Pavel Mervart strana 40 z 46

Publikace Mexiko - 200 let nezávislosti mapuje novodobou historii země v tematických blocích zaměřených na dějiny a náboženství, aktuální dění, jazyk a literaturu, kulturu a umění. Každý oddíl obsahuje přehledovou studii k dané problematice a několik dílčích článků věnujících se jednotlivým aspektům tématu. Autoři příspěvků se rekrutují převážně z řad nastupující vědecké generace; většina z nich měla možnost v Mexiku dlouhodobě pobývat, studovat a věnovat se výzkumu, což jim umožňuje nový, neotřelý pohled na mnohá témata. Rozhovory s kapacitami oboru na úvod každého bloku se nicméně publikace hlásí i k práci starších badatelů a jejich nepopiratelným zásluhám o rozvoj iberoamerikanistiky u nás. Kniha je primárně zamýšlena jako publikace studentů pro studenty a má ambice stát se základním studijním materiálem, svým tematickým záběrem však nepochybně osloví i širší veřejnost se zájmem o tuto latinskoamerickou zemi.

Spis O Pasše (Peri Pascha), který napsal Melitón ze Sard kolem r. 170 po Kr., představuje jeden z nejdůležitějších textů raného křesťanství. Pochází z okruhu maloasijských kvartodecimánů, kteří slavili křesťanskou Paschu na památku smrti Krista - pravého Beránka v časové shodě s židovským svátkem Pesach. Autor v jedinečné ukázce dobové rétoriky zformuloval typologický výklad starozákonního Exodu jako předobrazu novozákonních událostí spásy skrze Kristovu smrt a vzkříšení. Spis O Pasše představuje starobylý liturgický text, nebo lépe liturgickou homilii a křesťanskou verzi židovské hagady, který reinterpretuje starší židovské a křesťanské tradice a osvětluje dosud neznámé stránky duchovního života prvních křesťanských obcí. Záměrem předkládané práce není pouze zpřístupnit nový překlad spisu O Pasše, nýbrž také zohlednit současnou odbornou diskusi nad dílem Melitóna ze Sard, a tím podnítit hlubší studium tohoto významného raněkřesťanského díla.

Pierre Hadot (1922-2010), Michel Foucault (1926-1984) a Jan Patočka (1907-1977) jsou tři bezesporu velmi rozdílní filosofové, jejichž myšlenkové cesty se však v druhé polovině 20. století dosti nečekaně a někdy i k jejich vlastnímu překvapení setkaly. Jejich koncepce duchovních cvičení, péče o sebe a péče o duši jsou tři způsoby, jak lze uchopit vnitřní proměnu sebe sama. Ta nabývá někdy až existenciální podoby a byla tradičním tématem především antické filosofie, ovšem neomezuje se pouze na ni. Stejně tak - byť někdy paradoxně díky své nepřítomnosti - mají zmíněné koncepce co říci i k středověkému, novověkému a současnému pochopení sebe sama. Zároveň však otevírají cestu k dalším možným úvahám na pomezí různých filosofií a obrazů světa. Vojtěch Hladký (nar. 1978), filosof a helenista. Působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Věnuje se především řeckému, renesančnímu a občas také současnému myšlení.

Populárně-vědecká kniha Syn člověka je poutavým vyprávěním o životě Ježíše Krista. Čtenář se dozví nejen důležitá fakta o zakladateli křesťanství, ale vstoupí i do moderní kritické diskuse o biblických dějinách a původu evangelií. Autor Alexandr Meň (1935-1990), pravoslavný kněz, patří mezi nejvýznamnější osobnosti ruského náboženského života druhé poloviny 20. století. Syn člověka je jeho první knihou, která vyšla poprvé pod pseudonymem v Bruselu v roce 1968. Od té doby se dočkala řady dalších vydání a překladů. Český překlad vychází k dvacátému výročí tragické smrti autora.

Anaximandros z Mílétu je autorem jednoho z prvních řeckých spisů s tématem přírody. Stojí tak u zrodu iónského "zkoumání přírody" a zároveň na samém počátku filosofie. Ačkoli se z jeho spisu dodnes zachovala patrně pouze některá slova, zlomek DK 12 B 1 je považován za první filosofický text. Ve svém spise vyložil vznik světa a popsal univerzum, které postrádá nebeskou klenbu. Společně s výkladem nebeských těles vylíčil meteorologické jevy a odvodil vznik života a člověka. V obecném povědomí je ovšem nejvíce znám údajným tvrzením, že počátkem všeho je to apeiron, "bezmezno". Studie přináší překlad hlavní části Anaximandrovy textové pozůstalosti a provází tématy spojenými s jeho myšlením a působením. Předkládá interpretace termínu to apeiron ve smyslu "bezmezné přirozenosti" na pozadí myšlení protikladů a zlomku DK 12 B 1 vyjadřujícího cykly řádu světa. Zároveň ukazuje charakter iónského myšlení s východisky v oblastech astronomie a meteorologie za uplatnění geometrie a v souladu s řečí náboženství.

Sbírka básní

Společným záměrem dvousvazkové publikace "Krize a kairos" je reflektovat aktuální a mnohorozměrné téma krize z hlediska křesťanského myšlení. První svazek publikace přistupuje k danému tématu v širší teologické perspektivě. Jeho úkolem je tázat se po tom, jaký význam nabývá krize ve světle Božího zjevení přítomného v Písmu svatém, v nauce církevních otců, v církevních tradicích a v magisteriu. V perspektivách různých oborů, jako je biblická teologie, patristika, systematická či pastorální teologie nebo církevní dějiny chce poukázat zejména na to, že krize může být mnohdy chápána i jako kairos a čas milosti. Jednotícím prvkem druhého svazku publikace "Krize a kairos" je snaha křesťansky reflektovat téma krize v jeho konkrétních podobách. Náplň svazku je zároveň určena snahou o interdisciplinární přístup, proto je téma krize sledováno v perspektivě různých, zejména humanitních věd. Jednotlivé kapitoly přistupují k tématu např. z hlediska historie, ekonomie, etiky, psychologie či náboženských nauk. Jejich cílem není popsat všechny zásadní a důležité krize současného světa. Mají spíše poukázat na to, že palčivé problémy a otázky týkající se jednotlivých součástí lidského života či kultury nemusí zůstat bezvýchodné, ale mohou se stát novou výzvou a časem příhodným pro potřebné změny. Mohou být tudíž uchopeny i jako kairos. Autorský kolektiv tvoří: Jarmila Bednaříková, David Bouma, Prokop Brož, Vojtěch Brož, Jan Hojda, Vladimír Juhás, Jan Hojda, Veronika Kuříková, Aleš Opatrný, Jiří Pavlík, Tomáš Petráček, Ctirad V. Pospíšil, Karel Sládek, Petr Štica, Jakub Trojan, Monika Ulrichová, David Vopřada

Jaké podobnosti lze odhalit srovnáním vlastností řeči a vlastností živé bytosti? Existují styčné body - a jestliže ano, najdeme společný jazyk, kterým by se dalo mluvit jak o živém, tak o řeči? Obohatí studium řeči naše chápání živého, pronikneme do tajemství řeči od vlastností živých bytostí? To jsou otázky, které se z různých úhlů pokouší nasvítit tento soubor textů z pera (či vlastně z počítače) biologů, filosofů a lingvistů, věnovaný izomorfiím mezi životem a jazykem. Ozřejmují se různé stránky jazyka a živých bytostí a jejich evoluce, a také historický vývoj poznání v tomto směru.

Přestože si ukrajinská literatura definitivně vydobyla své právo na existenci jako plnohodnotná národní literatura již před více než sto padesáti lety, stále zůstává za hranicemi Ukrajiny literaturou málo známou. Vzhledem k jazyku, jímž je psána - tedy ukrajinštině - je odsuzena k podobnému osudu jako literatury "malých národů". Ačkoli byl z ukrajinské literatury přeložen do češtiny reprezentativní vzorek literárních děl, počínaje klasiky a konče současnými autory, obecné povědomí o ní je stále velmi slabé. Překládaná publikace si klade za cíl přispět k větší informovanosti o ukrajinské literatuře tím, že se pokusí čtenáři představit ukrajinskou literární krajinu posledních desetiletí, a zvláště pak díla vybraných autorů tzv. "stanislavského fenoménu" (Jurij Andruchovyč, Jurij Izdryk, Taras Prochasko).

Přítomnost ruské diaspory v České republice vyvolává mnohé emoce. V souvislosti s nedávnou historickou zkušeností s nerovným soužitím těchto národů je majoritní společností ruská minorita vnímána rozporuplně. Předkládaná monografie představuje ruské migranty na základě jejich výpovědí o zdejším životě. Dotýká se jejich sociálního postavení, politických preferencí a religiózních postojů, které vykazují vysokou různorodost. Partikulárním zájmem výzkumu bylo jejich pravoslaví a náboženská praxe. V publikaci není opomenut ani přínos ruské emigrace v období prvorepublikového Československa.

Kniha je líčením příběhu fenomenologických diferencí týkajících se povahy jevů. A to, jak již název naznačuje, především v rámci nové francouzské fenomenologie. Autor detailně analyzuje fenomenologické koncepce Maurice Merleau-Pontyho, Michela Henryho, Emmanuela Lévinase, Marca Richira a Jean-Luca Mariona. Doplňkem knihy je, již dříve vydaná, antologie textů současné francouzské fenomenologie "Co je fenomén?" (Pavel Mervart, 2010).

Kniha je cenným příspěvkem k hlubšímu poznání sociálních, kulturních a intelektuálních dějin Hradce Králové. Důraz na téma osobních vzpomínek a memoárů zároveň odpovídá na podněty v současnosti intenzivně rozvíjeného oboru studia paměti, zejména jejího sociálně-kulturního významu pro vytváření osobních a kolektivních identit. Práce nabízí pozoruhodnou aplikaci rodové (genderové) perspektivy na analýzu memoárové literatury. Pomocí toho specifického pohledu se autorům daří zpochybňovat mýtus - dnes již bezpečně zakořeněný v rozvíjející se české feministické historiografii - o téměř bezkonfliktním a mírumilovném vztahu mezi mužským a ženským principem v procesu vytváření a stvrzování naší národní identity.

Jak již název napovídá, věnuje se publikace Gorazda J. Vopatrného významnému a zajímavému tématu křesťanství u Keltů v raném středověku. Pojednání o autentickém duchovním životě v keltském prostředí začíná líčením života a působení starých druidů. Dále se čtenář seznamuje se dvěma významnými keltskými světci - sv. Patrikem a sv. Columbou. V následujících kapitolách autor ukazuje, jak se díky působení řady duchovních začalo od 6. století keltské křesťanství postupně rozšiřovat v oblasti severního Atlantiku a na evropském kontinentě. Nechybí ani rozbor bohoslužebného života keltských křesťanů a keltského křesťanského umění. Závěr knihy je věnován specifické intelektuální kultuře keltského křesťanství.

Náboženství je důležitým a trvalým fenoménem, jímž se zabývala řada významných osobností české vědy. Tato práce sleduje nejen jejich badatelský přínos v této oblasti, ale také ideologické (světonázorové) pozadí, které je ovlivňovalo. Kniha představuje první systematickou národní "archeologii" vědeckého studia náboženství, poodkrývá jeho podmíněnost osobním přesvědčením a také realitu vědeckého života, jenž často podléhal politickým a celospolečenským zájmům.

Sbírka básní

Publikace Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře přináší mnoho nových poznatků zejména z oblasti autorovy inspirace francouzskou literaturou, ale také z jeho života. Široké téma jsme zúžili na několik okruhů, a to na Zeyerovy cesty do Francie, kontakty s tamějšími umělci, četbu francouzské literatury a francouzské genetické prameny jeho děl. V první kapitole se soustředíme na Zeyerův pobyt v Paříži v roce 1889-1890 s cestami do Bretaně a Pikardie. Vycházíme přitom z jeho korespondence a z literatury o Zdence Braunerové, která Zeyerovi většinu pařížských kontaktů zprostředkovala. Dále se věnujeme francouzským inspiračním zdrojům Zeyerova díla. Podstatná je pro nás otázka, jaký typ a jaká míra ovlivnění francouzskými prameny se v jeho dílech projevuje. Druhá kapitola, periodizovaná na tři období, přináší široký přehled Zeyerových textů ovlivněných francouzskou literaturou. Ve třetí kapitole zkoumáme více do hloubky a podrobně analyzujeme tři díla (Román o věrném přátelství Amise a Amila, Kristina zázračná a Zahrada mariánská). Ukazujeme zde rovněž, jak Zeyer postupně přechází od parnasismu k secesi různého typu. Tento vývoj potvrzují také paralely s francouzským a okrajově též německým a anglickým výtvarným uměním a hudbou.