Pavel Mervart strana 4 z 39

Anaximandros z Mílétu je autorem jednoho z prvních řeckých spisů s tématem přírody. Stojí tak u zrodu iónského "zkoumání přírody" a zároveň na samém počátku filosofie. Ačkoli se z jeho spisu dodnes zachovala patrně pouze některá slova, zlomek DK 12 B 1 je považován za první filosofický text. Ve svém spise vyložil vznik světa a popsal univerzum, které postrádá nebeskou klenbu. Společně s výkladem nebeských těles vylíčil meteorologické jevy a odvodil vznik života a člověka. V obecném povědomí je ovšem nejvíce znám údajným tvrzením, že počátkem všeho je to apeiron, "bezmezno". Studie přináší překlad hlavní části Anaximandrovy textové pozůstalosti a provází tématy spojenými s jeho myšlením a působením. Předkládá interpretace termínu to apeiron ve smyslu "bezmezné přirozenosti" na pozadí myšlení protikladů a zlomku DK 12 B 1 vyjadřujícího cykly řádu světa. Zároveň ukazuje charakter iónského myšlení s východisky v oblastech astronomie a meteorologie za uplatnění geometrie a v souladu s řečí náboženství.

Kniha je líčením příběhu fenomenologických diferencí týkajících se povahy jevů. A to, jak již název naznačuje, především v rámci nové francouzské fenomenologie. Autor detailně analyzuje fenomenologické koncepce Maurice Merleau-Pontyho, Michela Henryho, Emmanuela Lévinase, Marca Richira a Jean-Luca Mariona. Doplňkem knihy je, již dříve vydaná, antologie textů současné francouzské fenomenologie "Co je fenomén?" (Pavel Mervart, 2010).

Stěžejní dílo Daniila Andrejeva Růže Světa, jehož žánr sám autor definoval jako "metahistorický esej", přináší zcela nový pohled na smysl dějin, lidského života i celého vesmíru. Ucelená filosoficko-náboženská koncepce nabízí netradiční přístup k řadě teoretických myšlenkových východisek, a to ať již jde o teologii, filosofii či přírodní vědy. V Růži Světa je spojeno to nejlepší z náboženského a filosofického myšlení předchozích staletí, zvláštní důraz je však také kladen na následování mravního ideálu a principů nejvyšší etiky. Básník, prozaik, filosof a vizionář Daniil Leonidovič Andrejev (1906-1959), druhý syn významného ruského spisovatele L. N. Andrejeva (1871-1919), patří k nejoriginálnějším autorům 20. století. Formování jeho osobnosti jako myslitele a básníka zásadně ovlivnily podmínky stalinského politického systému, v němž nemohl uvažovat o publikaci svých děl. V roce 1947 byl za údajnou antisovětskou činnost odsouzen k dvaceti pěti letům vězení. Po propuštění v roce 1957 s podlomeným zdravím ještě stihl dokončit své zásadní dílo, mystický traktát Růže Světa. Kromě zničeného románu Poutníci noci, jenž zavdal příčinu k jeho zatčení, je rovněž autorem knihy Nejnovější Plútarchos, básnických cyklů Železné mystérium, Ruští bohové, Lesní krev aj. a rozsáhlé korespondence; pro pochopení jeho tvorby jsou zvláště cenné také drobné prózy a zápisy z dětských i vězeňských deníků.

Sbírka básní. David Růžička (1973); Narozen v Kolíně, vyrůstal v Cerhenicích. V letech 1987-1993 studoval v Plzni. Po několika životních epizodách, v nichž působil jako myč nádobí, učitel hudby, hudebník v orchestru, zaměstnaný nezaměstnaný, průzkumník veřejného mínění a příležitostný příživník a kytarista, nastoupil jako ošetřovatel v domově důchodců, kde pracuje dodnes. Žije v Praze. Knižně publikoval sbírky: Posmrtný život mouchy (Pavel Mervart, 2006 ); Jakýpacopa? Písně pana Opa (Pavel Mervart, 2008 ), Totok etudy (Pavel Mervart, 2009 )

Společným záměrem dvousvazkové publikace "Krize a kairos" je reflektovat aktuální a mnohorozměrné téma krize z hlediska křesťanského myšlení. První svazek publikace přistupuje k danému tématu v širší teologické perspektivě. Jeho úkolem je tázat se po tom, jaký význam nabývá krize ve světle Božího zjevení přítomného v Písmu svatém, v nauce církevních otců, v církevních tradicích a v magisteriu. V perspektivách různých oborů, jako je biblická teologie, patristika, systematická či pastorální teologie nebo církevní dějiny chce poukázat zejména na to, že krize může být mnohdy chápána i jako kairos a čas milosti. Jednotícím prvkem druhého svazku publikace "Krize a kairos" je snaha křesťansky reflektovat téma krize v jeho konkrétních podobách. Náplň svazku je zároveň určena snahou o interdisciplinární přístup, proto je téma krize sledováno v perspektivě různých, zejména humanitních věd. Jednotlivé kapitoly přistupují k tématu např. z hlediska historie, ekonomie, etiky, psychologie či náboženských nauk. Jejich cílem není popsat všechny zásadní a důležité krize současného světa. Mají spíše poukázat na to, že palčivé problémy a otázky týkající se jednotlivých součástí lidského života či kultury nemusí zůstat bezvýchodné, ale mohou se stát novou výzvou a časem příhodným pro potřebné změny. Mohou být tudíž uchopeny i jako kairos. Autorský kolektiv tvoří: Jarmila Bednaříková, David Bouma, Prokop Brož, Vojtěch Brož, Jan Hojda, Vladimír Juhás, Jan Hojda, Veronika Kuříková, Aleš Opatrný, Jiří Pavlík, Tomáš Petráček, Ctirad V. Pospíšil, Karel Sládek, Petr Štica, Jakub Trojan, Monika Ulrichová, David Vopřada

Ve staré řecké a římské mytologii je Orfeus znám především jako bájný pěvec, který dokáže okouzlit svým zpěvem vše živé a který sestoupil do podsvětí pro svou ženu Eurydiku. Díky tomu byl ovšem chápán i jako ten, kdo zná pravdu o bozích a poskytuje z asvěcení do tajemství smrti. Pod Orfeovým jménem se v antice tradovaly theologické básně, které představovaly alternativu vůči tradičnímu vyprávění o bozích, ale i mysterijní obřady, jež měly ovlivnit osud duše po smrti. Tento výbor z textů spojených s Orfeem a orfismem zpřístupňuje doklady pozoruhodného mytologického a náboženského fenoménu, který se, počínaje renesancí, znovu a znovu vynořuje v literatuře, hudbě a výtvarném umění. Nepřestává však fascinovat ani učence zabývají se antickým myšl ením a náboženstvím.

Bernard Williams je považován za jednoho z nejbrilantnějších a nejoriginálnějších filosofů posledního půl století. Především je uznáván jako morální filosof a znalec antiky. Kromě erudice a daru srozumitelného vyjadřování mu nechybí ani vtip a nadhle d. O politické filosofii začal systematicky psát od osmdesátých let. Kromě odborných statí a přednášek publikoval rovněž populárnější texty a věnoval se praktickým problémům veřejného života. Předkládaný soubor textů se týká ústředních témat politick é filosofie: spravedlnosti, svobody a rovnosti, povahy a významu liberalismu, tolerance, moci a strachu z ní, demokracie či samotné povahy politické filosofie. Zaznívá tu jako ve všech Williamsových textech originalita, hluboký vhled, říznost a důvti p. Williams zde spojuje přesvědčení, že morální soudy patří do politiky, s tím, že je třeba se držet při zemi a vycházet z reálného světa politiky. Zároveň při řešení tradičních problémů politické filosofie nezapomíná ani na nejniternější problémy li dského života.

Jezuitské divadlo mělo primárně vzdělávací a výchovnou funkci a bylo zakomponováno do řádového školského systému, jehož cíle lze shrnout do sousloví docta pietas (učená zbožnost, resp. učenost a zbožnost). Publikace se snaží ukázat, jakou roli hrálo divadlo ve vzdělávání a výchově na přelomu humanismu a baroka. Zabývá se rovněž tím, jak se v řádové dramatické tvorbě odrážely nové formy zbožnosti podnícené ignaciánskou spiritualitou. V neposlední řadě se její autor pokouší vysledovat, jakou úlohu mělo jezuitské divadlo při předávání ideálů a praxe antické literatury a vzdělanosti, a to zejména svojí orientací na antické předlohy a vyrovnáváním se se zásadami klasické poetiky a rétoriky.

Kolektivní monografi e O protektorátu v sociokulturních souvislostech otevírá díky transdisciplinárnímu pojetí některé nové otázky, týkající se vztahu kultury a společnosti, jež vyvstaly v mimořádných podmínkách nacistické okupace. Jednotlivé studie se soustředí především na tři tematické okruhy: prvním je "rozpolcené umění", tedy sama povaha tehdejší existence české kultury (od kolaborující až po ilegální), druhým je zkoumání napětí mezi "patosem odporu a alibismem sebeobětování", tedy jisté dv ojkolejnosti dobové recepce kultury, třetím tématem je průzkum "ideologických filtrů zkoumání" protektorátu, odrážejících schémata vyloučení, stigmatizace či tabuizace podle dané ideologické orientace. Všechny kapitoly, zahrnující oblast historie méd ií, kinematografie, výtvarného umění, architektury, historiografie a literární historie, mají společné těžiště, jímž jsou konsekvence protektorátní reality jak pro tehdejší kulturní a společenský život a jeho pokračování v obdobích následujících, tak pro snahy o jeho pochopení a výklad.