Refugium Velehrad-Roma strana 10 z 14

Texty vycházejí z třetího olomouckého setkání spirituálních teologů ve dnech 28.-29. května 2010, se sjednocujícím tématem Duchovní život a liturgie. Zahrnují: Lectio divina a Božská liturgie Jana Zlatoústého; slovníkové heslo o Zázraku; dále studii Zbožnost, iniciace a mystagogie; z hudebních témat životní pouť J. D. Zelenky; exkurzi do hudebních aktivit zakladatele redemptoristů, Alfonsa Liguori, autora nejznámější italské koledy Sestupuješ z hvězd; život F. Chopina vzhledem k duchovním reáliím; a poté literární velikány (Tolstoj, Kafka, Stefan Massini aj.) ve spojení s liturgií; tři témata o eschatologii a duchovním životě Micheliny Tenace; a nakonec životopis kontroverzního salcburského arcibiskupa Wolfa Dietricha z Raitenau (1587-1612), na jedné straně talentovaného architekta liturgických staveb, na straně druhé muže paradoxně neliturgického. Jak tyto protikla dy života usmířit, je cílem přeloženého příspěvku.

První rok přípravy na jubileum 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje, věnuje odborný seminář Katedry pastorální a spirituální teologie svátosti křtu, a to v pěti základních tématech: Boží slovo při udílení svátosti; pastorační analýza udílení svátosti; slavení křtu; ekumenické a mezináboženské aspekty a spiritualita křtu.

Pavel Evdokimov načrtává nejhlubšího určení ženy. Pozitivní výsledky vědeckých výzkumů antropologie, psychologie apod. zasazuje do pojmů křesťanské tradice. Muž a žena byli stvořeni pro vzájemné sdílení a Bůh k nim od počátku mluví jako k jednomu, neodděleně. Po ontologickém schizmatu dochází k vypjaté opozici mezi mužstvím a ženstvím. Až při putování dějinami lze rozeznat střídání polarity matriarchátu-patriarchátu. Od chvíle, kdy se Bůh Adama bolestně ptá: Kde jsi?, nepřestávají si muž a žena (s nostalgií po ráji: po integritě) klást navzájem stejnou otázku. Odhaluje se tu téma krásy a podnětné ženskosti v lahodně teologickém textu na biblickém základě a v kontextu východní patristické spirituality.

Průvodce postní dobou pro dospělé přibližuje každému křesťanu podstatu obnovy křestního vyznání. Praktický návod, jak v šesti krocích prohlubovat osobní víru, vychází z bohatství křesťanské tradice Východu i Západu, z bible a liturgie. Obsahuje srozumitelné podněty spirituálně vnímavým lidem, především mladým rodinám, katechumenům, nedávno pokřtěným, mládeži, kněžím a farnostem. Poslouží každému, kdo chce hlouběji porozumět svému křtu a postoupit o krok dále k ryzímu křesťanství.

Ruský myslitel Sergej Bulgakov (1871-1944), žijící dlouhá léta v Paříži, patří bezesporu mezi největší teology 20. století. Z grandiózní trilogie o Boholidství existuje v českém překladu její třetí část Nevěsta Beránkova (o církvi s pohledem na svátosti a eschatologii) a připravuje se k vydání druhá část Utěšitel (o Duchu Svatém). Nyní se čtenáři dostává do rukou první část z celku trilogie, Beránek Boží, sledující historický vývoj tajemství o Kristu, který je Člověk a Bůh zároveň. Aktuální a brilantní jsou pasáže o lidských karikaturách, které vždy redukují složitou problematiku na omezenou část. Pochopit spojení božské a lidské přirozenosti v Bohočlověku lze podle Bulgakova jen za pomoci poctivé sofiologie: ta je paradoxem odevzdávajícího se Boha, který primárně přinesl člověku krásu kvůli Ženě.

Bohatě ilustrovaná publikace proslulého znalce teologie ikon a odborníka v technice jejich malby je nezbytným pramenem jak pro uvedení do tradice křesťanských východních škol, tak syntézou pro odborníky. Podrobný a systematický přehled vzniku ikony a jejího významu předkládá autor (zakladatel ikonopisecké školy ve Francii) s hlubokým vhledem do souvislostí.

Velehradské kongresy ve 20. století vybudily průkopnickou a ojedinělou formu ekumenismu v katolicko-pravoslavných vztazích. Upozornily na bohatství, které má být společně sdílené. Vedle společnosti Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje vznikl také stejnojmenný časopis, který podrobně mapoval velehradskou tradici. Autor se zaobírá jak sjezdy, tak společností, ale především časopisem Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, a předkládá mimo jiné také podrobnou bibliografi i s autorskými a tematickými rejstříky. Titul v ediční řadě Hlas Velehradu tak celistvě kompletuje představení kulturního a náboženského bohatství fenoménu Velehrad.

Má Cyril a Metoděj co říci dnešnímu člověku? Neprovokuje nás slovo apoštol Slovanů? Z jakých důvodů vyslovujeme jejich jména s neklidem? A jak vůbec obstojí před kritickým pohledem současné historie tvrzení, že s pomocí „věrozvěstů“ nahlížíme dokonce identitu vlastního národa? Kardinál Tomáš Špidlík je tu kompetentním průvodcem. Sborník Centra Aletti je věnován životu a poslání Cyrila a Metoděje: zpřístupňuje zásadní kardinálovy studie. Úvodní text Pavla Ambrose a nejnověji zpracovaná cyrilometodějská bibliografie z let 1990–2011 užitečně seznamují čtenáře se současnou diskuzí nad otázkou dědictví otců.

Kněz a teolog Vladimír Boublík (1928-1974), dlouholetý profesor fundamentální teologie na římském Lateránu, se nám představuje také v kontextu estetických a kulturních otázek současnosti. Přínos jeho bytostně zúčastněné teologie nás nadčasově oslovuje.

Dílo byzantského myslitele Řehoře Palamy, mnicha z hory Athos, arcibiskupa soluňského, představuje mystickou syntézu křesťanského Východu. Je rozbuškou mezi ustálenými návyky teologů: nutí nejen k zamyšlení nad společnými znaky východní a západní mentality, ale nadto předkládá k úvaze to nejpodstatnější: má-li být spiritualita věrohodná, musí odpovídat hluboké modlitbě. A tak nám z textů Palamy zaznívají podněty pro styl života, známý z četby Vyprávění ruského poutníka a ze spirituality filokalie. Palamova syntéza navazuje na tradici Jana Klimaka, Maxima Vyznavače nebo Simeona Nového Teologa. Od Jana Damašského a zejména Pseudo-Dionýsia pramení spekulativní pilíře způsobu vidění, které v plné síle krystalizuje v hesychasmu. Klíčovým tématem Palamova myšlení je proces přetvoření člověka a světa slávou Boží (energií), což vysvětluje v hesychastické metodě vidění Boha v srdci. Pro jeho učení se později vžil název palamismus.

Bible formuje každou generaci křesťanů a kulturní společnost vůbec. Autorka, znalá patristiky, předkládá pravidla, která otcové používali pro výklad Písma. Otcové byli mistry v četbě bible ve světle těch nejpokrokovějších vědeckých teorií své doby. Avšak to nejdůležitější spatřovali ve svátostné (ikonické) povaze jak biblického textu, tak celého stvoření, a v postupném vrůstání čtenáře do světa Písma. Bible je totiž spolu se stvořeným světem stěžejní "knihou" pro pochopení Božího zájmu o člověka. Božský důvtip, který se projevuje v uspořádání světa, není rozpoznatelný jenom ve slunci, měsíci, hvězdách. [...] Stejně tak v knihách napsaných pod vlivem Božího vnuknutí dává Prozřetelnost lidskému rodu moudrost, která je více než lidská. Zasévá totiž do každého písmene živou pravdu, a to v té míře, v jaké ji může daný výraz obsáhnout, a vymezuje tak určitým způsobem cestu, po níž se Moudrost ubírá. Jak ten, kdo se dotazuje přírody, tak ten, kdo zkoumá Písma, dojdou nezbytně ke stejným závěrům. Logos se stává nepřetržitě tělem v Písmech, aby v nás rozestřel svůj stan.

Anna Marie Taigi (1769-1837), římská světice a mystička, charitativně činná, ale především patronka matek rodin (sama měla sedm dětí), patří mezi populární osobnosti z dob napoleonských válek. Že měla dar čtení srdce, byla vyhledávanou rádkyní napříč různými profesemi: od politiků význačných jmen, přes finančníky, samotného papeže, kardinály, i lidi naprosto neznámé. Soucit s nuznými bylo její charisma. Je považována za těšitelku a zprostředkovatelku ve finanční tísni.

Liturgie na Východě představuje zjevení Boha. Je výsostným prostorem našeho setkávání s Ním: tajemství jsou zde skutečně viditelná, a to očima, které proměnila víra. Pojď a uvidíš.

Knihu přivítají především ti, kteří promýšlejí, co křtem přijali. Text vhodně poukazuje, že nepostačuje vnímat bohatství křesťanství v duchu moralizování, ideologizování nebo konfrontování. To by odporovalo celé tradici úvah církve o křtu. V našem knižním titulu výrazně vystupuje do popředí samotné působení Boha, jenž se rád ke svému pokřtěnému obrací: vkládá mu obrovskou důvěru a zve ho k neuvěřitelným hodnotám skutečného života. Autorka jako pedagog s dlouholetou praxí, navíc sekretářka zesnulého kardinála Tomáše Špidlíka, vyváženě spojuje momenty osobního prožívání víry s důslednou teologickou reflexí.

Vjačeslav Ivanovič Ivanov (1866–1949), básník-symbolista, představitel bohatého ruského teologického a filosofického myšlení počátku 20. století. Je považován za vynikajícího helénistu, o němž Lev Šestov poznamenává: jeden z nejinteligentnějších a nejlepších současných spisovatelů, jehož základním rysem je univerzálnost. Ivanov je rozsáhle kulturně vytříbený a poučený, vždy na straně řecké tragiky a zároveň Dostojevského, přičemž pojítko mezi těmito světy tvoří němečtí básníci: Schiller, Goethe a o nic méně Nietzsche. Ivanov vychází z kultury, která je pro něj pokladnicí darů, přičemž úlohou filosofa zůstává tvorba­-teurgie. Předkládaný soubor kulturně­uměleckých statí ruského emigranta žijícího v Římě tak doplňuje chybějícího autora, jehož inspirativní texty překládali T. Mann, J. O. Gasset nebo M. Buber.

Vjačeslav Ivanovič Ivanov (1866–1949), básník-symbolista, představitel bohatého ruského teologického a filosofického myšlení počátku 20. století. Je považován za vynikajícího helénistu, o němž Lev Šestov poznamenává: jeden z nejinteligentnějších a nejlepších současných spisovatelů, jehož základním rysem je univerzálnost. Ivanov je rozsáhle kulturně vytříbený a poučený, vždy na straně řecké tragiky a zároveň Dostojevského, přičemž pojítko mezi těmito světy tvoří němečtí básníci: Schiller, Goethe a o nic méně Nietzsche. Ivanov vychází z kultury, která je pro něj pokladnicí darů, přičemž úlohou filosofa zůstává tvorba­-teurgie. Předkládaný soubor kulturně­uměleckých statí ruského emigranta žijícího v Římě tak doplňuje chybějícího autora, jehož inspirativní texty překládali T. Mann, J. O. Gasset nebo M. Buber.