Pavel Mervart strana 32 z 39

Patočkovo myšlení má podobu soustavných rozhovorů s klíčovými osobnostmi evropského duchovního prostoru. Na tomto prostém faktu je založen svazek, který chce čtenáři představit ve dvanácti kapitolách Patočkovy dialogy s mysliteli antického Řecka, německé klasické filosofie i moderní fenomenologie. Dějinná perspektiva je doplněna systematizujícím pohledem na méně frekventovanou otázku filosofického překladu či politické existence. Záměrem autorů je nechat zaznít jak inspirativním, tak problematickým momentům Patočkových rozhovorů, a tím přispět dalšímu promýšlení myslitelského odkazu nejvýraznějšího českého moderního filosofa, jehož velikost je přímo úměrná vážnosti, s níž dokázal svým inspirátorům naslouchat.

V novější české literatuře se objevuje celá řada próz, jež ukazují, jak do individuálních lidských životů fatálně zasahovaly klíčové historické události 20. století. V mnoha dílech takového tematického zaměření je přitom děj rozvržen do dlouhého časového úseku, takže se v pozadí soukromých „malých dějin“ hrdinů průběžně rýsují téměř panoramatické, byť samozřejmě neúplné a nesouvislé obrazy naší nedávné minulosti. Tato kniha si vybírá právě prózy uvedeného typu, aby na jejich příkladu představila v osmi analyticko-interpretačních studiích jev, který byl doposud v českém literárněvědném prostředí promýšlen a případně aplikován jen okrajově či příležitostně. Jde o tzv. modalitu, projevující se v beletrii nikoli jako komplexní stylová charakteristika nebo žánrová kategorie, ale jako víceméně prchavý „odstín“, nestabilní „tón“ konkrétního uměleckého vyjádření. Jednotlivé kapitoly této knihy tak mimo jiné ukazují, že ve vybraných románových obrazech uplynulého století nemusí nutně převládat jen tragické a apokalyptické naladění, ale že se v nich může projevovat také komičnost, grotesknost a ironie, že jejich realističnost může být podrývána fantastickými momenty nebo také že se satiričnost může funkčně prolínat s erotikou. Závěrečná kapitola pak zvažuje možnost, že pojednávané prózy nespojuje ani tak příslušnost k jednomu subžánru, jako spíše společně sdílená „kroniková“ modalita.

Najít odpověď na otázku týkající se etické (ne)přijatelnosti estetických chirurgických zákroků není vůbec jednoduché. Předkládaná publikace, která je určena všem lidem, jimž nejsou cizí křesťanské hodnoty, si klade za cíl zasadit fenomén estetické chirurgie do širšího rámce. Kromě lékařského hlediska seznamuje čtenáře s historií tohoto medicínského oboru, poukazuje na to, jak se v dějinách lidstva měnil ideál tělesné krásy, zkoumá antropologický profil pacienta a věnuje se osobnosti estetického chirurga. Na základě těchto souvislostí se snaží dospět k určitému etickému zhodnocení. V závěru prezentuje krátkou kazuistiku a autorův pohled na věc. Je čistě a pouze na čtenáři, aby si o celé záležitosti udělal svůj vlastní úsudek. Snad těm, kdo v oblasti svého vzhledu nějak trpí a řeší otázku případné estetické operace, alespoň trochu pomůže poodstoupit a podívat se na celou problematiku z určitého nadhledu.

Kniha přináší edici zapomenuté práce českého ústavního právníka Vratislava Kalouska (1883–1936), v meziválečném období působícího jako vysoký úředník ministerstva vnitra. Autor srovnává po první světové válce nově vzniklé ústavy sousedních republik – Československa, Německa, Polska a Rakouska. Studie byla napsána nedlouho po přijetí těchto ústav, a představuje tak jeden z prvních rozsáhlejších textů o nich a zároveň i jejich zajímavou reflexi pohledem počátku 20. let. Její autor poukazuje na řadu obdobných řešení a kriticky zkoumá a vysvětluje odlišné prvky regulace. Některé nově přijaté zahraniční ústavy Kalousek ve své době rovněž přeložil do češtiny a publikoval je, aby je lépe zpřístupnil domácím zájemcům. Překlady pojednávaných ústav a dále i Kalouskův překlad pruské ústavy tvoří přílohu edice. Kniha je doplněna životopisnou studií, stručně přibližující osudy jejího dnes pozapomenutého autora.

Na stránkách knihy i Kaluž plná krve /i se před čtenářem otvírají nejen osudy postav a a postaviček, s nimiž se seznámil v autorčině předchozí knize i Popelem zaváté /i . Autorka neztratila nic ze své vypravěčské lehkosti: nepotřebuje vymýšlet exotické kulisy ani složité zápletky, poutavý příběh dokáže objevit v každodenních maličkostech. Většinu popisovaných situací mohl prožít kdokoliv, ale ne každý dostal do vínku dar nadhledu a humoru leckdy až šibeniční. Vybavena těmito přednostmi vtahuje autorka čtenáře do svého příběhu, chytne ho a nepustí, ten doslova hltá osudy mladé studentky a posléze učitelky, prožívá s ní a s jejími mnohdy přinejmenším zvláštními blízkými těžká léta padesátá, aby mu na poslední stránce zůstala v hlavě jediná myšlenka: Co se bude dít dál?

Kniha chce ukázat, jak křesťanská etika vyrůstá z bible a jaké obtíže při tom musí překonávat. Nastiňuje dějinný vývoj křesťanských mravů. A konečně se věnuje i hlavním tématům katolické etiky, jako je svědomí, přirozený zákon, morální skutek, hřích nebo odpuštění. U jednotlivých témat sleduje vývoj nauky v dějinách, protože i dějiny jsou místem teologického poznání. Velký prostor je věnován samotným dějinám morální teologie, což je oblast často opomíjená.

Miniaturní studie Příliš lidská teologie? přichází s nemalým cílem: představit myšlenkové dílo belgického teologa 20. století Edwarda Schillebeeckxe jako antropologický koncept, jako slovo o člověku a k člověku. Autorka představuje Schillebeeckxovu mistrnou analýzu vzájemného vztahu mezi zkušeností, interpretací a kritikou, jež popisuje způsob, jakým člověk čte svět a jak jej zakouší. Klíčovým pojmem je zde zkušenost. Ta u Schillebeecxke otevírá cestu k náboženským významům, neboť je ukotvuje v tom, co prožíváme, čemu rozumíme, z čeho nemůžeme vystoupit a co pro nás zůstává provždy lidské. Pro autorku je zkušenost heuristickým prostředkem k identifikování roviny všeobecně lidské, náboženské a mystické. Strukturovaný přístup ukazuje skutečnost jako vždy komplexnější než jakékoli představy o ní, náboženskost jako hlubinnou dimenzi lidství, teologickou řeč jako hraniční a odkazující. Bůh tu není žádným objektem. Náboženská zkušenost znamená zakoušet svět způsobem, který jej nepřipravuje o jeho charakter tajemství.