Pavel Mervart strana 21 z 40

Příběhy pěti žen, kterým osud přichystal nejkrutější životní zážitky. Mají společného jmenovatele – přežily nacistickou genocidu, ztratily nejbližší příbuzné. Vzpomínek na prožitá utrpení se nezbavily nikdy, ale až v pozdním věku byly schopny vypovídat o svém osudu i do těch nejcitlivějších detailů, stále s neskrývaným citovým vypětím. Uspořádání příběhů bylo podřízeno jednotnému kompozičnímu záměru: sledovat co největší autentičnost a konkrétnost vzpomínek, odvíjejících se od doby šťastného rodinného života mladých dívek, vlastně ještě dětí, a mladé matky, k pokořující krutosti při zařazení do „podřadné rasy“, prožitky nejistoty, ohrožení, následné deportace do neznámého a nepřátelského prostředí v těžko pochopitelném labyrintu koncentračních táborů i, duševní a fyzické utrpení s neustálou hrozbou smrti. Osvobození a další životní peripetie v sobě nesou nejen individuální, ale celospolečenský charakter následných roků. ----- Osudy žen, které se dopustily zločinu „neárijského“ původu, jak je zachytila Věra Vlčková, se velmi čestně zapíší do dnes už rozsáhlé literatury o Holocaustu. Autorka ponechala všechny výpovědi, tak jak je slyšela, nevylepšované, neuhlazované. Výsledek je syrové svědectví, které má punc autenticity a čtenářský dopad víc ohromující, než kdyby se Věra Vlčková uchýlila k literárním trikům. Kniha víc než pozoruhodná. Každému, kdo ji přečte, uvízne nadlouho v paměti. Josef Škvorecký

Promýšlení ekleziologie J. B. Metze na prahu třetího tisíciletí. Boží dům církve (srov. 1 Tm 3,15) je stavbou, jejíž konstruování se stále odehrává, protože církev je Ecclesia semper reformanda. Obnova přemýšlení o církvi, následující II. vatikánský koncil (1962-1965), nalezla v díle německého teologa Johanna Baptisty Metze jednoho z velmi plodných autorů, který se snaží prostřednictvím svého projektu nové politické teologie nastínit poslání křesťanství v naší postmoderní době. Jak lze hodnotit toto Metzovo úsilí téměř 50 let po jeho počátku? A jak dalece otevřely Metzovy úvahy cestu k dalšímu promýšlení budoucnosti křesťanství a legitimizace společenství církve v naší postmoderní, multikulturní a polycentrické společnosti? Na tyto otázky se snaží nabídnout odpověď tato kniha, budující obraz dynamické stavby Božího domu, církve. Kniha nabízí českému čtenáři první komplexní představení ekleziologické reflexe J. B. Metze.

Interpretovat umělecká díla znamená hledat a nacházet jejich význam a smysl, odhalovat jejich napojení na naši bezprostřední zkušenost, ale zároveň přispět k jejímu obohacení, zintenzívnění a prohloubení. V tomto smyslu je interpretace tvůrčím, či dokonce riskantním počinem, k němuž neexistuje návod. Podle Zdeňky Kalnické je však možné hovořit o interpretačních strategiích, z nichž každá vychází z poněkud odlišných představ o tom, co je to umělecké dílo a jakou má funkci, každá klade důraz na jisté aspekty a interpretaci zaměřuje k určitému cíli. Ve své knize nabízí autorka interpretace konkrétních výtvarných, literárních a hudebních děl známých umělců a umělkyň, jako William Shakespeare, Božena Němcová, Karel Čapek, Salvador Dalí, Bedřich Smetana, Claude Debussy, ale i těch méně známých, jako Tan Dun, Remedios Varo, Leonora Carrington, Roy Nachum. Vychází z přístupu, který je možno charakterizovat jako propojení pragmatické, hermeneuticko-archetypální a feministické interpretační strategie. Zvolená umělecká díla jsou vztažena k určitému teoretickému problému estetiky, např. esteticko-symbolický aspekt živlů, zejména vody; význam hmatu v umění; genderový aspekt umělecké imaginace či funkce archetypů v umění; nejsou však redukována na jeho „příklad“. Naopak: díla se stávají ohnisky soustředěné, teoreticky poučené estetické interpretace autorky, díky níž je možné nahlédnout i na známá díla novou optikou.

Kniha obsahuje překlady recenzí od nejvýznamnějších autorů německé klasické filosofie – Fichta, Schellinga a Hegela. Kromě toho obsahuje také překlad Fichtova spisu Anály filosofického tónu, v němž v rámci reakce na recenzi své knihy Základ přirozeného práva podrobuje ironické kritice dobovou recenzní praxi. Kniha je opatřena úvodní studií Jindřicha Karáska a jmenným rejstříkem.

Kniha přináší soubor textů historika F. Kutnara, které buď nebyly publikovány vůbec, nebo jen časopisecky v regionálních či zahraničních periodikách. Kutnarovy texty jsou v antologii členěny do tří oddílů, které vymezují tři roviny jeho pojetí studia společnosti. První rovinu (i oddíl) tvoří teoreticko-metodologické statě vymezující výchozí rámec jeho interpretací sociálního, politického i kulturního dění, druhý oddíl obsahuje jejich konkretizace na úrovni sociálních dějin a třetí přináší studie, jež toto dění konkretizují na úrovni dění individuálního – týkají se tedy historických osobností. Zároveň tyto tři oddíly reflektují tři základní témata Kutnarova badatelského zájmu – teorii a metodologii historického výzkumu, sociální dějiny české venkovské společnosti a dějiny historického myšlení. K vydání připravili Magdaléna Pokorná a Zdeněk Beneš.

Memoárové vzpomínky L. E. Razgona nazvané Zajatcem ve své vlasti patří ke klasice tzv. lágrové literatury. Předkládaný výbor obsahuje dvanáct povídek, jejichž ústředním tématem je líčení atmosféry před zatčení, pobytu ve věznicích, transportu a života v tá¬borech GULAGu. Autor mistrně propojuje perspektivu vlastního pro¬žitku s příběhy konkrétních jedinců postižených masovým zatý¬káním a terorem, stejně jako s příběhy těch, kteří se na této státem orga¬nizované mašinérii aktivně podíleli. Úvahy o mechanismech moci, útlaku a likvidaci obětí snesou srovnání s díly klasiků žánru – A. I. Solženicyna či V. Šalamova. Ruského spisovatele a obránce lidských práv Lva Emmanuiloviče Razgona (1908–1999) zatkly sovětské orgány v dubnu 1938 a o dva měsíce později byl odsouzen k pěti letům nápravných prací. V roce 1943 byl propuštěn, nicméně brzy přišla druhá vlna zatýkání: v roce 1950 putoval opět do vězení, tentokrát za „protisovětskou agitaci“ s desetiletým trestem. Po předčasném osvobození v roce 1955 se vrátil k práci redaktora a autora knih pro děti. Jeho první autobiografické povídky s lágrovou tematikou začaly vycházet až na konci 80. let. Po společenském uvol¬nění v SSSR se politicky angažoval – stal se jedním ze zakladate¬lů společnosti Memorial, byl rovněž členem mezinárodního PEN klubu.

Žít v prostředí hluboce prostoupeném smyslností a uchovat si čistý štít nikdy nebylo jednoduché pro nikoho. Zdá se však, že dosažení tohoto cíle je z mnoha důvodů obtížné především pro současnou dospívající mládež. Jednu z velkých překážek na cestě k plně svobodnému a vyrovnanému lidství může představovat sebeukájení. O tomto fenoménu již byla publikována řada různých prací, nicméně v českém prostředí se dosud nenachází systematičtější teologicko-pastorační studie. Předkládané dílo chce aspoň částečně zaplnit tuto mezeru. Usiluje o komplexní pohled na zkoumanou problematiku, kterou představuje z pozice vývojové psychologie, Písma svatého, Tradice Církve s uvedením nejdůležitějších dokumentů jejího magisteria, obecných dějin apod. Nechce však být pouze teologickým pojednáním. Věnuje se rovněž otázkám výchovy a lidské formace různých životních stavů s uvedením příslušné kazuistiky. Hlavním cílem a přáním autora je pomoci všem křesťanským čtenářům vytvořit si o dané záležitosti solidní úsudek a poskytnout jim užitečná doporučení pro opravdový život z víry. ----- ThLic. Jan Polák, Ph.D. (*1982) – kněz olomoucké arcidiecéze. Základní studium teologie absolvoval v Olomouci a v Erfurtu. V letech 2012–2018 studoval na římských univerzitách Accademia Alfonsiana, Regina Apostolorum a Sacro Cuore morální teologii a bioetiku a současně zastával funkci vicerektora Papežského teutonského institutu St. Maria dell’Anima. Od roku 2018 přednáší tyto obory na CMTF UP v Olomouci, kde se rovněž věnuje studentské pastoraci.

Publikace představuje život a dílo jednoho z výrazných jazykovědců druhé poloviny 20. a počátku 21. století. V. V. Ivanov patřil do generace ruských/sovětských jazykovědců, která významně ovlivnila diachronní jazykové disciplíny v těch oblastech, jež byly pro jednotlivé vědce stěžejní, a to ve velmi širokém záběru od etnolingvistiky přes indoevropskou srovnávací jazykovědu, slovanskou etymologii až po typologii jazyků a kulturní antropologii. V. Blažkovi se podařilo vytvořit obraz vynikajícího vědce zasazený do širokých kulturněhistorických i politických souvislostí a v kontextu působení mnoha dalších věhlasných lingvistů. Představuje ho nejen jako člověka všestranně vzdělaného, literárně činného, vynikajícího pedagoga, ale především světově známého jazykovědce s neuvěřitelně širokým záběrem. V neposlední řadě také člověka společensky angažovaného, se smyslem pro pravdu. Autor v knize shromáždil kompletní Ivanovovu bibliografii čítající na 1 260 položek. Navíc vytvořil statistický bibliografický přehled podle tematických okruhů. Ukazuje tak názorně všechny oblasti jazykovědného výzkumu, v nichž Ivanov zanechal výraznou stopu, sám nebo jako spoluautor.

Kniha Střední, jižní a východní Evropa a rok 1918: společenské a mezinárodní souvislosti navazuje na sérii publikací projektu Konference mladých slavistů spojeného s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. 11 textů od účastníků již čtrnáctého konferenčního ročníku ze 7 zemí (Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Polsko, Rusko, Slovensko, Ukrajina) je rozděleno do tří oddílů (Jazyk, Literatura, Dějiny a kultura). Jazykově (bulharština, čeština, chorvatština, polština, ruština, slovenština, ukrajinština) a tematicky různorodé odborné studie zasazují události a odkaz roku 1918 do širšího časového a teritoriálního rámce. Nehledě na různé výsledky procesů vyvolaných první světovou válkou a lety poválečnými spojují očekávání tehdejších politických elit i prostých lidí velkou část států střední, jihovýchodní a východní Evropy. Pro některé národy znamenal rok 1918 zisk vlastní státnosti, jiné národy získaly společně s vlastním státem i politická práva a občanské svobody, pro další byla tato dějinná etapa obdobím zklamaných nadějí. Pro všechny však zůstává vzpomínka na onu dobu pevně ukotvena v historické paměti.

Kniha nabízí unikátní pohled Jaromíra Smutného do zákulisí československé politiky v první polovině 20. století. Speciálně pak na období kolem února 1948 a na dění spojené s úmrtím Jana Masaryka. To je dodnes jednou z nejvíce vzpomínaných událostí souvisejících s koncem demokracie v Československu. Vzpomínky Jaromíra Smutného na tyto dramatické dny jsou opřeny o řadu detailů, které mu zůstaly v paměti a o nichž má smysl i po mnoha letech přemýšlet. Pozorný čtenář možná najde mezi řádky i náznak odpovědi na to, proč a jak vlastně Smutného přítel Jan Masaryk zemřel.

Publikace Petra Hnyka vybočuje z vydavatelského standardu propagačních a průvodcovských brožurek či jiných, čistě komerčních publikací. Autor v ní prezentuje stěžejní část své mnohaleté badatelské práce. Pro tento region to je historicky první a mimořádně obsáhlé dílo, v němž autor popisuje jak vlastní historii regionu, tak i životní osudy lidí, kteří svůj život nějakým způsobem spojili se skalami. První svazek dvoudílné publikace Skály a lidé nazvaný Skály je zaměřen na historii skalních měst Adršpašsko-teplických skal. V několika kapitolách je čtenář provázen po skalních cestách, kde je seznámen nejen s vlastní historií postupného objevování a zpřístupňování skalního labyrintu, ale i s archeologickými nálezy a dalšími zajímavostmi, které běžný návštěvník při prohlídce skalních měst nemá šanci objevit ani zaregistrovat. Autor při přípravě knihy čerpal z veškerých dostupných archivních a muzejních fondů, které doplnil osobními vzpomínkami a výpověďmi dnešních obyvatel, nebo potomků těch, kteří ve skalním světě strávili určitou část života. Vše je pak doplněno velkým množstvím obrazového materiálu – rytin, obrazů, ilustrací a starých i současných fotografií, které jsou v mnoha případech dosud nebyly publikovány.

Fenomenologie života I. O fenomenologii je prvním dílem souboru kratších textů, původně publikovaných v různých časopisech, sbornících a materiálech z konferencí. Jejich význam spatřujeme především v tom, že čtenáře seznámí se základními principy tzv. materiální fenomenologie, které Michel Henry zformuloval ve svých nejslavnějších a nejdiskutovanějších dílech: Lessence de la manifestation (1963), Philosophie et phénoménologie du corps. Essai sur lontologie biranienne (1965), Incarnation. Une philosophie de la chair (2000). Předkládaná kniha nás tedy znovu trpělivě zasvěcuje do klíčové problematiky dvojího způsobu fenomenalizace, abychom proti manifestaci v transcendenci postavili světu se vymykající zjevení života, který sám toto dílo uskutečňuje, znovu nás staví před fenomenologickou možnost opustit horizont světla a vstoupit do hájemství radikální interiority, kterou nikdy nikdo nespatřil a nikdy ani nespatří. A pokud jsme spolu s Henrym prošli touto inverzní cestou, zbývá jen, abychom se nechali uchvátit pohybem hluboké sebe-afekce, která coby neviditelný původ veškeré manifestace vymezuje ipseitu transcendentálně, a jakožto tělesné, živoucí, trpící bytosti nalezli svůj akosmický původ a své patické fenomenologické uskutečnění ve věčném procesu ne-ekstatického sebe-zjevování absolutního Života. Čtenář se bude moci přesvědčit, že se ve všech případech jedná o texty zásadní, ať už z toho důvodu, že in nuce ohlašují myšlenky základních děl, anebo proto, že potvrzují jejich klíčové důsledky a závěry. Teprve po jejich přečtení můžeme začít s hodnocením celku díla Michela Henryho recepce tohoto díla bezpochyby patří do dějin fenomenologie, neboť v sobě skrývá její dosud sotva zohledněnou možnost.

V kontrastu s tradičním narativem polské historické identity, který je obvykle zatížen mnohými stereotypy, pasujícími tamní šlechtické předky do rolí zpupných feudálů, fanatických katolíků, romantických válečníků či dionýských pijanů, přináší tato kniha realističtější obraz polského šlechtického světa, českému čtenáři doposud víceméně neznámý. Snaží se totiž pochopit mentalitu aristokratických elit 16. a 17. století prostřednictvím dialogu s těmi, kteří ji svou politickou aktivitou i literární tvorbou formovali, tedy se šlechtickými občany: svět jejich politických idejí naznačuje, že klíčový princip tehdejší polské kolektivní sebe-identifikace není možné hledat v etnických či stavovských atributech, nýbrž v symbolickém prostoru spravedlivé republiky, vymezeném svébytným chápáním svobody, rovnosti a obecného dobra. Zatímco v prvních dvou částech knihy autor zkoumá možnosti zasazení kontur dobového polského myšlení i související politické kultury do rámce tradice evropského republikanismu, třetí část přináší unikátní detailní vhled do ideového světa tří šlechtických politiků a literátů Stanisława Orzechowského, Andrzeje Frycze Modrzewského a Łukasze Opalińského. Právě v jejich pestré literární tvorbě se ukazuje, že šlechtičtí tvůrci i navzdory protichůdným mocenským zájmům, rozdílným žánrům či dokonce odlišnému historickému kontextu sdíleli totožný ideál svobodné smíšené vlády a dobrého občanství, díky čemuž mohly polské elity v raném novověku žít svým vlastním mýtem mýtem republiky.

Johannes Kepler je znám především jako jeden ze zakladatelů moderní astronomie. Jeho vědecké zájmy však byly daleko širší a nevyhýbaly se ani studiu soudobé alchymie. Kniha dokumentuje Keplerovy kontakty s jeho současníky, kteří se zabývali studiem alchymie a hermetických věd. Tito badatelé, z nichž většina má souvislost s českým prostředím, navazovali na myšlenky Theophrasta Paracelsa.

Vladimír Karfík (1. 10. 1931, České Budějovice), literární historik, kritik, redaktor a editor. V šedesátých letech 20. stol. působil jako redaktor v Literárních novinách, v letech 199099 byl jejich šéfredaktorem. Ve svém kritickém díle se věnoval mnoha českým významným autorům, především básníkům (Jiří Kolář, Jaroslav Seifert, Ivan Wernisch, Bohumil Hrabal, Vilém Závada, Karel Šiktanc a další). Díky své mimořádné schopnosti, s níž dovede citlivě pochopit a interpretovat literární dílo, navíc střídmým a jasným stylem, patří mezi nejvýznamnější osobnosti tohoto oboru. Jeho tvorba obohatila naši literaturu posledního půlstoletí i svou zřetelnou zásadovostí a zároveň noblesou.

Cílem knihy je s hermeneutickou pokorou zkoumat Komenského vidění věcí lidských, a to v kontextu emendačním. Autoři chctějí ohledat možnosti a meze Komenského nápravného projektu. Badatelské otázky, které si v této knize kladou, jsou následující: Nakolik je relevantní Komenského vize nápravy věcí lidských ve 21. století? Jsou koncepty Porady realistické, respektive do jaké míry jsou realistické, tj. univerzálně platné a uplatnitelné pro lidstvo? Nebo byl Komenského projekt čirou utopií? Je možné problémy lidstva vůbec nějak napravit? Posunout kupředu? Vylepšit? Projekt přivedl ke společné práci třináct autorů, odborníků českých i zahraničních, kteří analyzují Komenského dílo ze tří perspektiv: historické, pedagogicko-psychologické a filosoficko-teologické. Historici si kladou tyto otázky: Jaké byly historické souvislosti vzniku Porady? Zdroje, vlivy? Co formovalo Komenského pojetí lidství a jeho nápravy? Pedagogové a psychologové analyzují edukační aspekt Porady. Jaké místo má Pampaedia v celkovém projektu nápravy? Jsou Komenského edukační plány realistické nebo utopické? Filosofové a teologové zkoumají myšlenkové či ideové pozadí Porady ptají se, z jakých filosofických, antropologických, teologických aj. východisek vyplývá Komenského emendační vize. Čtenáři se tak dostává do ruky text, který jedinečným způsobem nahlíží šíři Komenského zápasu o lidskost.