Pavel Mervart strana 7 z 46

Básnická sbírka Dionýsovo ucho je rozsahem nevelké dílo o dvou částech, které usiluje o reflexi současné doby, jež je postižena různými „patogeny“ (pandemie, dezinformace, štěpící se společnost). Každá z částí na danou problematiku pohlíží z jiného úhlu. Poprvé je to niterné introspektivní ohledávání strachu, podruhé je to duchovní prisma vztahu dvou postav, respektive život v omezeném mikrokosmu; obě části však spojuje snaha najít srozumitelnost ve sdělení jako takovém. Minimalistický přístup k autentičnosti a syrová naléhavost sbírky působí jako rozčeřená hladina reality, v níž to, co je na dně, může stejně dobře být i na povrchu.

Wudy opouští bujné alegorické bájesloví, aby se s čistou hlavou vrhl do nové výzvy a ve Voňavce ohledal možnosti intimní milostné lyriky pro současnost. Zjišťuje, že cosi zbylo.

Rivnenská oblast leží na západní Ukrajině a spadá pod území historicky známé jako Volyň. Je známá především kvůli konfliktu mezi Poláky a Ukrajinci v období druhé světové války. Uvedená publikace se ale snaží poukázat na etnickou problematiku v širších souvislostech. Autor se v první části zaměřuje na jednotlivé politické režimy od 19. století (carské Rusko, meziválečný polský stát, sovětský a nacistický režim a období nezávislé Ukrajiny) a uvádí, jak se snažily etnické napětí v dané oblasti řešit. Druhou část publikace tvoří rozhovory s pamětníky z různých etnických menšin i z majoritní ukrajinské populace. Přestože díky politické vůli je dnešní uvažování o etnických vztazích v dané oblasti již pevně ustanovené, vzpomínky pamětníků nám nabízejí zcela jinou perspektivu.

Publikace je zaměřena na rizika spojená s online životem současné mladé generace a na jejich efektivní prevenci. Seznamuje s vybranými aspekty rizik, která se bezprostředně týkají každého z nás. Obzvláště jsou ale vůči nim zranitelné děti a dospívající. Přináší aktuální poznatky z oblasti jevů jako fake news, hoax, cybergrooming, kyberšikana nebo FoMo. Věnuje se ale také specifikům online komunikace, prokrastinaci nebo overchoice efektu. Publikace má i svou metodickou rovinu a předkládá konkrétní náměty na preventivní práci s dětmi formou story-tellingu a následné reflexe. Všem zájemcům nabízí i příklady možností follow-up aktivit, které dětem mohou ukázat, jak se dá volný čas vyplnit smysluplně. Umožnuje dospělým lépe pochopit specifika komunikace, zábavy i rizikového chování současné „digitální generace“, a na základě takového pochopení dětem doporučit efektivní preventivní strategie.

Kniha Aleše Opatrného se věnuje především současnosti pastorální praxe. Vychází z přesvědčení, že úkolem pastorace není pouhé opakování správných zásad a jejich aplikování do života lidí, ale porozumění životu současníků a přibližování evangelia v různých situacích. Vybraná témata, jako např. situace křesťana v současné euroamerické civilizaci, oblast rodiny a výchovy a trvalý úkol křesťanů prohlubovat křesťanskou identitu a současně umět žít v pluralitě, jsou zpracována s ohledem na nové pastorační paradigma. Výslovně je odmítáno uzavření do ulity, řešení současnosti a budoucnosti návratem do minulosti a zaměňování reálného světa se světem ideálním, který je možné si přát, ale který bude v plnosti realizován až druhým příchodem Kristovým. Sondy do pastorační situace ve vybraných oblastech nejsou návody k řešení, ale chtějí poskytnout podněty k promýšlení reálných situací stylem odpovídajícím jak obsahu křesťanské víry, tak i potřebám a možnostem dnešních křesťanů.

Nejnovější román Evy Vežnavecové Pro co si jdeš, vlku? nabízí neotřelý současný pohled na klasická témata běloruské literatury, jako je válka, kolektivizace, stalinské represálie, osudy běloruského lidu ve 20. století – to vše nahlíží autorka očima svých ženských hrdinek. Hlavní vypravěčkou je lidová léčitelka, která po celý život zaznamenává do soukromého deníku události v rodné vsi a jejím okolí. Její vnučka, žena středního věku, která má problémy s alkoholem, se vrací ze zahraničí na babiččin pohřeb a objeví deník, z nějž se dozvídá četné podrobnosti o životě své rodiny za posledních sto let. Román je napsán nezaměnitelným lidovým jazykem, který Vežnavecová, vystudovaná filoložka původem z běloruského venkova, důvěrně zná a brilantně ovládá. To nejlepší z běloruské literatury – drsnou autenticitu Světlany Alexijevičové a filosofickou hloubku Vasila Bykava – spojuje autorka s černým humorem a magickým realismem ve stylu Gabriela Garcíi Márqueze. Román Pro co si jdeš, vlku? patří v současné běloruské próze k tomu nejlepšímu a nikoli náhodou se dostal do short-listu nejprestižnější běloruské literární ceny Jerzyho Giedroyce (2021).

Kniha nabízí svébytný příspěvek do debaty o potenciálu výuky dějepisu a jejím propojení s moderními poznatky historických a společenských věd. Zároveň odpovídá na zvýšenou poptávku po výuce kritického myšlení a mediální gramotnosti, které jsou v moderní společnosti klíčové. Autoři se domnívají, že dějepis je k předávání těchto kompetencí obzvláště vhodný. Inspirace je čerpána z oblastí jako jsou teorie historického výzkumu, filozofie historiografie či v mezinárodním prostředí velmi vlivný koncept Velké historie (Big History). Specifikem prezentovaného přístupu je důraz na transdisciplinaritu. Jednotlivé kapitoly analyzují vývoj dějepisného vzdělávání v ČR od roku 1989, prezentují teoretické debaty o povaze historického poznání, budují specifický didaktický přístup k dějepisu a nabízejí návod, jak formovat vlastní výukové lekce. Čtenář může využít také modelové hodiny dostupné v online podobě.

Problémy etiky II pokrývají důležitá témata spadající do morální (filosofické) psychologie, z nichž se řada (například filosofie emocí či filosofie literatury) mezitím rozvinula ve svébytnou oblast bádání. Texty prvního oddílu identifikují převládající paradigma v dobové etice a konfrontují je s pojmy dobrého života a dobrého charakteru. Druhý oddíl obsahuje texty poukazující na morální relevanci a emočních aspektů naší morální zkušenosti. Zařazena je i kantovská odpověď na problém legitimity emoce jako morální motivace. Třetí oddíl představuje texty kriticky reflektující formu a styl etického filosofování a jejich vztah k morální výchově a rozvoji představivosti, v nichž významnou roli hrají literatura a umění. Problémy etiky II doplňuje sbírky Problémy etiky I a Základní etické teorie o výběr filosoficky závažných problémů současné anglosaské etiky a morální psychologie, které se rozvinuly v důsledku první, kritické vlny etiky ctností a etablovaly se jako nedílná součást základního filosofického kurikula.

Sbírka Wittgensteinovská etika si klade za cíl představit jeden z vedlejších, byť o nic méně zajímavých směrů anglosaské etiky, který navazuje na anti-teoretické, filosoficko-psychologické a platónské motivy v myšlení Ludwiga Wittgensteina. Texty v řadě ohledů rozvíjejí podobná témata jako texty představené ve sbírkách Problémy etiky I a II – zvláště pokud jde o kritiku převažujícího legalistického pojetí etiky a souvisejícího pojetí jednání a zodpovědnosti a o důraz na komplexnější morální psychologii včetně zkoumání emočních reakcí, jako jsou lítost či soucit. Zároveň přicházejí s radikálnější kritikou mainstreamové analytické metody s její oblibou schematických příkladů. Těžištěm morální hodnoty je zde vztah k druhému člověku, který je plně a jasně vnímán jako druhá lidská bytost.

Kniha Problémy etiky I obsahuje texty o filosofii jednání a morální zodpovědnosti. První oddíl se zabývají podmínkami morálního soudu, jak je formulují problémy svobody vůle a morální náhody. Druhý oddíl se věnuje otázce zodpovědnosti za jednání a jeho důsledky. V tomto ohledu zkoumá pojmy týkající se úmyslného jednání, typy zodpovědnosti za zamýšlené a nezamýšlené důsledky jednání a nejednání či negativní zodpovědnost ve vztahu k integritě jednajícího. Problémy etiky I doplňuje sbírky Problémy etiky II a Základní etické teorie o výběr filosoficky závažných problémů současné anglosaské etiky a morální psychologie, které se rozvinuly v důsledku první, kritické vlny etiky ctností a etablovaly se jako nedílná součást základního filosofického kurikula.

Publikace se zaměřuje na starověkou právní úpravu. Nezabývá se však tradičním a oblíbeným římským právem, ale směřuje svůj zájem hlouběji do historie, až do období prvních civilizací, přičemž z pestré škály těchto prvních státních útvarů vybírá dva, a to Egypt a chetitskou říši. Ústředním tématem je zde vladař těchto státních útvarů, tedy osoba stojící na samém vrcholu mocenské struktury. Egyptský král byl vybrán coby typický představitel orientálního despoty, neboť minimálně v oficiálně proklamované rovině naplňuje jeho osoba vše, co od starověkého orientálního vladaře očekáváme. Na druhé straně lze jen těžko najít vládce vysoce rozvinutého starověkého státu, který tyto představy (tedy představy o monarchovi s absolutní mocí) naplňuje méně než chetitský král. Tato skutečnost je zajímavá i vzhledem k shodnému stupni vývoje obou státních útvarů a ke geografické blízkosti, což jsou aspekty, jež by měly vést spíše ke shodám než k odlišnostem. Cílem publikace je zachytit komplexně pozici starověkého panovníka obou zvolených státních útvarů, zejména ve vztahu k moci zákonodárné, výkonné a soudní. Práce vychází nejen z oficiálních dokumentů proklamujících žádoucí stav, ale využívá i prameny soukromého charakteru, tedy dokumenty odrážející každodenní praxi: právě ty dokreslují, jak vypadala skutečnost, která se samozřejmě mohla od žádoucího stavu značně lišit. S ohledem na staletou (a v případě starověkého Egypta dokonce tisíciletou) historii autorka uplatňuje kritický přístup k otázce vývoje, neboť žádnou zjištěnou skutečnost či institut nelze považovat za neměnné v průběhu času.

Kniha Autonomie a alterita se věnuje vztahu autonomie a jinakosti, a to na základě dialogu mezi Kantovou filosofií a fenomenologií. Pojem autonomie je představen na základě Kantova myšlení se zaměřením na jeho prakticko-etickou filosofii, přičemž lze rozlišit několik významů autonomie: autonomii jako sebezákonodárství, jako vrchní mravní princip, jako svobodu, jako základ důstojnosti člověka. Bylo by ale chybou představovat si autonomní subjekt jako izolovanou entitu. Autonomie je záležitost vztahová a žije z určitých podmínek. Rozpracování vztahového pole autonomie je tématem fenomenologické části, a to pomocí teorií intersubjektivity. Jedná se o rozvrhy, které popisují vztah k Druhému vycházejíce z apriorního, společného základu: z původního a intersubjektivně sdíleného světa u Husserla, ze vzájemného propletení u Merleau-Pontyho nebo ze spolu-bytí u Heideggera. Alternativní model Levinasův a Sartrův zdůrazňuje naopak radikální oddělení mezi subjektem a druhým člověkem. Druhý stojí v bezprostředním vztahu k subjektu a radikálně zpochybňuje jeho autonomii.

Láska v různých podobách bývá hybnou silou lidstva. Těm, kteří nemilují je poněkud provokativní název sbírky povídek o mezilidských vztazích. Co všechno se může odehrát, když si odskočíme se zájezdem do Říma, když prožijeme bouřlivou lásku na cizím území nebo když otevřeme stavidla svých třináctých komnat, tak jak to líčí povídka Coming out? V autorových příbězích hoří city, někdy i vášně, ale nechybí tu ani porozumění po přešlapy lidí, kteří jsou ochotni poučit se ze svých chyb, protože jak každý ví, v člověku obvykle nezní jen jedna struna, a pokud ano, i ta někdy potřebuje vyladit.

Kulturně a jazykově pestrý ostrov Nová Guinea dlouhodobě přitahuje pozornost a jitří lidskou představivost. Získal si nechvalnou pověst domova kanibalů a lovců hlav. Kniha z antropologického hlediska otevírá citlivá témata konzumace lidského masa a získávání lidských trofejí lidmi. Autor na bohatém etnografickém materiálu představuje reálie novoguinejského lovu hlav a kanibalismu, nešetří podrobnostmi, ale svá vyprávění zasazuje do historického a kulturního kontextu. Kniha ukazuje kulturní logiku těchto jevů i motivace koloniálních aparátů prosadit na ostrově vlastní představu práva a pořádku, tedy tyto zvyky vymýtit. Kniha přináší bohatý původní obrazový materiál, který ukazuje konkrétní doklady kanibalismu a lovu hlav na Nové Guineji. Autor představuje kanibalismus a lov hlav jako jevy, jež neodmyslitelně patřily do repertoáru kulturního chování člověka.

Wittgensteinovy poválečné zápisky o filosofii psychologie představují relativně málo známý (s výjimkou dílčího výboru z těchto textů, z něhož vznikl 2. díl Filosofických zkoumání), ale rozsáhlý a pozoruhodný materiál. Autor v nich do značné míry opouští soustředění na jazyk a význam jako téma a metodu jazykových her, které charakterizovaly „klasický“ tvar jeho pozdní filosofie (jak ji známe z 1. dílu Filosofických zkoumání nebo z Modré a hnědé knihy), a přesouvá se k pojmům specificky psychologické povahy a do blízkosti zkoumání fenomenologických. Klade si otázky, co vstupuje do procesů našeho vnímání a vidění, otázky po povaze toho, co nazýváme duševními stavy či emocemi, a zvláště otázky po vztahu mezi těmito psychologickými fenomény a tím, co chápeme jako jejich „vnější“ projev či vyjádření. Ve své filosofii psychologie Wittgenstein také dopodrobna zkoumá problém „aspektového vidění“ na příkladu řady schematických obrázků, stejnou měrou osvětlujících jako kuriózních, mezi nimiž čelné postavení zaujímá ikonická figura „kachnozajíce“. Díky typicky wittgensteinovské aforistické stylistice, téměř nevyužívající technických či odborných termínů, přitom však hutné až kryptické, představují tyto poznámky filosoficky náročnou četbu, která je zároveň netriviálním estetickým zážitkem. Wittgensteinovy úvahy o filosofii psychologie byly klíčovým inspiračním zdrojem významných děl poválečné filosofie jednání (např. pojednání G. E. M. Anscombe Úmysl), etiky (práce Cory Diamond, Petera Winche či Stanleyho Cavella) či filosofie mysli (autorů jako Norman Malcolm či Peter Hacker). Překlad úplného souboru těchto zápisků vzniklých v letech 1946–1951 podstatným způsobem doplňuje obraz Wittgensteinova poválečného díla, v českých překladech dosud zastoupeného menšími sbírkami poznámek O jistotě a O barvách.

Sbírka překladů Základní etické teorie představuje čtenářům základní směry a klíčové autory současné anglosaské normativní etiky, a nabízí tak materiál ke kurzu úvodu do etiky. Tři oddíly sbírky jsou věnované jejím třem hlavním směrům: dvěma tradičním, odpovídajícím na otázku „jak mám jednat“ – konsekvencialismu (včetně utilitarismu) a deontologii (včetně kantianismu) –, a směru, který se rozvinul po druhé světové válce jako kritická reakce na tyto dva, přicházející s rozšířením etiky na otázku dobrého života, tzv. etice ctností.