Petrklíč strana 35 z 37

Ota Pavel, autor, jenž se do myslí čtenářů zapsal nejen zajímavým přístupem ke sportovní žurnalistice, ale též svými malebnými povídkami z křivoklátských lesů a o řece Berounce, neměl jednoduchý život. Dětství poznamenané druhou světovou válkou, mládí a zrání zas komunistickým režimem. Autorem byl více než kvalitním, jakým byl ale člověkem? Z dobových fotografií na nás kouká milý člověk, který by nikdy nikomu neublížil, který má život rád a raduje se z něj, ale též člověk, jehož srnčí zrak je zakalen smutkem a bolestí, který se trápí a neví, co má dělat. Osobnost dvou tváří, dvou protikladů, dne a noci…? Právě za Den bychom mohli ve spisovatelově životě brát jeho vyrovnanost, laskavost a dobrosrdečnost, které byly Otově povaze dané a které z něho dělaly člověka vlídného až bezbranného, hodného syna, bratra, manžela a tátu. Nocí se zas může chápat ona melancholie, úzkost a deprese, které do autorova života však vtrhly nečekány, nezvány a které se neblaze podílely na deformaci jeho bytosti a vědomí. V této biografii jsou čtivou formou zachyceny radostné a stinné stránky Otova života, což výborně dokresluje i rodinná korespondence, kde sám čtenář může posoudit den i noc života Oty Pavla.

Herecké umění Růženy Šlemové se vyznačovalo nápadně osobitým, charakteristickým projevem, který převyšovala už snad pouze její vrozená noblesa a elegance, s jakou ke všem filmovým postavám přistupovala. O umění, životních radostech i strastech generace herců první československé republiky, bylo již v minulosti vydáno mnoho knih. Od Adiny Mandlové, přes Vlastu Buriana až po přehledné soubory několika osobností. Titulem "Pikantní dáma Růžena Šlemrová" však dochází v moderní filmové historii k poměrně zásadnímu momentu, neboť autorka přichází s ucelenou filmografií této významné a nezapomenutelné osobnosti. Herecké umění Růženy Šlemové se vyznačovalo nápadně osobitým, charakteristickým projevem, který převyšovala už snad pouze její vrozená noblesa a elegance, s jakou ke všem filmovým postavám přistupovala. Až na drobné, poválečné výjimky se proto všechny její postavy staly právem vizuálním i uměleckým klenotem prvorepublikového filmu, neboť charismatickou, vždy vysoce elegantně oblečenou ženu, s darem pikantního konverzačního projevu a nezaměnitelně pronikavým hlasem, nešlo za žádných okolností přehlédnout. Vznikla tak nedostižitelná představitelka salonních úloh - "dam z vysoké společnosti", jež neměla ve své době konkurenci. Zatímco její osobní život byl šťastně urovnaný a naplněný, o to pikantnější a mnohdy byl její umělecký vzestup a dráha přinášející i nejedno překvapení. Autorka předkládá čtenářům knihu, která stojí rozhodně za přečtení.

Tato kniha si neklade za cíl nic menšího, než populární a čtivou formou provést čtenáře tím, jak se v české kinematografii vyvíjelo zobrazování erotiky v průběhu doby. Kniha je rozdělena do pěti kapitol, ve kterých autor představí nejen známé filmy, které, ať už ve větší či menší míře, erotiku zobrazovaly, ale také jednotlivé tvůrce, kteří se stali průkopníky erotiky v české kinematografii (Hedy Lamarr, Jiří Menzel, Karel Kachyňa, Juraj Herz, Juraj Jakubisko, Vít Olmer, Markéta Hrubešová ad.). Opomenout nelze ani vývoj zobrazení erotiky v různých žánrech (např. Housata a Sněženky a Machři v. Snowboarďáci a Panic je nanic), nebo způsob zobrazení homosexuálů, kteří jsou v českých filmech dodnes pojímáni jako potrhlé komické figurky.

Věra Galatíková se zhlédla v divadle a v herectví ještě coby dítko školou povinné. Po ukončení školní docházky se chtěla stát herečkou. Otec byl ale jiného názoru. Tvrdil, že má hlavu na učení, a tak by si měla vybrat práva nebo medicínu... nějaké pořádné povolání. Věra jako poslušné dítko se otcovu rozhodnutí nepříčila, i když myšlenku být herečkou neopustila. Nevybrala si ale studium práv ani medicíny, rozhodla se pro pedagogickou školu, kterou úpěšně absolvovala. Po krátké době učitelování udělalal přijímací zkoušky na JAMU a po absolutoriu v roce 1962 nastoupila do angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Odtud pak vedla její cesta do Prahy. Nejprve do Činoherního klubu, do divadla v pražské Libni, v roce 1979 se stala členkou hereckého souboru Městských divadel pražských, odkud pak vedly její kroky na prkna naší Zlaté kapličky. Vytvořila několik nezapomenutelných filmových a televizních rolí, které navžy zůstanou v paměti národa. V současné době statečně a úspěšně bojuje se zákeřnou nemocí, kvůli níž se musela rozloučit se svým publikem.

Příběh Oskara a Hanky je ze současnosti. Překvapivé zvraty dvou septimánů, kterým nedělá žádné zvláštní problémy studium, ale samotný život. Ti dva jsou výjimeční snad jenom svými cestami, které se občas dokáží spojit v cestu jedinou, aby se zase za svérázných situací rozdělily. Hanka je podle Oskara pro něho nedostupná a cesta k ní není jednoduchá. Hančina cesta k Oskarovi je značně klikatá, ale nikoli zase tolik, aby ji Oskar po značných problémech nenašel a necourali se po ní s Hankou společně.

Byla to první velká česká hvězda. Ženy se jí chtěly podobat, muži jí milovali. Anna Sedláčková (1887-1967) byla symbolem celé jedné éry. Bez jejího vlivu by nevyrostly například Olga Scheinpflugová, Adina Mandlová, Jarmila Horáková, Lída Baarová, stejně jako Jiřina Jirásková. Velmi pečlivě dokumentovaná kniha Aféry Anduly Sedláčkové českého publicisty Josefa Brož vychází z několikaletého studia divadelního a společenského kontextu. Herečka Andula, jak jí říkali její obdivovatelé, byla proslulá svými aférami: malými, ale i velkými. Její největší aférou ovšem bylo, že odmítla spolupráci s dvěma totalitními režimy: nacistickým, ale i komunistickým. Vyprávějí o tom archivy, ale především ti, kteří byli u toho. Kniha Aféry Anduly Sedláčkové je událostí, která vypovídá nejen o dějinách této země, ale i o charakterech lidí, kteří v té době žili.

Lidí umírají, jen co se narodí. Každým dnem se nám zkracuje život a nic s tím neuděláme. Je dobře, že si to v denním shonu vlastně ani neuvědomujeme , až do chvíle, kdy svou životní dráhu můžeme spočítat na prstech jedné ruky. Je to smutné, ale je to přirozené. Už ale méně přirozené je, když někdo skončí svou životní pouť nečekaně, dokonce za podivných okolností. O těchto úmrtí se pak vedou dlouhé dohady a spory, a to i mnoho desítek let, dokonce i staletí. O takovémto skonu pojednává i kniha Jana Bauera, známého autora historické literatury. Dozvíte se jak to bylo se smrtí Mozarta, Havlíčka Borovského, Jana Lucemburského, Giacoma Tasanovy, Jana Roháče z Dubé, ale i Aloise Rašína a mnoha dalších.

Ústředním motivem dobrodružně historického románu známého autora knihy Čachtická paní je mnohotvárný protiklad boje a lásky. Autor ve svém milostném románu využil možnosti, které mu poskytoval manželský čtyřúhelník postav dvou nerovných světů. V románu najdeme všechny znaky autorova prozaického umění; talent, fabulaci, lehkost stylu, schopnost vnést do příběhu napětí.

V třiceti básních zpočátku třetího tisíciletí se básnířka vyznává ze svých citových postojů k životu. Opěvuje krásu, radost, lásku, tvořivost, ale nezapomíná přitom také na pochybení, zklamání a bolest člověka. Přestože z některých veršů zaznívá lehce satirický až kritický tón, nevzdává se víry, že…zítřek zlá rozhodnutí změní, naděje umírá poslední.

Kniha popisuje dobu, kdy v České kotlině vrcholila doba rozkvětu Keltských kmenů a zároveň do historie této země začal silně pronikat germánský živel. Prostřednictvím hlavního hrdiny se čtenář ocitne uprostřed dění keltského oppida a spolu s ním prožije dětství i jeho touhu poznat vyspělé země a život v nich. Neumí si ani představit vše, o čem vypráví kupci přinášející do oppida podivné věci i to, bez čeho není život možný. Netuší, že osud jej odvane daleko, právě do těch míst, o kterých sní. S kupeckou karavanou se vydává na jih, do římského impéria, aby tam, co by druidský zvěd, podával zprávy o Caesarových plánech a síle jeho vojska. Při této nebezpečné činnosti jej zavede jeho životní cesta až pod palisády galské Alesie a on, jako příslušník Caesarových pomocných sborů stojí proti nesmírné přesile Vercingetorixových galských bojovníků. Prožije zde nejkrutější bitvu, kterou si jen těžko lze představit. Je však již silně poznamenán římským způsobem života a ohromen příjemnostmi civilizace. I jeho však hrůzy války natolik poznamenávají, že ani triumfální vjezd do vytouženého Říma mu uspokojení nedává.

Závěrečný díl trilogie vypráví o rozsáhlé říši pod hladinou moře, kam se Karalen se Saisfrídem vydávají kvůli starobylému poselství. Jejich cílem je nalézt v ní dva nejmocnější předměty světa, a poté naplnit poslání svého života - spasit svět vlastní smrtí. Jak jejich příběh asi skončí? Dokáží se v tajuplné říši vyznat? A pokud se jim opravdu podaří naplnit věštbu, budou natolik silní, aby se dokázali dobrovolně oddat smrti či snad najdou jinou možnost, jak i nadále žít?

Saisfríd žije na podivném ostrově, kde se učí věcem, jako je například magie, stejně jako každý jiný chlapec. Přestože nijak nevyniká svými schopnostmi, je nejzáhadnější osobou kmene. Jeho tvář není snědá jako všech ostatních, nýbrž půvabně světlá, jeho oči se zbarvily do nezvykle žluté a nakonec - ze strany matky zdědil něco, po čem sní každé dítě v jeho světě: je zasvěcený. Znamená to, že může kdykoli opustit svůj rodný ostrov a přejít do ostatních zemí, čehož jeho krajané nejsou schopni. Když jeho otec onemocní, Saisfríd se bez zaváhání vydá do veliké země Gynésie sehnat pro něho lék, který se prý nedá objevit nikde jinde. Na cestu kromě jídla dostává mocnou sošku bůžka, která svýma očima umí vyjádřit odpovědi na všechny možné otázky. Povede se Saisfrídovi obstát v zemi, která nezná magii, a jejíž kraj je tolik odlišný od toho jeho? Zjistí, co je tajemný lék adérú sidžú, který dovede vyléčit jeho otce, a získá jej pro něho? Dokáže se ubránit nepřátelům, kteří dychtí po starobylé sošce, jen za pomoci gynésské dívky Karalen?

Poznejte nejen všechny lásky Žofie Bosniakové, ale i tehdejší dobu v její pestrosti a rozmanitosti. V knize se jasně odráží jemná duše a čistý člověk, jímž byla Žofie Bosniaková. Příběh je dotvářen obrazy majestátného Strečna, Fiĺakovského a Muranského hradu. Příběh zaujme všechny čtenáře, kteří mají rádi historickou literaturu opředenou spletitostí lidských vztahů.

Kniha Miloše Vacka "Má životní Capriccia" vychází během krátké doby ve druhém vydání. Skladatel, který se v tomto roce dožil 80 let, netradičním způsobem líčí svůj dlouhý život v umělecké rodině na malém městě v Kamenici n. L. Zde také usiloval o vstup na aktivní uměleckou dráhu a setkával se zajímavými lidmi. To vše líčí v krátkých pointových kapitolách. Miloš Vacek je uznávaným autorem komorních, symfonických a vokálních děl. Za zmínku stoji známá díla jako je opera Jan Želivský, dále Romance pro křídlovku, Kocour Mikeš a mnoho dalších. Je autorem hudby k 27 hraným a 169 animovaným filmům. Kniha má poutavý spád. Nešetří sebeironií a má osobitý humor a šarm / dr. Jiří Pilka/. Čtenář se na 188 stranách dozví leccos zajímavého ze zákulisí profesního i soukromého umělcova života. Nakladatelství věří, že kniha obohatí zvídavé čtenáře o nové pocity i poznatky ze světa hudby a skladatelova života.

Obsahem knihy je dorovolnictví a dobrovolníci. Jsou to ti, kteří vystupovali již před zahájením a pak během ozbrojených konfliktů jako předzvěst bouře, protože působili na místech, kde v blízké budoucnosti konflikt propukl. Publikace zřetelně ukazuje, že každá historická událost, v tomto případě válečná, je složitější, než jsme schpni ji literárně uchopit.

Publikace přibližuje čtenářům čtyři roční období - jaro, léto, podzim a zimu s jejich zvláštnostmi ve vztahu k zděděným hodnotám a s důrazem na mimořádnou schopnost našich předků čerpat životní návyky a zkušenosti z přírody. Tento pohled na tradiční svět přivádí čtenáře do bedlivého sledování způsobu tvorby zajímavých předmětů, které v minulosti zdůrazňovaly sílu životních okamžiků. Autorka nezapomíná na různé kulinární objekty, které přibližuje více než jen z pohledu kuchařských receptů. Každý z časových údobí roku má svou obsahovou dominantu. Jaro - Velikonoce, léto - sklizeň a poutě, podzim - posvícení, zima - Vánoce. Kniha přináší cenné informace o životě předků i o tom, že tradice stále žiji v nás, mnohdy více než si to připouštíme.