Pavel Mervart strana 33 z 39

Sbírka básní „Sbírka Orbis pictus se skládá z dosti těžko pospojovatelných citátů z různých moudrých a pečlivě doložených knih, aniž by ale za výběrem citátů stály roky vědecké práce a rešeršování, jak jsme si zpravidla u výpisů citované literatury zvyklí představovat. Právě naopak. Nejde ale jen o čisté gesto nahodilosti, jde o ironicky nastavené zrcadlo naší tendenci zkulturňovat vše, co nám přijde pod ruku, včetně snah podávat uměleckými prostředky zprávy o stavu současného světa, přírody či politiky. Nepřímo se tedy právě k tomu všemu Wudy vyjadřuje. Wudy hledá takový způsob promluvy o současném světě, který by nebyl jen oním pošetilým lidským přisvojováním, dojímáním se, vrháním se za obrazem. V zásadě se tak jedná o dílo odpovídající tomu, o čem v nedávné době mluvil Karel Piorecký ve svém článku o metamodernismu: ironie a zmatení je text plný, toto gesto však není postmoderně relativizující, ale odhalující a sledující jakýsi obzor.“ Tomáš Gabriel

Monografie Zapomenutý ostrov se ve třech studiích věnuje otázce naší současné identity a jejím historickým kořenům. První text se snaží vymezit střední Evropu z hlediska kulturního vývoje a historických souvislostí celého regionu a představit ji jako svébytnou součást evropské civilizace. Druhá studie demonstruje na celém spektru textů a výpovědí způsob nazírání na Rusko a Rusy v českém veřejném prostoru a snaží se s tímto nazíráním polemizovat. Ve třetí kapitole se autor zamýšlí nad dosavadním vývojem po listopadu 89, poměrem českého a obecně středoevropského prostoru k tzv. Západu a snaží se vymezit klíčové principy naší současné identity i její perspektivy. Kniha kombinuje odborný a esejistický styl a využívá celou škálu textů a zdrojů, které rozebírá, široce komentuje a doplňuje osobními postřehy.

Děj románu běloruského spisovatele Illji Sina (*1978) Libido se odehrává v blíže neurčeném postsovětském městě v době válečného konfliktu, jehož předobrazem se stala válka na východě Ukrajiny probíhající od roku 2014. Do města se přestěhuje bývalá sexuální pracovnice Marie, jejíž někdejší povolání je ohroženo nejnovějšími technologiemi, které stále víc odcizují člověka i těm posledním zbytkům lidskosti v něm. Marie sní o tom, že potká milovaného muže („toho Druhého“) a začne svůj život od nuly, ale démoni její minulosti i všední hrůzy současnosti jí v tom neustále brání. Lze vůbec najít cestu ven ze zoufalství, apatie a všudypřítomné destrukce? V roce 2019 byl román oceněn prestižní literární cenou Jerzyho Giedroyce za nejlepší prozaickou knihu roku, s formulací „za konceptuální ztělesnění současného vnímání světa a efektivní využití experimentálních technik psaní“.

Přítomná kniha není jen volnou sbírkou duchovních úvah, nýbrž postupným uvedením do meditace a kontemplativního způsobu života. Mezi naše témata patří zacházení s tělem, meditační ztišení těla i duše. Dále je řeč o vnitřním uzdravení, které je plodem meditace, avšak zároveň i předpokladem pro její prohloubení. Smyslem této cesty je sjednocení s Bohem ve vnitřním mlčení. Osvobozující vnitřní mlčení se ovšem netýká jen času meditace, nýbrž celého našeho každodenního života. Znamená nebýt stravován vlastními úpornými myšlenkami, ale být otevřen pro skutečnost, vnímat, žít v přítomném okamžiku, v Boží přítomnosti. Vnitřní mlčení se stává hlubokým pokojem a svobodou ducha tváří v tvář životním těžkostem.

Autentických arabských křesťanských textů, které by se vztahovaly k předislámské době, není mnoho, a i z těch, které se dochovaly, jen obtížně vysvítá představa o křesťanské víře jejich autorů. Zlomky připomínající události z Písma nebo útržkovité obrazy chrámů, modliteb, mnišského života málokdy vyjadřují autorovo vlastní přesvědčení. Takzvaná předislámská poezie nabyla dnes známé podoby v prvních staletích formujícího se islámu a odráží jeho interpretační záměry. Tato unikátní kniha nabízí nejprve vhled do historie Arabského poloostrova na základě dobových zpráv řeckých, syrských a arabských autorů, dále stručný úvod do arabského básnického mistrovství s krátkými ukázkami ze staroarabské poezie a nakonec čítanku veršů. Výběr třiatřiceti ukázek je seřazen podle katechetického klíče od zamyšlení nad smrtí, věčností a údělem duše k úvaze o Boží moci ve stvoření, o lidské vzpouře a o Božím milosrdenství. Stopy křesťanské kultury, jakoby zaváté pískem, dávají tušit duchovní bohatství arabské předislámské doby, formované nejen kmenovým pohanským dědictvím, ale také křesťanským životním stylem vyšlým z kultur vyspělých okolních říší.

Monografie se zaměřuje na jeden z hlavních prvků v oblasti managementu znalostí, a tím je transfer znalostí a řízení transferu znalostí. Předmětem zájmu je významný zdroj znalostí pro cestovní ruch, kterým je akademická obec. Publikace tak reaguje na aktuální trendy, kdy schopnost, resp. nutnost měnit se a flexibilně reagovat na změny okolí vychází ze schopnosti učit se. Znalosti jsou proto v současnosti jedním z nejdůležitějších zdrojů organizace. Cílem monografie je popsat transfer znalostí z akademického prostředí směrem k podnikům cestovního ruchu a zdůvodnit nutnost vytváření efektivního systému sdílení a transferu znalostí nejen v podnicích, ale zejména v rámci destinace cestovního ruchu. Snahou je kriticky posoudit, v čem jsou akademické znalosti pro podniky cestovního ruchu přínosem a zda jsou použitelné v praxi. Výstupem monografie je návrh modelu transferu znalostí v destinaci cestovního ruchu a naznačení směrů dalšího výzkumu v oblasti transferu znalostí zejména z akademické sféry směrem k podnikům cestovního ruchu.

Kniha se věnuje polozapomenuté osobnosti venkovského učitele Jaroslava Petra (1862–1922), který se významně podílel na reformách českého školství v období na přelomu 19. a 20. století a zároveň byl činorodým kulturně-vzdělávacím, sociálním, osvětovým pracovníkem. Petr byl jedním z prvních pedagogů, kteří si uvědomovali význam prostředí, v němž dítě vyrůstá a žije, na vývoj jeho osobnosti, a tedy nutnost při výuce z tohoto prostředí vycházet. Byl naším nejvýznamnějším představitelem tzv. pedagogického regionalismu a napsal jednu z prvních učebnic prvouky. Zabýval se ale i dalšími problémy specifickými pro venkovské školy. Byl zastáncem školy volné a činné, jeho poznatky a učební metody mohou být učitelům inspirací dodnes. Značnou pozornost věnoval také literatuře pro děti a mládež. Psal kritiky, recenze, sestavil seznam vhodné četby, inicioval vydávání umělecky kvalitní literatury pro čtenáře tohoto věku. Především to byl ale člověk pozitivně laděný, odvážný, společenský, činorodý, se zájmem o vše, co se děje v jeho okolí, a s velkou chutí toto dění ovlivňovat. Byl aktivním členem mnoha místních spolků, od hasičského po divadelní, založil hasičský časopis Metuj, vesnickou knihovnu, pořádat výstavy a vzdělávací přednášky pro veřejnost. Na Policko přivedl mnoho umělců a literátů, s nimiž podnikal i bujaré výpravy do horských hostinců. Kniha je doplněna dobovými fotografiemi a ukázkami i reprodukcemi dětských kreseb z Petrovy učebnice Prvouky, které nabízejí zajímavý vhled do prostředí Nízké Srbské, Machova a krajiny kolem na přelomu 19. a 20. století.

Kniha Ty dny v Praze obsahuje překlady pěti textů indického spisovatele Nirmala Varmy. Všechny texty spojuje mimo jiné to, že se odehrávají v Praze v 50. a na konci 60. let minulého století. Z celé knihy je patrné, že si Nirmal Varma Československo a zejména Prahu oblíbil záhy po svém příjezdu do Prahy v roce 1959. Stěžejní částí knihy je novela Oněch pár dní, v níž je věrně zachyceno pražské prostředí 50. let 20. století a tehdejší studentský život zahraničních stipendistů. Hlavní hrdinka novely Raina, do které se o několik let mladší Nirmal zamiloval, byla za války totálně nasazena v Kolíně nad Rýnem. Něco o tom vypráví, ale zřejmě nepříliš ráda. Nirmal však jejímu vyprávění dychtivě naslouchá a přemýšlí o něm. Zaujalo ho patrně nejvíc to, jak mohla válka pokřivit lidské životy. Rainin manžel nebyl po koncentráku schopen včlenit se do mírového života, Raina vedle něj vlastně také ne. Cestuje, bere s sebou dítě, s kterým žije sama, ale příliš se mu nevěnuje. Je zvyklá na krátké známosti a loučení. Když se musejí rozejít, netrpí tolik jako Nirmal. Možná netrpí vůbec. Nirmal tyto povahové rysy spojuje s prožitou válkou. Náznaky tohoto myšlení se objevují i v pasážích, kdy tráví čas se svými pražskými přáteli a když o nich přemýšlí. Ke dvěma vzpomínkovým esejím z let 1968–1969, které tuto knížku uzavírají, snad ani není co dodat. Pamětníkům mohou vhrknout slzy do očí a mráz přejet po zádech. Kdo tu dobu nepamatuje nebo zapomněl, může se zde opravdu hodně dovědět – jak lidé mysleli, co cítili. Dovědět se to od spisovatele, který, ač ne zdejší, to věděl a dovedl sdělit.

Iónské archaické kosmologie patří mezi nejstarší výklady univerza. Představují pojetí Země, nebe a nebeských těles, které předložili na počátku filosofie v 6. století př. Kr. iónští myslitelé: Míléťané Thalés, Anaximandros a Anaximenés, dále Xenofanés z Kolofónu a Hérakleitos z Efesu. Kosmologie iónských archaických myslitelů však můžeme poznávat téměř výhradně až z referátů pozdních autorů. Přestože je nelze dostatečně rekonstruovat, je možné poodkrýt některé společné prvky. Z nich vystupuje zejména meteorologická povaha těchto koncepcí. Vznik nebeských těles byl obvykle vysvětlován v souvislosti se zapálením vypařované vlhkosti. Nebeská tělesa byla následně popisována v analogii s meteorologickými jevy a měla obíhat pouze nad Zemí. Předkládaná kniha ovšem poukazuje na to, že meteorologická povaha iónských archaických kosmologií a oběhy nebeských těles pouze nad zemským povrchem jsou průvodními znaky Země, považované za dolní dimenzi celého univerza. Podle této koncepce se od povrchu Země směrem vzhůru prostírá oblast nebe a prostor celého univerza se rozkládá pouze mezi nebem a Zemí. Od tohoto převládajícího výkladu se odlišovala Anaximandrova kosmologie, která v iónské tradici 6. století př. Kr. představuje výjimku. Současně lze soudit, že iónské archaické kosmologie stály na počátku vývoje, který můžeme v předsókratovském období sledovat. Kosmologie 5. století př. Kr. byly totiž charakteristické zejména pojetím nebeských těles jako hmotných objektů obíhajících i pod Zemí, která již byla pokládána za kosmické těleso. Příčinou daného vývoje mohla být Parmenidova formulace nebeské sféry, v kosmologickém smyslu vycházející z Parmenidova pravého jsoucna jako všezahrnující jednoty veškerenstva. Z ní byla dále odvozena představa prostoru kolem kulové Země. Pokud nebeská sféra a kulový tvar Země byly výsledkem rozumové spekulace, právě v jejím důsledku postupně zanikla i iónská archaická vnímavost světa.

Všechny prózy, které jsme zařadili do tohoto skromného výboru, vycházejí v češtině vůbec poprvé. Spadají do prvního období spisovatelovy tvorby, tedy do doby, kdy v Rothově tvorbě dominoval pesimistický až nihilistický postoj ke stavu poválečného světa. Hned první povídka zachycuje atmosféru ztráty domova, v níž vyprávěč marně smotává nitky rozbíhajících se příběhů dohromady. Nedatované Nemocné lidstvo, obrazově drásavá, takřka expresionistická próza, líčí obraz všeobecného chaosu. Snovou, až temně romantickou atmosféru má povídka Duben z roku 1925, která vychází z až pohádkové fascinace ženským elementem. Z výboru je možná nejvýznamnější text Jahody, textový fragment z roku 1929, jejž původně autor zamýšlel rozvést do románové formy. V Jahodách působí harmonický prvek nenarušen a v plné síle, jako pohled do ztraceného dětství, do světa, který dávno přestal existovat.

Titul „Krétská epopej“ napovídá, že ústředním námětem knihy je staletý heroický boj řeckých Kréťanů za svobodu proti dobyvatelům a okupantům, kterých se na ostrově v průběhu věků vystřídalo vícero. Po šířeji pojatém zeměpisném, přírodopisném, gastronomickém a sociálně-kulturním úvodním všeobecném popisu Megalonisi (Velkého ostrova) se publikace věnuje krétským dějinám od antiky po současnost. Notoricky známé Mínojce a Mykéňany víceméně jen zmiňuje, více se zaměřuje na dórskou antiku včetně římského období, na starověké mýty o Mínoovi, Diovi a další bájné postavy. Historický exkurz pokračuje dosud v české literatuře opomíjenými obdobími Byzance a arabské, benátské a osmanské (turecké) nadvlády nad Krétou. Hrdinskou epopej krétského lidu završuje kapitola z novějších dějin vykreslující německou invazi, okupaci a místní odboj za druhé světové války. Nechybí vylíčení krétského národopisu, folkloru a tradic v závěru knihy. „Krétská epopej“ podává českému čtenáři ojedinělý průřez dějinami a vývojem Kréty od starověku do současnosti zpestřený občasnými osobními poznatky a zážitky autora, který navštěvoval Krétu jako etnograf a badatel, na Krétě pracoval a žil, ale mnohdy na ní pobýval také jako běžný turista.

Kniha představuje náčrt Aristotelova myšlení o živém, zaměřený zejména na problematiku rozmnožování a vzniku živočichů. Obsahuje překlad první knihy spisu O plození živočichů (De generatione animalium), textovou přílohu s vybranými pasážemi z dalších biologických spisů a výklady o vybraných souvisejících tématech (vědecká metoda, teorie kauzality, klasifikace živočichů, problematika duše a života...). Díky tomu může kniha sloužit i jako svébytný úvod do Aristotelova myšlení prizmatem jeho vědy o živém.