Pavel Mervart strana 18 z 46

Archivní fond Velkostatek Polná-Přibyslav a Pohled, který je uložen v Moravském zemském archivu v Brně, v sobě mimo jiné ukrývá jednu úřední knihu hodnou zvýšené pozornosti. Tato kniha je smíšeného charakteru, neboť obsahuje opisy různých písemností šlechtického rodu Zejdliců ze Šenfeldu datovaných do let 15971618 a nejstarší (známý) dochovaný urbář polensko-přibyslavského panství z roku 1636. Předkládaná publikace přináší diplomaticko-paleografický rozbor pramene a jeho kritickou edici, ukazuje též možnosti jeho využití, přičemž hlavní pozornost věnuje urbáři. Je zdetak zahrnuto i pojednání o studiu urbářů v českých zemích (včetně nastínění významu urbářů pro výzkum dějin venkova) a představení dalších pramenů vhodných pro komparaci s předmětným polensko-přibyslavským urbářem. Nechybí ani kapitoly pojednávající o polensko-přibyslavském panství, vrchnostenské správě a organizaci hospodářství na panství v první polovině 17. století. Pro větší přehlednost jsou opisy písemností zpracovány také v tabulce formou stručných regestů a zahrnuta je i schematická mapa panství zachycující lokality z urbáře.

Publikace se věnuje korespondenci barokního polyhistora a jezuity Athanasia Kirchera s korespondenty z českých zemí. Z četby dopisů vyvstává plastický obraz vzájemně propojené učenecké, aristokratické a církevní komunity, která hrála významnou roli nejen v rámci celé Kircherovy korespondence, ale i ve formulaci badatelských témat přírodní filosofie v českých zemích. Kircherovým dílem byl inspirován i vznik analogie pohybu mořských vod s pohybem krve v lidském těle Oceanus macro-microcosmicus (1664) od Philippa Jakoba Sachse von Löwenheim. Závěr knihy je věnován právě srovnání Sachsova a Kircherova díla a rozdílům v analogiích, tak jak je oba autoři představují. Skrze vrstevnatou strukturu knihy, kdy každá následující kapitola rozvíjí kapitolu předchozí, je možné nahlížet vývoj přírodní filosofie v českých zemích v polovině sedmnáctého století z několika úhlů.

Kniha nabízí přehledný a čtivý vhled do současné debaty ve filozofii společenských věd a v kulturní antropologii. Hlavním hrdinou je pojem kultura: autor ho sleduje od jeho vzniku až po současné trendy užití v kognitivních vědách. Kniha se ovšem neomezuje na jeho intelektuální historii. Rovněž vysvětluje, proč je tento pojem a jeho obsah důležitý pro vědce, a to nejen sociální. Dále objasňuje, kdy a z jakých důvodů se pojem přestal používat, a konečně se zamýšlí nad tím, zda existuje nějaká naděje, že by se pojem kultura mohl vrátit do vážné vědecké diskuze v obnovené (zvětšené) explanační síle.

Předmětem knihy je antropologické a etnologické zkoumání lidského těla a tělesnosti. Publikace kolektivu autorů se zaměřuje na tělesné modifikace, na diskusi o hranicích lidského těla a rozdíly mezi lidskými bytostmi a stroji. Volně navazuje na titul Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat (2014). Kniha Tělo 2.0 staví na teoriích těla a tělesnosti, které se od začátku 20. století rozvíjejí ve vědách o člověku, společnosti a kultuře. Jednotlivé kapitoly se věnují poruchám příjmu potravy, skalpování, rozdílům mezi člověkem a stroji, funkčním modifikacím těla a provádění extrémních modifikací. Kapitoly sjednocuje téma bolesti a překračování hranic lidského těla.

Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované ontologie absolutní substance. Aktuálnost takto metafyzicky koncipované filosofie přírody lze spatřovat v jeho úvahách o organismu, jenž tvoří její centrální pojem, a proto je mu v publikaci věnována největší pozornost.

Pomníky, pamětní desky a kenotafy umístěné v našich obcích vyjadřují pietní vzpomínku na ty, kteří se do svých rodných domovů nevrátili a položili své životy ve Velké válce 19141918. Každé jméno na pomníku, pamětní desce a v kronikářském záznamu nese lidský příběh, připomíná bolest nad ztrátou života, je vzpomínkou na zemřelého, který měl své místo v rodině, obci, společnosti, ale nebylo mu dáno naplnit svůj životní osud. Padl, zemřel zachovejme v paměti jeho jméno. Cílem autorů této knihy bylo nalézt, zdokumentovat a popsat podobu, stav i historii vzniku všech pomníků a pamětních desek připomínajících první světovou válku na území současného okresu Náchod. Příprava knihy začala hledáním a shromažďování materiálů spolu se získáváním fotodokumentace jednotlivých pomníků, průzkumem obecních, školních, farních, spolkových i soukromých pamětních knih a kronik, dohledáváním archivních dokumentů. Stranou zájmu nezůstal ani život obyvatel v době vypuknutí války, ve válečných letech, a narůstající tragika celého válečného období. Vojenské stránce se věnují kapitoly popisující působení Východočechů v rakousko-uherské armádě, zejména v pěším pluku č. 18, a v československých legiích. Pro úplnost jsou připomenuti také tvůrci pomníků, podán rozbor pomníků z hlediska typologického a uměleckého.

Ačkoliv se myrmekologie nauka o mravencích ustavila až v 19. století, objevují se mravenci v textech významných přírodovědců a filosofů už od antiky. Jejich obraz se samozřejmě v průběhu dějin měnil, avšak zatím neexistovala ucelená studie, která by zmapovala snahy o pochopení mravenčích societ od nejstarších zmínek v předvědeckých spisech až po současné profesionální práce. A právě tuto mezeru by autor rád alespoň zčásti zaplnil. Ve svém zkoumání se zaměřuje na zmapování různých obrazů mravenců v jednotlivých údobích evropské vědy, snaží se ukázat, jaká témata se v psaní o mravencích a potažmo obecně o společenském hmyzu vyskytovala, co zrovna badatele fascinovalo a co je naopak nezajímalo. Na pozadí obecného vývoje vědy chce ukázat, jak se proměňoval jeden vědecký objekt v tomto případě mravenec. Současně s tím se mu však také odhaluje, jak různé podoby mravence odrážejí různé podoby obrazu člověka, neboť v dějinách myrmekologie vidíme, že její vývoj nápadně blízce odráží i proměny filosofické a sociální. Pohled na dějiny tohoto oboru nám tak odhaluje i něco více než jen historii, totiž že obraz zvířete a obraz člověka jsou spojené nádoby. Otázky po přirozenosti člověka a jeho místě ve světě se vždy nějakým způsobem musejí vyrovnat s přirozeností ostatních živočichů, s jejich místem ve světě a vztahem k člověku.

I když je hlavním polem zkoumání a popisu problematiky manželství a rodiny v této knize teologie, neomezuje se pouze na ni. Naopak ve snaze přispět k hlubšímu pochopení okolností, v nichž křesťané dnes svá manželství a rodiny, chce zprostředkovat širší pohled na využití výsledků bádání různých teologických i neteologických disciplín. Jan Sokol připomíná, že dnešní rodina žije v jiných životních podmínkách, než tomu bylo před sto a více lety, a ukazuje, že tehdejší model rodiny většina manželských párů v naší kultuře realizovat nemůže a ani nechce. Biblistka Mireia Ryšková ve svém příspěvku ukazuje, jak může být biblický základ podkladem solidních teologických úvah a inspirací k řešení aktuálních otázek manželství. Na základě obsáhlejšího teologického zkoumání prezentují Vojtěch Novotný a Prokop Brož rodinu jako domácí církev. Lubomír Mlčoch se věnuje významu ekonomie pro rodinu a významu křesťanské rodiny pro život společnosti. Příspěvek Libora Prudkého pojednává o anomii čili bezdomovectví či nezakořeněnosti v oblasti života rodin. Na nezastupitelnou roli rodičů ve výchově ve víře a rozvíjení víry poukazuje Ludvík Dřímal, který v péčí rodičů o výchovu ve víře nalézá cestu překonání takzvaného zeškolštění katecheze. Aleš Opatrný mimo jiné upozorňuje na potřebné zásady snah pomoci rodinám v nesnázích. Josef Zeman psycholog a křesťan s velkou poradenskou zkušeností v oblasti manželství a rodiny analyzuje současnou situaci a nabízí cesty k vytváření a udržení dobré motivace k manželství a životu podle křesťanských zásad.

Předkládaná publikace nabízí ucelený transdisciplinární pohled na empatii jako na sociální i individuálně psychologický fenomén. Kromě komplexního přehledu definic, vycházejícího zejména z koncepce jednoho z nejvýznamnějších moderních psychologů C. R. Rogerse, autoři v textu formulují také odpovědi na následující otázky: Jaké dopady může mít nedostatek empatie v dětství na další vývoj jedince? Jaké benefity přináší rozvoj empatie v oblasti životní spokojenosti, zájmu o druhé či porozumění jejich duševnímu stavu? Existuje souvislost mezi empatií a prosociálním či altruistickým jednáním? Co nového se díky vpádu exaktnosti a nejnovějších výzkumných technologií dozvídáme o empatii, resp. o její evoluci, dědičnosti či citlivosti na sociální vlivy? Co můžeme očekávat od budoucího výzkumu empatie? Autoři konfrontují Rogersovo pojetí empatie s nejnovějšími poznatky, především z oblasti neurověd a experimentální psychologie, přičemž sledují implikace jak v oblasti psychoterapie, tak v kontextu společenské praxe, etiky či spirituality. Hledají také souvislosti mezi deficity empatie a poruchami osobnosti, poruchami autistického spektra, poruchou pozornosti či hyperaktivitou. Autoři této studie jsou přesvědčeni o tom, že na rozvoj empatie bychom neměli rezignovat ani ho ponechat pouze na naší intuici či tzv. zdravém rozumu?, a to zejména v oblasti osobních vztahů, výchovy, vzdělávání či zdravotní péče. V textu proto věnují prostor také některým metodám, které empatii účinně rozvíjejí.

Nová kniha z pera otce biskupa Ladislava Hučka chce seznámit čtenáře s bohatstvím myšlení významných ruských autorů 19. a první poloviny 20. století: Vladimír Solovjev, Pavel Alexandrovič Florenskij, Sergej Nikolajevič Bulgakov a Nikolaj Alexandrovič Berďajev. Tito autoři ve svých dílech reagují na hlubokou obnovu víry ruských křesťanů té doby a snaží se k tomuto fenoménu podat náležité odpovědi. Jde rovněž o epochu kulturních a hospodářských styků mezi Východem a Západem. Z pestré škály bohatství myšlenek těchto osobností autor vybral část týkající se kosmologického aspektu a jeho vlivu na víru jednotlivců. Kosmologická analýza pak poukazuje na to, že Západ je převážně antropokristocentrický, vyjadřuje svůj vztah k Nejsvětější Trojici prostřednictvím Krista a obecně platných zákonů, ale i konkrétních lidských práv, kdežto Východ je spíše kosmocentrický, tedy jednotlivec je chápán víc v službě celku, staví či hledá svůj osobní vztah ke Kristu vycházeje od jednoty Nejsvětější Trojice. Autor tyto vztahy považuje za komplementární, a tedy za oblast, kterou je třeba pro dobro jednoty církve co nejvíc rozvíjet a prohlubovat. Kniha navazuje na předchozí publikaci Protiklad a jeho smiřování. Vliv kosmologických představ některých ruských myslitelů 19. a 20. Století na jejich světonázor (2016).

Válečný veterán plukovník Eduard Picka (Plzeň 1923 Hradec Králové 2012) začíná svá vyprávění vzpomínkou na to, jak se coby malý chlapec dostal se svým otcem do Sovětského svazu a jak zde prožíval svá dětská léta. Po napadení Sovětského svazu byl odveden do Rudé armády a následně nasazen jako ženista v bojích o Stalingrad. V roce 1944 byl převelen do stavu československé armády bojující na půdě Sovětského svazu, kde by zařazen k formujícímu se dělostřelectvu. Zde se setkává se svým celoživotním přítelem a vzorem pplk. gšt. Vilémem Sachrem a stává se jeho oddaným pobočníkem po celý zbytek válečné vřavy. Po skončení válečných hrůz zůstal i nadále ve vojenském stejnokroji. Díky svému matematickému nadání se nakonec stal excelentním mapovým důstojníkem ve službách československého letectva. Sloužil postupně na několika letištích, kde mimo jiné zažil bouřlivý rok 1968. Počátkem sedmdesátých let se řízením života znovu setkal s Vilémem Sachrem. Přestože byl stále důstojníkem ČSLA, aktivně mu pomáhal se sepisováním jeho válečných vzpomínek, které byly pro tehdejší režim nepřijatelné. Po svém odchodu na zasloužený odpočinek se v devadesátých letech velmi aktivně zapojil do práce Československé obce legionářské a Svazu letců v Hradci Králové. Pro své znalosti, zkušenosti a neměnné životní postoje byl velmi uznávanou autoritou.

Bohumila Grögerová (19212014) patří k nejvýraznějším osobnostem naší literatury. Její dílo, po dlouhou dobu nerozlučně spjaté s tvorbou Josefa Hiršala, bylo mnohokrát oceněno u nás i v zahraničí. Knížka Lístky čerpá z jejích pracovních zápisků, citací a poznámek, je tedy jakýmsi nahlédnutím do myšlenkového a tvůrčího světa autorky.

„Chce prý být svobodný. Zabijte ho“ Toto je příběh a život malého velkého hrdiny. Ačkoli Kazantzakisův román Bratrovrazi patří k jeho méně známým dílům, zralostí, významem, a hlavně nadčasovostí se vyrovná těm ostatním. Autor, v hloubi duše pacifista, přibližuje čtenáři střet znepřátelených stran za občanské války v Řecku (1946–1949) z jiného úhlu pohledu, přičemž užívá neobvyklé literární prostředky. Uprostřed událostí stojí bezelstný, lidsky přirozený, nezávislý kněz, který se snaží nalézt odpověď na otázku, na čí straně je právo. Vyvíjí obrovské úsilí usmířit obě strany a zastavit zbytečné krveprolití. Vede nekonečný dialog s Bohem a zároveň se dovolává jeho pomoci. Marně. Poté, co v jeho farnosti dojde k nevyhnutelné tragédii, za niž cítí osobní vinu, zoufalý odchází do světa s posláním hlásat mír a usmíření mezi všemi lidmi... Nalezne je, či ne? Občanská válka představuje pro jakýkoli národ jednu z největších pohrom. Bratr bojuje proti bratrovi. Málokdo má v sobě takovou vnitřní sílu, aby se stal „malým velkým hrdinou“, jako naše ústřední postava, a postavil se proti všem.

Cílem předkládané publikace je objasnit koncepci lidského jednání u německého mylitele F. W. J. Schellinga (1775–1854), jak ji implikuje jeho volní koncepce absolutna vypracovávaná v letech 1809–1821. V tomto období se Schelling částečně odklání od původních racionalistických vzorů (Spinoza, Kant, Fichte) a přiklání se více k mysticko-filosofujícímu pojímání světa (Böhme aj.), aniž by však podstatně opustil své dřívější identitně-filosofické stanovisko. Středem zájmu je především koncepce jednání ze spisu Filosofická zkoumání bytnosti lidské svobody a s tím souvisejících předmětů (1809) a její rekonstrukce z nedokončeného a za autorova života nikdy nepublikovaného souboru Věky světa (asi 1810–1821). Součástí zkoumání je též interpretace Kantovy teorie jednání ze spisu Náboženství v mezích pouhého rozumu (1793) a její srovnání s Kierkegaardovou koncepcí svobody ze spisu Pojem úzkosti (1844).

Protože česká komeniologie a intelektuální historie dosud postrádají komplexnější monografické pojednání o vztahu Komenský – Bacon, je cílem této knihy přiblížit koncepci reformy (respektive obnovy) vědění obsaženou v dílech obou jmenovaných osobností – českého teologa, filozofa a pedagogického reformátora Jana Amose Komenského (1592–1670) a anglického filozofa a státníka Francise Bacona (1561–1626). Zatímco v první části knihy jsou cesty obou myslitelů k vrcholné podobě jejich vizí sledovány odděleně, druhá část se soustředí na zodpovězení především těch otázek, které oba autory spojují: V čem spočívá jádro projektu reformy vědění u Komenského a v čem u Bacona? Jaká je struktura a koncepce jejich projektů? Jedná se o projekt obnovy, nebo o vizi pokroku vědění? Jak si Komenský a Bacon představovali realizaci svých záměrů? Jakou metodu k tomu zvolili? Do jaké míry byl Komenský Baconem ovlivněn? Co je pojítkem obou projektů? Na základě odpovědí na tyto otázky se autor v závěru knihy pokouší rozřešit dlouhodobý interpretační spor o povaze Komenského vztahu k Baconovi: Byl Komenský významným pokračovatelem a propagátorem Baconova díla? Nebo byl naopak myslitelem, který Baconův odkaz zjednodušil a zvulgarizoval? Anebo byl Komenský vskutku svébytnou filozofickou osobností, jež byla inspirována spíše jen duchem Baconova díla?

Katechetika je vědním oborem na pomezí mezi teologií a pedagogikou. Je zaměřena na praxi, a proto patří k pastorálním teologickým oborům. Jako teologický obor zkoumá způsob Božího jednání s člověkem, reflektuje ho a stanovuje principy, obsahy a metody katechetického působení církve ve výchově křesťanské víry člověka. I když v dnešní době je zájem o tento obor spíše nepatrný, čtenáře knihy může překvapit, jak živé dění je možné objevit v poměrně nedávné minulosti a kolik zajímavých a cenných přístupů a cest nás může inspirovat i dnes. Studie mapuje období více než sedmdesáti let: charakterizuje toto období, uvádí přehledy učitelů katechetiky na teologických fakultách a představuje jejich dílo, snaží se upozornit na způsoby hledání i na nalezené a ověřované cesty. Zahrnuje práci nejen specializovaných katechetiků, ale i dalších českých teologů, které náročné společenské podmínky přiměly angažovat se v pastorační praxi. Je zachycen i vliv zahraničních autorů, jejichž díla byla přeložena a zpřístupněna formou samizdatu. Historie je koneckonců nenahraditelnou učitelkou a její zkoumání dobrodružstvím, které může zaujmout i širší okruh čtenářů, pokud jim výchova víry leží na srdci.