Pavel Mervart strana 4 z 46

Autoři knihy analyzují problém indoktrinace ve vzdělávacím procesu a zamýšlejí se nad tím, jak tento jev ovlivňuje vzdělávání a výchovu a jaké jsou zde možnosti prevence a řešení. První část knihy se zabývá problematikou vymezení pojmu indoktrinace a nabízí tři různé úhly pohledu, jak lze k pojmu přistupovat a definovat jej. Druhá část představuje pět příspěvků, které z různých perspektiv (pedagogické, filozofické, etické, psychologické) hledají odpovědi na otázku, jak realizovat výchovu bez indoktrinace. Společným jmenovatelem všech kapitol knihy je přesvědčení, že vzdělávání bez indoktrinace je nejen možné, ale i žádoucí. Je to teze, kterou autoři chtějí přispět do současného vzdělávacího diskurzu, protože toto téma považují za nanejvýš důležité, ba dokonce klíčové pro zachování a rozvoj demokratického uspořádání společnosti.

Kniha Rozhovory s českými lingvisty 21. století prezentuje rozhovory s 21 českými lingvisty a přináší čtenářům různorodé pohledy na jazykovou problematiku a lingvistický výzkum. Texty vycházejí z rozhovorů pořízených v letech 2020–2023 pro podcast Čejovna katedry českého jazyka Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Tyto rozhovory byly přepsány a ve spolupráci s jednotlivými osobnostmi doplněny a aktualizovány. Publikace prezentuje především lingvisty „střední generace“ – ty, kteří v návaznosti na tradici přinášejí české lingvistice nové podněty a vtiskují jí aktuální podobu. Výběr jednotlivých osobností současně pokrývá různé oblasti lingvistiky i lingvistická pracoviště a ukazuje jejich provázanost. Probíraná témata se prolínají a navracejí, přičemž jsou vždy nahlížena a hodnocena prizmatem jednotlivců. V centru pozornosti tak stojí názorový svět a profesní příběh konkrétních osobností, zahrnující nejen odborná témata, jimiž se zabývají, ale také motivaci k výběru lingvistické profese. Ve svých odpovědích otevírají rovněž aktuální společenská témata, jako je jazyk politiky, problematika genderu, umělá inteligence či jazyk propagandy, a ukazují, že lingvistika může svým dílem přispívat k jejich řešení.

V době nejintenzivnějších bojů o Bachmut na přelomu roku 2022 a v březnu 2023 se spisovatel Myroslav Lajuk a fotograf Danylo Pavlov vydávají do míst, kde prakticky neustále dochází k ozbrojeným střetům a ostřelování neutichá ani na minutu. Stráví zde několik dnů a nocí po boku ukrajinských obránců, s jednotkami pěchoty a protivzdušné obrany, zdravotníky a vojenskými kaplany, záchranáři, starými lidmi a dětmi, kteří přese všechno ve městě zůstávají. Z cest vznikla kniha reportáží a esejů o každodenním životě na frontové linii, o tom, proč si vojáci nechávají dělat manikúru a k čemu slouží vojenské přezdívky, o nenapravitelných ztrátách, o dějinách Bachmutu a o fenoménu paměti a zapomínání. První část této knihy obsahuje reportáže, zachycující příběh vojáka protivzdušné obrany, který právě sestřelil ruský bombardér; otce a syna, kteří bojují bok po boku; wagnerovce – obdivovatele Nabokova. V té druhé, esejistické, naleznete zamyšlení nad dějinami Bachmutu, nad kontinuitou v ukrajinské kultuře a nad nevhodností hledání "půltónů" tady a teď.

Publikace mapuje takřka staletý vývoj polského etnika v regionu Těšínského Slezska, a to v širším kontextu vzájemných vztahů s ostatními národnostními skupinami, v období od „jara národů“ po druhou světovou válku. V rámci vymezeného časového úseku se autor snaží přibližovat zejména fenomény, které jsou v celostátním kontextu méně známé, v rámci české historiografie nepříliš zpracované a pro Těšínsko specifické. Dílo je rozděleno do dvou hlavních částí. Stěžejním tématem první části je zrod a první století existence polského školství ve sledovaném regionu. Problematika je zobrazena v širším kontextu celkového vnitrostátního vývoje i situace v zahraničí. Mnohé popisované jevy jsou následně demonstrovány na příkladech konkrétních školských ústavů v různých částech regionu. Druhá část se s důrazem na polské etnikum věnuje průběhu druhé světové války na Těšínsku, které se stalo přímou součástí Německé říše. Stěžejními motivy tohoto tematického oddílu jsou specifické aspekty německé okupace regionu, nacistické zločiny páchané na místním obyvatelstvu, odbojová činnost i samotný průběh lokálních bojových operací na počátku i v závěru světové války. Celá publikace obsahuje řadu dosud nepublikovaných dobových pramenů i autorem zachycených vzpomínek posledních žijících aktérů.

Porod a smrt tvoří dva základní pilíře lidské existence, které rámují náš život. Zatímco příchod nového života je oslavován, odchod bývá často obestřen tichem. Kniha Porod: Ztráty současné i minulé se zabývá momenty, kdy se začátek života setkává s jeho koncem – perinatální ztrátou. Tato kolektivní monografie nahlíží na perinatální ztrátu z různých úhlů pohledu – od psychologických a sociálních dopadů na rodiče přes zkušenosti zdravotníků až po kulturní a historické souvislosti. Smrt a ztráta jsou vnímány jako klíčové přechodové rituály, které hluboce ovlivňují všechny zúčastněné. Publikace zkoumá nejen současné přístupy a praktiky, ale i historické proměny vnímání perinatální ztráty, čímž nabízí širší kulturní a časové souvislosti. Kniha je určena všem, kteří chtějí lépe porozumět této složité a často tabuizované součásti lidského života.

Kniha přináší autorčino autentické svědectví o tom, jak v roce 1919 opustila sovětské Rusko, ale vzápětí se tam velmi nebezpečnou ilegální cestou vrátila pro svého uvězněného manžela. Ve svém vyprávění líčí složité peripetie spojené s návratem do vlasti, dočasný pobyt v zemi zmítané porevolučním chaosem a občanskou válkou, snahu o záchranu muže i běžný každodenní život obyvatel „Sovdepie“ (jak byl nový sovětský stát emigranty sarkasticky označován) i nálady ruské emigrace. Před čtenářem se odvíjí dobrodružství autorčina vnitřního odhodlání, pramenícího z hlubokého citu k blízké osobě, její niterný boj s objektivní nepřízní osudu. Osobní příběh je rámován mozaikou cizích osudů, mrazivými obrazy viděného. Je zde načrtnuta podoba společnosti, v níž bylo možné takřka cokoli. V předmluvě k anglickému vydání skotský spisovatel John Buchan označil knihu za nejživější obraz chaosu panujícího v Rusku 20. let. A konečně i schopnost autorčina nadhledu a sebeironie spolu s jejím neobyčejným hrdinstvím z knihy činí poutavé čtení. Sama autorka, kněžna Sofie Volkonská, byla emancipovanou ženou. Jako vystudovaná lékařka se účastnila druhé balkánské války, později také coby ošetřovatelka i první světové války; patřila k prvním ruským automobilistkám a také pilotkám (podle všeho vykonala několik průzkumných letů v posledním válečném roce). Po definitivní emigraci se s manželem usadila ve Francii, kde však nemohla vykonávat svou lékařskou profesi. Živila se jako řidička taxislužby či průvodkyně turistů. Zemřela roku 1949.

Kolektivní monografie Rodit násilím volně navazuje na tematickou knižní řadu Tělo, ve které vyšly v období let 2014–2020 čtyři antropologické monografie soustřeďující se na tělo a tělesnost jako kulturní jev. Kniha Rodit násilím tematizuje nedávno definovaný fenomén porodnického násilí, který proniká do péče a praktik obklopujících jednu z ústředních událostí tělesné existence člověka – porod a narození. Autorky prostřednictvím sociokulturních, biomedicínských a legislativních perspektiv představují faktory způsobující, že je porodnické násilí až znepokojivě často běžnou součástí toho, jak (se) rodíme. Zatímco české zdravotnictví slaví úspěch s výbornými výsledky v perinatologii, vykreslený mnohobarevný obraz porodní péče v České republice nabádá k zamyšlení, zda lze kvalitu porodnictví redukovat na černo-bílé statistiky přežití.

Kniha chce ukázat, jakými konkrétními způsoby se v přístupech kriticky navazujících na Masarykovo a Patočkovo myšlení klade otázka po člověku, kterou poválečný Patočka označil za centrální otázku české filosofie, a jak se na tuto otázku odpovídá. Jednotliví autoři spojují filosofické tázání s historickým přístupem; v patnácti kapitolách postupně interpretují texty T. G. Masaryka, E. Rádla, J. L. Fischera, J. Patočky, J. L. Hromádky, L. Hejdánka, J. Němce, B. Löwensteina, R. Palouše, P. Rezka, J. M. Lochmana, Z. Neubauera a dalších myslitelů. Tak se člověk postupně ukazuje ve vztahu ke společnosti, k institucím, k času a dějinám, k technice, k vlastní tělesnosti a animalitě, ale rovněž ke svému svědomí, k nepředmětným skutečnostem a vposled k celku světa.

Kniha se snaží představit problematiku pohlavnosti, sexuality a reprodukce z perspektivy několika různých oborů, jako je teoretická biologie, etologie, historie a filosofie. Čtenář se tak může dozvědět, proč je pohlavní rozmnožování v přírodě tak rozšířené, u jakých zvířat se objevují stejnopohlavní sexuální aktivity, jak fungují sexuální motivace, jak si ve starověkém Řecku představovali vznik pohlaví, zda mají včely a mravenci gender nebo jak si Egon Bondy představoval zánik biologické reprodukce. Autoři kapitol, přední odborníci ve svých oborech, se snaží danou problematiku přiblížit čtenářům přístupným jazykem. Všechny kapitoly jsou vzájemně provázány; nesnaží se však převádět jednotlivé přístupy na společného jmenovatele. Namísto toho kniha záměrně staví na pluralitě pohledů a nechává promlouvat různé myšlenkové směry. Cílem knihy je tak přispět k diskuzi o sexualitě, pohlavnosti a genderu, která je často pojmově i obsahově zmatená a plná vzájemného nepochopení.

Během let 1914–1923, tedy od počátku 1. světové války až po vznik novodobého Turecka, došlo na území Osmanské říše ke zničení tří křesťanských civilizací – arménské, asyrské/syrské a řecké. Přibližně 2 miliony osob bylo zavražděno, ostatní museli ze své domoviny odejít, ačkoliv zde žili po dlouhá staletí. Předkládaná antologie přináší ve třech částech věnovaných jednotlivým komunitám na dvě stě padesát očitých svědectví, vzpomínek, zápisků, dokumentů aj., tak jak je vypověděly oběti násilností nebo jejich potomci. Jedná se o vzácný historický materiál, strhující osobní výpovědi o prožitých útrapách a strázních. Respondenti je zaznamenávali nikoliv pro svou slávu, nýbrž s upřímnou snahou, aby k takovým hrůzným činům již v budoucnosti nedocházelo.

Je první den roku 1968. Pardubice se probouzejí po novoročních oslavách a Kateřina slaví osmnácté narozeniny. Pavel míří vlakem z Prahy do Pardubic, kde studuje na vysoké škole. Jednoho mrazivého lednového dne se seznámí. Svou první velkou lásku prožívají v nadšené atmosféře období pražského jara, v době reforem a rodící se občanské společnosti. Oba jsou vtaženi přímo do víru dění: Kateřina skrze práci svého otce, který je funkcionářem okresního národního výboru, Pavel zase psaním do obnoveného studentského časopisu. Po krátkém svobodném období však přichází vztek a zklamání ze srpnové okupace. Politické události dalšího roku nakonec nenávratně ovlivní i vztah Kateřiny a Pavla. Oba pak po dlouhá léta vzpomínají na konec šedesátých let a kladou si otázku: udělali by některá rozhodnutí jinak, kdyby se mohli vrátit a prožít vše znovu?

Animal excentricum. Přehled klasiků filosofické antropologie je přehledová publikace uvádějící do základních směrů a myšlenek filosofické antropologie, jednoho z populárních myšlenkových směrů ve 20. století. Snaží se zaplnit mezeru chybějící či nedostatečné výkladové literatury věnující se právě této tradici, jež zažívá svého druhu oživení zájmu. Zcela charakteristická je snaha uvedených autorů spojit výzkumy a zjištění duchovních, sociálních a přírodních věd za účelem vypracovat jednotnou ideu člověka, kterou lze pak prakticky aplikovat na organizaci lidských institucí. Výklad sleduje vůdčí postavy tohoto filosofického směru a jejich buď hlavní díla, nebo klíčové pojmy. Zvolenými hlavními představiteli filosofické antropologie jsou ryze filosofující Max Scheler, Helmuth Plessner a Arnold Gehlen, jakož i představitelé více biologické větve Jakob von Uexküll, Adolf Portmann a F. J. J. Buytendijk. Základními pojmy jsou osoba, duch, svět, osvětí či Umwelt, niternost, život, jednání, řeč a další. Kniha má ambici posloužit jako svého druhu úvodní a učební text, který by mohl zpřístupnit filosofickou antropologii v její klasické podobě a vypracování širší veřejnosti.

Heideggerův pokus o metafyziku života Kniha seznamuje s málo známou, avšak o to pozoruhodnější fází myšlení Martina Heideggera bezprostředně po vydání jeho knihy Bytí a čas, kterou se mu nepodařilo dokončit zejména z věcných důvodů. Proto se pokusil vykročit novým směrem k tematizaci lidské existence na základě vyšetření tzv. antropologické diference mezi člověkem a zvířetem, jak to prováděla soudobá módní filosofická antropologie, proti které se Heidegger snažil vymezit, byv k ní neprávem řazen již svým učitelem Edmundem Husserlem. Tomu věnoval velkou část semestrální přednášky nazvané Základní pojmy metafyziky: svět – konečnost – osamělost ze zimního semestru 1929/30, ve které usiloval o ryze filosofické promyšlení podstaty života: považoval život za způsob bytí zvířete a rostliny – v protikladu k existenci, která právě označuje způsob bytí člověka. Tyto různé způsoby bytí se odlišují zejména v tom, jak je v nich daný svět označující celek zřejmosti jsoucna jakožto jsoucího. Zatímco člověk existuje světa-tvorně, zvíře žije tak, že je ochuzeno o svět. Třetím typem je pak ještě kámen, který je o svět naprosto připraven. Ačkoli samotný Heidegger považoval tuto fázi svého myšlení za svého druhu slepou uličku, je opravdu hodné pozornosti a ocenění, že dokázal originálním způsobem vymyslet a předložit metafyzický pojem života. Byť neuspěl, přesto slouží jako velká myšlenková inspirace a vposled i jako chvála filosofie.

Tato monografie představuje první pokus o komplexní analýzu politických, ekonomických a kulturních vztahů mezi oběma zeměmi. Ukazuje konkrétní oblasti spolupráce, v nichž si oba státy vydobyly dobrou reputaci, a na něž je tak možné v budoucnu navázat. Pozornost věnuje úspěchům českých přistěhovalců v Chile, důvodům rostoucí ekonomické výměny posledních let i spolupráci na akademickém a vědeckém poli. Kniha se ale zabývá též limity sblížení a některými kontroverzními otázkami. Nečekaně silné politické a kulturní vazby si oba státy zachovaly dokonce i v období přerušení diplomatických vztahů. Ukázkovým příkladem pouta mezi oběma zeměmi je osobnost Pabla Nerudy, jednoho z největších básníků 20. století. V českém prostředí ale též velmi silně rezonovala jména politiků Salvadora Allendeho a Augusta Pinocheta. To vše dělá česko-chilskou relaci jedinečnou a pozoruhodnou.

Vědomí je klíčovou záhadou moderní vědy. Dosud ale neexistuje jeho jednoznačná definice. Kniha se zabývá otázkou vědomí z mnoha různých pohledů ve formě esejů: od textů filosofických, křesťanských, buddhistických a spiritualistických přes eseje z oblasti biologie, psychiatrie, neurologie, genetiky či neurochirurgie až po názory fyziků, kybernetiků, robotiků a odborníků na umělou inteligenci. Jednotícím prvkem všech těchto pohledů se zdá být jak nezbytnost přítomnosti tzv. vnitřního pozorovatele, který pozoruje, hodnotí a prožívá vlastní činnost jedince, tak i schopnost jedince vědomě si stanovovat cíle a „vnitřní nutkání“ směřovat k těmto cílům. Tyto schopnosti však nejsou a nemohou být vlastní počítačům dnešní von Neumannovy architektury ani neživým systémům obecně. Proto umělé vědomí strojů (zatím) nelze realizovat a musíme se spokojit pouze s jeho více či méně věrnou počítačovou simulací v podobě náhražky, tedy strojového vědomí. Bez umělého vědomí nemůže nikdy nastat obávaná vzpoura strojů proti člověku, takzvaná Kurzweilova singularita. Výzkum vědomí pomáhá postupně posouvat hranice výzkumu i v oblasti obecné umělé inteligence (AGI).

Páni z Pernštejna patřili mezi nejstarší písemně doložené šlechtické rody na Moravě i v Čechách. Největšího mocenského vlivu však dosáhli s příchodem raného novověku, kdy si vydobyli významnou pozici u panovnických dvorů Jagellonců, Matyáše Korvína a Habsburků a zařadili se mezi elitu evropské šlechty. Tento proces byl doprovázen celou řadou průvodních jevů. Můžeme jej pozorovat na pernštejnské sňatkové politice, na kariéře, která Pernštejny a jejich ženy nezřídka odváděla daleko od rodinných statků, či na jejich schopnostech vnímat vnitřní problémy zemí Koruny české v kontextu mnohem širšího evropského dění. Zcela průkazně se pak projevil na každodennosti a charakteru domácnosti Vratislava z Pernštejna a jeho španělské choti Marie Manrique de Lara. Právě jim a jejich potomkům je proto věnována většina kapitol této knihy. V ní jsou dějiny českomoravského rodu erbu zubří hlavy mnohostranně uvedeny do souvislosti s proměnami Evropy 15.–17. století. V hledáčku autorů se tak ocitly nejen osudy Pernštejnů, nýbrž též obecnější otázka propojení českých a evropských dějin v době renesance a počínajícího baroka.