Rozmluvy

Teprve v šedesátých letech minulého století pocítili Britové naplno ztrátu svého impéria. Anemické Společenství národů, které je mělo nahradit, bylo jen papírovou velmocí. Paradoxně se však Angličané koncem 20. století těšili z větší svobody, právní stability a životní úrovně než kdy dřív ve svých dějinách. Kdyby Británie nadále vládla světovému impériu, mohla by být tak bezproblémovou a stabilní zemí, v níž se příjemně žije? Johnson hledá v dějinách ostrovní říše především konstantu národních dějin a nachází ji už na samém počátku, kdy Angličané odmítají kontinentální imperiální nadvládu a postupně svůj stát rozvíjejí k čím dál větší hospodářské, politické a individuální svobodě. „Všude, kde je parlament, je kousek Anglie,“ všiml si Karel Čapek. Rozvojem civilizovaného impéria, námořního obchodu a nového průmyslu založili nakonec Angličané současný globální svět, jemuž dali společný jazyk, technologii a víru ve svobodný trh.

Chestertonova dnes už klasická romantická „Ortodoxie“ je osobní i univerzální obhajobou zdravého rozumu, hlubokého smyslu lidské existence, demokracie a vznešeného poslání Západní civilizace. Jeho zábavná a veselá polemika s morbidními kazisvěty té doby, kterých za sto let od napsání ješte přibylo, je návodem k aktivnímu, dobrodružnému a barvitému životu plnému fantazie. Mistr paradoxu mluví o „potřebě spojovat důvěrně známé s neznámým (s tajemnem) a dívat se na svet tak, abychom měli současně pocit úžasu, daru i toho, že jsme tu vítáni“. Má-li člověk v životě to pravé poslání, stává se každý den dobrodružstvím, každodennost zázrakem a zdánlivě malé věci vyrostou do nebeských výšin. Jako detektiv pátrá Chesterton metodicky po příčině psychologicky udržitelné radosti ze života, která může vycházet jenom z určité víry, tak jako každý pesimismus vychází z nevíry. V novém, stručném a soudobém překladu zní autorova gigantická životní energie naplno.

Životní dráha známého architekta a oblíbeného profesora utrpí ve svém závěru nečekaný náraz: na světlo vyjde událost, kterou architektova paměť už před desítkami let vymazala - jako vysokoškolák se nakrátko zapletl se známými komunistickými sekerníky, kteří tehdy při prověrkách vyhazovali třídně nespolehlivé spolužáky… Jeho žena - bývalá herečka, syn - právník i přátelé si ho váží jako čestného a poctivého člověka. Sám před sebou si navzdory všem tlakům a zvratům minulé doby uchoval tvář, veřejnost ho zná jako vynikajícího bezúhonného odborníka. Teď probírá krok za krokem svůj život, svoje vzestupy a pády, svoje lásky i ztráty a oběti. Jak dopadne konečné zúčtování? Nebylo vlastně všechno trochu jinak? A co dnešní doba a dnešní lidé - jsou schopni porozumět době tak odlišné? A konečně: jsou na tom tak dobře, aby ho vůbec měli právo soudit?

Šokující, srdceryvné příběhy z anglických městských ghett, jež napsal literárně talentovaný vězeňský lékař a psychiatr, jsou především obžalobou levicového liberalismu a multikulturní ideologie intelektuálů. Těm se totiž podařilo přesvědčit tzv. spodinu společnosti, že je především obětí nespravedlivých společenských podmínek, že nezodpovídá za svůj život a že je naprosto bez šancí. Tolerantní postoje k deviantnímu chování a ke zločinu odsuzují ty nejzranitelnější (děti a ženy) k životu v gangsterském prostředí násilí, drog a každodenní hrůzy. Ohromná mašinerie sociální pomoci nevede k soběstačnosti ani neumožňuje únik z ghetta. Ideologická představa, že z bídy neexistuje osobní východisko, pouze sociální dávky, tak vytvořila velké patogenní společenství (24 % mladistvých neumí v Británii číst ani psát), které se paradoxně opravdu stalo obětí systému a žije v sebeklamu neviny, bezmoci a beznaděje. Nechť se tento dramatický a strhující zápis strašlivé skutečnosti stane pro nás varovným mementem.

Třetí román Jane Austenové nabízí spletitý barvitý příběh plný plasticky vylíčených postav. Hlavní hrdinka Fanny Priceová se v útlém věku ocitá jako chudá příbuzná na Mansfieldu v rodině své lépe situované tety a strýce. Venskovské sídlo žije svým vlastním rytmem a všedními událostmi, jež jsou v celospolečenském měřítku jistě zanedbatelné, ale pro aktéry příběhu vrcholně důležité - ať už je to ples, návštěva nebo něčí nemoc. Fanny dozrává v osobnost, která si i v prostředí sešněrovaném konvencemi dokáže držet svých zásad i ideálů, a proto získá lásku, v niž vlastně neměla doufat...

Není pochyb o tom, že hrdinkou románu Pýcha a předsudek, Lízinkou, je sama Jane Austenová (17751817). Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život (nikdy se neprovdala a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny odmítla), neodráží se v jejím díl e žádná osudová hořkost. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, spíš nesmírně bavila asi jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou komedii. Přidáním ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o několik generací dopředu. Víc než půldruhého století je doba, která dovedla pohltit stovky literárních děl, jimž se při zrodu prorokovala nesmrtelnost; a byla to díla s daleko efektnějšími a vzrušivějšími náměty ne ž Pýcha a předsudek. Jemné kouzlo Jane Austenové má svůj stálý vděčný okruh čtenářů a každá nová generace autorčin odkaz objevuje po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku.

Reverend Ames připomíná v městečku Gilead v americkém státě Iowa věkovitý strom uprostřed cesty, odolávající poryvům větru a pamatující mnohé z prospektorských časů Velkých plání. Jako duchovní vůdce komunity, kterou tu při osídlování Západu pomáhali budovat jeho dědeček i otec a o jejíž vizi „země zaslíbené“ jeví jeho mladší spoluobčané čím dál menší zájem, je tento kazatel dokladem nadějí, útrap a iluzí, jimiž USA procházely na konci devatenáctého a v první polovině dvacátého století. V létě 1957, kdy obeznalý muž přirozené noblesy poznává, že se jeho čas naplnil, se rozhodne tuto zkušenost sdělit svému sedmiletému synkovi, jehož se navzdory krutému osudu k stáru dočkal. V sérii dopisů – které si chlapec přečte, až vyroste – mu otec odkáže neobyčejně dojemný příběh o nádheře obyčejných věcí, poněvadž každý lidský život je zázrak a požehnání. Marilynne Robinsonová přichází s knihou plnou lásky mezi otci a syny, s knihou plnou vzpruhy pro malověrné, která si podmaní čtenáře bez ohledu na postoj k náboženství. Její druhý román odměněný několika významnými knižními cenami potvrzuje, že autorka je při stopování amerického mýtu v poetickém prostoru skromné domácnosti více než důstojnou ženskou protiváhou Cormacu McCarthymu. Vždyť ideál lze naplnit i v podmínkách upadajícího maloměsta zrozeného v místech někdejší prérie – pokud si člověk ubrání svou jedinečnost a zároveň je druhým k užitku.

Neobvyklý příběh italské komtesy Caroliny Fantoniové se zakládá na osudech skutečných osob z počátku devatenáctého století, lyrické líčení krajiny a barvitých snů mladé šlechtičny jej však posouvá do světa fantazie, světa mlžných rán, citroníkových hájů, slavnostních plesů i panských domů, kde čas plyne pomaleji a emoce jsou silnější a vášnivější.

Pan Verloc provozuje anarchistickou živnost v londýnské čtvrti nedobré pověsti, kde se úspěšně maskuje jako neúspěšný trafikant, drogista a vetešník. Přitom stačí, aby tento mamlas vytáhl paty ze své blechárny na hlavní třídu, třeba na ambasádu nejmenované mocnosti za jistým panem Vladimirem nebo za povedeným inspektorem Scotland Yardu, a rázem je jasné, koho má čtenář před sebou: dvojitého agenta s krycím jménem Delta, jemuž chlebodárci za letité služby brzy dopřejí zúčtování… Znamenitý psychologický román (1907) anglického klasika polského původu Josepha Conrada (1857–1924), který vychází v novém převodu Petry Martínkové, nemohl v českém překladu od konce druhé světové války navzdory spisovatelově popularitě vyjít. Je totiž značně protiruský, plný fízlování a zpravodajských hrátek. Svůj příšerný škleb autor v knize zaměřil na společenskou nebezpečnost terorismu viktoriánské éry a prostřednictvím prvotřídní satiry šije nejen do rádobyanarchistů a salonních socialistů, ale i vypečených snobů, almarózních poslanců či subalterních podržtašků ve státních službách, kteří si nadevše osvojili pokrytecké umění držet ústa a krok.

ak pronést řeč - Jak se pohybovat na večírku - Jak být dobrým hostem - Jak správně podlézat šéfovi - Jak být dobrým šéfem - Jak zvládnout obchodní oběd - Jak se dát vyfotit - Jak se dostat do kondice - Jak kupovat dámské prádlo - Jak učinit nabídku k sňatku - Jak si vybudovat šatník - Jak dešifrovat oblékací kódy - Jak začít s golfem - Jak přestat kouřit - Jak pečovat o ústa - Jak zachovat klid - Jak žehlit košili - Jak objednat víno - Jak otevírat šampaňské - Jak vykurýrovat kocovinu - Jak se přestat cpát atd. atd. Kniha Dylana Jonese, šéfredaktora mužského společenského časopisu GQ, je určena dnešním moderním mužům a není vhodná pro ženu – ledaže by ji tomu svému s určitým úmyslem věnovala.

The summer of 1944 was turbulent. Panic-stricken German armies were retreating in disarray on all fronts. German towns and cities were reduced to heaps of bizarre ruins. And Hitler, piqued into unconcealed frenzy by the attempt on his life, sowed death in the ranks of the Wehrmacht. The Nazi Reich was shaken to its very foundations. None of this caused Eichmann to waver in his plans. In Central Europe his tactics for the “Final Solution of the Jewish Question” remained unaltered. And the main item of deception in his plans of window-dressing was to be the huge “Theresienstadt Ghetto” transit camp in Bohemia, hitherto a place of misery, hunger and death, which was repainted in the brief space of a few weeks and decked out as a gigantic, astounding film set, to fool the international Red Cross and to amuse the SS-top brass. In accordance with Eichmann’s screenplay, live people formed part of that film set. In the final act of parody and deception, the prisoners were to perform the monumental oratorium, theVerdi´s Requiem. And they were taken in by it, and began to hope and to live. Josef Bor’s dramatic narrative of preparations and rehearsals for the performance of Verdi’s Requiem by Jewish prisoners is a remarkable literary achievement. It has all the raw elements of non fiction told by an observant witness, but when transcended by art, the true story becomes a heart-rending psychological drama.

Čtenáři románů Patricka Taylora znají Kinky Kincaidovou jako pohodovou hospodyni, která se stará o dva často velice přepracované doktory. Příhody, které prožívá v malebném irském městečku Ballybucklebo, jsou tak opravdické, jako by tady žila odjakživ a. Zdání však klame. Naše milá Kinky se narodila a vyrůstala jako Maureen O'Hanlonová na farmě v hrabství Cork. Jako malá měla hlavu plnou snů, velké romantické srdce a k tomu zdědila po své matce zvláštní dar vidět ,za život?, do říše tajemných sil - dobrých i zlých duchů a jiných kouzelných bytostí, jejichž srdceryvný nářek zaslechla kdysi poprvé za jedné zasněžené noci Z dívenky vyrostla mladá sebevědomá slečna, která se nechce kvůli lásce vzdát svých snů a plánů. Roztáčí se napínavý příběh , ve kterém svou roli sehrají i staré irské legendy, příběh, který dívku nakonec dovede k poznání, že K jakému, to se dozvíte v nejnovější knížce Patricka Taylora!

Pozor na intelektuály! Tak by mělo znít zásadní ponaučení z tragického dvacátého století, jež vidělo miliony a miliony nevinných lidí obětovaných v dalekosáhlých plánech na zlepšení podmínek a kvality lidstva. Kdo jsou lidé, kteří připravovali myšlenkové podhoubí pokrokového, nového a lepšího světa? Vzdělanci a učenci? Nikoli. Většinou nadaní umělci, ale zároveň idealisté a kazatelé světské Utopie, a vždy velcí rétoři a geniální psavci, stačí si vzpomenout na Marxe: "soukromý majetek je krádež a proletariát může ztratit jen své okovy." Johnson ve své nejslavnější a kontroverzní knize (aby ne, když je tolik potrefených) ukazuje brilantně na životě a díle známých osobností, jako Rousseau, Shelley, Marx, Ibsen, Tolstoj, Hemingway, Russell, Brecht, Sartre, Mailer, Chomsky a mnoho dalších, tu nejhorší z lidských nemocí, intelektualismus. Ono zvláštní přesvědčení polovzdělanců, že jsou povoláni rozumět všemu - morálce, politice, ekonomii, náboženství, filosofii i dějinám a světu, a ze svých amatérských představ si utkají syntézu světonázoru, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené a odbornost v jedné věci neznamená autoritu v disciplině odlišné. Co ale u kazatelů nového, lidštějšího světa překvapí nejvíc, je tak častá nelidskost a podlost jejich soukromého života, někdy dosahující až monstrózních rozměrů.

Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Výmluvný postřeh giganta ruského realistického románu Lva Nikolajeviče Tolstého otevírá jedno z nejslavnějších psychologických děl v dějinách literatury, v němž si spisovatel po monumentální fresce Vojna a mír dopřál komornější zápletku a dalekosáhlým přetvořením látek módních romancí vyjádřil odpor k pseudomorálce „vyšších kruhů“. Inspirován skutečnou událostí, kdy se spořádaně vyhlížející mladá dáma vrhla pod kola nákladního vlaku, vytvořil Tolstoj příběh o skandálním poklesku „dobře provdané“ krasavice, která je přinucena váhat mezi salonním životem v nelásce a přirozeným právem na štěstí. Vzplanutí choti carského hodnostáře k důstojníku Vronskému, jež spisovatel umně proplétá s osudy a krizemi dalších příbuzných a přátel, je pro Annu o to tragičtější, že na rozdíl od dobových mravokárců nedovede být pokrytecká a milostný poměr ani jeho následky netají.