Pavel Mervart strana 32 z 46

Vědomí a jeho teorie je první česká kniha, která mapuje aktuální stav filosofického a vědeckého výzkumu vědomí. Kniha představuje vznik zájmu o vědomí v novověké filosofii a vědě, probírá hlavní filosofické teorie vědomí a ukazuje, co nám k vědomí říká současná neurověda, jež se zaměřuje na hledání neurální báze vědomí. Jaké lze rozlišit druhy vědomí? Jaký je rozdíl mezi vědomým a nevědomým vnímáním? Jaká je evoluční funkce vědomí? Jak souvisí vědomí a pozornost a jaké mozkové struktury se podílejí na vzniku vědomých stavů? Tyto otázky jsou v publikaci probírány z hlediska v České republice stále nepříliš rozšířené naturalizované filosofie, která se při řešení filosofických otázek opírá o vědecké metody a poznatky. Autoři čtenáře provázejí po interdisciplinárním výzkumu vědomí, který zahrnuje rozmanité obory, od filosofie, přes kognitivní psychologii a neurobiologii až k chemii a fyzice. Poukazují zároveň na filosofický rozměr nynějších debat o vědomí, odhalují jejich klíčové filosofické předpoklady a naznačují jejich možná řešení. Jedním z cílů knihy je též projasnit ústřední pojmy teorie vědomí.

Marek Stašek je tichý, zádumčivý pozorovatel detailů. Zdánlivě odevzdaný osudu, smířený s plynutím času lidského života, se stále se připomínajícím koncem. Krajiny a interiéry jeho velmi úsporných a přesných básní jsou jasně a přitom zvláštně osvětlené jakoby zapadajícím sluncem. Za hranicí ostře ohraničených obrazů číhá tma. Stašek nemluví o strachu, je smířený a klidný… je to však smířlivost na pokraji děsu, prapodivný klid, ticho, v němž jako by se každým okamžikem měl ozvat šílený výkřik.

Lidskost je vzácná komodita. Je tím vzácnější, čím intenzivněji jsme si vědomi jejího nedostatku. Od dob osvícenství západní civilizace věřila, že lidskost bude postupovat vpřed společně s rozumovým poznáním a vědou. Že scientia zajistí conscientia. Vždyť přece ten, kdo správně ví, bude i správně jednat. Tak se v duchu kantovského „sapere aude“ optimisticky očekával všeobecný pokrok humanity. Historická zkušenost však ukázala, že s lidskou povahou je to složitější. Je sice pravda, že v oblasti vědecko-technického poznání západní svět zaznamenal mimořádný rozvoj, který mu skýtá nebývalou moc a blahobyt, lidskost však pokulhává, dokonce prodělává krizi. Kultura nadbytku a prosperity ostře kontrastuje se skutečností bídy milionů hladovějících, strádajících, negramotných či marginalizovaných jedinců i celých národů, kterým „civilizovaný“ svět neumí pomoci, neboť má dost problémů sám se sebou. Může s tím škola něco udělat? Může výchova pomoci člověku stát se tím, kým být má? Je v moci výchovy humanizovat člověka? Komenský věřil, že ano. Kniha předkládá jeho pojetí zlidšťování člověka, resp. pedagogické humanizace.

Filmové prostředí na Barrandově, největší zvukový ateliér v Evropě. V něm šest významných mužů jedná o nejdražším snímku v historii české kinematografie. Ovšem pouze do té doby, dokud nenaleznou svou mladou a atraktivní finanční spojku mrtvou. Šest autorů představuje svůj společný detektivní román Šest nevinných, který vnikl za účasti veřejnosti během 72 hodin nepřetržitého psaní v rámci projektu Román na šest nádechů v prostředí pražského knihkupectví Neoluxor. Strhující příběh, ve kterém jde o všechno, očima šesti postav vypráví vůdčí osobnost českého kyberpunku a fantasy Jiří Walker Procházka, autor kultovních českých sci-fi próz Josef Pecinovský, držitel ceny Magnesia Litera David Zábranský, básník a prozaik Přemysl Krejčík, autor postmoderních detektivních románů Lukáš Vavrečka a autor hororových próz a thrillerů Jan Sviták.

Kniha byzantologa Sergeje A. Ivanova představuje první monografii ve světové vědě, jež se zabývá fenoménem jurodství a jurodivého chování z hlediska kulturní antropologie. Ve třinácti kapitolách se autor věnuje jurodivým světcům byzantským a ruským (od 6. do 17. století) a zkoumá historické okolnosti a prostředí, v němž tento druh paradoxní svatosti vznikl, i výskyt obdobných jevů mimo východní křesťanství (v západním křesťanství, islámu, buddhismu, šamanismu aj.).

Arteterapie je něco mezi nebem a zemí. Přesvědčit se o tom můžete v jednadvaceti Hovorech arte, které jsou vedeny s předními představiteli artetrapie a dalších expresivních terapií v České republice. Čtenářsky osvědčenou formou rozhovoru je zde do jednoho řečiště svedeno mnoho odborných znalostí, terapeutických zkušeností, vhledů do praxe i životní moudrosti žen a mužů, kteří arteterapii, artefiletice, muzikoterapii, dramaterapii nebo poetoterapii upsali svou duši. Expresivní terapie však nejsou magie. Jde o dynamicky se rozvíjející léčebnou metodu, která slouží k poznávání a ovlivňování lidské psychiky. Nabízí možnost podívat se jinýma očima na lidská trápení. Je terapií uměním, podává si ruku s psychoterapií. Ostatně ve výtvarných projevech svých pacientů hledal výklad lidské psychiky i Sigmund Freud, v jehož psychoanalýze má arteterapie kořeny. Proto také v této knížce naleznete rozhovory z ateliérů psychiatrických nemocnic. O důvod víc, proč si Hovory arte přečíst.

Arteterapie je něco mezi nebem a zemí. Přesvědčit se o tom můžete v jednadvaceti Hovorech arte, které jsou vedeny s předními představiteli artetrapie a dalších expresivních terapií v České republice. Čtenářsky osvědčenou formou rozhovoru je zde do jednoho řečiště svedeno mnoho odborných znalostí, terapeutických zkušeností, vhledů do praxe i životní moudrosti žen a mužů, kteří arteterapii, artefiletice, muzikoterapii, dramaterapii nebo poetoterapii upsali svou duši. Expresivní terapie však nejsou magie. Jde o dynamicky se rozvíjející léčebnou metodu, která slouží k poznávání a ovlivňování lidské psychiky. Nabízí možnost podívat se jinýma očima na lidská trápení. Je terapií uměním, podává si ruku s psychoterapií. Ostatně ve výtvarných projevech svých pacientů hledal výklad lidské psychiky i Sigmund Freud, v jehož psychoanalýze má arteterapie kořeny. Proto také v této knížce naleznete rozhovory z ateliérů psychiatrických nemocnic. O důvod víc, proč si Hovory arte přečíst.

Kniha Moudrost starých Čechů s podtitulem Odvěké základy národního odboje, která vyšla roku 1943 v americkém exilu, zaujímá jedinečné místo v tvorbě Romana Jakobsona (18961982). Literárněhistorický zájem zde přerůstá v otevřeně manifestovanou ideologii československého vlastenectví, jež se účinně zapojuje do národního odboje proti nacismu. Ačkoliv se jedná o nejrozsáhlejší Jakobsonovu bohemistickou práci, nikdy již znovu nevyšla a stala se bílým místem ve znalosti jeho díla, spíše legendou než poznanou skutečností. V době vydání přitom vyvolala značnou pozornost a bouřlivé reakce od nadšeného přitakání až po naprosté odmítnutí. Nové komentované vydání spisu proto doprovázejí hlavní příspěvky exilové polemiky, do které tehdy vstoupily významné osobnosti české politiky, vědy či kultury: Stanislav Budín, J. L. Hromádka, Adolf Hoffmeister, Jiří Voskovec, Eduard Goldstücker a Otakar Odložilík. Polemika o Jakobsonově knize nahrazovala dlouho chybějící domácí diskusi a předznamenávala mnohé z poválečných kontroverzí o nové orientaci československé společnosti. Tvoří tak dosud málo známou součást diskusí o tzv. české otázce a smyslu českých dějin z perspektivy angažovaného myšlení československého válečného exilu. Rozsáhlá výkladová studie editorů Tomáše Hermanna a Miloše Zelenky nově osvětluje místo Romana Jakobsona v české kultuře a vědě na pozadí jeho válečného spisu. Jejich interpretace nastiňuje různé perspektivy, v nichž je možno nahlížet Jakobsonovo vědecké i veřejné působení, obecně se ale týká zásadního tématu intelektuálních dějin 20. století úlohy vědy, pokud badatel zaujímá postoj k politickým a ideologickým otázkám a svými znalostmi se chce aktivně podílet na jejich řešení.

Předmětem knihy Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat je sociální a kulturní analýza lidského těla a jeho vybraných částí. Kniha je založena na poznatcích a teoriích embodimentu, jak se jím zabývají především antropologové, etnologové, psychologové a sociologové. Jednotlivé kapitoly se věnují vybraným částem lidského těla či jeho funkcím: nos jako sociokulturní fenomén; vlasy a jejich symbolika a rituální funkce; hmat a věci, jak se projevují v poezii a beletrii; piercing jako móda i forma vzdoru středoškolské mládeže; funkční modifikace těla inspirované kyberpunkovou literaturou. V knize jsou prezentovány vybrané antropologické, psychologické a sociologické koncepce tělesnosti v návaznosti na problematiku modifikace, disciplinace a semiotizace těla či jeho jednotlivých částí. Kniha je určena antropologům, etnologům, sociologům a psychologům, kteří se zajímají o otázky studia lidské tělesnosti.

Kniha ruského historika Borise Nikolajeviče Florji se zabývá náboženskými vztahy ve slovanském světě bezprostředně po církevním rozkolu roku 1054. Věnuje se církevní unii Bulharska a Srbska s Římem v první třetině 13. století a jejich následné cestě ke konfrontaci s latinským světem a příklonu k Byzanci, česko-ruským vztahům v raném středověku či roli Uherského království v papežské politice. Analýze rovněž podrobuje postavení Rusi ve středověké Evropě, a to v širším kontextu vztahů se západními sousedy a Vatikánem, ale také s přicházející tatarskou hrozbou. Kniha dále obsahuje podrobný výkladový rejstřík a unikátní obrazovou přílohu.

Básnířka a překladatelka Bohumila Grögerová patří mezi nejvýznamnější osobnosti naší literatury. Její nová knížka Můj labyrint volně navazuje na dvě předchozí básnická vzpomínková díla – Rukopis a Dva zelené tóny –, jež vyšla v Edici současné české poezie. V nové knize se autorka zaměřila na tři období svého života: na dobu po druhé světové válce, kdy působila jako úřednice na Ministerstvu národní obrany, poté na závěr společného života s Josefem Hiršalem, a nakonec se její psaní vztahuje k současnosti. Kniha je stylisticky naprosto vytříbená a všechny události i motivy sjednocuje téma labyrintu.

Vyprávění prospěšná pro duši vznikla na sklonku antiky společně s výroky (apofthegmaty) jako folklor poustevníků a mnišských komunit ve východní, řecky mluvící části římského impéria. Jejich cílem bylo motivovat a povzbudit začínající askety na jejich cestě odříkání a boje s vášněmi a pokušeními. Předkládaná antologie podává výběr ze čtyř sbírek vyprávění vzniklých od poloviny 6. do poloviny 10. století (Daniel ze Sketis, Ioannes Moschos, Anastasios Sinajský a Paulos z Monembasie). Příběhy reprezentují pozdní podobu žánru, který pomalu překročil hranice pouště, a aniž by se zcela odpoutal od mnišského prostředí, přiblížil se svým charakterem a tematikou publiku světskému.

Kniha Rozmluva a usuzování se věnuje otázkám a problémům komunikace. Vychází z přesvědčení, že komunikací nelze rozumět výhradně komunikaci jazykovou a komunikační procesy není možné na procesy jazykové redukovat. Z obecně sémiotického hlediska se zabývá strukturou jednotlivých aspektů komunikace, pokouší se popsat jejich systematickou povahu, předložit jejich klasifikaci, zároveň je ale chápat jako součást celku kultury a jejích vlivů. Prof. PhDr. Ing. Ladislav Tondl, DrSc. (28. února 1924) vystudoval filozofii, sociologii, ekonomii a matematickou statistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde později přednášel logiku, epistemologii a filozofii vědy. V roce 1990 založil Centrum/Kabinet pro studium vědy, techniky a společnosti, kde působí dodnes. Aktivně se zapojuje do činnosti Sémiotické skupiny ČSKI. Do široké škály jeho odborných zájmů patří především otázky a problémy filozofie jazyka, sémiotiky a teorie komunikace, kterými se zabýval v publikacích Problémy sémantiky (1966, v rozšířené podobě vyšlo v roce 1974 v ruštině, v roce 1981 v angličtině a znovu v češtině v roce 2006), Mezi epistemologií a sémiotikou (1996) či Dialog. Sémiotické rozměry a rozhraní dialogu (1997). Věnuje se také problematice společenské determinace vědy a techniky, kterou rozpracoval v knihách Člověk ve světě vědy a techniky (2009), Technologické myšlení a usuzování (1998) či Věda, technika a společnost (1994). V roce 2004 bylo Ladislavu Tondlovi uděleno státní vyznamenání Medaile Za zásluhy.

Publikace přináší latinský překlad úplného básnického díla českého symbolisty Otokara Březiny (1868–1929). Autorem překladu je klasický filolog a knihovník Jan Šprincl (1917–1989). Ten se kromě svého pedagogického a vědeckého působení léta věnoval především překladům z antických jazyků. Znám byl jako znalec jazyka řecké sborové lyriky s převažujícím zájmem o řeckou a latinskou stylistiku, překladatel Plauta, Aristofana a Pindara, slovníkář a rovněž jako autor doma i v zahraničí publikovaných odborných studií. Dlouholetý zájem věnoval též vztahům mezi antickou a českou kulturou, stejně úspěšně překládal rovněž z češtiny do latiny. Právě svými latinskými překlady českých básníků uveřejňovanými většinou v zahraničí nepřehlédnutelně napomáhal praktickému uskutečňování mezinárodních snah oživit latinu jako novodobý literární jazyk. In hoc libro Ottacari Březinae (1868–1929), Bohemorum poetae, qui carminibus suis symbolismum propagabat, opera omnia poetica in linguam Latinam conversa lectori proponuntur. Opera Latine reddidit Iohannes Šprincl (1917–1989), philologus litterarum Graecarum et Latinarum peritus, qui etiam bibliothecarii munere functus est. Non solum, ut ingenia iuvenum recte formarentur, operam dabat atque multa abscondita accurate perquirebat de iisque disserebat, sed etiam multos annos scripta veterum Graecorum Romanorumque summo cum studio Bohemice transferebat. Memoriae proditum est Iohannem Šprincl in lingua carminum, quae poetae lyrici Graeci ad choros apta componebant, mirifice versatum esse, arti vel Graece vel Latine bene dicendi et scribendi magnopere studuisse, opera Plauti, Aristophanis, Pindari Bohemice vertenda perinde ac verborum thesauros condendos curavisse, opuscula doctissima in terris tam Bohemicis, quam externis divulgavisse. Humanitas Graeco-Latina ad morem institutiones Bohemicas quantum valeret aliquamdiu quaerebat nec minus proficiebat, cum Bohemice scripta in sermonem Latinum vertebat. Non est itaque praetereundum, quod poetarum Bohemorum carminibus Latine redditis, quae praesertim extra fines vulgo patefiebant, auxilium tulit iis, qui toto orbe terrarum proelio iusto acerrime dimicabant, ut linguam Latinam in suum, de quo deiecta olim erat, ita restituerent locum honoris atque gratiae, ut ad res litterarum conficiendas nunc et in posteritatem adhiberetur.

Myšlenka evropského konceptu vícejazyčnosti ve formě 2+1 (tedy znalost mateřštiny a nejméně dalších dvou cizích jazyků) je ideou integrující v sobě celou řadu intencí, z nichž jednou ze stěžejních je schopnost a dovednost obyvatel Evropy komunikovat mezi sebou na adekvátní úrovní s cílem zabezpečit další mírový rozvoj (nejen) našeho kontinentu. Aplikace evropského konceptu do konkrétních jazykových politik jednotlivých zemí je ovšem v kompetenci vlád jednotlivých evropských států. Publikace nabízí krátký exkurz do reálné jazykové politiky České republiky a Spolkové republiky Německé v posledních desetiletích a na základě realizovaného výzkumného šetření, které se uskutečnilo v roce 2013 na vybraných českých školách východočeského regionu a německých školách v příhraniční oblasti, přináší zajímavé poznatky o implikaci evropského konceptu vícejazyčnosti do vzdělávací politiky daných zemí. Na příkladu německého jazyka jako dalšího cizího jazyka v českém školství a českého jazyka jako dalšího cizího jazyka ve spolkové zemi Sasko(SRN) ukazuje, že myšlenka evropského konceptu vícejazyčnosti je krásná, ale na realizaci náročná vize současné Evropy.

Chceme-li porozumět náboženskému pluralismu z hlediska recentní katolické teologické reflexe, je třeba si ujasnit některé základní koncepty, s nimiž současná teologická hermeneutika pracuje. Patří mezi ně i pojem náboženství. Předkládaný text rozvíjí především teologický přístup k definici náboženství v současném kontextu. Vymezení pojmu náboženství totiž tvoří základ pro další studium hermeneutiky náboženských tradic. Autorka se domnívá, že pouze pojetí, které nepovažuje náboženství za čistě antropologický fenomén, ale bere vážně jeho zakotvení ve vztahu k transcendentní rovině skutečnosti, je možné považovat za relevantní pro výklad existující náboženské plurality z hlediska teologické reflexe.