Refugium Velehrad-Roma strana 3 z 14

Šestý svazek Miscellanea jesuitica se shrnujícím označením Slyšet slovo kázeň ducha obsahuje příspěvky: V části historické text Lamberta Klinkeho, Arcibiskup Eduard Profittlich SJ (18901942) a katolická církev v Estonsku 19301942, pojednává o mučedníkovi gulagu: rodákovi ze severního Vestfálska, estonském arcibiskupovi v Tallinnu. Část filosofickou představuje text innsbruckého Otto Mucka, Pohled na pojmy, hraničící s teologickými otázkami. Jde o analýzu pojmu substance vzhledem k pojmu osoba. Část spirituální tvoří nejdříve téma Božského Srdce Páně. Jde o dějiny a růst podoby této zbožnosti a její teologické zakotvení. Příspěvek Tomáš Špidlík a Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova hodnotí kardinálovu osobnost vzhledem k jezuitům. Aktualitu zahrnuje text O podávání na ruku a pokleknutí při přijímání . Soubor ukončuje klasik duchovního života Karl Rahner ve studii o dnešním knězi a také o souvislostech mezi knězem a básníkem.

Označení Žijeme v době papeže Františka podtrhuje, že se nacházíme uvnitř jeho pontifikátu. Text sleduje buď přímo komentář k jeho stanoviskům či k těm, kdo papeže hodnotí, nebo analyzuje, co je s jeho postojem spojené. Odpovídá též na otázku, zda papež rozděluje, nebo spíše připravuje na to, co je důvodem k plnější jednotě. Podtitul textu dále otevírá téma, zda se ten, komu je již od malička vštěpováno smýšlet o člověku a vůbec o světě špatně, může přerodit v toho, kdo vidí krásně?

Mezi mnoha jinými objevy se může čtenář této knihy podrobněji dotknout toho, jak novost učení papeže Františka je osvěžující a duchovně plodná. Seznámí se s tím, jak se prohlubuje přijetí Druhého vatikánského koncilu v životě a poslání církve. Je ještě krátká doba, abychom zhodnotili celé bohatství jeho pontifikátu. Určitě však pomůže každému, aby se věcně, solidně a přehledně orientoval v diskuzích, které v církvi dnes probíhají.

Kniha se zaobírá otázkami, které s optimismem a realismem zároveň klade v učení o manželství a rodině papež František. Amoris laetitia obsahuje mnohé zkušenosti, návody i doporučení. Předkládaná kniha je doplněna aspekty, které nabízí církev v případě manželské krize, a tak vždy spolu s moudrou tradicí ukazuje aktuálně nové cesty k problémům každé doby. Nechybí ani nejdůležitější texty, které mohou pomoci k dobré orientaci v současné diskuzi o manželství.

Předkládaná práce zahrnuje celkový pohled na teologický odkaz Tomáše Špidlíka. Tím, že je autorka součástí týmu Centra Aletti, má přístup k archivním zdrojům a přímým svědectvím o kardinálovi. Důležitou částí textu je vyhodnocení nejnovější literatury, spojené se Špidlíkovou ignaciánskou spiritualitou, jeho kulturními přesahy a dědictvím křesťanského Východu.

Třetí díl jedenáctisvazkových Dějin filosofie jezuity Frederica Coplestona zahrnuje dobu od Ockhama k Suárezovi. Jde tudíž o dobu od vrcholného středověku po raný novověk. Uznávaná autorita v oboru dějin filosofie, dlouholetý vyučující v Římě a hostující profesor na jiných univerzitách (USA, Německo aj.) se ve vědeckém světě skvěle osvědčil. Jeho text vždy zohledňuje jak vlastní životopis pojednávaného filosofa, tak i analýzu díla a odkazu.

Ze slavné Bulgakovovy sofiologické trilogie se souhrnným názvem „O Boholidství“ v českém překladu vyšla její první část: „Beránek Boží“ (o Ježíši Kristu), a část třetí: „Nevěsta Beránkova“ (o církvi). Nyní se nám do rukou dostává část druhá: „Utěšitel“ (Duch Svatý) – spojovací článek mezi osobou Krista a jeho Nevěstou církví. Centrem pozornosti je tu Duch Svatý, kterého učedníkům posílá Syn od Otce, aby církev mohla slavit svůj manželský sňatek s nebeským Ženichem Kristem ve chvíli jeho druhého příchodu. Již otcové církve se ptali: „Jak vlastně vyobrazit Ducha Svatého?“ Jeho ikonografické motivy jsou chudé – obecně známý je snad jen symbol holubice. Zkušení ikonografové ale dosvědčují, že výrazným obrazem Ducha Svatého je každý člověk usilující o duchovní zralost. Bulgakov se opírá o skvělou znalost biblických a patristických textů, s pohledem na vývoj akcentů teologie obou tradic: Východu i Západu. Celá trilogie zařadila Bulgakova mezi nejvlivnější teologické myslitele 20. století.

Anglický jezuita Robert Murray (1925), proslulý biblista, profesor patrologie a znalec syrských otců na Heythrop College v Londýně, také osobní přítel J. R. R. Tolkiena, promýšlí dílo stvoření v souvislosti s dobře „uspořádaným domem“ lidských vztahů: s ekologií živého srdce. Životní prostředí, jak je teolog pojímá, poukazuje na zakotvenost ve vztazích Stvořitele ke svému stvoření. Vše ostatní se od toho odvíjí. Autor nachází jejich stopy v kosmickém řádu, který souzní s povinnostmi člověka o tento řád pečovat. Takto biblicky zakotvené dědictví křesťanské civilizace tlumočí lidem dnešní doby.

Pod názvem Hlaholský misál je znám soubor liturgických textů římskokatolického ritu v nové církevní slovanštině, který sestavil Vojtěch Tkadlčík ve spolupráci s předními českými i zahraničními teology a slavisty v druhé polovině 20. století. Oficiálně byly publikovány dvě verze – první v roce 1972 jako zkušební text pro olomouckou arcidiecézi, druhá potom v roce 1992 oficiálně schválená k užití ve všech českých a moravských diecézích (tato verze je publikována ve slavnostním formátu ve dvojím typu písma – hlaholicí a paralelně latinkou). Mimoto se dochovala ve fondu knihovny Centra Aletti Velehrad-Roma v Olomouci velmi cenná archiválie, tedy strojopis prvotní podoby misálu z roku 1963, který odpovídá předkoncilnímu Tridentskému misálu a k jehož schválení nedošlo. Monografie je věnována komplexní analýze H laholského misálu – dobovým souvislostem a téměř čtyřicetileté práci na jeho sestavení, liturgické charakteristice či zařazení do kontextu staroslověnského a církevněslovanského písemnictví. Zvláštní důraz je kladen na analýzu lingvistickou, neboť jazyk Hlaholského misálu (tzv. česká redakce nové církevní slovanštiny) je unikátním konstruktem vycházejícím jednak z dochovaných jazykových stádii, jednak z pečlivě promyšlených a v mnoha ohledech specifických jazykových inovací. Řešení mnoha otázek spojených s genezí Hlaholského misálu bylo umožněno díky studiu materiálově bohaté korespondence Vojtěcha Tkadlčíka, která se dochovala taktéž v archivu Centra Aletti Velehrad-Roma v Olomouci

Předkládaná publikace chce poukázat na to, že ekumenismus zůstává živou skutečností, neboť Kristus svým Duchem stále oživuje touhu po jednotě. Soubor textů, které jsou v knize obsaženy, je rozčleněn do tří skupin: první z nich podává přehled současné situace ve světovém ekumenismu tím, že představuje jeho významné události a důležité otázky; druhá část přináší ekleziologické zakotvení úsilí o jednotu a postuluje tezi, že plodnost ekumenismu bytostně souvisí s obnovou autentického života víry; třetí série příspěvků se věnuje vybraným aspektům českého ekumenismu a snaží se vystihnout prvky, které zůstávají v paměti místní církve jako živé podněty pro ekumenické „dnes“.

Hledání jakosti – Duchovní podněty odpovídá otázkám, které si člověk často klade. Existuje kolem nás skutečná kvalita, anebo jsou jen rozmanité jakosti, šité na míru různým a odporujícím si požadavkům? Jak nalézt vnitřní svobodu, když se nás živě dotýkají kazy a nedostatky: lidí a věcí? Je možné propojit zbožnost a kompetentnost, může být zbožný zároveň i krásný, lze přetlumočit tajemství, která obohacují náročného člověka? Lze být věrný předsevzetím? Není vyhraněnost nekooperativní svéhlavost? Je možné, abychom kritizovali a druhého neuráželi? Text zdaleka nenabízí hotové definice, ale otevírá cestu k možnému východisku.

Co „neprojde Kristem“, nenalezne svoji identitu. Ačkoli křesťanství přispívá k budování sociálních vazeb a utváření vnitřního života jedinců, je-li odsunováno pouze do soukromí, krize duchovního i duševního života je nevyhnutelná. Předložená kniha si klade za cíl znovu otevřít důležitost křesťanské iniciace – přiblížit ji jako věrohodný pastorační přístup k mladému člověku. Je určena všem, kdo chtějí takto nejlépe investovat do živé budoucnosti.

Podněty papeže Františka nemohou zakrýt inspiraci ignaciánské spirituality. Slova doprovázet, rozlišovat a integrovat se čím dále tím více stávají součástí církevního slovníku. Vychází z duchovních cvičení sv. Ignáce. Je příznačné, že ignaciánské pojetí se dějinám nevnucuje, ale spíše s nimi vede dialog. O to se pokouší i tato kniha, která hledá světlo pro obnovu pastorace. Tlumočí současné evangelní poselství papeže Františka všem, kteří neztrácí smysl pro zodpovědnost za církev i potěšení, že mohou udělat něco krásného pro Boží království. Podnět zde najde hloubavý čtenář a mnohý služebník Ježíšova velekněžského Srdce.

Předložený text odpovídá podstatné části italské dizertační práce, kterou Ladislav Hučko, biskup Řeckokatolické církve v České republice, obhájil na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Dominantním tématem jsou kosmologické a filosofické ideje vybraných ruských náboženských myslitelů 19. a 20. století (V. Solovjov, P. Florenskij, N. Berďajev, S. Bulgakov). V úsilí o přemostění antinomií citovaní autoři docházejí různými cestami ke společnému závěru, že smíření protikladů není možné pouze v rámci tohoto světa.

Autor analyzuje aktuální otázky k tématům víry a duchovního života. Na životní styl křesťana se oprávněně kladou nároky, které předkládaný text systematizuje.

Kniha pojednává o teorii společenské smlouvy u španělského jezuity Františka Suáreze (1548–1617). Většinou jsme zvyklí spojovat toto téma s novověkými humanisty, jako jsou například Thomas Hobbes, John Locke nebo Jean Jacques Rousseau. Nicméně i pozdní scholastikové se tímto tématem důkladně zabývali. František Suárez navazuje na aristotelskou tradici a snaží se ve své politické teorii spojovat pojmy lidské přirozenosti, finality a svobodné vůle. Jeho pojetí společenské smlouvy zachovává metafyzický rozměr lidské přirozenosti a zároveň klade za základ moderní společnosti člověka jako individuum. Protože je Suárez zastáncem „přirozené demokracie“ a konkrétní politické moci jako pozitivně dané člověkem, lze ho bez nesnází považovat za předchůdce moderní evropské státovědy.