Pavel Mervart strana 2 z 46

Monografie se zaměřuje na problematiku života a výchovy dětí v dětských domovech v kontextu současného systému náhradní výchovné péče. Autorka, která má více než desetiletou zkušenost s přímou výchovnou prací, propojuje osobní zkušenosti s odbornými poznatky a výzkumnými výsledky, aby čtenáři přiblížila, jak dětské domovy aktuálně fungují, jaké výzvy stojí před jejich obyvateli i pracovníky a jaké možnosti mají děti na cestě k samostatnosti. Text reflektuje nejen systémové aspekty ústavní výchovy, ale i individuální zkušenosti dětí a mladistvých vyrůstajících mimo rodinu. Upozorňuje na klíčové faktory ovlivňující jejich psychosociální vývoj, vzdělávací dráhu a sociální začlenění. Cílem publikace je přispět k hlubšímu porozumění životním podmínkám dětí z dětských domovů a nabídnout podněty pro zlepšení praxe v oblasti péče a podpory při odchodu z institucionálního prostředí. Publikace je určena odborné i širší veřejnosti - zejména pedagogům, vychovatelům, sociálním pracovníkům, studentům humanitních a sociálně zaměřených oborů, stejně jako všem, kteří se zajímají o problematiku dětí vyrůstajících mimo rodinu a možnosti jejich přechodu do samostatného života a zapojení do společnosti.

Devatenácté století bylo obdobím hlubokých změn, které zasáhly všechny oblasti lidského života – kulturu, politiku, hospodářství i společnost. V éře rychlého rozvoje vědy, techniky a medicíny se výrazně proměnilo také vojenství. Armády získávaly novou podobu, vznikaly moderní zbraně, měnily se taktiky i organizace, a zavedení všeobecné branné povinnosti učinilo z vojenské služby zkušenost, jež ovlivnila téměř každého muže. Tato kniha se zaměřuje na podobu a význam vojenské služby v habsburské monarchii v „dlouhém“ 19. století. Sleduje, jak se vojenský život lišil od civilního, jaké dopady měla služba na jednotlivce i společnost a jak se armáda vyrovnávala s mimořádnou národnostní, sociální a kulturní rozmanitostí monarchie. Zkoumá každodennost vojáků – jejich výcvik, ubytování, stravu, hygienu, vztahy, zdravotní péči i střety s autoritou – a odhaluje, jak služba formovala jejich tělesnost, kázeň i identitu. Vojenská služba byla pro mnohé muže iniciačním přechodem mezi světy – od vesnice k městu, od civilního života k přísnému řádu kasáren, od dětství a raného mládí k dospělosti. Přinášela nové zkušenosti, obzory i konflikty. Ať už byla prožívána jako povinnost, zkouška nebo příležitost, zanechávala ve svých účastnících trvalé stopy. Tento pohled na vojenství habsburské monarchie otevírá nové otázky o vztahu mezi armádou, společností a jednotlivcem v době, kdy se rodil moderní svět.

Sbírka básní. ČESKÁ CESTA v které zemi že to dřímá kdepak je to v kterých místech v kterých myslích dlaně spíná k blábolu až dře to v pístech tahle cesta je tak nová kdo by myslel na sokola vlastní čechům vlasto snová co tě žere co tě klová smrádek žvástů chladné klíma rýma v zemi je tím vinna že hloupost až dře to v pístech trousí bacil po všech místech tévé nova yoyo príma virus cintů ten v nás dřímá v hubě bacil spíš jen slina něco mi to připomíná

Slovinský básník a prozaik Kajetan Kovič ve svém románu Cesta do Tridenta nenápadně rozehrává velkolepou oslavu „obyčejného“ lidského života – života, který se v jeho podání proměňuje v jedinečné, barevné a dojemné dobrodružství. Vypravěč, autorovo alter ego, sleduje osudy svého strýce France M., obchodníka, vojáka a hostinského, jehož cesta z vídeňských salonů přes haličskou frontu až po vinohrady rodného Slovinska obsahuje vše, co tvoří podstatu lidské existence: vášeň, pošetilost, bolest, smích i smíření. Kovič s básnickou citlivostí a smyslem pro ironii nechává na stránkách svého románu ožít minulý svět – od lehkomyslného víru vídeňských valčíků po syrovou realitu války – a ukazuje, že i v těch nejprostších okamžicích se skrývá poezie bytí. Cesta do Tridenta je román plný vůní vína, písní, smutku i radosti, napsaný s pochopením pro každou lidskou slabost. Dílo jednoho z nejvýznamnějších slovinských autorů 20. století, nám připomíná, proč stojí za to říkat životu vždycky své ano – da, ja, ano, igen, si...

Kniha Kameny, cesty a paměť Broumovska se zabývá především změnami krajiny a osídlení mikroregionu Broumovsko, který je součástí území i genia loci Sudet, na pozadí antropologie domova. První část se věnuje materiální a duchovní povaze paměti broumovské krajiny. Zaměřuje se specificky na kulturní fenomén cest ve vztahu k procesu „bytování“. Druhá část přináší kulturně-historické vymezení území Broumovska se zaměřením na faktory proměn integrace místních obyvatel do místní komunity, jako jsou demografický vývoj, etnické složení, migrace obyvatel a náboženské vyznání. Pojednává také o proměně kulturních významů sakrálních krajinných prvků. To vše je metodologicky rámováno kvalitativní metodou art-based research. V knize se tak vzájemně propojují dvě roviny. Jednak performativní pokus oživit historickou paměť Broumovska a vtáhnout čtenáře do empatické participace na všudypřítomné minulosti – novým, možná nečekaným způsobem prožít, jak dalece je minulost součástí nás samých a jak spoluurčuje podobu naší současnosti. Druhou rovinou je historicko-antropologický nástin kulturní ojedinělosti Broumovska. V tomto duchu smísila Tereza Burdová hlínu z Broumovska s pigmenty připomínajícími charakteristické barvy místní půdy, cest a skal. Poté vyrobila kovové válečky. Perforovala je tak, aby otvory tvořily text nebo obraz. Do válečků nasypala pigmentovou směs. Se skupinou účastníků pak na Broumovsku navštívila místa významných událostí. Účastníci při chůzi po cestě plechovými válečky otáčeli. Na zemi za nimi zůstávala rytmicky opakovaná slova, seskupená v poetickou zkratku. Na jednom místě se na cestě místo slov objevily zapomenuté tváře.

Genetická genealogie a paleogenetika jsou mladé, dynamicky se rozvíjející disciplíny na pomezí přírodních věd, historie a moderních technologií. Díky zpřístupnění DNA testování se zrodila skutečná revoluce, která umožňuje nejen ověřovat rodokmeny a odhalovat zapomenuté příbuzenské vazby, ale také rekonstruovat migrace celých populací a nahlížet do dávné minulosti lidstva. Kniha nabízí komplexní vhled do principů genetického výzkumu – od základů stavby DNA až po praktické využití genetických databází a specializovaných nástrojů. Autor ukazuje, jak genetická genealogie a paleogenetika překračují hranice tradičních historických metod a přináší nové odpovědi na otázky, které byly dlouho považovány za neřešitelné. Na konkrétních příkladech – od identifikace ruské carské rodiny přes výzkum hrobu Richarda III. až po analýzy nálezů z Dolních Věstonic či hromadných hrobů z války roku 1866 – demonstruje, jak DNA propojuje archeologii, historii i osobní genealogii. Tato publikace je cenným průvodcem pro odborníky i vážné zájemce o rodinnou historii a ukazuje, že genetická genealogie a paleogenetika jsou plnohodnotným nástrojem pro poznání skrytých příběhů minulosti – a možná i klíčem k jejímu budoucímu zkoumání.

Vladimír Ivanovič Vernadskij (1863–1945) patřil k mimořádným osobnostem vědy, jejichž odkaz přesahuje hranice oborů i států. Byl zakladatelem biogeochemie, klíčovou osobností vzniku moderní geochemie a radiogeologie, průkopníkem výzkumu radioaktivity. Svým pojetím biosféry – dynamického celku, v němž jsou živá i neživá složka neoddělitelně propojeny – předznamenal vznik moderní ekologie a představil fascinující koncept noosféry, sféry rozumu, v níž se lidské myšlení stává planetární silou. Tato kniha, první původní česká monografie věnovaná Vernadskému, sleduje nejen jeho mimořádnou vědeckou dráhu, ale i širší intelektuální a etický rozměr jeho myšlení. Přibližuje Vernadského jako osobnost, která spojovala přírodní vědy s humanitními obory a vědeckou práci s morální odpovědností. Autorka ukazuje, jak jeho ideály – přátelství, spolupráce a univerzální charakter vědy – ovlivnily jeho život i dílo, a proč je jeho odkaz aktuální v době, kdy lidstvo čelí klimatické krizi, ekologickým hrozbám i riziku jaderného konfliktu. Kniha nabízí čtenáři možnost pochopit Vernadského myšlenky v historickém i současném kontextu, sledovat jejich vztah k ruskému kosmismu a v širších souvislostech také k evropské filosofii i moderní ekologii. Zároveň otevírá otázky, které zůstávají živé i dnes: může člověk překonat svou přirozenost, aby ulevil Zemi? Jakou roli hraje vědecké poznání ve vývoji biosféry? A jaký význam má etika pro skutečný pokrok vědy?

Kniha Tma tmoucí nahlíží v kontextu různých oborových přístupů tematiku noci a tmy a představuje ji jako pozoruhodný fenomén lidského života, který rozhodně stojí za další, stále inovované promýšlení. Noc a tmu zkoumá výrazně interdisciplinárně: z historicko-antropologického hlediska, v kontextech literárních a uměleckých reflexí nebo širšího využití noční metaforiky ve vědě a kultuře. Témata antropologie noci, pověr a představ o nadpřirozených bytostech, využití motivu noci a tmy v literárním textu, transmediálním vyprávění nebo v praxi tvůrčího psaní ukazují rozmanitost a proměnlivost vnímání tmy a nočních aktivit. Studium noci a tmy vyzývá k přehodnocení přístupů založených na preferenci vizuálního vnímání a nabízí holistický pohled na lidskou existenci zahrnující vjemy z jiných smyslů a zkušeností, které se stávají široce reprodukovanými v našem vnímání světa.

V průběhu 19. a 20. století stálo české umění opakovaně před otázkou, co vlastně znamená „skutečně lidové“ a jak s tímto pojmem tvůrčím způsobem pracovat. Předkládaná kniha podrobně sleduje proměny tohoto hledání od počátků národního obrození, kdy Herderovy myšlenky a tehdejší evropská literární praxe probudily zájem o lidovou slovesnost a inspirovaly vznik tzv. ohlasové literatury, až po dobu první republiky, během které architekti a výtvarníci usilující o vytvoření národního stylu dospěli k syntetickým formám v čele s „rondokubismem“ okruhu Pavla Janáka. Autor krok za krokem odhaluje paralely mezi vývojem literatury a výtvarného umění – od kořenů ve sběratelském nadšení přes mechanickou formální nápodobu až po krizi a volání po historické i umělecké pravdivosti. Pozornost věnuje sporům o hranice „pravého“ folkloru, proměnám představ o tvůrčí autonomii lidových vrstev i napětí mezi romantickými vizemi národního ducha a kritickým pohledem inspirovaným hegelovskou filozofií. Výsledkem je intelektuálně podnětný příběh idejí, které po celé století formovaly českou kulturu – od bouřlivých let obrození přes exaltovanou atmosféru vzniku samostatného státu až po meziválečnou modernu. Kniha otevírá čtenáři cestu k hlubšímu porozumění tomu, jak se „lidové“ stalo jedním z nejmocnějších symbolů české národní identity.

Kniha Martina Halaty odkrývá dosud opomíjené téma pobytů habsburských a wettinských princů a princezen v pražské královské rezidenci v 18. století. Na základě rozsáhlého archivního výzkumu v Praze a ve Vídni sleduje, kdo a za jakým účelem byl v rezidenci ubytován, kde se nacházely jejich komnaty a jak byly vybaveny. Rekonstruuje podobu ceremoniálních i soukromých apartmánů jižního traktu Nového paláce a Rožmberského paláce, sleduje proměny ubytovacích strategií v závislosti na věku, postavení a dynastických záměrech a nahlíží do každodenní "obytné kultury" habsburského dvora. Publikace propojuje politické, ceremoniální a architektonické dějiny s detaily každodennosti, od barev tapet až po uspořádání ložnic, a nabízí jedinečný pohled na Pražský hrad jako živou rezidenci mocného rodu.

vesmír je všude vole pod tvými polibky jsem se hrůzou chvěl jako bys na mé kůži zapaloval svíce věděli že se zrnem prodávají i zemi odhodlávali se že ale odejdou teprve až jim půda docela zmizí pod nohama mysl je strašlivá věc představte si tu trpělivost a odhodlání opravdu jsem ti měl naslouchat už dříve jak dávno bych tě miloval u úpatí svaté hory klenba zasvěcená záři dlaní udýchaných polí frekvencí kolibříka jsem pádloval

může bytí unést denní příval touhy přemýšlel jsem jestli do umírajících vdechoval vzduch aby jim prodloužil život a oni pochopili že je hodlá zabít ó Hospodine vím že ti dlužím k tvým svatým se modlím to bych snad mohl získat bazální přízeň nebe božskou mírou věcí se dívat jak chřadnu až pomine počítá se násilí jako špatný sen povolnou zeď domu pozvolna proplétá stoupající pramen spodní vody mé vyzáblé tělo pohltí oděv hřejivého smutku ach ty kalhoty jak škrtí v rozkroku a vrývají se do prostaty podstatou myšlení

Kniha Jana Hábla je volně inspirovaná slavným dílem Rady zkušeného ďábla C. S. Lewise, které autor s úctou připomíná, ale zároveň přizpůsobuje realitě dneška. V duchu původního formátu starý pokušitel předává své zlovolné rady mladšímu učedníkovi – a skrze tuto ďábelskou korespondenci se před námi otevírá ostré, místy hořce vtipné, jindy mrazivě pravdivé zrcadlo moderní lidské duše. Autor si neklade za cíl napodobovat klasiku, ale využít její rámec k odhalení svých vlastních pochyb, selhání i hledání. Co dnes pokouší člověka? Co ho křiví, ničí, odvádí od pravdy? A je ještě možné obstát? Výsledkem je text, který se nebojí pojmenovávat moderní pokušení, klamy a zákruty lidské mysli. Moudře a s ironií odhaluje, jak rafinovaně dnes působí zlo – nenápadně, elegantně, často přesně tam, kde si ho nevšimneme. Autor netvrdí, že má odpovědi, ale sdílí vlastní vnitřní zápasy i společenské postřehy v literární formě, která je chytrá, svěží a až mrazivě aktuální.

Monografie Eseje z pomezí představuje šest teoreticky ukotvených studií věnovaných konkrétní poesii jako specifickému intermediálnímu fenoménu operujícímu na průsečíku textu a obrazu, jazyka a vizuality, lineárního čtení a prostorové percepce. Texty reflektují genezi, poetiku i ideová východiska tohoto směru, jenž vznikl v 50. letech 20. století jako reakce na jazykovou krizi poválečné avantgardy a jehož recepce v posledních dvou dekádách nabyla nové intenzity v kontextu digitální kultury. Autor se soustřeďuje na distinktivní znaky klasické konkrétní poesie a kriticky se vymezuje vůči jejím častým popularizačním dezinterpretacím, které ji zaměňují za vizuální poesii (zejména kaligramy), typografický experiment (typewriter art), konceptuální poesii či tzv. „vispo“. Důraz je kladen na komparativní pohled, který zohledňuje rozdíly mezi národními tradicemi (např. skupina Noigandres v Brazílii, Ulmer Textgruppe v Německu či britské konkrétní hnutí), a na analýzu estetických a mediálních strategií, jimiž se konkrétní poesie vymezuje vůči diskurzivnímu jazyku i klasické typografii. Eseje zároveň tematizují současné formy (post)digitální a kinetické konkrétní poesie a sledují jejich vztah k historickému odkazu – ať už ve formě přímé kontinuity, apropriace, nebo kritického přehodnocení. Kniha tak nabízí nejen historicko-poetologickou syntézu, ale i přínos k širším diskurzům o intermediálních praktikách, materialitě textu a vizuální epistemologii.

Koptské křesťanství v Egyptě – starobylé, vytrvalé a stále živé – tvoří fascinující paralelní svět k dominantnímu islámu. Autorka, inspirována dlouhodobým pobytem v této zemi, přináší třináct reportážních zastavení, která čtenáře zvou na pouť egyptskou krajinou i duchovní pamětí. Všímá si každodenního života Koptů, jejich identity, víry, rituálů i fyzické přítomnosti křížů, klášterů a chrámů, které se jako nenápadné majáky rozsvěcují mezi mešitami a dunami pouště. V jejich stopách ožívá posvátný příběh – o putování, věrnosti i naději. Kniha je členěna do tří oddílů podle základních poloh koptské zbožnosti. První část, Poutníci v zemi na Nilu, sleduje trasu Svaté rodiny a představuje čtyři místa, kde se podle víry Koptů Ježíš, Maria a Josef zastavili. Druhý oddíl, Ve společenství andělů, přivádí čtenáře do kolébky mnišství. Pět reportáží z různorodých klášterů přibližuje životní styl, duchovní rytmus i kulturní význam míst, kde se setkává nebe se zemí. Třetí část, Staví se nový chrám, ukazuje současnou tvář koptské církve. Čtyři moderní chrámy v odlišných prostředích – od velkoměsta po skalní krajinu – dokládají, jak starodávná spiritualita nachází nové formy a prostory. Předkládaná monografie přináší do našeho prostředí svébytným a originálním způsobem velmi důležité téma koptského křesťanství, především pak posvátnou, poutní geografii dnešního Egypta. V češtině se tak objevuje téma, které zde dosud nebylo zpracováno, ba i ve světovém měřítku bychom nalezli jen několik prací s tímto zájmem… Jedná se o živou, čtivou monografii doplněnou o řadu map a fotografií. Výklad je velmi osobní a oplývá citáty z primárních biblických, historických či hagiografických textů. Lukáš de la Vega Nosek

Kniha Základy kulturní antropologie je původní českou prací věnovanou kulturní antropologii z hlediska výkladu jejího předmětu a systematiky. Autor se zaměřil na vysvětlení základních antropologických subdisciplín, klíčových tematických okruhů, pojmů a metod a technik výzkumu. Kniha je určena zejména studentům antropologie, sociologie, etnologie, psychologie a archeologie a všem dalším zájemcům, kteří se chtějí seznámit s kulturní antropologií jako holistickou a komparativní vědou o člověku a kultuře. Čtvrté vydání je rozšířeno o prozatímní výklad evolučního původu člověka.