Pavel Mervart strana 40 z 40

Heideggerův pokus o metafyziku života Kniha seznamuje s málo známou, avšak o to pozoruhodnější fází myšlení Martina Heideggera bezprostředně po vydání jeho knihy Bytí a čas, kterou se mu nepodařilo dokončit zejména z věcných důvodů. Proto se pokusil vykročit novým směrem k tematizaci lidské existence na základě vyšetření tzv. antropologické diference mezi člověkem a zvířetem, jak to prováděla soudobá módní filosofická antropologie, proti které se Heidegger snažil vymezit, byv k ní neprávem řazen již svým učitelem Edmundem Husserlem. Tomu věnoval velkou část semestrální přednášky nazvané Základní pojmy metafyziky: svět – konečnost – osamělost ze zimního semestru 1929/30, ve které usiloval o ryze filosofické promyšlení podstaty života: považoval život za způsob bytí zvířete a rostliny – v protikladu k existenci, která právě označuje způsob bytí člověka. Tyto různé způsoby bytí se odlišují zejména v tom, jak je v nich daný svět označující celek zřejmosti jsoucna jakožto jsoucího. Zatímco člověk existuje světa-tvorně, zvíře žije tak, že je ochuzeno o svět. Třetím typem je pak ještě kámen, který je o svět naprosto připraven. Ačkoli samotný Heidegger považoval tuto fázi svého myšlení za svého druhu slepou uličku, je opravdu hodné pozornosti a ocenění, že dokázal originálním způsobem vymyslet a předložit metafyzický pojem života. Byť neuspěl, přesto slouží jako velká myšlenková inspirace a vposled i jako chvála filosofie.

Vědomí je klíčovou záhadou moderní vědy. Dosud ale neexistuje jeho jednoznačná definice. Kniha se zabývá otázkou vědomí z mnoha různých pohledů ve formě esejů: od textů filosofických, křesťanských, buddhistických a spiritualistických přes eseje z oblasti biologie, psychiatrie, neurologie, genetiky či neurochirurgie až po názory fyziků, kybernetiků, robotiků a odborníků na umělou inteligenci. Jednotícím prvkem všech těchto pohledů se zdá být jak nezbytnost přítomnosti tzv. vnitřního pozorovatele, který pozoruje, hodnotí a prožívá vlastní činnost jedince, tak i schopnost jedince vědomě si stanovovat cíle a „vnitřní nutkání“ směřovat k těmto cílům. Tyto schopnosti však nejsou a nemohou být vlastní počítačům dnešní von Neumannovy architektury ani neživým systémům obecně. Proto umělé vědomí strojů (zatím) nelze realizovat a musíme se spokojit pouze s jeho více či méně věrnou počítačovou simulací v podobě náhražky, tedy strojového vědomí. Bez umělého vědomí nemůže nikdy nastat obávaná vzpoura strojů proti člověku, takzvaná Kurzweilova singularita. Výzkum vědomí pomáhá postupně posouvat hranice výzkumu i v oblasti obecné umělé inteligence (AGI).

Básnická sbírka Petra Krále

Páni z Pernštejna patřili mezi nejstarší písemně doložené šlechtické rody na Moravě i v Čechách. Největšího mocenského vlivu však dosáhli s příchodem raného novověku, kdy si vydobyli významnou pozici u panovnických dvorů Jagellonců, Matyáše Korvína a Habsburků a zařadili se mezi elitu evropské šlechty. Tento proces byl doprovázen celou řadou průvodních jevů. Můžeme jej pozorovat na pernštejnské sňatkové politice, na kariéře, která Pernštejny a jejich ženy nezřídka odváděla daleko od rodinných statků, či na jejich schopnostech vnímat vnitřní problémy zemí Koruny české v kontextu mnohem širšího evropského dění. Zcela průkazně se pak projevil na každodennosti a charakteru domácnosti Vratislava z Pernštejna a jeho španělské choti Marie Manrique de Lara. Právě jim a jejich potomkům je proto věnována většina kapitol této knihy. V ní jsou dějiny českomoravského rodu erbu zubří hlavy mnohostranně uvedeny do souvislosti s proměnami Evropy 15.–17. století. V hledáčku autorů se tak ocitly nejen osudy Pernštejnů, nýbrž též obecnější otázka propojení českých a evropských dějin v době renesance a počínajícího baroka.