James. Autor sám však zdůrazňuje: „Také se to v nich hemží chodbami z pokojů mrtvých strýců, popudlivým přízrakem mé prababičky, mrazivým úsměvem služebné Guillerminy, krvavým krucifi xem z komody mé babičky a Sálem mrtvých, kde jsem strávil jednu neblahou noc roku 1970.“

Kontroverzní lingvista a svérázný filozof Roy Harris v knize Racionalita a gramotná mysl provokativním způsobem reviduje západní představy o vztahu gramotnosti a racionality. Je racionalita jen vedlejším produktem gramotnosti? Jak souvisejí Aristotelovy představy o jazyce či takzvaný jazykový mýtus s logickým a racionálním myšlením? Jaká je souvislost mezi schopností číst a psát a schopností počítat? Tyto a další otázky předkládá Roy Harris na pozadí ostré kritiky učenců od Aristotela až po Wittgensteina, Russella, Luriju či Searla s cílem ukázat, že při posuzování racionality mylně považujeme gramotnost za zaručenou a neutrální instituci. Přitom je gramotnost původcem skriptistické iluze, že výhradně gramotná racionalita je skutečně racionální. Překonat tuto iluzi pro Harrise znamená především vypořádat se s dědictvím aristotelského pojetí jazyka a logiky v moderní filozofii, antropologii, sociologii, psychologii i lingvistice a navrhnout alternativní teorii znaku v podobě integracionistické sémiologie.

V Německu vychází každoročně buď nově, nebo v reedici přes 90 000 knižních titulů, z nichž největší oblibě se těší německá próza. V letech 2010–2014 se počet prvních vydání prózy pohyboval mezi 11 286 až 14 111 tituly ročně. Publikace Německá próza po roce 2000 přibližuje situaci toho literárního druhu na německém knižním trhu a nabízí – vedle tradičního dělení autorů německé literatury na generaci otců, synů a vnuků – rozdělení autorů do jednotlivých generací korespondující s historickými mezníky dvacátého století (1945, 1968, 1990 a 2000): generace klasiků německé literatury, generace 1968, generace 1990 a generace 2000. Poslední skupinu tvoří autoři neněmeckého původu píšící německy. Tři nosná navzájem se prolínající témata – historie, osobní sféra, jazyk a řeč – se objevují napříč všemi generacemi včetně autorů neněmeckého původu, kteří je obohacují o svůj pohled zvenčí. Uvedené dělení autorů a vymezení hlavních tematických okruhů představuje navzdory riziku, které v sobě přiblížení nejnovější literatury přináší, jednu z možností, jak se v německé próze po roce 2000 zorientovat. Publikace je doplněna o tři seznamy: autorů nominovaných v letech 2005–2015 na Německou knižní cenu, na Cenu Lipského knižního veletrhu a rovněž titulů vydaných v českém překladu. Naším cílem je usnadnit orientaci mezi novinkami německé beletrie.

Kniha přináší latinsko-český překlad Llullova Vita coaetanea, který je doprovázen komentářem, soustřeďujícím se na historický kontext Vita. Úvodní studie seznámí čtenáře s vybranými okruhy Llullova myšlení, přičemž důraz klade na apologeticko-misijní aspekt jeho činnosti, jenž se projevoval především Llullovým úsilím navázat pomocí Umění mezináboženský dialog s židy a muslimy. Přeložil, doprovodnou studií a poznámkami opatřil Petr Hromek. Rajmund Llull (1232/33–1316), zvaný doctor illuminatus, je většinou znám jako mystik, kabalista a alchymista. Můžeme jej ovšem také charakterizovat jako znamenitého učence, který coby autodidakt dokázal obsáhnout celou šíři tehdejšího vzdělání. Lze jej proto označit i za originálního filosofa, který vytvořil specifické synkretické Umění (ars combinatoria), v němž není zahrnuta pouze intelektuální tradice latinského Západu, ale i motivy vycházející ze židovské a islámské filosofe a mystiky. Nemusí nás tedy ani příliš překvapovat, že Llullovo učení bylo následováno takovými osobnostmi, jako byli Mikuláš Kusánský, Giovanni Pico della Mirandola, Giordano Bruno, Athanasius Kircher, Kašpar Knitt el či Gott fried Wilhelm Leibniz.

Kniha Základy kulturní antropologie představuje původní českou práci věnovanou kulturní antropologii z hlediska výkladu jejího předmětu a systematiky. Autor se zaměřil na vysvětlení základních antropologických subdisciplín, klíčových tematických okruhů, pojmů a metod a technik výzkumu. Kniha je určena zejména studentům antropologie, sociologie, etnologie, psychologie a archeologie a všem dalším zájemcům, kteří se chtějí seznámit s kulturní antropologií jako holistickou a komparativní vědou o člověku a kultuře.

Jestli se někdy pustí do autobiografického vzpomínání Jaromír Jágr, nikoho nepřekvapí, že Ariadninou nití propojující sled jeho vyprávění bude hokej: kde žil, o čem přemýšlel, co se dověděl o sobě, jaké lidi potkával – všechno (nebo skoro všechno) bude zřejmě nějak souviset se sportem, v němž vynikl. Proč se tedy divit, že literární vědec a polonista Petr Poslední učinil osou svých vzpomínek knížky, přesněji řečeno čtenářské zážitky: četbu a vývoj své schopnosti číst nejen písmenka a slova – odhalit další vrstvy příběhů, přemýšlet o tom, co autor napsal a také jak to napsal. Provázat si dobrodružství četby, myšlení i vlastního psaní s dobrodružstvím svého života. Posledního „listy důvěrné“ (s minimem zcela osobních důvěrností) tvoří prokomponovanou skladbu zachycující jeho mládí a zrání v Česku před odchodem do Polska: tři oddíly nazvané podle míst, kde tehdy žil, s podtituly charakterizujícími dané životní etapy, rámované prologem a epilogem. Na „pokračování příště“ nemusíme čekat, najdeme je v autorových už vydaných knihách věnovaných polské literatuře i setkávání a střetávání polského a českého literárního světa.

Barva představuje jeden z tradičních filosofických problémů, který byl a je zkoumat z nejrůznějších úhlů pohledu, v různých souvislostech a kontextech. Ondřej Beran přistupuje k této problematice z perspektivy filosofie „obratu k jazyku“ a ukazuje, jak k otázkám, které mohou v souvislosti s barvami vyvstávat, přistupuje analytické filosofie či filosofie jazyka. Předmětem jeho zájmu jsou především zákonitosti, jimiž se řídí naše používání slov pro barvy a vět, jež je obsahují. Zaměřuje se na logické formy či struktury výpovědí o barvách a snaží se při tom zachytit jejich obecné zákonitosti a filosofický statut.Na jedné straně zkoumá možnosti formálního zachycení zákonitostí – jako například, že nic nemůže být zároveň červené a zelené – jako obecně platných, na druhé straně klade důraz na důležitost empirického studia barev. Způsob, jakým o barvách mluvíme, se totiž liší nejen jazyk od jazyka (struktura slovníku moderních západních jazyků je značně odlišná od jazyků kulturně či historicky jim vzdálených), ale také kontext od kontextu. Autor v této souvislosti upozorňuje na to, že mluvení o barvách je kontextualizovaná dovednost, které se musíme učit. Významnou součástí toho je také učení se práci s vlastním tělem a vnímáním.

Publikace Sny o mnohosti světů srovnává obraz vesmíru v díle jezuitského polyhistora Athanasia Kirchera (1602–1680) Itinerarium extaticum (1656) a jednoho ze zakladatelů Royal Society Johna Wilkinse (1614–1672) The Discovery of a World in the Moon (1638). Zvláštní pozornost je přitom věnována myšlence mnohosti světů a nekonečnosti vesmíru v těchto dílech stejně jako odlišnému kulturnímu prostředí a životním zkušenostem obou autorů, které do značné míry ovlivnily jejich rozdílný názor na uspořádání vesmíru a místo člověka v něm.Kniha je tak sondou do počátků moderní vědy a šíření kopernikanismu v polovině sedmnáctého století.

Skotské osvícenství představuje fascinující kapitolu evropských kulturních dějin. Svým vlivem se může měřit s obdobným hnutím ve Francii nebo Německu. Texty ve Skotsku působících intelektuálů, jako byli David Hume, Adam Smith, Thomas Reid, Francis Hutcheson nebo Alexander Gerard, se hned od okamžiku svého vydání četly a probíraly nejen ve zbytku Velké Británie, ale také ve Francii a Německu, a to s trvalým vlivem. V knize najdete čtyři samostatné menší i rozsáhlejší studie k tématům filosofie Thomase Reida, jež by mohla upoutat zájem naší odborné veřejnosti a studentů. První z nich uvádí čtenáře do Reidova života a díla v nejužším kontextu a soustřeďuje se na vysvětlení jeho zařazení jako hlavy skotské školy zdravého rozumu.Druhá kapitola se věnuje Reidově kritice Humovy filosofie. Třetí se snaží objasnit Reidovo zacházení s ústředním pojmem jeho filosofie, totiž common sense. Poslední a nejdelší text upozorňuje na obzvlášť opomíjenou oblast Reidovy filosofie, totiž na jeho estetickou teorii.

Publikace nabízí překlady originálních textů, které vznikly v 11. - 12. století ve východoslovanském prostoru. Jedná se o díla staroruské literatury do češtiny dosud nepřeložená nebo s překlady zastaralými. Do souboru byly zařazeny texty hagiografi cké, homiletické, autobiografi cké, epistolární a právní. Konkrétně jsou to legendy sepsané pečerským mnichem Nestorem o Borisi a Glebovi a o igumenovi kyjevsko-pečerské lávry Feodosijovi, kázání Feodosije Pečerského Paměť a pochvala knížete Vladimíra od mnicha Jakova, Poučení Vladimíra Monomacha, jeho list knížeti Olegu Svjatoslaviči a obě verze staroruské právní památky Ruská pravda. Ke každému překladu je připojena odborná studie, osvětlující vznik, obsah a kontext díla.

Když v 19. století vznikala psychologie jako samostatná věda empirické povahy, moderní neurověda dosud neexistovala. Neurovědná témata se však diskutovala přinejmenším na poli psychofyziky, z jejíhož základu vzešel i soubor dopisů adresovaný berlínskému lékaři Wilhelmu Fliessovi v roce 1895. Tyto dopisy psal Sigmund Freud, k jejich publikování se však nikdy neodhodlal. Vyšly až po jeho smrti nejprve v německém vydání pod názvem Entwurf einer Psychologie, později, v anglickém, jako Project for a Scientific Psychology. Z anglického názvu je patrné, že Projekt usiloval o nalezení vědeckých základů psychologie. Freud je spatřoval v materiálním substrátu lidského mozku. Ve snaze hledat biologický základ psychických pochodů ve struktuře a funkci lidského mozku byl ovšem velmi moderním autorem. I když výsledky, kterých v této práci dosáhl, nejsou z dnešního hlediska příliš oslnivé a mají spíše spekulativní charakter, existují současní badatelé (zejména příznivci neuropsychoanalýzy), kteří vidí v Projektu řadu témat, v nichž Freud takříkajíc uhodil hřebíček na hlavičku. Kniha zavede čtenáře do temných zákoutí počátků neurofyziologie lidského mozku a představí Freuda v nepříliš známém světle, jako biologického naturalistu, který odmítá nemateriální základy lidské psýché.

Představa světa či jeho částí jako čitelného textu je v evropské kultuře hluboce zakořeněná. Prvním předpokladem této představy je alfabetismus a kulturní idea knihy, druhým pak nahlížení světa jako smysluplného a koherentního celku, jehož části nesou význam a jsou ve vzájemných vztazích: mají „sémantiku“ a „syntax“. Začít hledět na svět jako na řád znaků ale následně znamená ptát se: Jakým písmem a jazykem je napsán? Lze jej vůbec přečíst? Kdo jej napsal? Proč? Lze tento text měnit, přepisovat? Problém vědomé změny a záměrného přepisování textu přírody je fenoménem moderní vědy, které se s pomocí genového inženýrství otevřela možnost měnit genetický kód, a to včetně všech bioetických dilemat i velkých nadějí, jež se s touto technikou pojí. Avšak otázka po (většinou neuvědomovaném) předpokladu této techniky, totiž pojetí světa či jeho částí jako textu kódujícího a reprezentujícího něco jiného – v tomto případě fenotyp – je otázkou dosud jen málo prozkoumanou. Tato kniha chce přispět k historiografii metafor, ve kterých se přenáší pojmenování pro dílo textové povahy (tabulka, svitek, kodex, kniha, knihovna, báseň, epos, zákoník apod.) na jinou věc, obvykle na svět, přírodu nebo člověka. Zvláště se pak zaměřuje na metaforiku knihy ve filosofickém díle Jana Amose Komenského.

Milan Šedivý (1977) vydal už pět básnických sbírek a jeho nová knížka Pod Hádovou hadovkou zřetelně potvrzuje, že jde o autora inspirovaného, ale i poučeného. Šedivého básně vytvářejí až přeludnou realitu, která však vyrůstá ze střípků obyčejnosti a detailů zcela současné všednodennosti. Ovšem právě básnický prožitek – lyrický, někdy s ironickým prokmitnutím – dodává této velmi osobité poetice její sugestivnost a originalitu. Tvorba Milana Šedivého vyrůstá organicky z jeho nesporného talentu, nenajdeme v ní žádné laciné schválnosti nebo efekty, jimiž by na sebe chtěla křiklavě upozornit. Působí velice naléhavě nenásilnou dynamikou své zcela svébytné obraznosti a nezvyklostí básnického pojetí.

Kniha se snaží vymezit prostor pro možné odpovědi na následující otázky: Nakolik je z hlediska vědecké metodologie legitimní hledat soulad mezi teorií a experimentem přijímáním pomocných hypotéz? Existuje přesné kritérium pro takové ad hoc hypotézy? Proč je názorová variabilita ohledně ad hoc hypotéz tak rozmanitá? Spočívá role vědecké metodologie pouze v post-explanaci, nebo lze od ní požadovat i pre-explanační doporučení? Lze testovat deskriptivní a preskriptivní schopnosti jednotlivých metodologií vědy? J sou hypotézy temné hmoty a temné energie v soudobé kosmologii ad hoc? Je úspěšnost kosmologických simulací založených na temných entitách důkazem reálné existence těchto entit? Může být status ad hoc hypotéz lépe pochopen v rámci evolučního a ekosystémového pojetí vědy?