Pavel Mervart strana 38 z 39

Kromě svérázné milostné poezie, a mého vztahu k přírodě a Bohu, který je také tou poezií a přírodou, píšu o poslání a smyslu bytí, o dobru a zlu. Narození a smrt do mé knihy patří. Jiný klíč k otevření imaginace v mých básních tu patrně je, k odhalení jiným. Občas, zdá se mi, příliš senzitivity přechází přirozeně v drsný naturalismus.

Interpretace vybraných částí díla Jana Patočky, týkajících se základní otázky po vztahu života a světa, tak jak je kladena z hlediska fenomenologické filosofie, je v této knize konfrontována s některými poklasickými koncepcemi, jak z pera Patočkových současníků, tak jeho dnešních interpretů. Ve všech částech knihy přichází ke slovu zejména texty dochované v pozůstalosti, jejichž komentář provází a staví do nového světla interpretaci děl, která Patočka sám vydal. Velké místo autor věnuje té části tzv. válečných rukopisů, které se týkají filosofie nitra a jeho výrazu, a pokračuje přes úvahy o prostoru a koncepty přednášek o tělesnosti z let šedesátých, až k reflexím o potřebě asubjektivní fenomenologie a myšlenky předdějinného světa. Kniha přináší pozornost k těmto v literatuře dosud méně komentovaným pramenům, soustředěnou snahu o nový pohled na vývoj jedné části Patočkova bohatého díla, kterou prezentuje jako originální verzi fenomenologie přirozeného světa.

Kniha uhříněveských pohádek je trochu vtipná a trochu strašidelná, ale hlavně plná fantazie. Setkáme se v ní nejen s Klárou Lunou a Františkem Králem, ale také s vodníkem Lojzou, holčičkou Petrou a její velice zvláštní kamarádkou, Telesem a Čórem, Starým Josefem a učitelem Janem a nakonec i se samotným Pánem Bohem. Sedm pohádkových vyprávění, jako je sedm dní, vlastně večerů v týdnu, sedmkrát na dobrou noc.

Kniha je souborem přednášek k filosofické etice. Výklad uvádí do dějin filosofické etiky a současně do její věcné problematiky. Čtenář má tedy možnost se seznámit jak s myšlenkami hlavních představitelů této filosofické disciplíny, tak s jejími základními problémy, pojmy a termíny. Po historické stránce je důraz položen na počátky etického myšlení u Sókrata, Platóna, a Aristotela, na osvícenskou kritiku tradiční etiky u Kanta a utilitaristů a na materiální etiku hodnot, která se vůči oběma tradicím kriticky vymezuje. Výklad tradiční etiky je zaměřen na koncepci dobra jako cíle a na koncepci zdařilého života založeného na mravních a rozumových ctnostech. Výklad osvícenské etiky čtenáře seznámí jak s utilitaristickým prosociálně orientovaným přístupem, tak s Kantovým důrazem na nevyčíslitelnou hodnotu každého jednotlivce. V centru výkladu materiální etiky hodnot se nachází polemický vztah Schelerovy etiky ke Kantovu etickému „formalismu“ a pojem hodnoty u Dietricha von Hildebranda.

Poznání nových míst nebo návraty do krajů již známých patří odpradávna mezi primární pohnutky k cestování a také k cestopisectví, třebaže vymezení takto vzniklých literárních útvarů může být značně variabilní. K těmto otázkám se pravidelně navrací nejeden badatel, aby v konkrétní perspektivě promýšlel způsoby, jakými jsou dojmy z cest v proměnách času zaznamenávány a předávány. Kolektivní monografie s poetickým názvem Okouzleni neznámem sleduje naznačenou problematiku v podmínkách zejména středovýchodní Evropy, jejíž barvitost je předurčena mimo jiné přetrvávajícími aspekty symbolické geografie. Jednotlivé kapitoly se tak snaží postihnout šíři motivací, s nimiž se člověk z různých sociálních vrstev v takto vymezeném prostoru vydával na cesty. Autoři přítomné publikace si však všímají nejen toho, kdo a kam od středověku po naši současnost cestoval. Zabývají se rovněž metaforickými způsoby vnímání kulturní krajiny, jež mohou napomoci k pochopení geokulturně a historicky podmíněných zvláštností této části Evropy.

Několikanásobný mistr ČR v Ultimate Fighting, držitel technického stupně v bojovém umění WingTsun, vypráví příběh muže, který je nucen utíkat před zákonem. Tajnou cestou ve skalách se ocitá v minulosti, v podivné středověké vesnici, kde ho považují za vyslance Stvořitele. Otázkou je, je-li to středověk.

Sbírka básní. David Růžička (1973); Narozen v Kolíně, vyrůstal v Cerhenicích. V letech 1987-1993 studoval v Plzni. Po několika životních epizodách, v nichž působil jako myč nádobí, učitel hudby, hudebník v orchestru, zaměstnaný nezaměstnaný, průzkumník veřejného mínění a příležitostný příživník a kytarista, nastoupil jako ošetřovatel v domově důchodců, kde pracuje dodnes. Žije v Praze. Knižně publikoval sbírky: Posmrtný život mouchy (Pavel Mervart, 2006 ); Jakýpacopa? Písně pana Opa (Pavel Mervart, 2008 ), Totok etudy (Pavel Mervart, 2009 )

Zrození nové lidské bytosti bylo, je a vždy bude významnou událostí v životě jedince, rodiny i komunity, a to napříč všemi lidskými společnostmi. Tento okamžik býval a stále do značné míry je v řadě společností opředen mnoha pověrami a mýty, žádá si respekt, pokoru a úctu. Když se rodí nový život, již nic nebude takové, jako bylo dříve. Žena, dávající příležitost novému životu přijít na svět, otevírá své tělo, ale stejně tak duši. Obé si žádá péči. Kolektivní monografie Porod s podtitulem Péče otevírá příslušné téma z různých úhlů pohledu, definovaného perspektivou aktérů a aktérek, obdobím i prostředím. Kniha provází procesy péče o tělo, ale i o duši, a to se zaměřením na první okamžiky života – života dítěte, života ženy jakožto matky, života rodinné jednotky, která se příchodem nového člena proměňuje, ale i komunity, která na tento přechodový stav reaguje.

Dvojsbírka Vyvanutí je složena ze dvou autonomních a zároveň propojených básnických celku. První s názvem Veraicon vstupuje na pudu erotické poezie, využívá tradičních metaforických postupů k zachycení milostné poetiky a buduje spirálu drobných i rozsáhlejších básní jako oslavu milované bytosti se všemi vzestupy, zákruty i pády. Zároveň se podprahově otevírá hlubšímu spirituálnímu prožitku, pro nějž je milostné a erotické vyjádření alegorií a jinotajem, za nimiž se skrývá pravý obraz – veraicon. Druhá část pojmenovaná podle autora Nebeského žebříku a církevního otce Klimakos se plněhlásí k maystické tradici, a to jak křesťanské, tak súfijské. Vzestup duše je zde zachycen jako osobní cesta počínající zrozením a prvotním poznáním, které je postupně rozvíjeno a opouštěno v koloběhu temných sestupu a světelných výstupu, jejichž konečným výsledkem je súfijské faná’ – vyvanutí. Obě části, ač zdánlivě tematicky odlišné, jsou spolu vnitřně propojeny, přičemž vyvanutí jako konečný stav duše i lidského srdce prostupuje jako základní hlubinný motiv oběma sbírkami.

Děj knihy Cestami života se odehrává v období od konce 19. do poloviny 20. století. Líčí životní osudy rodiny Matěje Pokorného, vařiče piva a sklepmistra v někdejším knížecím pivovaru v České Skalici, kde se natrvalo usadil, po ztrátě své první ženy znovu oženil a prožil druhé, šťastné manželství s milovanou Fanynkou. Oba se těší z dětí, láskyplně budují společný domov. Život plný radostí i starostí tvrdě naruší první světová válka. Jako domobranec musel nakonec narukovat i padesátiletý Matěj. Z vojny si přivezl onemocnění, kvůli němuž musel opustit své milované pivovarnické řemeslo, a i přes obětavou starost rodiny následkům války po několika letech podlehl. Fanynka živila rodinu šitím prádla pro obchodníky, udržela rodinný dům, obětavě pomáhala dospívajícím dětem i přátelům. Rodinné osudy pokračují příběhem dcery Ludmily a syna Ladislava i jejich pozdějších partnerů. Dolehla na ně krize a hlavně druhá světová válka. Sílu a vzájemnou oporu nacházeli v zázemí vlastních rodin, ve spolupráci, lásce a obětavosti – v hodnotách, které poznali u rodičů. Autorka vypráví na základě historických faktů, získaných studiem pramenů a vzpomínek protagonistů, s jistou „básnickou“ invencí, čímž se kniha stává poutavou a čtivou. Příběh rodiny Pokorných se odehrává v konkrétní historických situacích a souvislostech, takže kniha může být čtena i jako kronika města a jeho společnosti.

Životem seniorů se zabývá řada oborů – sociální pedagogika, gerontagogika, sociální politika, sociální práce, demografie, sociologie, rovněž i pracoviště, které je pro autory této knihy kmenové. Předkládaná monografie je založena na projektu realizovaném v Ústavu sociálních studií Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové a úzce souvisí s Univerzitou třetího věku Univerzity Hradec Králové, kde senioři jsou adresáty vzdělávací nabídky. Zkoumány byly vzdělávací aspirace současných seniorů. Autoři se rozhodli zmapovat motivaci a důvody ke vzdělávání v této populační skupině, která má jistá specifika. Jsou zde zastoupena témata úzce spjatá s vnějšími vlivy podílejícími se na procesu utváření vzdělávacích aspirací i na samotném vzdělávacím procesu včetně dopadů pandemie covidu-19. Pozornost je dále věnována seniorům jako možné rizikové skupině ohrožené sociálně patologickými jevy. Text tak poskytuje komplexní vhled do vzdělávacích potřeb této cílové skupiny.

V proběhlé pandemii COVID-19 čelili poskytovatelé sociálních služeb velkému množství problémů. Museli se vypořádat nejen s novými riziky vyplývající z pandemie infekčního onemocnění a s novými pravidly týkajícími se hygienických opatření, ochranných pomůcek a testování, ale zejména byli často nuceni dělat kompromisy mezi vystavením sebe (a potažmo i svých nejbližších) vyššímu riziku nákazy a zachováním běžné pracovní činnosti. Předkládaná publikace reflektuje zkušenosti z této situace v sociálních službách. Předkládá náměty, doporučení a inspiraci pro poskytovatele sociálních služeb s cílem pomoci jim v případě, že by se obdobná situace opakovala a byla doprovázena stejnými nedořešenými otázkami v oblasti řízení jako ta nedávno minulá. Autoři vycházejí z výsledků výzkumného šetření realizovaného v rámci projektu „Změny ve vybraných sociálních službách zaměřených na osoby s postižením v době krizového stavu v důsledku virového onemocnění“, jehož cílem bylo zmapovat postupy vybraných typů sociálních služeb v době karanténních opatření při pandemii onemocnění COVID-19. Výzkum byl primárně soustředěn na konkrétní druhy sociálních služeb – na denní a týdenní stacionáře, ranou péči, osobní asistenci a domovy pro osoby se zdravotním postižením. Na projektu včetně prezentace jednotlivých částí spolupracovali pracovníci pedagogických fakult Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Univerzity Hradec Králové. Zároveň je publikace doplněna o pohled na danou situaci ze strany virologa a právníka. Na základě jednotlivých fází výzkumu se totiž ukázalo, že právě tyto dvě oblasti byly pro zorientování v problematice probíhající pandemie zásadní.

Kniha Společné obrazy představuje tematicky široce pojaté proměny literární kultury východních Čech v období po roce 1989. Jednotlivé kapitoly s hojným obrazovým doprovodem pojednávají na konkrétních, nutně výběrových příkladech o vývoji prózy a poezie, představují problematiku regionálních antologií, literárních časopisů i nakladatelství, zkoumají otázky péče o literární dědictví v rámci ediční praxe nebo formování literárního místopisu jako živé připomínky historicko-literárních souvislostí. Vymezení regionu chápaného v hranicích bývalého Východočeského kraje naznačuje, že se zdejší literární život neomezuje na izolovaná centra, ale přirozeně prostupuje do celonárodních rovin literární kultury. Na první pohled různorodá témata spojuje důraz na dynamické utváření literární kultury v rámci neustálého dialogu spočívajícího ve vymezování se vůči tradici na jedné straně a hledání nových cest na straně druhé nebo naopak v úsilí o potvrzování kontinuity minulého a současného.

Publikace Fake news a politika klasického Řecka nahlíží z poněkud nezvyklého úhlu pohledu na díla klasiků řecké historiografie Hérodota a Thúkýdida, ale i na další dobové texty, které komentují politické dění v athénské polis. Zabývá se zejména texty filozofů a dramaticků ů druhé poloviny 5. století př. n. l. Dílčím úkolem práce je zformulovat definici fenoménu fake news, na jejímž základě by bylo možné tento fenomén odpoutat od současnosti a ukázat, že se s ním lze setkat již v antických pramenech. Dále se práce pokouší demonstrovat konkrétní případy fake news v athénské politice a kriticky interpretovat komentáře k tomuto jevu ve vybraných dílech dramatu a filozofie. Ústředním tématem knihy je tedy příběh (a vliv) prvních zdokumentovaných potenciálních fake news v řecké demokratické společnosti 5. století př. n. l. Hlavním cílem práce je pak popsat a na příkladech vyložit princip fungování fake news jakožto velmi komplexního informačního mechanismu. První monografie Ondřeje Vinaře vychází z jeho úspěšně obhájené diplomové práce a je zároveň prací dizertační. Autor je studentem doktorského programu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové a na Katedře filozofie a společenských věd se ve svém studiu zabývá především tématy ukotvenými v období druhé poloviny pátého století př. n. l.

Kniha pojednává o vývoji drobné šlechty na přelomu pozdního středověku a počátku raného novověku v Čechách. Jednalo se o složitý proces ovlivněný řadou faktorů. Celou situaci navíc komplikoval fakt, že se v 15. století nepanská šlechta dělila do dvou skupin, na nižší panoše a vyšší rytíře. Studie pracuje s tezí, že se jednalo o reálné rozdělení šlechty, tedy že pro toto období musíme počítat s jejím dělením do tří stavů (byť pojem stav je v této době ještě poměrně problematický): na pány, rytíře a panoše. Na jedné straně je drobná šlechta studována optikou právních dokladů s celozemskou platností a sond z různých koutů země. Na straně druhé jsou různé oblasti života této skupiny nahlíženy optikou pramenů z regionu historického Chrudimska, což umožňuje sledovat projevy širších změn na území kraje.