Pavel Mervart strana 19 z 46

Kniha Jana Kafky je cennou sondou do prostředí církví v severovýchodních Čechách v období po nástupu komunistické moci a během jejího etablování. S hlubokým vhledem a značným porozuměním zachycuje nelehkou atmosféru doby 50. let 20. století. Obecně známé kroky státní politiky zasazuje do konkrétních, zalidněných situací, což ukazuje nejen jejich efektivitu, ale i limity direktivních představ. Čtenáře zaujmou málo známé skutečnostmi z působení biskupa Mořice Píchy či pozoruhodné osudy mnoha katolických i nekatolických duchovních, vystavených volbě mezi kolaborací a odporem vůči režimu, stejně jako příběh stovek řádových sester, nuceně nasazených na práci v tzv. Sudetech. Kniha se však neomezuje pouze na církevní představitele, ale snaží se vžít i do myšlení a situace aktérů na druhé straně pomyslné barikády. Autorovy často originální závěry, k nimž během výzkumu dospěl, nutí k novému promýšlení ustáleného výkladu daného tématu.

Obsah publikace je zaměřen na tři zásadní oblasti současného rozvoje poznatků - klinický výzkum, problematiku dospělých osob s komunikačním handicapem a rozvoj komplexního systému prevence vývojových komunikačních poruch. Příspěvky k tématům zobrazují současné pojetí významných osobností oborů logopedie, surdopedie a psychologie z Velké Británie, Lotyšska, Německa, Polska a České republiky. The contents of the monograph are focused on three key areas of current development in our field – clinical research, the issue of adults with a communication handicap and the development of a prevention system for developmental communication disorders. The papers related to these topics illustrate the current views of important personalities from Speech-Language Therapy, Surdopedy and Psychology, from Great Britain, Germany, Latvia, Poland and Czech Republic.

Ústředním tématem knihy je fenomenologie tělesnosti v díle francouzského filosofa Michela Henryho (1922–2002). V první kapitole jsou nastíněny Henryho fenomenologická metoda a to, jak se jeho „materiální fenomenologie“ vyrovnává s „klasickou fenomenologií“ reprezentovanou fenomenologií Edmunda Husserla a Martina Heideggera. V druhé kapitole – věnované Henryho pojetí „tělesnosti“ – autor nejdříve představí neprávem pozapomenutého francouzského filosofa Maina de Birana, popíše Henryho konfrontaci s filosofií tělesnosti u Condillaca, Husserla a Merleau-Pontyho, aby následně vyložil Henryho fenomenologii těla, totiž jeho pozoruhodný popis manifestace dvou tělesných systémů tvořených třemi modalitami těla (absolutní, organické, objektivní čili fyzické tělo). V závěru kapitoly nastolí otázku „unitární teorie těla“, jež je představena jako Henryho originální příspěvek k diskusi o problematice tzv. tělesného schématu. Nakonec se zabývá Henryho navýsost radikálním řešením otázky „zkušenosti-o-druhém“, zkoumáním manifestace neviditelného podkladu intersubjektivity neboli právě takového „spolu-bytí“, které své opodstatnění a nezlomnou moc čerpá v paticky spolu-zakoušeném Životě, který v materiální fenomenologii hraje roli fenomenologicko-ontologického počátku „vztahu-k“ jako takového.

Vývoj života na Zemi nebyl pouhým sledem předurčených dějů a událostí. Život se v rozporu s některými názory nevyvíjel přímočaře a nesměřoval ke stále větší složitosti a dokonalosti. Místo toho se v geologickém a fosilním záznamu setkáváme s nečekanými zvraty a změnami, které někdy postihly a přerušily dlouhodobé evoluční trendy, a dokonce mohly změnit i samotný směr vývoje organického světa na naší planetě. Snad nejlepším a nejintenzivněji zkoumaným příkladem takové velké a dramatické změny je hromadné vymírání druhů, ke kterému došlo na konci křídy přibližně před 66 miliony let. Tehdy do oblasti budoucího Mexického zálivu narazila asi deset kilometrů velká planetka, což následně vedlo k celé smršti katastrofických událostí, jejichž výsledkem bylo vyhynutí asi tří čtvrtin všech druhů na naší planetě. O dějinách výzkumu této události, jeho pozadí, okolnostech a nejnovějších výsledcích pojednává tato kniha.

František Reyl (1865–1935) byl ve své době jednou z nejvýraznějších postav regionálního i celonárodního katolicizmu, potažmo katolicizmu politického. Nesmírně inspirativní osobnost se však vlivem časového odstupu vytratila z povědomí veřejnosti (včetně katolické). Kritická monografie zasazuje do dobového kontextu i Reylova životního rámce veškerou jeho různorodou práci. Obětavý kněz a pedagog se celoživotně věnoval výchově kněžského a ostatního dorostu; v Hradci Králové za sebou zanechal mimo jiné novou budovu církevního internátu Borromaeum. Byl houževnatým apologetou a neúnavně se účastnil veřejných diskuzí, mnohdy bychom mohli říci hádek, zejména o pozici náboženství ve společnosti. Nejslavnější z těchto diskuzí byla debata vedená s T. G. Masarykem v Hradci Králové roku 1906. Na poli vědeckém byl jedním z průkopníků oboru křesťanská sociologie, dlouhodobě publikoval v tisku a vydával také vlastní spisy. Celoživotně zastával mnoho politických funkcí; vrcholem jeho politické kariéry byl dlouholetý senátorský mandát v době první republiky. Nejvíce inspirativní, logicky však nejméně viditelná, je Reylova práce na poli dobročinnosti a filantropie. Dějinná perspektiva nám dává možnost jeho život a dílo nejen poznat, ale i zhodnotit. Snad k tomu tato kniha přispěje.

Klasická detektivka z akademického prostředí se kupodivu může odehrát i v Praze a okolí 90. let minulého století… Na Michala Janka, nepříliš úspěšného akademika s nepříliš uspořádaným rodinným životem, se na jaře roku 1996 snad konečně usmálo štěstí. Docela dobře se zabydlel v prestižní, byť i poněkud nestandardní instituci jménem Škola pokročilých studií, chystal se podat habilitaci, připravoval do tisku svou první knihu, a navíc se v jeho okolí vynořila jistá poměrně zajímavá navrátivší se emigrantka. Jenže pak se něco zvrtlo, do děje vstoupil diabolus ex machina v podobě cizinky v bavoráku, Škola pokročilých studií si musela hledat nového ředitele a vůbec to nedopadlo podle Jankových představ… Zanedlouho Michal Janko pochopí, že má mnohem větší starosti než osud vlastní habilitace. Kdo jiný než on mohl mít důvod zabít nastupujícího ředitele Školy? Co se našlo v krabicích s pozůstalostí po dávno mrtvém zakladateli jistého poněkud ezoterického filosofického směru? A jak s tím vším souvisí před lety ztracený rukopis, těmito nemnohými, kteří jej četli, považovaný za unikátní a průlomové dílo.

Klasická detektivka z akademického prostředí se kupodivu může odehrát i v Praze a okolí 90. let minulého století… Na Michala Janka, nepříliš úspěšného akademika s nepříliš uspořádaným rodinným životem, se na jaře roku 1996 snad konečně usmálo štěstí. Docela dobře se zabydlel v prestižní, byť i poněkud nestandardní instituci jménem Škola pokročilých studií, chystal se podat habilitaci, připravoval do tisku svou první knihu, a navíc se v jeho okolí vynořila jistá poměrně zajímavá navrátivší se emigrantka. Jenže pak se něco zvrtlo, do děje vstoupil diabolus ex machina v podobě cizinky v bavoráku, Škola pokročilých studií si musela hledat nového ředitele a vůbec to nedopadlo podle Jankových představ… Zanedlouho Michal Janko pochopí, že má mnohem větší starosti než osud vlastní habilitace. Kdo jiný než on mohl mít důvod zabít nastupujícího ředitele Školy? Co se našlo v krabicích s pozůstalostí po dávno mrtvém zakladateli jistého poněkud ezoterického filosofického směru? A jak s tím vším souvisí před lety ztracený rukopis, těmito nemnohými, kteří jej četli, považovaný za unikátní a průlomové dílo.

Příběh této knihy zní jako mnohohlasý chór. K literární rekonstrukci partu titulní postavy Friedl Dicker-Brandeisové využívá autorka vzpomínky žáků a přátel i výňatky z dochované korespondence. Friedl v mládí studovala užité umění ve Vídni a ve výmarském Bauhausu, věnovala se kresbě, grafice, malbě, plastice, designu a dalším oborům. Roku 1934 uprchla do Prahy. Provdala se za svého bratrance Pavla a následovala ho do Hronova. Po okupaci žili Brandeisovi ve stále bídnějších materiálních podmínkách. Jedinou záchranou bylo pro Friedl malování. V prosinci 1942 byli oba manželé povoláni k transportu do Terezína. Tam Friedl vedla kurzy výtvarné výchovy pro děti z dětských domovů. Metodu, která do života dětí v ghettu vnášela svobodu a rozvíjela jejich fantazii, převzala od svého učitele J. Ittena. V září 1944 odjela Friedl Dicker-Brandeisová transportem z Terezína do Osvětimi na vlastní žádost. Následovala tak mnohé děti, jimž se snažila předávat svůj návod na přežití. Přijala úděl většiny těch méně šťastných a odešla spolu s nimi.

Práce Michala Téry představuje Peruna – božstvo starých Slovanů – komplexně a v širokém kontextu. Využívá k tomu četné písemné prameny, archeologický materiál a analogie z jiných náboženských systémů, především z oblasti indoevropských tradic. Mimo pozornost nezůstává ani lidová kultura slovanských národů, která v sobě uchovala řadu prvků předkřesťanských kultů. Kniha o Perunovi není jen portrétem pohanského božstva, ale studií o zaniklém světě archaického náboženství, jeho bohatosti a proměnách.

Předkládaná monografie patří v světovém kontextu vůbec k prvním pokusům představit problematiku vyvražďování křesťanů v Osmanské říši na akademické úrovni v celé její šíři, tedy nikoliv pouze jako národní tragédii Arménů, ale jako snahu o likvidaci veškerého místního křesťanstva – také Asyřanů a Řeků. Ve čtyřech částech knihy je podrobně popsáno postavení křesťanů na sklonku Osmanské říše, průběh tragických událostí, k nimž v letech 1914–1923 došlo, stejně jako jejich následky v dalších letech. Autoři rovněž upozorňují na řadu problematických otázek, mj. na významný podíl císařského Německa a Kurdů na likvidaci křesťanů, reakci dobového českého tisku či ničení kulturního dědictví křesťanů v současném Turecku. Zajímavé paralely přináší také srovnání arménské genocidy a židovského holokaustu. Kniha využívá nejnovější poznatky v oboru, ale také dobové dokumenty, archivní materiály, diplomatická hlášení, vzpomínky a očitá svědectví přeživších. Publikace obsahuje unikátní doprovodný materiál včetně více než 200 dobových fotografií, karikatur, kreseb, map a statistických tabulek. „Tato kniha představuje závažnou, dobře napsanou historickou studii. Je ji ovšem možné číst také jako román o nekončícím kruhu násilí, jako další kapitolu knihy Franze Werfela Čtyřicet dnů nebo opery Bohuslava Martinů Řecké pašije. Četl jsem ji ne proto, abych se vzdělal v historii, ale porozuměl současnosti.“ Václav Cílek „Zachycená svědectví o páchaných krutostech jsou místy doslova otřesnou četbou. Je to hrozné poučení, čeho je člověk schopen. Bohužel jde o svědectví autentická, shody výpovědí potvrzují jejich pravdivost. Kniha probírá své téma ve všech myslitelných souvislostech… Je to kniha vypracovaná s dokonalou odborností – v češtině zatím podobné dílo nevyšlo. Kniha si zaslouží vysoké ocenění.“ prof. Luboš Kropáček

Kniha Lukáše Vavrečky přináší úzce propojené příběhy deseti postav, převážně narozených na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jejich autentická vyprávění z prostředí Brna čtenáři odhalují mimo jiné vzájemné milostné víceúhelníky, především však leckdy komické, jindy syrové svědectví o tom, kam až lze zajít ve snaze nic nezameškat.

Vzdělávání zaměřené na studenta je důsledným přenesením principů psychologické teorie C. R. Rogerse do oblasti pedagogiky. Ústředním tématem vzdělávání zaměřeného na studenta jsou určité kvality vztahu mezi pedagogem a studentem a jejich dopad na komplexní rozvoj studentovy osobnosti, jeho sebepojetí, studijní výkonnost, sociální kompetence, morální autonomii, kritické myšlení, motivaci vzdělávat se apod. V perspektivě této moderní koncepce a poznatků aktuálních empirických studií jsou rovněž diskutovány nedostatky tradiční vzdělávací praxe, emocionální a postojové aspekty vyučovacího procesu, role pedagoga ve třídě a důsledky autoritářského, nebo naopak empatického přístupu ke studentovi či nedůsledné zavádění empirických poznatků do vzdělávací praxe. Osobnostní kompetence pedagoga, které jsou potřebné pro empatický přístup a navázání podporujícího vztahu se studentem, tvoří hlavní osu této knihy. Autor upozorňuje na opodstatněnost a naléhavost rozvíjení určitých osobnostních kompetencí pedagogů, které dovolují takovýto vztah navázat. Proto kniha obsahuje i konkrétní možnosti rozvoje těchto kompetencí.

Rodinný život se zdá být soukromou záležitostí. Sotva co ovšem bývá předmětem veřejných debat (vrcholnou politikou počínaje a „drby“ konče) tak často jako právě život v rodině. Rodina jako prostor důvěrného sdílení s nejbližšími i jako prostředí reprodukce (nejen biologické) je významná pro socializaci člověka pro život „doma“ i „venku“. Kniha vychází z rozhovorů s rodiči českých a francouzských rodin se třemi dětmi, kde alespoň jeden z rodičů dosáhl vyššího než středoškolského vzdělání. Všechny tyto rodiny jsou zdálky velmi podobné, zatímco zblízka… Publikace poskytuje příležitost seznámit se s modelem rodinné socializace založeným na třech ideálních typech: rodinný podnik, rodina dvou generací vrstevníků, pár a děti. O autorce: Hana Šlechtová je socioložka; odborně se zaměřuje na sociologii rodiny a soukromého života a na rodinnou politiku, od r. 2005 působí na Univerzitě Palackého v Olomouci na Katedře křesťanské sociální práce CMTF. Doktorské studium absolvovala na Masarykově univerzitě v Brně a na Université Paris Descartes.

Vnitrozemí ostrova Nová Guinea bylo dlouho bílým místem na západních mapách. Při průzkumných cestách ve 20. Století vyšlo najevo, že tam tehdy žily velké lidské populace, jež zůstávaly po tisíciletí izolovány od pobřežních oblastí. Kniha se věnuje výkladu prvních kontaktů mezi Papuánci a cizinci, jak autor nazývá Evropany a Australany ovládající ostrov. Příchod cizinců nezřídka vyvolal u Papuánců šok. Kvůli barvě jejich pokožky je považovali za vracející se zesnulé předky, jindy za nebezpečné duchy či potomky bytostí z počátku času, jejichž příchod je předzvěstí konce světa. Po opadnutí prvotního šoku často docházelo k tvrdým střetům mezi cizinci a Papuánci. Výpravná a čtivě napsaná publikace líčí průběh významných průzkumných cest, jež dostaly vnitrozemí ostrova na mapy. Autor se také zabývá koloniálním uspořádáním teritorií Papua a Nová Guinea, popisuje dobové rasistické názory a praktiky a ukazuje, jak sociální antropologie poskytla cizincům oporu pro jejich civilizační aktivity na ostrově. Cizincům se velice rychle podařilo prosadit mezi Papuánci vlastní představu civilizace a změnit jednou provždy ráz tamějších kultur.

Vnitrozemí ostrova Nová Guinea bylo dlouho bílým místem na západních mapách. Při průzkumných cestách ve 20. Století vyšlo najevo, že tam tehdy žily velké lidské populace, jež zůstávaly po tisíciletí izolovány od pobřežních oblastí. Kniha se věnuje výkladu prvních kontaktů mezi Papuánci a cizinci, jak autor nazývá Evropany a Australany ovládající ostrov. Příchod cizinců nezřídka vyvolal u Papuánců šok. Kvůli barvě jejich pokožky je považovali za vracející se zesnulé předky, jindy za nebezpečné duchy či potomky bytostí z počátku času, jejichž příchod je předzvěstí konce světa. Po opadnutí prvotního šoku často docházelo k tvrdým střetům mezi cizinci a Papuánci. Výpravná a čtivě napsaná publikace líčí průběh významných průzkumných cest, jež dostaly vnitrozemí ostrova na mapy. Autor se také zabývá koloniálním uspořádáním teritorií Papua a Nová Guinea, popisuje dobové rasistické názory a praktiky a ukazuje, jak sociální antropologie poskytla cizincům oporu pro jejich civilizační aktivity na ostrově. Cizincům se velice rychle podařilo prosadit mezi Papuánci vlastní představu civilizace a změnit jednou provždy ráz tamějších kultur.

Kniha Povytažený dráp. Eseje o tvůrčím psaní představuje ucelený, tematicky provázaný soubor textů odborné a literární esejistiky v interdisciplinárním a multikulturním pojetí. Právě snaha obnovit dávné spojenectví vědy a umění, empirického a estetického postoje ke skutečnosti tvoří metodologickou a hodnotovou osu publikace, která tak navazuje na autorovu předchozí knihu Dramata jazyka. Teorie a praxe tvůrčího psaní (2010). Kreativnímu zkoumání je podroben rovněž samotný žánr eseje, v němž Jiří Studený spatřuje klíčový komunikační nástroj umožňující sebereflektivní a imaginativní překračování stávajících vědeckých, respektive kulturních paradigmat. Z literárněkulturního hlediska tvoří kniha souvislý komentář k nejednoznačnému postavení literární tvorby v podmínkách současné společnosti.