Pavel Mervart strana 24 z 40

Martin Štefek ve své komparativní studii dává nahlédnout za fasádu zdánlivé jednoty vedení Komunistické strany Československa (KSČ) a Jednotné socialistické strany Německa (SED) po roce 1985. Na základě výzkumů archivních pramenů čtenářům odkrývá logiku fungování politického procesu v režimech sovětského typu a problematizuje vžitou představu o jejich strnulosti. Kontrast mezi československým a východoněmeckým případem autor demonstruje na odlišném způsobu reflexe sovětské perestrojky. Dokumentuje spory o koncepci specifické verze československé reformy a popisuje frakcionalismus a rozpad do té doby velmi stabilního předsednictva ÚV KSČ. V případě východoněmecké situace ozřejmuje důvody ostražitosti špiček SED vůči Gorbačovově politice a poukazuje na rozdíly ve způsobu zpracování reformních podnětů přicházejících ze Sovětského svazu. Relativizací konvenční představy o monolitických centrech moci kniha (znovu)otevírá diskusi o limitech aplikace konceptu totalitarismu.

Pod jménem básníka Hésioda tradice uchovala zejména dvě rozsáhlé epické skladby: Theogonii neboli Zrození bohů a Práci a dny. Jeho tvorba dnes bývá datována na závěr 8. století před naším letopočtem a spolu s Homérovou Íliadou a Odysseiou tak tvoří nejstarší literární kořeny evropského myšlení. Předkládaná kniha má za cíl předvést, že Hésiodos je nejen básník, ale též svébytný myslitel, vůbec první, který se ve své Theogonii pokusil vypracovat systematickou a ucelenou kosmologii, a který tak stojí na samém počátku evropské filosofie a vědy. K jeho dílu přistupuje z filosofických, nikoli filologických pozic a usiluje o systematickou rekonstrukci jednotného hésiodovského univerza v širším kontextu řeckého archaického myšlení a také s ohledem na jeho budoucí organický vývoj, zejména u takzvaných prvních filosofů. Vždyť pozdější myšlení z Hésioda přirozeně vycházelo jako z jednoho ze svých nejstarších zdrojů a Hésiodos a Homér byli uváděni (tradičně právě v tomto pořadí) jako „učitelé Hellady“. Návazná tradice svébytným způsobem rozvíjela a samozřejmě také přeznačovala možnosti, které Hésiodovo staré podání o povaze světa a místě člověka v něm otevřelo. Hlubší obeznámenost s tímto básníkem by tak měla patřit k základní výbavě každého, kdo se chce vážně zabývat předsokratovskými mysliteli, ale samozřejmostí by měla být i pro badatele, kteří studují takové filosofické „klasiky“, jako je Platón nebo Aristotelés.

Anaximenés z Mílétu je poslední z trojice myslitelů, kteří pocházeli z téhož iónského města a podle tradice stáli na samém prahu filosofie. Ačkoli se Anaximenem završuje mílétské vnímání světa, nalézá se poněkud ve stínu Thaléta a Anaximandra. Právě jemu však Theofrastos věnoval samostatný spis. Podle Aristotela měl za počátek všeho pokládat vzduch. Byla to ale především konkrétní formulace vzniku, zániku a změn v přírodě na pozadí zřeďování a zhušťování vzduchu, která se pro něho stala příznačnou. Předložená monografie přináší překlad hlavní části dochovaných textových pramenů k Anaximenovu myšlení a provází jeho klíčovými tématy. Ukazuje, že vzduch nebyl pouze prostředím všech proměn, ale zejména výrazem intimních rysů života, které byly spatřovány v paralelách vzduchu, dechu a duše. V rámci kosmologie pak poukazuje na její úzké propojení s meteorologickými jevy. Všímá si přitom, že významné prvky Anaximenovy koncepce nalézáme dále zvláště u Anaxagory a Diogena z Apollónie. Načrtává tak skicu archaického iónského myšlení, v němž bezmezný vzduch představoval pravé božství, z něhož vznikají „bohové a božské věci“.

Předkládaná publikace nabízí ucelený transdisciplinární pohled na empatii jako na sociální i individuálně psychologický fenomén. Kromě komplexního přehledu definic, vycházejícího zejména z koncepce jednoho z nejvýznamnějších moderních psychologů C. R. Rogerse, autoři v textu formulují také odpovědi na následující otázky: Jaké dopady může mít nedostatek empatie v dětství na další vývoj jedince? Jaké benefity přináší rozvoj empatie v oblasti životní spokojenosti, zájmu o druhé či porozumění jejich duševnímu stavu? Existuje souvislost mezi empatií a prosociálním či altruistickým jednáním? Co nového se díky vpádu exaktnosti a nejnovějších výzkumných technologií dozvídáme o empatii, resp. o její evoluci, dědičnosti či citlivosti na sociální vlivy? Co můžeme očekávat od budoucího výzkumu empatie? Autoři konfrontují Rogersovo pojetí empatie s nejnovějšími poznatky, především z oblasti neurověd a experimentální psychologie, přičemž sledují implikace jak v oblasti psychoterapie, tak v kontextu společenské praxe, etiky či spirituality. Hledají také souvislosti mezi deficity empatie a poruchami osobnosti, poruchami autistického spektra, poruchou pozornosti či hyperaktivitou. Autoři této studie jsou přesvědčeni o tom, že na rozvoj empatie bychom neměli rezignovat ani ho ponechat pouze na naší intuici či tzv. zdravém rozumu?, a to zejména v oblasti osobních vztahů, výchovy, vzdělávání či zdravotní péče. V textu proto věnují prostor také některým metodám, které empatii účinně rozvíjejí.

Nová kniha z pera otce biskupa Ladislava Hučka chce seznámit čtenáře s bohatstvím myšlení významných ruských autorů 19. a první poloviny 20. století: Vladimír Solovjev, Pavel Alexandrovič Florenskij, Sergej Nikolajevič Bulgakov a Nikolaj Alexandrovič Berďajev. Tito autoři ve svých dílech reagují na hlubokou obnovu víry ruských křesťanů té doby a snaží se k tomuto fenoménu podat náležité odpovědi. Jde rovněž o epochu kulturních a hospodářských styků mezi Východem a Západem. Z pestré škály bohatství myšlenek těchto osobností autor vybral část týkající se kosmologického aspektu a jeho vlivu na víru jednotlivců. Kosmologická analýza pak poukazuje na to, že Západ je převážně antropokristocentrický, vyjadřuje svůj vztah k Nejsvětější Trojici prostřednictvím Krista a obecně platných zákonů, ale i konkrétních lidských práv, kdežto Východ je spíše kosmocentrický, tedy jednotlivec je chápán víc v službě celku, staví či hledá svůj osobní vztah ke Kristu vycházeje od jednoty Nejsvětější Trojice. Autor tyto vztahy považuje za komplementární, a tedy za oblast, kterou je třeba pro dobro jednoty církve co nejvíc rozvíjet a prohlubovat. Kniha navazuje na předchozí publikaci Protiklad a jeho smiřování. Vliv kosmologických představ některých ruských myslitelů 19. a 20. Století na jejich světonázor (2016).

Ačkoliv se myrmekologie nauka o mravencích ustavila až v 19. století, objevují se mravenci v textech významných přírodovědců a filosofů už od antiky. Jejich obraz se samozřejmě v průběhu dějin měnil, avšak zatím neexistovala ucelená studie, která by zmapovala snahy o pochopení mravenčích societ od nejstarších zmínek v předvědeckých spisech až po současné profesionální práce. A právě tuto mezeru by autor rád alespoň zčásti zaplnil. Ve svém zkoumání se zaměřuje na zmapování různých obrazů mravenců v jednotlivých údobích evropské vědy, snaží se ukázat, jaká témata se v psaní o mravencích a potažmo obecně o společenském hmyzu vyskytovala, co zrovna badatele fascinovalo a co je naopak nezajímalo. Na pozadí obecného vývoje vědy chce ukázat, jak se proměňoval jeden vědecký objekt v tomto případě mravenec. Současně s tím se mu však také odhaluje, jak různé podoby mravence odrážejí různé podoby obrazu člověka, neboť v dějinách myrmekologie vidíme, že její vývoj nápadně blízce odráží i proměny filosofické a sociální. Pohled na dějiny tohoto oboru nám tak odhaluje i něco více než jen historii, totiž že obraz zvířete a obraz člověka jsou spojené nádoby. Otázky po přirozenosti člověka a jeho místě ve světě se vždy nějakým způsobem musejí vyrovnat s přirozeností ostatních živočichů, s jejich místem ve světě a vztahem k člověku.

Za svůj pozoruhodný rozvoj vděčí západní středověká a renesanční vzdělanost v mnoha aspektech vzdělancům a kulturnímu prostředí Druhého Říma, tedy Byzance. Předkládaná monografie se zaměřuje na kontext vzniku a obnovy řeckých studií v italském humanismu, především pak na přenos obsahu a modelů obsažených v rukopisné tradici a knižní kultuře. Do tohoto procesu se zapojili jak překladatelé, filosofové, gramatikové, pedagogové a jejich studenti, tak cestovatelé, sběratelé, nákupčí rukopisů, kopisté, diplomaté, církevní hodnostáři, mecenáši, editoři a vydavatelé. Kniha se detailně zabývá také procesem translatio studii, jenž proběhl v přelomových letech 13601534 a bez nějž si dnes dějiny evropského písemnictví, umění i vědy této epochy nelze představit.

Pomníky, pamětní desky a kenotafy umístěné v našich obcích vyjadřují pietní vzpomínku na ty, kteří se do svých rodných domovů nevrátili a položili své životy ve Velké válce 19141918. Každé jméno na pomníku, pamětní desce a v kronikářském záznamu nese lidský příběh, připomíná bolest nad ztrátou života, je vzpomínkou na zemřelého, který měl své místo v rodině, obci, společnosti, ale nebylo mu dáno naplnit svůj životní osud. Padl, zemřel zachovejme v paměti jeho jméno. Cílem autorů této knihy bylo nalézt, zdokumentovat a popsat podobu, stav i historii vzniku všech pomníků a pamětních desek připomínajících první světovou válku na území současného okresu Náchod. Příprava knihy začala hledáním a shromažďování materiálů spolu se získáváním fotodokumentace jednotlivých pomníků, průzkumem obecních, školních, farních, spolkových i soukromých pamětních knih a kronik, dohledáváním archivních dokumentů. Stranou zájmu nezůstal ani život obyvatel v době vypuknutí války, ve válečných letech, a narůstající tragika celého válečného období. Vojenské stránce se věnují kapitoly popisující působení Východočechů v rakousko-uherské armádě, zejména v pěším pluku č. 18, a v československých legiích. Pro úplnost jsou připomenuti také tvůrci pomníků, podán rozbor pomníků z hlediska typologického a uměleckého.

Archivní fond Velkostatek Polná-Přibyslav a Pohled, který je uložen v Moravském zemském archivu v Brně, v sobě mimo jiné ukrývá jednu úřední knihu hodnou zvýšené pozornosti. Tato kniha je smíšeného charakteru, neboť obsahuje opisy různých písemností šlechtického rodu Zejdliců ze Šenfeldu datovaných do let 15971618 a nejstarší (známý) dochovaný urbář polensko-přibyslavského panství z roku 1636. Předkládaná publikace přináší diplomaticko-paleografický rozbor pramene a jeho kritickou edici, ukazuje též možnosti jeho využití, přičemž hlavní pozornost věnuje urbáři. Je zdetak zahrnuto i pojednání o studiu urbářů v českých zemích (včetně nastínění významu urbářů pro výzkum dějin venkova) a představení dalších pramenů vhodných pro komparaci s předmětným polensko-přibyslavským urbářem. Nechybí ani kapitoly pojednávající o polensko-přibyslavském panství, vrchnostenské správě a organizaci hospodářství na panství v první polovině 17. století. Pro větší přehlednost jsou opisy písemností zpracovány také v tabulce formou stručných regestů a zahrnuta je i schematická mapa panství zachycující lokality z urbáře.

Kniha prináša šesť kapitol, ktoré vychádzajú z fenomenológie Edmunda Husserla a filozofickej antropológie Helmutha Plessnera. Ako sa človek vyjadruje vo výraze? Ako vidíme veci, na ktoré sa pozeráme? Akú rolu má človek v súkromnom a vo verejnom priestore? Aký je význam práce a odpočinku v ľudskom živote? Filozofické uvažovanie sa v knihe prelína s príkladmi z literatúry, výtvarného umenia, architektúry, rôznych podôb hry. To všetko ponúka nový priestor na reflexiu skúsenosti, telesnosti, expresivity i vzťahov medzi ľuďmi. Vzájomné dopĺňanie filozofie a umenia tak prináša prekvapivé odpovede.

Básnická sbírka Domů zrcadlí tvůrčí život svého autora, který říká: Poesie je princip všeho umění, je sukem ve dřevě toho stálezeleného stromu. V literatuře, v hudbě, ve výtvarném umění, v divadle, které může být syntézou toho všeho uskutečňuje se báseň. Pokud je to umění, pokud jen neexhibuje, pokud se na životě jen nepřiživuje a nesprosťačí, pokud život naplňuje a dává mu rozkvést. Někdy se zdá, že poesii snad nikdo nerozumí, že je to nějaký cizí, nepochopitelný jazyk, ale ono je to naopak, poesii nezajímá barbarství a ubohost, ona vzniká a žije, ať děláme, co děláme, ona je základ všeho umění a všeho lidského života, radosti a lásky.

Tématem publikace jsou intronizace uvedení do úřadu královéhradeckých biskupů v druhé polovině 17. století a ve století osmnáctém. Autoři se zabývají tím, jakými proměnami slavnosti intronizace procházely a jak tyto proměny souvisely se změnou celkové náboženské situace. Cílem bylo též naznačit, jak se vyvíjely vztahy města k biskupství: zjevné to bylo zejména podle míry zapojení města do slavností. Církevní slavnosti na přelomu baroka a osvícenství doznávaly značných proměn, respektive byly v druhé polovině 18. století redukovány na minimum. Proměňoval se též vztah biskupů k papeži, římské kurii i panovníkům velmi závisel i na příklonu jednotlivých biskupů k idejím osvícenství a josefinismu. Publikace se věnuje rovněž tomu, zda a jak se tyto změny projevily na intronizacích biskupů v Hradci Králové.

Vše, co se nám dochovalo od tří mílétských myslitelů (Thaléta, Anaximandra a Anaximena), jsou pouhá nepřímá svědectví, která pocházejí především ze dvou zdrojů: od Aristotela a jeho žáka Theofrasta. Kvůli nedostatku jiných zpráv jsou dochované informace většinou považovány za věrohodné. Pavel Hobza je naproti tomu přesvědčen, že jsou často značně zkreslené a že míru jejich zkreslení lze posoudit na základě důkladné analýzy aristotelské filosofie. Při interpretaci mílétského myšlení si podle Hobzy musíme vždy klást otázku, zda údajná mílétská terminologie není ve skutečnosti spíš aristotelskou interpretací. Oproti jiným studiím o Míléťanech tkví hlavní přednost Hobzovy knihy v tom, že se nejprve důkladně vyrovnává s Aristotelovou filosofií a teprve následně přistupuje ke zkoumání dochovaných informací o Míléťanech. Potvrzuje se, že hledání pralátky (jež se dříve považovalo za hlavní rys mílétského myšlení) je pouze aristotelskou konstrukcí. Navíc se ukazuje, a že Anaximandros neznal pojem Neomezena (to apeiron) a Anaximenův pojem aér neoznačoval primárně průhledný atmosférický vzduch, ale spíš vlhkou mlhu, z níž vznikl svět. Za hlavní filosofický přínos Míléťanů tak Hobza považuje především vytvoření obdivuhodných kosmogonicko-kosmologických modelů, jež poprvé v dějinách umožnily vysvětlit fungování světa přirozeným způsobem, tj. bez zásahů bohů.

Kniha si klade za cíl seznámit čtenáře s cestami, po kterých se protestantská teologie druhé poloviny minulého století přibližovala k tématu křesťanského Východu. Autor tak činí na příkladech pětice vybraných teologů luterské i reformované tradice, kterými jsou Edmund Schlink (19031984), Jaroslav Pelikan (19232006), Thomas F. Torrance (19132007), TuomoMannermaa (19372015) a JürgenMoltmann Předmětem zájmu je postihnout schopnost těchto autorů vnímat charakteristické rysy východní teologie nikoliv jako něco cizorodého, nýbrž jako ryzí projevy Tradice nerozdělené církve, jak ji ztělesňuje křesťanský Východ. Hledání kontinuity křesťanské Tradice a objevování komplementarity různých způsobů teologického myšlení se stávají prostředkem, kterým protestantští teologové obohacují vlastní konfesní východiska a podněcují k aktualizaci reformační výzvy k obnově jedné Kristovy církve. Úmyslem autora je poskytnout impulz směrem k neočekávaným syntézám protestantské a východní teologie, a přispět tím k nacházení duchovní jednoty mezi křesťanským Východem a Západem.