Rozmluvy strana 7 z 7

Slavný kanadský spisovatel Robertson Davies je českému čtenáři téměř neznámý - nepronikl totiž filtrem komunistické cenzury, ačkoli je vedle Márqueze největším zjevem tzv. magického realismu. Krev se nezapře, nejpopulárnější z jeho rozsáhlých romanticky nasvícených románů sleduje osudově předurčenou životní cestu hrdiny od dětství v zámožné kanadsko-anglické rodině. Složitá genetická i kulturní alchymie předků, dětství plné rozporuplných postav a protichůdných tradicí s nároky Nového světa, avšak s nostalgickou touhou po onom starém, jej zavedou do Anglie 30. let a posléze na dobrodružnou životní dráhu. Ani sudičky si nad jeho narozením nevěděly rady. Stane se velkým malířem po vzoru renesančních mistrů, když moderní svět skutečné umění neuznává? V hrdinovi se sváří intuice a intelekt, vysoké hodnoty a venkovanství, konformismus a tradice, bezradnost v lásce a suverenita, velkorysost a skrblictví. Kdepak umělec - jen restaurátor a pak dokonce padělatel, ovšem ze zbabělce se ve válečném víru stane špion a dokonce hrdina. Daviesova kniha připomínající mnohohlasou symfonii nepředstavuje pouze jeden z vrcholů zábavné a mistrně napsané prózy, je to hluboké zamyšlení nad rozporuplností naší civilizace.

Nedokážu zapomenout na válku a na zánik jediné vlasti, kterou jsem kdy měl, rakousko-uherské monarchie,“ napsal Joseph Roth. „Svoji vlast jsem miloval. Umožňovala mi, abych byl současně vlastencem i světoobčanem. … Měl jsem rád ctnosti a přednosti své otčiny a dnes, kdy je mrtvá a pryč, mám rád dokonce i její chyby a nedostatky.“ Pochod Radeckého – nejzralejší a vrcholný Rothův román, jedna z nejvýznamnějších knih světové literatury 20. století – je hluboce prožitou elegickou básní, kterou na habsburské Rakousko složil poddaný z územního a národnostního okraje císařství. Stesk po ztracené minulosti a bolest ze ztráty domova se zde v jedinečné souhře mísí s humorem, ironií a sarkasmem – a to vše prostupuje láska, již není možné zradit a jež může zaniknout pouze smrtí samotného autora. „Der Leutnant Trotta, der bin ich,“ napsal Roth. Jeho obraz agonie velké říše a celé historické epochy je fascinujícím čtenářským zážitkem.

Neobvyklý příběh italské komtesy Caroliny Fantoniové se zakládá na osudech skutečných osob z počátku devatenáctého století, lyrické líčení krajiny a barvitých snů mladé šlechtičny jej však posouvá do světa fantazie, světa mlžných rán, citroníkových hájů, slavnostních plesů i panských domů, kde čas plyne pomaleji a emoce jsou silnější a vášnivější.

Pan Verloc provozuje anarchistickou živnost v londýnské čtvrti nedobré pověsti, kde se úspěšně maskuje jako neúspěšný trafikant, drogista a vetešník. Přitom stačí, aby tento mamlas vytáhl paty ze své blechárny na hlavní třídu, třeba na ambasádu nejmenované mocnosti za jistým panem Vladimirem nebo za povedeným inspektorem Scotland Yardu, a rázem je jasné, koho má čtenář před sebou: dvojitého agenta s krycím jménem Delta, jemuž chlebodárci za letité služby brzy dopřejí zúčtování… Znamenitý psychologický román (1907) anglického klasika polského původu Josepha Conrada (1857–1924), který vychází v novém převodu Petry Martínkové, nemohl v českém překladu od konce druhé světové války navzdory spisovatelově popularitě vyjít. Je totiž značně protiruský, plný fízlování a zpravodajských hrátek. Svůj příšerný škleb autor v knize zaměřil na společenskou nebezpečnost terorismu viktoriánské éry a prostřednictvím prvotřídní satiry šije nejen do rádobyanarchistů a salonních socialistů, ale i vypečených snobů, almarózních poslanců či subalterních podržtašků ve státních službách, kteří si nadevše osvojili pokrytecké umění držet ústa a krok.

Šokující, srdceryvné příběhy z anglických městských ghett, jež napsal literárně talentovaný vězeňský lékař a psychiatr, jsou především obžalobou levicového liberalismu a multikulturní ideologie intelektuálů. Těm se totiž podařilo přesvědčit tzv. spodinu společnosti, že je především obětí nespravedlivých společenských podmínek, že nezodpovídá za svůj život a že je naprosto bez šancí. Tolerantní postoje k deviantnímu chování a ke zločinu odsuzují ty nejzranitelnější (děti a ženy) k životu v gangsterském prostředí násilí, drog a každodenní hrůzy. Ohromná mašinerie sociální pomoci nevede k soběstačnosti ani neumožňuje únik z ghetta. Ideologická představa, že z bídy neexistuje osobní východisko, pouze sociální dávky, tak vytvořila velké patogenní společenství (24 % mladistvých neumí v Británii číst ani psát), které se paradoxně opravdu stalo obětí systému a žije v sebeklamu neviny, bezmoci a beznaděje. Nechť se tento dramatický a strhující zápis strašlivé skutečnosti stane pro nás varovným mementem.