Quadrom

Ostnatý drát – děj je zasazen do r. 1990, tzn. do doby těsně po pádu Berlínské zdi. Hra se pokouší popsat nejen neustávající rozdíly mezi Berlínem východním a západním, ale také mezi kulturami východu a západu vůbec. Konkrétně – Luisa a Michael jsou sourozenci, žijící v bývalém Západním Berlíně, jejichž jeden rodič je Čech, emigrující v době totality z nešťastného Československa. Přestože u jejich domu stále stojí zeď (na jejím odstranění se teprve pracuje), hranice se otevřely a bratranec sourozenců Jiří je po domluvě s „německou“ stranou vyslán svým otcem z Prahy „na obchůzku“ za svou rodinou, aby opět navázal ztracené vazby a aby se zdokonalil v němčině. Ale co se nestane – rodiče sourozenců v době pobytu Jiřího jsou na Bahamách, a mladí jsou tak odkázáni sami na sebe. Přestože jsou příbuzní, dojde k nečekaným odhalením – zatímco Jiří nezávazně flirtuje se svou sestřenkou, Michael se přiznává, že je homosexuál a že se rovněž zamiloval do svého bratrance. Jiří přestává brát vztah s Luisou vážně, přestože se na něj upnula – naopak si začíná rozumět s Michaelem, ne však na bázi sexuálního svazku. Debatují spolu o velkém Berlíně a snaží se spolu bourat zdi. Přesto jen do určité míry – hranice neurčuje ani tak přátelství nebo vysvitlá naděje na něj, ale spíše chlad a uzavřenost, které se od svých německých kolegů Jiří přiučil. Luisa s Michaelem se nakonec ve vlastních zájmech domluví, že uspořádají večírek, kde Jiřího svedou současně – jak vše dopadne, nechají osudu. Sami jsou zmateni a neví, jestli jsou víc Češi nebo Němci, jestli by nadále chtěli žít tam, kde se právě ocitají, nebo by případně z Jiřího návštěvy chtěli nějak profitovat. Ačkoli jsou neustále kontrolováni hysterickými telefonáty své matky (Jiřího tety), k večírku plnému pití a drog nakonec dojde, ale Jiří jakoby ze všeho zmoudří a nenechá se tak „kazit“, jak se mu nabízí. Přes všechny svody zůstává Jiří po telefonátu s otcem střízlivý a až Michael s Luisou usnou (poví jim na rozloučenou pohádku), vezme si své věci a předčasně odjíždí Prahy. Vzbudivší se Luisa ráno po zjištění „zrady“ jen kope do vyumělkovaných obytných zdí, které stále stojí, zatímco Michael tiše sedí na pohovce a pláče. Jejich rodiče tak přijíždějí, aniž by se se svým synovcem vlastně shledali. Hra vypovídá o rozdílech mezi „češstvím“ a „němectvím“, poukazuje na vzdálenost, ale hledá i příbuznosti a snaží se zobrazit chyby nejen v té které příslušnosti, ale i v lidském jednání, mladé nezkušenosti a touze někam patřit nebo něco dokázat. Přestože se hranice a s nimi příležitosti otevírají, zdi ve vztazích mezi lidmi zůstávají, přestože se je třeba snaží obě strany vší silou zničit. Manévry – divadelní hra o změně, resp. o touze po ní; též o úhybných jednáních bezradných jedinců, majících strach. Formálně nejasný příběh se odehrává v současnosti či nedávné minulosti v Praze (byt na Vlastislavově 8) s tušením přicházející války či nějaké významné události, řekněme přelomu. Naivní páreček Lenky a Břéti, ztroskotané soužití alkoholické Val a zkouřeného Chrta, do něhož přichází takřka budovatelský agent Vrt, beztvarý „kamarád“ z práce Bróňa… Všechny postavy se setkají v jednom bytě zamořeném marihuanou a snaží se vyřešit nadálou situaci – všichni jsou sami a ti, co ne, se podvádějí. V každém případě jsou však nuceni se sebou něco dělat, neboť si uvědomují, že tíhnou k stereotypu a dny běží… K tomu, aby se sebou něco udělali, jsou nuceni nejen svou zralostí a uvědoměním, že už nejsou děti, ale také direktivním Vrtem a s ním přicházejícími zprávami, že má nastat válka. Ve změti sporů, kdo s kým spal a co se kdy změní a proč, do města opravdu vtrhnou vojska a skupinka je donucena danou situaci (pod vlivem drog) řešit. Vypadá to však, že žádnému z nich však na budoucnosti nezáleží, jako by už všichni prožili to, co prožít měli. Jediný Vrt se vrhá do ulic, aby zabránil „okupaci“, ale je zastřelen. Lenka s Val se na základě svých společných neštěstí opijí a odhodlají se k společné sebevraždě - spolykají pr

První hra s názvem Irtodelia nás přesunuje do časů, kdy je letadlo nejpomalejším dopravním prostředkem a nastupuje místo něj teleport (IRT = v italštině "Institut pro výzkum teleportu"). Hrdinové se však poté, co jsou teleportováni do časoprostoru, nezjevují ve vybrané destinaci, ani se ze ztraceného časoprostoru nevracejí zpět. Kdo tahá za nitky v temné organizaci a jak příběh, který zdánlivě nemá se současností nic společného, dopadne? Codice fiscale je hrou "Dona Quijota" a "Julie": těmto hrdinům ze světové dramatiky se podobají Ona a On. Podobně jako v předchozí hře se hrdinové z neznámých příčin chtějí někde ztratit a někam zmizet, ale zde, v příběhu opět založeném na částečné fikci situovaném do budoucna, se to nedaří bez čárového kódu, který musí mít každý vytetovaný na krku. Komplikuje se tak příběh osudové lásky, protože On jakožto rebel bez příčiny nemůže dostat čárový kód, zatímco Ona při útěku před vnuceným nápadníkem se stane neviditelnou a nemůže své lásce bez lidských aspektů pomoci. Hra je jinotajem na státní správu, která také díky evidenci občanských průkazů (v Itálii je to právě codice fiscale) se zálibou zabraňuje lidem v naplnění jejich osobních tužeb a přání. Hříčka je navíc proložena zábavnými vložkami s příběhy na pracovišti erotického call-centra. Naopak třetí, a tematicky asi nejzávažnější drama, Morte dignitosa, je veskrze současné a aktuální, poněvadž se týká legalizace eutanazie (ve Švýcarsku, kam Itálie jazykově spadá a jehož zejména se text týká, je dobrovolná smrt povolena). Nejde však o polemiku o tom, zda je výkon smrti správný či ne, avšak snaží se poukázat na fakt, jakou důležitost hrají ve světě peníze. Drama je napsáno s věnováním švýcarskému dramatikovi Friedrichu Dürrenmattovi, který úspěšně odhaloval ve svých hrách společenské neduhy a který v podstatě jako jediný švýcarský spisovatel obsazuje česká jeviště dodnes.

Hra jako náplň a smysl života. Záměrná manipulace s druhými. Nadčasový automat, který řídí osud postav ve hře, do které uživatelé s odsouhlasením vstoupili. Hra však začíná postrádat smysl, když Netofilia začne vítězit nad Autonomií a ze hry se nelze dostat ven - nelze ji ukončit. Svět ovládnou počítače a zlákaný "zachránce" nainstaluje do hlavního počítače program, který začne nutit hrát tuto hru všechny.

Parafráze na Pirandellovu úspěšnou divadelní hru "Jindřich IV.". Hraje se na hradě za dní nedávno minulých. Autorem parafráze je absolvent DAMU Jiří Zygma. Ve svých hrách Pirandello na základě relativismu v chápání skutečnosti zpracoval originálním způsobem téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Ale i v krajní absurditě je Pirandello vždy konkrétní a aktuální, skutečný mistr divadelního umění. Roku 1929 byl Pirandello jmenovám členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.

Markýz má dluhy a dvě tajné milenky: Princeznu a snoubenku svého věřitele Giuseppa - Terezu. Jeho služebná Marcolfa ráda sází a má snoubence Francesca. Giuseppe si má přijít pro peníze a Markýz se před ním chce ukrýt. Místo toho se však na scéně postupně objevují jeho milenky. Dochází tak ke zmatkům s řadou gagů. V rozhovoru s Giuseppem Marcolfa prozradí číslo losu, na který si vsadila. Giuseppe v novinách zjistí, že vyhrála, ale zatají jí to a začne se jí dvořit. Do vývoje událostí se však vloží Francesco a posléze i Markýz a Tereza. V okolnostech týkajících se výhry dojde navíc ke dvojitému zvratu.

Satyrská tragická dohra k trilogii „Senso unico“, napsaná v Itálii při pracovním pobytu v Benátkách. Přímořský příběh jedné neuspořádané rodiny, nešťastné lásky, ujíždějících vlacích a nedobrovolných pobytech v domově pro duševně choré. Servírují se plody moře, spí se na lehátcích a doléhá sem jen šumění větru od oceánu nebo klasická hudba hraná na violoncellu…

Milán je jako špička ledovce. A pod ním leží jeho nesmírná historie. Jednou za čas jeho přívaly odkrývají její zlomky, dříve než v jeho díle jeho vody podléhají nezadržitelné korozi, které si tohle město umínilo pro svou existenci, které vždy představuje samo sebe a jehož přítomnosti přicházejí zespodu. Tisíciletí podsvětí. Abychom ho poznali, je třeba mít trpělivost ho poslouchat. Stetoskopem. Jak pulzuje uvnitř. Je třeba umět ho slyšet. Jeho "navzdory". Tam, kde odhaluje svou paměť. Nietzsche říkával, že životaschopnost nelze učinit jen z prospěchu historie. Ten, kdo žije, pokud chce jít napřed, musí zapomenout. Svou minulost. A Milán se zapomíná, mění se. Aby sám přežil. Autor Aldo Nove (nar. 1967 ve Viggiu) se proslavil svou prvotinou "Woobinda", která v 90. letech minulého století vstoupila do historie italské novodobé literatury jako odraz programového literárního a populárního "hnutí kanibalistů". Mimo to napsal italský bestseller "Lásko má nekonečná" (2000), který se stal oblíbenou četbou mladé italské generace a byl stejně jako Woobinda přeložen do několika světových jazyků. Nyní žije v Miláně a živí se jako svobodný spisovatel na volné noze. Kniha "Není Milán jako Milán" je jak odrazem jeho prožitého dětství, tak i vysoce uměleckého vnímání jeho současného pobytu v Miláně a v Itálii vyšla poprvé v r. 2004.

Volné pole – scénář na pomezí divadla a filmu; příběh supermarketů, aut, dálnic, benzínek a parkovišť a samozřejmě lidí, kteří se ve zmíněných lokalitách pohybují. Petr s Irenou vedou nešťastné manželství – přestože jsou spolu už několik let, stále se jim nedaří zplodit potomka. Každý z nich to řeší po svém – Irena si snaží najít milence, který by jí dítě zplodil, a Petr zase obtěžuje mladé stopaře. Irenin objekt Matěj, který se vydává za Marcela a který ačkoli měl spoustu žen, předstírá, že I. je jeho první, vodí ji za nos a nechá se vozit sem a tam, aby našel „vhodné místo ke koitu“. V sexu je sice Casanova, ale v soužití se tento člověk trápí – vždy, když už to vypadá na vztah, Matěj couvne. Irena by k němu přilnula, ale udělala zásadní chybu, když nechtěla Matěji propůjčit auto a v hádce o něj mu místo toho do očí vstříkla slzný plyn. Petr tedy zastavuje mladému studentovi Eduardovi, na kterém si řeší komplex, že zatím nestihl zplodit syna. Nabízí mu placený sex, který však Eduard zásadně odmítá, přestože nemá žádnou známost ani prostředky. Dojde ke konfliktu, který se vyhrotí Petrovým uzamknutím auta – není úniku. Přesto se Petr zmátoží, když uvidí v protisměru nabourané auto, připomínající vůz jeho ženy, Ireny. Situace se obrací a najednou je Petr ochotný udělat vše, aby se přesvědčil, že to, co viděl (nabourané auto s mrtvolou), není pravda. Eduard ho za tu cestu poznal a ví, že nejlépe by mu udělalo, kdyby zapomněl. Zve ho na pivo. To, co Petr viděl, však skutečně nebyla jeho žena, ta se nabourá až poté, co jí Matěj opustí (přestože Irena skutečně otěhotněla) – žena pod vlivem všech bolestí a nekontrolovatelného stavu vrazí do auta svého muže, který šel s Eduardem na pivo do místního supermarketu (manželé nakupovali ve stejném obchodě, jen každý zvlášť; v jinou dobu a v jiném autě). Druhou dějovou linku tvoří starý a na první pohled spokojený pár Josefa a Běty, jejichž jediný svár spočívá v tom, že se nemůžou dohodnout na tom, co si mají ještě nakoupit, co ještě nemají a jak to u nich doma uspořádají. Minulost, která je nevyhnutelně provází, je nutí využívat veškerého komfortu – nakupují, co se dá, paradoxně však dojíždějí polorozpadlým vozem z dob socialismu nebo gratis-busem. Jablko neporozumění vyústí v lad, že už si nikdy nic nekoupí (vyjma hraček „pro vnoučata“) a Josef prorokuje, že jednou stejně na místě všech obchodních zón nebude stát nic jiného než hlína a prach. Matěj dál stopuje, aby sváděl další ženy, aniž by tušil, co se stalo.. Hra je o obrovské svobodě, kterou člověk zakouší, až se z toho může zhroutit. Neplodný pár, chuť zkoušet nepoznané, neupřímnost… A tomu všemu vévodí nadnárodní obchodní zájmy, které v domnění, že lidem působí radost, jen vykořisťují – a to nejen ve věcech materiálních, ale především duchovních (ačkoliv se shopping parky snaží navodit atmosféru kulturních středisek, většinou se jim to nedaří).

"Středověká" moralita o třech dějstvích. Hlavní hrdina Misogyn, vystupující v každém ze tří dějství pod jiným jménem (ještě jako Icthitofob nebo Mýtoman) má poněkud nevyhraněný vztah k ženám, nesnáší ryby a rád si vymýšlí: žije v dluzích v bytě pod finanční správou své tetičky, ze kterého ho chtějí vyhodit na ulici. Formou několika zápletek dokonce dojde ke zvířecí vraždě, díky níž ho začne hledat i policie. Sesype se tak toho na něj ze všech stran najednou poněkud dost, ačkoli on je v tom docela nevinně - jen on je totiž brán špatně a jako příčina veškerého zla. Ale řeší to po svém; stává se nedobrovolně střediskem útoků, jejichž rozřešení přinese až zamknutí ostatních postav v bytě, z něhož je osvobodí až ztráta vlastní přetvářky.

Lajos Egri (1888 - 1967), pozapomenutý americký dramatik maďarského původu, jehož hry se již dnes téměř nehrají, je autorem nejcennějšího textu o metodice dramatického psaní, jaká kdy vůbec byla vedle Aristotelovy Poetiky napsána. Kniha je z r. 1942 a přeložena byla do spousty světových jazyků, mezi nimiž čeština zaujímá své místo nově až v r. 2013. Slovo překladatele, dramatika Jiřího Zygmy: "Já sám pro psaní her nemám žádná pravidla, nechávám se většinou vést intuicí, ale po přečtení a přeložení Egriho knihy jsem pocítil, že jsem zřejmě někde udělal chybu.."

Drama o dvou jednáních, jež se zabývá zálibou ve lžích, falešných snech a pokroucené fantazii. Autor hru napsal v řeckých Aténách. Řecká profesorka dějepisu je velmi cílevědomá a prostřednictvím cílené lži na základě překroucené historie to chce kvůli krizové situaci ve své zemi dotáhnout hodně vysoko až do politiky, k čemuž jí pomáhají demonstranti, osoby z lidu, které kolikrát nemají povědomí o základních věcech týkajících se jejich země, a proto jí slepě důvěřují a mylně považují za vyvolenou. Dva její kolegové jsou do sebe nešťastně zamilovaní, a protože nemohou mít děti, rozhodnou se ke konci hry rozejít, jelikož přišli na to, že jejich láska byla zbytečná a nenaplněná. Drama je velmi metaforické, a to zejména díky personifikovaným postavám, jako jsou Nenávist, Láska a Lež. Tyto zároveň vyplňují komické, někdy až drastické scény v druhé linii, blížící se prvkům epického divadla. Hlavní hrdinka to nakonec kvůli svým ambicím směřuje až do čela vlády pro účely převratu, za což je však mimo sebe samotnou obdivována jen svým kolegou, aby nahradila další zástupce klamů. Je otázkou, nakolik jí k tomu dopomohla lež a jak ona sama sebe vnímá před přírodou – symbolickými prvky v bodech zvratu jsou zde zemětřesení a moře, v dálce rozvášněný lid.

Román o nešťastné lásce, který autor napsal v pouhých 16-ti letech. Děj je zasazen do Anglie 30. let 20. stol., tedy doby hospodářské krize, a ústředním hrdinou je zde mladý chlapec Bob, který sdílí s romanopiscem autobiografické prvky. Trpí zřejmě padoucnicí (samu autorovi byla v r. 2002 diagnostikována paranoidní schizofrenie, která byla později vyvrácena a nahrazena « lehčí » poruchou, a opakovaně se také několikrát v psychiatrické léčebně zotavoval po několika pokusech o sebevraždu). Totožné prvky najdeme i v tématu nešťastné lásky a tragickém konci hlavního hrdiny. Zajímavostí týkající se samotného vzniku románu je, že byl v letech 1997 – 1998 psán na elektrickém psacím stroji Olivetti, což je dnes už spíše kuriozita. Byl přitom psán ve čtyřech sloupcích bez rozdělovacích znamének, čímž autor odkazuje k názvu, který má vyjadčovat jak roční období jaro, léto, podzim a zimu, tak i tempo celého taktu, který je základem téměř veškeré hudby a rytmu života. Formátování zachované v jednom jediném originálu bylo však při přepisu knihy nepoužitelné, a tak je v tomto vydání zachován alespoň styl písma, který se dnes již téměř nepoužívá.

Francis William Bain (1863–1940) byl nadaným britským autorem s velkým srdcem pro Indii. Proslul svými příběhy, jejichž děj se odehrává na mytologické rovině, kde bohové ožívají a promlouvají k lidem. Ve své době nadšené pro orientalismus zprvu tvrdil, že objevil starodávné texty psané v sanskrtu a že je jako první zpřístupnil světu přeložením do angličtiny, na čemž také založil svou kariéru. Až následně se prokázalo, že jde o podvrh a že žádné takové texty neexistují ani nikdy neexistovaly; šlo tedy čistě o jeho fabulaci, přestože nelze popřít, že studiem orientální literatury se v této i v dalších vydaných knihách východní filozofií inspiroval a že i přesto mají svou patřičnou kvalitu a výpovědní hodnotu. V češtině se po více než sto letech od zveřejnění textu jedná vůbec o první překlad.

Citová výchova našich časů. Zoufalá a bezhlavá láska desítiletých. Láska pohlcená časem. První neuvěřitelný polibek. Láska, která se znovu setkala v dospělosti spolu s časem. Vášnivý a něžný román, který je zároveň podobenstvím nevinného a drsného italského humoru od sedmdesátých let až po léta devadesátá, kdy se všechno navždy změnilo. Matteo má dvacet osm let a pracuje pro jednu firmu, která vyrábí nádrže pro ryby. Ze svého života má Matteo „čtyři věci, které by chtěl říci“. Ve čtyřech kapitolách, vlastně v takových hudebních sekvencích, které je evokují, jsou pokaždé záznam a odstín výrazu rozdílné, jak se přizbůsobují letem. V desíti ubíhá věk se zmrzlinou Calippo, děvčátkem, „které má tvář jako Maria Giovanna Elmi“ a jazykem, jenž disponuje nezměrnou ryzostí a komikou infantilního vyjadřování. Pak nastává věk rodinné tragédie a lásky k Marii, která „má žlutou nákupní tašku, červenou gymnastickou soupravu a předlouhé černé vlasy“, a dále věk vymezený nesnesitelným během času, který ovládá jednotlivce a jejich lásky jako krokodýl Edoarda Bennata nebo Petera Pana. Ve třetí kapitole se tak výzva hlubokého objektu a času v knize stává jakýmsi vyprávěním naruby směrem k nehybné hnací síle nebo kosmické síle půvabu, polibku lásky určenému Silvii. V poslední části se dvacetisedmiletý Matteo omezuje od nepravděpodobného pracovního pohovoru k odepření všeho na úkor veškeré fiktivní individuality a stává se jen množstvím věcí. Přitom couvá – nebo se posunuje vpřed – jako kosmonaut na konci Vesmírné odysey („uvnitř sebe jsem pociťoval jakýsi nával, který mi radil, abych se bez ustání rozpoltil na všechny směry“), v níž je rozvinutá stránka věci, kde že se nachází současnost, kde minulost a kde čas a prostor nakonec splývají a konkrétní geografické místo vyvolává zhuštěné enormní psychické stavy. S šamanským gestem, jež odpovídá čistému projevu lásky, uzavírá knihu do nekonečného kruhu. Je to kniha, která odhaluje plnou zralost spisovatelovu, jenž je symbolem nové literární scény, text adresovaný těm, aby překvapil jak příznivce, tak odpůrce Alda Noveho.

Hlavní hrdina, asketický mnich, se kvůli podezření na nevěru své manželky ocitne v bludném kruhu zaříkávání, protože chce prostřednictvím vykonaných zásluh přesáhnout samotná nebesa navršením hory díků, aby byla jeho duše osvobozena. Netuší však, že bohové proti němu spřádají nástrahy, díky nimž se ocitne v ještě horším bludišti na žebříčku reinkarnace, jelikož podlehne znovu nejen vnadám převtěleného stromu osvícení za jeho ženu, kterou podezříval zcela neoprávněně, ale i jiným mstivým praktikám bohů, kteří jsou zprvu sice bezradní a jimž zapřisáhlý remcal úspěšně odolává, avšak nakonec ho mají díky vychytralé nymfě opět ve své moci, načež ho odsoudí za jeho rouhání do forem nižších životů.

(Anti)hrdina trpí závažnou chorobou a musí se vypořádat se svým životem i lidmi kolem něj, kteří mu kladou překážky…