Pavel Mervart strana 23 z 46

Monografie Umění jako vyjádření smyslu. Filozofie umění Jana Patočky je prvním obsáhlejším systematickým pokusem o shrnutí motivů Patočkovy filozofie umění. Mezi témata Patočkova myšlení, která autor v knize sleduje, patří zejména umělecká vzdělanost, pojetí vztahu literatury a mýtu, vzájemná souvislost a odlišnost architektury, sochařství a malířství, styl ve výtvarném umění, spojitost a rozdíl mezi uměním minulosti a přítomnosti a rovněž aspekty vztahu mezi uměním a vědeckým poznáním. Patočkova filozofie je zkoumána do značné míry chronologicky, od raných Patočkových textů ze 30. a 40. let k textům ze 60. a 70. let, chronologii vzniku je však nadřazeno zdůraznění obsahových spojitostí mezi jednotlivými pojednáními.

Pod jménem básníka Hésioda tradice uchovala zejména dvě rozsáhlé epické skladby: Theogonii neboli Zrození bohů a Práci a dny. Jeho tvorba dnes bývá datována na závěr 8. století před naším letopočtem a spolu s Homérovou Íliadou a Odysseiou tak tvoří nejstarší literární kořeny evropského myšlení. Předkládaná kniha má za cíl předvést, že Hésiodos je nejen básník, ale též svébytný myslitel, vůbec první, který se ve své Theogonii pokusil vypracovat systematickou a ucelenou kosmologii, a který tak stojí na samém počátku evropské filosofie a vědy. K jeho dílu přistupuje z filosofických, nikoli filologických pozic a usiluje o systematickou rekonstrukci jednotného hésiodovského univerza v širším kontextu řeckého archaického myšlení a také s ohledem na jeho budoucí organický vývoj, zejména u takzvaných prvních filosofů. Vždyť pozdější myšlení z Hésioda přirozeně vycházelo jako z jednoho ze svých nejstarších zdrojů a Hésiodos a Homér byli uváděni (tradičně právě v tomto pořadí) jako „učitelé Hellady“. Návazná tradice svébytným způsobem rozvíjela a samozřejmě také přeznačovala možnosti, které Hésiodovo staré podání o povaze světa a místě člověka v něm otevřelo. Hlubší obeznámenost s tímto básníkem by tak měla patřit k základní výbavě každého, kdo se chce vážně zabývat předsokratovskými mysliteli, ale samozřejmostí by měla být i pro badatele, kteří studují takové filosofické „klasiky“, jako je Platón nebo Aristotelés.

Ako zareagovať na filozoficky komplexnú tému starosti o dušu? Aké línie uvažovania zvoliť? Pri výbere jednotlivých momentov a filozofických problémov sa pre pätnástich autorov tejto spoločnej knihy stali dôležitými otázky vzťahu k sebe, druhým, svetu a mysleniu. Tri časti, ktoré tvoria túto publikáciu, opisujú rôzne podoby starosti o dušu a premeny jej výrazu, starosti o dušu a o život človeka vzhľadom na étos konania a vzhľadom na podoby myslenia. Jedným pólom, ktorým autori predstavujú starosť o dušu, je sledovanie podmienok života subjektivity a druhým neoddeliteľným pólom sa pre nich stávajú jej praktické rozvrhy.

Dějiny poměrně rozsáhlé historické knihovny, uložené v kukském hospitalu, patří k mnoha bílým místům v minulosti známé východočeské barokní lokality. Z nepřeberného množství témat, která výzkum zdejšího fondu nabízí, přišla – po dosavadních pokusech o zhodnocení místních šporkian a medicínsko-farmaceutických spisů kukských milosrdných bratří – řada na soubor děl z právní oblasti. Na svých knihovních policích je uchovával jak kukský konvent či potomkové a příbuzní Františka Antonína Šporka, tak světské a církevní úřady zdejšího panství nebo bibliotéky institucí a jednotlivců, kteří od konce 19. století přispívají k záchraně Kuksu. Hodnocení doplňuje i nezbytný vhled do stavu příslušné oblasti práva a právní nauky v 18.– 20. století a do prostředí vydavatelů děl z oboru.

Kolektivní monografie Mediální moderna (Studie k soudobým formám de-abstrakce a mediality) nabízí čtenáři analýzu teorií a diskusí spjatých s vnímáním a interpretací světa v kontextu moderních a postmoderních médií a kultury. Podává obraz ztvárnění reality a změn vidění světa prostřednictvím nových médií, mezi kterými čím dál víc získává centrální postavení tzv. elektronická kultura. V této souvislosti se autoři snaží nastínit vztah mezi uměním, vědou a médií, a to z hlediska filosofického, sociologického, teologického a uměnovědního. Implicitně je přitom spojuje snaha postihnout podíl médií na utváření obrazu světa a na sociálním „konstruování“ reality. Při svých zkoumáních navazují na myšlenky, podněty a koncepce T. W. Adorna. G. Agambena, V. Flussera, N. Luhmana, P. Sloterdijka či P. Virilia. Aspirace knihy formuloval editor a jeden z autorů Jiří Bystřický již ve svém úvodu: Ačkoliv ještě stále prodléváme v kulisách světa, který jsme poměrně usilovně vytvářeli a především sociálně konstruovali, přesto to není zcela úplný, výstižný a dostatečně zdomácnělý prostor našeho života. Jeho akceptovanou součástí se totiž staly aparáty, techno-obrazy, technologie či systémy zprostředkování, jejichž vliv je nejen patrný, ale hlavně proměnlivý. S postupným využíváním technologií totiž využíváme i jiný způsob myšlení, nikoliv tak, že bychom měnili možnosti svých vlastních dispozic, ale zásadně měníme strategie jejich používání. Některé strategie myšlení jsou záměrné, jiné spíše vynucené: tak jako tak, formy našeho myšlení nabývají jiné podoby, a jiné podoby nabývá i způsob, jakým je lze sdělit. Zdá se, že nastává čas vrátit se ke sjednocování, a nikoliv vytvářet další formy dezintegrace.

II. vatikánský koncil zůstává nejdůležitější událostí života církve 20. století a v posledním půlstoletí zásadním způsobem nadále utváří život křesťanů žijících v církvi, i těch, kteří se s církví a jejím působením setkávají. Lidské dějiny jsou v pohledu víry dějinami spásy, a historické události se tak v teologické reflexi stávají okamžiky kontaktu s Božím tajemstvím v Kristu a jeho evangeliem. Tato společná kniha, která vzešla z plodného setkání při teologické konferenci na půdě Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, přináší čtverý pohled na význam II. Vaticana, jak jej vnímají současní světoví i domácí teologové. Nejprve je koncil zasazen do evropského kontextu, dále je představena jeho dobová recepce v československém prostředí. Třetí část přesouvá pozornost k podnětům II. vatikánského koncilu pro církev dnes a nabízí perspektivy pro pokračování koncilní reformy. Poslední oddíl se pak věnuje vztahu pokoncilní církve ke světu.

Kniha Tabity Landové podává ucelený přehled o podobě základních bohoslužebných forem Jednoty bratrské v Čechách a na Moravě od jejích počátků kolem roku 1457 až do bitvy na Bílé hoře r. 1620. Autorka mapuje historický vývoj bratrské liturgie a základní prameny pro její zkoumání. Načrtává její teologické předpoklady, podobu církevního roku a typické znaky bohoslužebných prostor starých bratří. Zabývá se otázkami, nakolik se bratrská liturgie proměňovala a zda lze její vývoj pokládat za kontinuální. Současně sleduje nejen její vymezování vůči liturgii církve římskokatolické, ale i jistou návaznost na předreformační tradici. Zaznamenává také pozdější vstřebávání vlivů českého a evropského protestantismu. Hlavní pozornost věnuje autorka období nejintenzivnější práce na liturgických formách pod vedením bratrského biskupa Lukáše Pražského v první třetině 16. století. Podrobně rozebírá bratrskou bohoslužbu slova a bohoslužbu při vysluhování sedmi svátostí: křtu, biřmování a potvrzení dětí (konfirmaci), večeři Páně, ordinaci, pokání, manželství a pomazání nemocných. Ve světle nových nálezů podrobně pojednává o vleklém sporu o užívání perikop mezi bratrskými teology. V příloze předkládá seznam perikop z nedávno objeveného Summovníku Jana Augusty a edici z větší části nepublikovaných bratrských agend a liturgických formulářů.

Martin Štefek ve své komparativní studii dává nahlédnout za fasádu zdánlivé jednoty vedení Komunistické strany Československa (KSČ) a Jednotné socialistické strany Německa (SED) po roce 1985. Na základě výzkumů archivních pramenů čtenářům odkrývá logiku fungování politického procesu v režimech sovětského typu a problematizuje vžitou představu o jejich strnulosti. Kontrast mezi československým a východoněmeckým případem autor demonstruje na odlišném způsobu reflexe sovětské perestrojky. Dokumentuje spory o koncepci specifické verze československé reformy a popisuje frakcionalismus a rozpad do té doby velmi stabilního předsednictva ÚV KSČ. V případě východoněmecké situace ozřejmuje důvody ostražitosti špiček SED vůči Gorbačovově politice a poukazuje na rozdíly ve způsobu zpracování reformních podnětů přicházejících ze Sovětského svazu. Relativizací konvenční představy o monolitických centrech moci kniha (znovu)otevírá diskusi o limitech aplikace konceptu totalitarismu.

Kniha přináší 100 přísloví ze subsaharské Afriky (ze svahilské jazykové oblasti střední a východní Afriky). Jednotlivá přísloví jsou uváděna v českém překladu i ve svahilském originále s krátkými výklady. Padesát vybraných přísloví je doplněno barevnými ilustracemi Davida Ledvinky. V doslovu seznamuje překladatel Pavel Mikeš čtenáře s historií svahilštiny a jejími základními rysy včetně výslovnosti.

Tradice pythagorejství poutala pozornost pro své názory a tabu již v 6. století př. n. l. Následovníci Pýthagory bývají považováni za zakladatele matematického uvažování či objevitele číselných poměrů hudebních harmonií, ale zároveň jsou označováni za členy náboženské sekty, kteří s matematikou neměli nic společného. Reprezentativní postavou raného pythagorejství 5. stol. př. n. l. je Filoláos z Krotónu. Z jeho knihy O přírodě se dochovaly zlomky obsahující nauky o základních principech světa, jejich harmonickém spojování a určování pomocí čísel. Dozvídáme se také o zvláštnostech astronomického systému, jenž není geocentrický ani heliocentrický, ale je spjat s biologickou Představou světa jako živé bytosti. Nedílnou součástí informací o raném pythagorejství jsou Aristotelovy referáty, které se s Filoláovými zlomky v mnohém shodují, obsahují však i důležité rozdíly, např. podivuhodný popis pythagorejského číselného symbolismu.

George Meredith: Esej o komedii a uplatnění komického ducha Alena Dvořáková: Studie k Meredithovu Eseji o komedii Smát se, či nesmát? To je otázka, již se viktoriánský romanopisec George Meredith snaží rozlousknout v dnes již klasickém Eseji o komedii z roku 1877, který je tu čtenáři poprvé představen v anotovaném českém překladu. Esej je zábavnou polemikou namířenou proti neživotným hodnotám viktoriánské společnosti, zejména proti důrazu na vážnost, na úzce definovaný společenský užitek, na ideál ženskosti spočívající v nerovnosti pohlaví. Coby jejich protiváhu obhajuje Meredith komično na divadle i ve společnosti: „existují témata a osoby, s nimiž je radno zacházet výhradně v komickém duchu.“ Doprovodná studie Aleny Dvořákové zasazuje Esej do kontextu anglické a západoevropské literatury o smíchu a komičnu a podrobně rozebírá Meredithův přístup ke komedii. Alena Dvořáková (nar. 1973 v Praze) je anglistka, literární kritička a překladatelka. Zabývá se zejména viktoriánskou literaturou, současnou anglofonní prózou a jejími překlady do češtiny. Je autorkou řady kritických a literárněvědných článků a recenzí, do češtiny přeložila román Cormaca McCarthyho Suttree (Argo, 2012). Vyučovala literaturu a filosofii na University of East Anglia v Norwichi, University College a Trinity College v Dublinu a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V současnosti je na volné noze.

Studie na téma vztahu člověka a prostředí, které obydluje, vychází z poznatků kulturologie a kulturní a sociální ekologie, ale směřuje spíše do oblasti environmentální filozofie a etiky. Je rozdělena do tří celků: první shrnuje a hodnotí dosavadní vývoj v oboru ekologické etiky (antropocentrické versus neantropocentrické koncepce) a ústí ve formulaci postoje nazvaného pokorný antropocentrismus; druhý pojednává o fenoménu takzvaného znovuzakouzlení světa na základě rozboru díla Maxe Webera a třetí nese název Přijetí závazku vůči životu a je syntézou učení Alberta Schweitzera a Hanse Jonase. Pokorný závazek vůči světu má být pro současnou západní společnost vodítkem k ekologicky odpovědnému uvažování o člověku jako faktoru proměn na tváři Země. Mgr. Zdenka Sokolíčková, Ph.D. M.A. (*1983 v Novém Městě na Moravě) vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a evropská kulturní studia na Rijksuniversiteit Groningen v Nizozemí a Univerzitě Palackého v Olomouci. Zajímá ji dynamika vztahu lidského světa a světa přírodního, především v souvislosti se změnami, jimiž dnes prochází západní kultura. V současné době pracuje jako odborná asistentka na katedře kulturních a náboženských studií na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové.

Kniha navazuje na sérii publikačních výstupů úspěšného projektu "Konference mladých slavistů", řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 31 dílčích studií tohoto svazku je rozděleno do pěti tematických kapitol (Národně emancipační a státoprávní ideje u slovanských etnik, Náboženská mozaika slovanského areálu, Slovanské literatury ve vzájemných reflexích a konfrontacích, Proces osvojování slovanských jazyků, Vzájemné vlivy slovanských jazyků ze synchronního a diachronního pohledu). Zástupci mladé badatelské generace z dvanácti zemí (Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Česká republika, Estonsko, Chorvatsko, Maďarsko, Makedonie, Malta, Německo, Polsko, Slovensko, Ukrajina) zde v různých sférách (jazyk, literatura, národní vědomí, náboženství) kriticky zkoumají vzájemné vztahy a vlivy mezi slovanskými i neslovanskými prostředími areálu jihovýchodní, střední a východní Evropy.

Kniha představuje tři pozoruhodné byzantské literární experimenty vzniklé v 9. a 12. století: Verše o Adamovi Ignatia Diakona, Kočkomyší válku Th eodóra Prodroma a Dramation Michaéla Haplúcheira. Označení "kvazidramata" sice literární formou odkazuje k dramatu, nicméně díla pravděpodobně nebyla určena ke scénickému provedení - potřeba divadla se v Byzanci nasycuje spíše nepřímo v různých projevech teatrality. Uvedená díla navazují výrazovými prostředky na antickou tragédii, ale zasazují ji do nového kontextu, ať již je to kontext křesťanský a vzniká tak biblické drama, nebo je tragédie parodována, či je dokonce využito komediálních postupů aristofanského rázu k dobově aktuální diskusi o společenském postavení intelektuála. Vynikají dramatickými a potenciálně i divadelními kvalitami a svědčí o vzdělání, nadání, vynalézavosti i smyslu pro humor svých autorů, o vlastnostech tolikrát byzantským učencům upíraných.

Je možným stretom pravdy o bytí a jazyku práve bod mlčania? Ak áno, tak potom pozvanie k tematizácii mlčania je oprávneným počinom autora tejto publikácie. Titulný triptych Mlčanie, bytie, jazyk je myšlienkovým svetom, ktorý sa pýta na spojitosť bytia a jazyka. Táto otázka je v prvom rade kladená filozofovi bytia, Heideggerovi a filozofovi jazyka, Wittgensteinovi, ako dvom emblematickým postavám súčasného západného myslenia. Autor hľadá pravdu bodu stretu, ktorým je skúmaný pojem mlčanie. Mlčanie ako hranica bytostno-jazykovej pravdy. Takto napr. Kantom nastavené hranice metafyzickej poznateľnosti sveta, alebo Derridom dekonštruktívne skúmané hranice západnej metafyziky, či aj Quineová problematika ontologickej relativity sú volané, nie nepodobne ako iné jazykovo-bytostné poriadky, pred súd pravdy o ich opodstatniteľnosti. V znení Parmenidovej tézy "Byť a myslieť je to isté" sa miesto tejto pravdy situuje k bodu stretu ontologickosti - bytia a jazykovosti - myslenia. Možno azda mĺkvo prepočuť túto naliehavosť?

Slovník raněkřesťanské literatury Východu prof. Marka Starowieyského představuje světový unikát. V jednom svazku čtenář nalezne podrobná hesla o význačných autorech a dílech křesťanského Východu prvního tisíciletí, a to z oblasti arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské literatury. Všechna slovníková hesla byla přehlédnuta a upravena českými odborníky na dané oblasti a jednotlivá hesla navíc obsahují nejnovější relevantní odbornou literaturu. Knihu doplňují chronologické tabulky, seznamy patriarchů a katholiků východních církví a výkladový rejstřík toponym.