Pavel Mervart strana 14 z 46

Kniha Základy logiky přesvědčení přináší nový a doširoka rozvinutý přístup k postojům přesvědčení (znalosti, domnívání se atd.). Autor v několika kapitolách úspěšně provede čtenáře úskalími Fregeho paradoxy identity, Cresswellova paradoxu hyperintenzionálních kontextů, Hintikkova paradoxu logické vševědoucnosti, několika epistemických paradoxů (např. poznatelnosti) i souvisejících paradoxů sémantických. Centrální část knihy se opírá o adekvátně navržené pravidlo substituce, neboť to je v teoriích typů (tj. v logikách vyššího řádu) jedním z klíčových pravidel.

Autoři knihy Tělo 2.1: bolest v proměnách času a kultur si předsevzali probádat různé podoby bolesti. Mnoha příklady autoři na bohatém historickém, etnografickém a antropologickém materiálu ukazují, že bolest je tvárný kulturní jev, jelikož byla a zůstává v různých kulturách pojímána, využívána, dopřávána či odmítána. Seznamují s rozmanitými podobami trestu a mučení, ale rovněž ukazují, že bolest bývala součástí iniciačních rituálů, a zkoumají, zda musí být bolest nezbytně součástí lidského zrození. Zavádějí nás také mezi příznivce moderního primitivismu a do komunity BDSM, kteří mají k bolesti kladný přístup. Kniha volně navazuje na předcházející tituly Tělo (2014) a Tělo 2.0 (2017).

V kontrastu s tradičním narativem polské historické identity, který je obvykle zatížen mnohými stereotypy, pasujícími tamní šlechtické předky do rolí zpupných feudálů, fanatických katolíků, romantických válečníků či dionýských pijanů, přináší tato kniha realističtější obraz polského šlechtického světa, českému čtenáři doposud víceméně neznámý. Snaží se totiž pochopit mentalitu aristokratických elit 16. a 17. století prostřednictvím dialogu s těmi, kteří ji svou politickou aktivitou i literární tvorbou formovali, tedy se šlechtickými občany: svět jejich politických idejí naznačuje, že klíčový princip tehdejší polské kolektivní sebe-identifikace není možné hledat v etnických či stavovských atributech, nýbrž v symbolickém prostoru spravedlivé republiky, vymezeném svébytným chápáním svobody, rovnosti a obecného dobra. Zatímco v prvních dvou částech knihy autor zkoumá možnosti zasazení kontur dobového polského myšlení i související politické kultury do rámce tradice evropského republikanismu, třetí část přináší unikátní detailní vhled do ideového světa tří šlechtických politiků a literátů Stanisława Orzechowského, Andrzeje Frycze Modrzewského a Łukasze Opalińského. Právě v jejich pestré literární tvorbě se ukazuje, že šlechtičtí tvůrci i navzdory protichůdným mocenským zájmům, rozdílným žánrům či dokonce odlišnému historickému kontextu sdíleli totožný ideál svobodné smíšené vlády a dobrého občanství, díky čemuž mohly polské elity v raném novověku žít svým vlastním mýtem mýtem republiky.

Cílem knihy je s hermeneutickou pokorou zkoumat Komenského vidění věcí lidských, a to v kontextu emendačním. Autoři chctějí ohledat možnosti a meze Komenského nápravného projektu. Badatelské otázky, které si v této knize kladou, jsou následující: Nakolik je relevantní Komenského vize nápravy věcí lidských ve 21. století? Jsou koncepty Porady realistické, respektive do jaké míry jsou realistické, tj. univerzálně platné a uplatnitelné pro lidstvo? Nebo byl Komenského projekt čirou utopií? Je možné problémy lidstva vůbec nějak napravit? Posunout kupředu? Vylepšit? Projekt přivedl ke společné práci třináct autorů, odborníků českých i zahraničních, kteří analyzují Komenského dílo ze tří perspektiv: historické, pedagogicko-psychologické a filosoficko-teologické. Historici si kladou tyto otázky: Jaké byly historické souvislosti vzniku Porady? Zdroje, vlivy? Co formovalo Komenského pojetí lidství a jeho nápravy? Pedagogové a psychologové analyzují edukační aspekt Porady. Jaké místo má Pampaedia v celkovém projektu nápravy? Jsou Komenského edukační plány realistické nebo utopické? Filosofové a teologové zkoumají myšlenkové či ideové pozadí Porady ptají se, z jakých filosofických, antropologických, teologických aj. východisek vyplývá Komenského emendační vize. Čtenáři se tak dostává do ruky text, který jedinečným způsobem nahlíží šíři Komenského zápasu o lidskost.

Johannes Kepler je znám především jako jeden ze zakladatelů moderní astronomie. Jeho vědecké zájmy však byly daleko širší a nevyhýbaly se ani studiu soudobé alchymie. Kniha dokumentuje Keplerovy kontakty s jeho současníky, kteří se zabývali studiem alchymie a hermetických věd. Tito badatelé, z nichž většina má souvislost s českým prostředím, navazovali na myšlenky Theophrasta Paracelsa.

Vladimír Karfík (1. 10. 1931, České Budějovice), literární historik, kritik, redaktor a editor. V šedesátých letech 20. stol. působil jako redaktor v Literárních novinách, v letech 199099 byl jejich šéfredaktorem. Ve svém kritickém díle se věnoval mnoha českým významným autorům, především básníkům (Jiří Kolář, Jaroslav Seifert, Ivan Wernisch, Bohumil Hrabal, Vilém Závada, Karel Šiktanc a další). Díky své mimořádné schopnosti, s níž dovede citlivě pochopit a interpretovat literární dílo, navíc střídmým a jasným stylem, patří mezi nejvýznamnější osobnosti tohoto oboru. Jeho tvorba obohatila naši literaturu posledního půlstoletí i svou zřetelnou zásadovostí a zároveň noblesou.

Fenomenologie života I. O fenomenologii je prvním dílem souboru kratších textů, původně publikovaných v různých časopisech, sbornících a materiálech z konferencí. Jejich význam spatřujeme především v tom, že čtenáře seznámí se základními principy tzv. materiální fenomenologie, které Michel Henry zformuloval ve svých nejslavnějších a nejdiskutovanějších dílech: Lessence de la manifestation (1963), Philosophie et phénoménologie du corps. Essai sur lontologie biranienne (1965), Incarnation. Une philosophie de la chair (2000). Předkládaná kniha nás tedy znovu trpělivě zasvěcuje do klíčové problematiky dvojího způsobu fenomenalizace, abychom proti manifestaci v transcendenci postavili světu se vymykající zjevení života, který sám toto dílo uskutečňuje, znovu nás staví před fenomenologickou možnost opustit horizont světla a vstoupit do hájemství radikální interiority, kterou nikdy nikdo nespatřil a nikdy ani nespatří. A pokud jsme spolu s Henrym prošli touto inverzní cestou, zbývá jen, abychom se nechali uchvátit pohybem hluboké sebe-afekce, která coby neviditelný původ veškeré manifestace vymezuje ipseitu transcendentálně, a jakožto tělesné, živoucí, trpící bytosti nalezli svůj akosmický původ a své patické fenomenologické uskutečnění ve věčném procesu ne-ekstatického sebe-zjevování absolutního Života. Čtenář se bude moci přesvědčit, že se ve všech případech jedná o texty zásadní, ať už z toho důvodu, že in nuce ohlašují myšlenky základních děl, anebo proto, že potvrzují jejich klíčové důsledky a závěry. Teprve po jejich přečtení můžeme začít s hodnocením celku díla Michela Henryho recepce tohoto díla bezpochyby patří do dějin fenomenologie, neboť v sobě skrývá její dosud sotva zohledněnou možnost.

Kniha nabízí unikátní pohled Jaromíra Smutného do zákulisí československé politiky v první polovině 20. století. Speciálně pak na období kolem února 1948 a na dění spojené s úmrtím Jana Masaryka. To je dodnes jednou z nejvíce vzpomínaných událostí souvisejících s koncem demokracie v Československu. Vzpomínky Jaromíra Smutného na tyto dramatické dny jsou opřeny o řadu detailů, které mu zůstaly v paměti a o nichž má smysl i po mnoha letech přemýšlet. Pozorný čtenář možná najde mezi řádky i náznak odpovědi na to, proč a jak vlastně Smutného přítel Jan Masaryk zemřel.

Publikace Petra Hnyka vybočuje z vydavatelského standardu propagačních a průvodcovských brožurek či jiných, čistě komerčních publikací. Autor v ní prezentuje stěžejní část své mnohaleté badatelské práce. Pro tento region to je historicky první a mimořádně obsáhlé dílo, v němž autor popisuje jak vlastní historii regionu, tak i životní osudy lidí, kteří svůj život nějakým způsobem spojili se skalami. První svazek dvoudílné publikace Skály a lidé nazvaný Skály je zaměřen na historii skalních měst Adršpašsko-teplických skal. V několika kapitolách je čtenář provázen po skalních cestách, kde je seznámen nejen s vlastní historií postupného objevování a zpřístupňování skalního labyrintu, ale i s archeologickými nálezy a dalšími zajímavostmi, které běžný návštěvník při prohlídce skalních měst nemá šanci objevit ani zaregistrovat. Autor při přípravě knihy čerpal z veškerých dostupných archivních a muzejních fondů, které doplnil osobními vzpomínkami a výpověďmi dnešních obyvatel, nebo potomků těch, kteří ve skalním světě strávili určitou část života. Vše je pak doplněno velkým množstvím obrazového materiálu – rytin, obrazů, ilustrací a starých i současných fotografií, které jsou v mnoha případech dosud nebyly publikovány.

Kniha prináša šesť kapitol, ktoré vychádzajú z fenomenológie Edmunda Husserla a filozofickej antropológie Helmutha Plessnera. Ako sa človek vyjadruje vo výraze? Ako vidíme veci, na ktoré sa pozeráme? Akú rolu má človek v súkromnom a vo verejnom priestore? Aký je význam práce a odpočinku v ľudskom živote? Filozofické uvažovanie sa v knihe prelína s príkladmi z literatúry, výtvarného umenia, architektúry, rôznych podôb hry. To všetko ponúka nový priestor na reflexiu skúsenosti, telesnosti, expresivity i vzťahov medzi ľuďmi. Vzájomné dopĺňanie filozofie a umenia tak prináša prekvapivé odpovede.

Kniha obsahuje překlady recenzí od nejvýznamnějších autorů německé klasické filosofie – Fichta, Schellinga a Hegela. Kromě toho obsahuje také překlad Fichtova spisu Anály filosofického tónu, v němž v rámci reakce na recenzi své knihy Základ přirozeného práva podrobuje ironické kritice dobovou recenzní praxi. Kniha je opatřena úvodní studií Jindřicha Karáska a jmenným rejstříkem.

Kniha přináší soubor textů historika F. Kutnara, které buď nebyly publikovány vůbec, nebo jen časopisecky v regionálních či zahraničních periodikách. Kutnarovy texty jsou v antologii členěny do tří oddílů, které vymezují tři roviny jeho pojetí studia společnosti. První rovinu (i oddíl) tvoří teoreticko-metodologické statě vymezující výchozí rámec jeho interpretací sociálního, politického i kulturního dění, druhý oddíl obsahuje jejich konkretizace na úrovni sociálních dějin a třetí přináší studie, jež toto dění konkretizují na úrovni dění individuálního – týkají se tedy historických osobností. Zároveň tyto tři oddíly reflektují tři základní témata Kutnarova badatelského zájmu – teorii a metodologii historického výzkumu, sociální dějiny české venkovské společnosti a dějiny historického myšlení. K vydání připravili Magdaléna Pokorná a Zdeněk Beneš.

Interpretovat umělecká díla znamená hledat a nacházet jejich význam a smysl, odhalovat jejich napojení na naši bezprostřední zkušenost, ale zároveň přispět k jejímu obohacení, zintenzívnění a prohloubení. V tomto smyslu je interpretace tvůrčím, či dokonce riskantním počinem, k němuž neexistuje návod. Podle Zdeňky Kalnické je však možné hovořit o interpretačních strategiích, z nichž každá vychází z poněkud odlišných představ o tom, co je to umělecké dílo a jakou má funkci, každá klade důraz na jisté aspekty a interpretaci zaměřuje k určitému cíli. Ve své knize nabízí autorka interpretace konkrétních výtvarných, literárních a hudebních děl známých umělců a umělkyň, jako William Shakespeare, Božena Němcová, Karel Čapek, Salvador Dalí, Bedřich Smetana, Claude Debussy, ale i těch méně známých, jako Tan Dun, Remedios Varo, Leonora Carrington, Roy Nachum. Vychází z přístupu, který je možno charakterizovat jako propojení pragmatické, hermeneuticko-archetypální a feministické interpretační strategie. Zvolená umělecká díla jsou vztažena k určitému teoretickému problému estetiky, např. esteticko-symbolický aspekt živlů, zejména vody; význam hmatu v umění; genderový aspekt umělecké imaginace či funkce archetypů v umění; nejsou však redukována na jeho „příklad“. Naopak: díla se stávají ohnisky soustředěné, teoreticky poučené estetické interpretace autorky, díky níž je možné nahlédnout i na známá díla novou optikou.

Publikace představuje život a dílo jednoho z výrazných jazykovědců druhé poloviny 20. a počátku 21. století. V. V. Ivanov patřil do generace ruských/sovětských jazykovědců, která významně ovlivnila diachronní jazykové disciplíny v těch oblastech, jež byly pro jednotlivé vědce stěžejní, a to ve velmi širokém záběru od etnolingvistiky přes indoevropskou srovnávací jazykovědu, slovanskou etymologii až po typologii jazyků a kulturní antropologii. V. Blažkovi se podařilo vytvořit obraz vynikajícího vědce zasazený do širokých kulturněhistorických i politických souvislostí a v kontextu působení mnoha dalších věhlasných lingvistů. Představuje ho nejen jako člověka všestranně vzdělaného, literárně činného, vynikajícího pedagoga, ale především světově známého jazykovědce s neuvěřitelně širokým záběrem. V neposlední řadě také člověka společensky angažovaného, se smyslem pro pravdu. Autor v knize shromáždil kompletní Ivanovovu bibliografii čítající na 1 260 položek. Navíc vytvořil statistický bibliografický přehled podle tematických okruhů. Ukazuje tak názorně všechny oblasti jazykovědného výzkumu, v nichž Ivanov zanechal výraznou stopu, sám nebo jako spoluautor.

Kniha Střední, jižní a východní Evropa a rok 1918: společenské a mezinárodní souvislosti navazuje na sérii publikací projektu Konference mladých slavistů spojeného s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. 11 textů od účastníků již čtrnáctého konferenčního ročníku ze 7 zemí (Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Polsko, Rusko, Slovensko, Ukrajina) je rozděleno do tří oddílů (Jazyk, Literatura, Dějiny a kultura). Jazykově (bulharština, čeština, chorvatština, polština, ruština, slovenština, ukrajinština) a tematicky různorodé odborné studie zasazují události a odkaz roku 1918 do širšího časového a teritoriálního rámce. Nehledě na různé výsledky procesů vyvolaných první světovou válkou a lety poválečnými spojují očekávání tehdejších politických elit i prostých lidí velkou část států střední, jihovýchodní a východní Evropy. Pro některé národy znamenal rok 1918 zisk vlastní státnosti, jiné národy získaly společně s vlastním státem i politická práva a občanské svobody, pro další byla tato dějinná etapa obdobím zklamaných nadějí. Pro všechny však zůstává vzpomínka na onu dobu pevně ukotvena v historické paměti.

Promýšlení ekleziologie J. B. Metze na prahu třetího tisíciletí. Boží dům církve (srov. 1 Tm 3,15) je stavbou, jejíž konstruování se stále odehrává, protože církev je Ecclesia semper reformanda. Obnova přemýšlení o církvi, následující II. vatikánský koncil (1962-1965), nalezla v díle německého teologa Johanna Baptisty Metze jednoho z velmi plodných autorů, který se snaží prostřednictvím svého projektu nové politické teologie nastínit poslání křesťanství v naší postmoderní době. Jak lze hodnotit toto Metzovo úsilí téměř 50 let po jeho počátku? A jak dalece otevřely Metzovy úvahy cestu k dalšímu promýšlení budoucnosti křesťanství a legitimizace společenství církve v naší postmoderní, multikulturní a polycentrické společnosti? Na tyto otázky se snaží nabídnout odpověď tato kniha, budující obraz dynamické stavby Božího domu, církve. Kniha nabízí českému čtenáři první komplexní představení ekleziologické reflexe J. B. Metze.