Pavel Mervart strana 10 z 39

Rozlehlost pole rozpínajícího se mezi naprostoudeterminací biologické podstaty jedince a absolutním vlivem sociálního prostředí, lze chápat jako motivaci k výzkumu historických aspektů vnímání těla. Tělo v soudobém sociálněvědním bádání nepředstavuje neměnný fyzický objekt, naopak, důraz při zkoumání dějin těla je kladen na proměnu a vývoj funkcí, kterýchmůže tělo nabývat ve vztahu jedince a společnosti. Z tohoto důvodu se bádání o těle rozvíjí především na bázi mezioborových přístupů a širokého spektra zkoumaných témat a užívaných metod. V historii je tělo pojímáno jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se jeho nositel zrodil, v němž žil a zemřel. Každá společnost je podle tohoto přístupu charakteristická svým vlastním viděním těla. Historik jej proto nemůže považovat za danost, ale naopak za něco, co je nám zprostředkováváno systémem kulturních významů.Dějiny těla jsou charakteristické sledováním principu vzájemného ovlivňování biologických konstant lidství, tedy lidského těla a vlivu kultury, spolupůsobící na utváření lidské individuality. Publikace Dějiny těla: prameny, koncepty, historiografie přináší studie věnované těmto proměnám chápání těla v českých zemích od středověku do 20. století.

Kniha zpracovává problematiku slavností a rituálů západního kulturního okruhu s důrazem na české venkovské prostředí. Upozorňuje na vztah svátečních událostí a obřadů s příslušným sociokulturním systémem; akcentuje zejména jejich provázanost s obrazem světa – symbolickým interpretačním schématem, které umožňuje porozumět tomu, co nás obklopuje. Klíčovým motivem práce se tak stává úvaha nad potřebou orientace a vymezení identity v příslovečném chaosu současného světa a nad tím, jaký je v tomto ohledu význam malých venkovských společenství. Mgr. Jana Karlová, Ph.D. (*1983 v Praze). Vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Poslední rok postgraduálního studia strávila na Université Rennes 2 – Haute Bretagne a věnovala jej kromě jiného studiu živé bretonské kulturní tradice. Její hlavní badatelský zájem je soustředěn na symbolické a významové vymezení lidského místa ve světě, a to v interdisciplinárním pojetí s důrazem na sociokulturní antropologii.

One of the subgroups of Holocaust victims from Bohemia and Moravia consisted of the scholars and professional scientists of Jewish origin who established their careers during several decades of advances of modern science and of progressive emancipation of the Jewish population in the Habsburg monarchy in 1860–1918 and in interwar Czechoslovakia. The contribution of some of these men and women is such that without them, the development of a several areas of modern science (especially mathematics and medicine) simply cannot be conceived. Others achieved signifi cant success in the fi eld of history, philology, and other humanities. After 1945, however, the names of many of them retreated into oblivion or were excluded from general historical memory. Due to the mainly prevailing conditions, as well as the specifi cs of the process of establishing a scientific infrastructure in Bohemia and Moravia, they belonged, though in different numbers, both to the Czech and the German linguistic, cultural, and intellectual communities. Their professional careers, and eventually their lives, were violently interrupted in consequence of the Munich Treaty in the autumn of 1938 and even more so by the occupation of the rest of Bohemia and Moravia by Nazi Germany in March 1939, the subsequent establishment of the so-called Protectorate of Bohemia and Moravia, and its integration into the Nazi Greater German Reich. In order to present a representative sample of Bohemian and Moravian scholars who became victims of the Holocaust, the following criteria were defi ned and adopted: long-term professional activity in Bohemia or Moravia, professional activity (affi liation) in exact sciences or humanities taught at universities in Czechoslovakia, attainment of a certain degree of excellence in a relevant fi eld of science (in most but not all cases this corresponds to the achievement of the title of professor or Dozent), racial persecution by the Nazi regime, and violent or unnatural death in consequence of racially motivated persecution at the beginning of Nazi occupation or during WWII (1938/39–1945). This book includes short biographies of forty-six persons who meet the criteria defi ned above and is intended to honour their lives and their legacy.

Myšlenka evropského konceptu vícejazyčnosti ve formě 2+1 (tedy znalost mateřštiny a nejméně dalších dvou cizích jazyků) je ideou integrující v sobě celou řadu intencí, z nichž jednou ze stěžejních je schopnost a dovednost obyvatel Evropy komunikovat mezi sebou na adekvátní úrovní s cílem zabezpečit další mírový rozvoj (nejen) našeho kontinentu. Aplikace evropského konceptu do konkrétních jazykových politik jednotlivých zemí je ovšem v kompetenci vlád jednotlivých evropských států. Publikace nabízí krátký exkurz do reálné jazykové politiky České republiky a Spolkové republiky Německé v posledních desetiletích a na základě realizovaného výzkumného šetření, které se uskutečnilo v roce 2013 na vybraných českých školách východočeského regionu a německých školách v příhraniční oblasti, přináší zajímavé poznatky o implikaci evropského konceptu vícejazyčnosti do vzdělávací politiky daných zemí. Na příkladu německého jazyka jako dalšího cizího jazyka v českém školství a českého jazyka jako dalšího cizího jazyka ve spolkové zemi Sasko(SRN) ukazuje, že myšlenka evropského konceptu vícejazyčnosti je krásná, ale na realizaci náročná vize současné Evropy.

Publikace přináší latinský překlad úplného básnického díla českého symbolisty Otokara Březiny (1868–1929). Autorem překladu je klasický filolog a knihovník Jan Šprincl (1917–1989). Ten se kromě svého pedagogického a vědeckého působení léta věnoval především překladům z antických jazyků. Znám byl jako znalec jazyka řecké sborové lyriky s převažujícím zájmem o řeckou a latinskou stylistiku, překladatel Plauta, Aristofana a Pindara, slovníkář a rovněž jako autor doma i v zahraničí publikovaných odborných studií. Dlouholetý zájem věnoval též vztahům mezi antickou a českou kulturou, stejně úspěšně překládal rovněž z češtiny do latiny. Právě svými latinskými překlady českých básníků uveřejňovanými většinou v zahraničí nepřehlédnutelně napomáhal praktickému uskutečňování mezinárodních snah oživit latinu jako novodobý literární jazyk. In hoc libro Ottacari Březinae (1868–1929), Bohemorum poetae, qui carminibus suis symbolismum propagabat, opera omnia poetica in linguam Latinam conversa lectori proponuntur. Opera Latine reddidit Iohannes Šprincl (1917–1989), philologus litterarum Graecarum et Latinarum peritus, qui etiam bibliothecarii munere functus est. Non solum, ut ingenia iuvenum recte formarentur, operam dabat atque multa abscondita accurate perquirebat de iisque disserebat, sed etiam multos annos scripta veterum Graecorum Romanorumque summo cum studio Bohemice transferebat. Memoriae proditum est Iohannem Šprincl in lingua carminum, quae poetae lyrici Graeci ad choros apta componebant, mirifice versatum esse, arti vel Graece vel Latine bene dicendi et scribendi magnopere studuisse, opera Plauti, Aristophanis, Pindari Bohemice vertenda perinde ac verborum thesauros condendos curavisse, opuscula doctissima in terris tam Bohemicis, quam externis divulgavisse. Humanitas Graeco-Latina ad morem institutiones Bohemicas quantum valeret aliquamdiu quaerebat nec minus proficiebat, cum Bohemice scripta in sermonem Latinum vertebat. Non est itaque praetereundum, quod poetarum Bohemorum carminibus Latine redditis, quae praesertim extra fines vulgo patefiebant, auxilium tulit iis, qui toto orbe terrarum proelio iusto acerrime dimicabant, ut linguam Latinam in suum, de quo deiecta olim erat, ita restituerent locum honoris atque gratiae, ut ad res litterarum conficiendas nunc et in posteritatem adhiberetur.

Vyprávění prospěšná pro duši vznikla na sklonku antiky společně s výroky (apofthegmaty) jako folklor poustevníků a mnišských komunit ve východní, řecky mluvící části římského impéria. Jejich cílem bylo motivovat a povzbudit začínající askety na jejich cestě odříkání a boje s vášněmi a pokušeními. Předkládaná antologie podává výběr ze čtyř sbírek vyprávění vzniklých od poloviny 6. do poloviny 10. století (Daniel ze Sketis, Ioannes Moschos, Anastasios Sinajský a Paulos z Monembasie). Příběhy reprezentují pozdní podobu žánru, který pomalu překročil hranice pouště, a aniž by se zcela odpoutal od mnišského prostředí, přiblížil se svým charakterem a tematikou publiku světskému.

Kniha Slovanský svět: známý či neznámý? navazuje na sérii publikací kolektivního projektu mladých slavistů, spojeného s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. 17 textů tohoto svazku je rozděleno do čtyř dílčích kapitol (Perspektivy dialektů slovanských národů a jejich sousedů, Jazyková tabu a eufemismy: tendence vzniku a fungování ve slovanských jazycích, Apokryfní a zakázaná literatura ve slovanském prostředí, Zamlčovaná témata v historii slovanských národů). Zástupci nastupující badatelské generace ze 7 zemí (Česká republika, Chorvatsko, Itálie, Polsko, Rakousko, Rusko, Ukrajina) zde zkoumají specifické a opomíjené jevy ve slovanských jazycích, zamýšlejí se nad současným stavem i budoucností dialektů, věnují se tabuizovaným a neprávem zavrhovaným složkám literárního dědictví, odkrývají tajemné a v mnohém překvapivé stránky z dějin jihovýchodní, střední a východní Evropy.