Rozmluvy strana 6 z 8

Teprve v šedesátých letech minulého století pocítili Britové naplno ztrátu svého impéria. Anemické Společenství národů, které je mělo nahradit, bylo jen papírovou velmocí. Paradoxně se však Angličané koncem 20. století těšili z větší svobody, právní stability a životní úrovně než kdy dřív ve svých dějinách. Kdyby Británie nadále vládla světovému impériu, mohla by být tak bezproblémovou a stabilní zemí, v níž se příjemně žije? Johnson hledá v dějinách ostrovní říše především konstantu národních dějin a nachází ji už na samém počátku, kdy Angličané odmítají kontinentální imperiální nadvládu a postupně svůj stát rozvíjejí k čím dál větší hospodářské, politické a individuální svobodě. „Všude, kde je parlament, je kousek Anglie,“ všiml si Karel Čapek. Rozvojem civilizovaného impéria, námořního obchodu a nového průmyslu založili nakonec Angličané současný globální svět, jemuž dali společný jazyk, technologii a víru ve svobodný trh.

Při zběžném pohledu by se zdálo, že Sándor Márai v románu Judita rozehrává konvenční manželský trojúhelník. Když se ale začteme, ukáže se, že v tomto příběhu nejde o klasickou nevěru ani o žádnou třetí, neviditelnou a osudovou postavu v pozadí. Ze svědectví o manželském životě a vzájemném vztahu protagonistů vyplývá jiné, mnohem hlubší drama. Oba vyprávějí stejný příběh, ve kterém jako by hlavním zdrojem nesnází byla odlišnost ženského a mužského pohledu či nepatrné rozdíly hodnot a instinktů, které si každý z nich přináší ze svého prostředí. Ve skutečnosti však ona i on usilují o to, aby jim jejich protějšek bezvýhradně porozuměl.Ve vzrušujícím, hluboce psychologickém dramatu na hraně thrilleru, plném jemných rozporů a překvapivých paralel, vyjádřil Márai nadčasové porozumění lásce i vášni a mistrovsky v detailu rozehrál stěží uchopitelné nuance a vystihl nepřekr

Jak vyzrát na bledého mladíka z berňáku, který nesměle postává před rodinnou farmou a svědomitě se domáhá uhrazení dlužných daní za několik minulých let? Taťka Larkin, bodrý vládce tohoto úrodného ráje mimo dohled vyšší moci, si naštěstí ví rady jako už tolikrát! Dotěrného hosta je nejprve nutno udolat opulentními hody, poté mladíkovo odhodlání prověří smrtelné dávky koktejlů a vlídná slůvka, v ničem si nezadávající s pohostinností havajských domorodců. A zejména bude třeba vetřelce přesvědčit o výhodách trvalého pobytu v čarokrásném lůně kentské přírody, jež přece chápe každý, kdo sem zavítal. Kouzelně humorný příběh vypráví o tom, jak udat těhotnou dceru, snížit si základ daně a navrch si vydobýt uznání všech sousedů. Největší bestseller satirika britského venkova Herberta E. Batese hravě konkuruje mistrům ostrovního vtipu, jako jsou Jerome Klapka Jerome, Roald Dahl nebo James Herriot

Alexis de Tocqueville ve svém proslaveném díle Demokracie v Americe (I. díl 1835, II. díl 1840) jako první pochopil rozporuplnou povahu rovnosti a demokracie, její tendenci "požírat samu sebe" standardizací podmínek i smýšlení až k jakési tyranii většinové průměrnosti, která limituje jedinečnost i kulturu a vede ke konformitě většiny. Předpovídal příchod tržního blahobytu, průmyslové oligarchie, zaopatřovacího pečovatelského státu i nesmyslného byrokratického plánování a směřování k centralizaci. Vystihl všechny podstatné hodnoty západní civilizace, především svár mezi svobodou a rovností i společenský význam náboženské víry, bez níž se ztrácí autorita a jejíž absence nakonec ohrožuje i samu politickou svobodu. Toto Tocquevillovo dílo, stejně prosté a srozumitelné svou esejistickou formou jako hluboké svým chápáním povahy člověka, společnosti a dějin, dodnes platí jako vzor analytické práce.

Pozor na intelektuály! Tak by mělo znít zásadní ponaučení z tragického dvacátého století, jež vidělo miliony a miliony nevinných lidí obětovaných v dalekosáhlých plánech na zlepšení podmínek a kvality lidstva. Kdo jsou lidé, kteří připravovali myšlenkové podhoubí pokrokového, nového a lepšího světa? Vzdělanci a učenci? Nikoli. Většinou nadaní umělci, ale zároveň idealisté a kazatelé světské Utopie, a vždy velcí rétoři a geniální psavci, stačí si vzpomenout na Marxe: "soukromý majetek je krádež a proletariát může ztratit jen své okovy." Johnson ve své nejslavnější a kontroverzní knize (aby ne, když je tolik potrefených) ukazuje brilantně na životě a díle známých osobností, jako Rousseau, Shelley, Marx, Ibsen, Tolstoj, Hemingway, Russell, Brecht, Sartre, Mailer, Chomsky a mnoho dalších, tu nejhorší z lidských nemocí, intelektualismus. Ono zvláštní přesvědčení polovzdělanců, že jsou povoláni rozumět všemu - morálce, politice, ekonomii, náboženství, filosofii i dějinám a světu, a ze svých amatérských představ si utkají syntézu světonázoru, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené a odbornost v jedné věci neznamená autoritu v disciplině odlišné. Co ale u kazatelů nového, lidštějšího světa překvapí nejvíc, je tak častá nelidskost a podlost jejich soukromého života, někdy dosahující až monstrózních rozměrů.

Šokující, srdceryvné příběhy z anglických městských ghett, jež napsal literárně talentovaný vězeňský lékař a psychiatr, jsou především obžalobou levicového liberalismu a multikulturní ideologie intelektuálů. Těm se totiž podařilo přesvědčit tzv. spodinu společnosti, že je především obětí nespravedlivých společenských podmínek, že nezodpovídá za svůj život a že je naprosto bez šancí. Tolerantní postoje k deviantnímu chování a ke zločinu odsuzují ty nejzranitelnější (děti a ženy) k životu v gangsterském prostředí násilí, drog a každodenní hrůzy. Ohromná mašinerie sociální pomoci nevede k soběstačnosti ani neumožňuje únik z ghetta. Ideologická představa, že z bídy neexistuje osobní východisko, pouze sociální dávky, tak vytvořila velké patogenní společenství (24 % mladistvých neumí v Británii číst ani psát), které se paradoxně opravdu stalo obětí systému a žije v sebeklamu neviny, bezmoci a beznaděje. Nechť se tento dramatický a strhující zápis strašlivé skutečnosti stane pro nás varovným mementem.

Šokující, srdceryvné příběhy z anglických městských ghett, jež napsal literárně talentovaný vězeňský lékař a psychiatr, jsou především obžalobou levicového liberalismu a multikulturní ideologie intelektuálů. Těm se totiž podařilo přesvědčit tzv. spodinu společnosti, že je především obětí nespravedlivých společenských podmínek, že nezodpovídá za svůj život a že je naprosto bez šancí. Tolerantní postoje k deviantnímu chování a ke zločinu odsuzují ty nejzranitelnější (děti a ženy) k životu v gangsterském prostředí násilí, drog a každodenní hrůzy. Ohromná mašinerie sociální pomoci nevede k soběstačnosti ani neumožňuje únik z ghetta. Ideologická představa, že z bídy neexistuje osobní východisko, pouze sociální dávky, tak vytvořila velké patogenní společenství (24 % mladistvých neumí v Británii číst ani psát), které se paradoxně opravdu stalo obětí systému a žije v sebeklamu neviny, bezmoci a beznaděje. Nechť se tento dramatický a strhující zápis strašlivé skutečnosti stane pro nás varovným mementem.

Šokující, srdceryvné příběhy z anglických městských ghett, jež napsal literárně talentovaný vězeňský lékař a psychiatr, jsou především obžalobou levicového liberalismu a multikulturní ideologie intelektuálů. Těm se totiž podařilo přesvědčit tzv. spodinu společnosti, že je především obětí nespravedlivých společenských podmínek, že nezodpovídá za svůj život a že je naprosto bez šancí. Tolerantní postoje k deviantnímu chování a ke zločinu odsuzují ty nejzranitelnější (děti a ženy) k životu v gangsterském prostředí násilí, drog a každodenní hrůzy. Ohromná mašinerie sociální pomoci nevede k soběstačnosti ani neumožňuje únik z ghetta. Ideologická představa, že z bídy neexistuje osobní východisko, pouze sociální dávky, tak vytvořila velké patogenní společenství (24 % mladistvých neumí v Británii číst ani psát), které se paradoxně opravdu stalo obětí systému a žije v sebeklamu neviny, bezmoci a beznaděje. Nechť se tento dramatický a strhující zápis strašlivé skutečnosti stane pro nás varovným mementem.

Životní dráha známého architekta a oblíbeného profesora utrpí ve svém závěru nečekaný náraz: na světlo vyjde událost, kterou architektova paměť už před desítkami let vymazala - jako vysokoškolák se nakrátko zapletl se známými komunistickými sekerníky, kteří tehdy při prověrkách vyhazovali třídně nespolehlivé spolužáky… Jeho žena - bývalá herečka, syn - právník i přátelé si ho váží jako čestného a poctivého člověka. Sám před sebou si navzdory všem tlakům a zvratům minulé doby uchoval tvář, veřejnost ho zná jako vynikajícího bezúhonného odborníka. Teď probírá krok za krokem svůj život, svoje vzestupy a pády, svoje lásky i ztráty a oběti. Jak dopadne konečné zúčtování? Nebylo vlastně všechno trochu jinak? A co dnešní doba a dnešní lidé - jsou schopni porozumět době tak odlišné? A konečně: jsou na tom tak dobře, aby ho vůbec měli právo soudit?

The summer of 1944 was turbulent. Panic-stricken German armies were retreating in disarray on all fronts. German towns and cities were reduced to heaps of bizarre ruins. And Hitler, piqued into unconcealed frenzy by the attempt on his life, sowed death in the ranks of the Wehrmacht. The Nazi Reich was shaken to its very foundations. None of this caused Eichmann to waver in his plans. In Central Europe his tactics for the “Final Solution of the Jewish Question” remained unaltered. And the main item of deception in his plans of window-dressing was to be the huge “Theresienstadt Ghetto” transit camp in Bohemia, hitherto a place of misery, hunger and death, which was repainted in the brief space of a few weeks and decked out as a gigantic, astounding film set, to fool the international Red Cross and to amuse the SS-top brass. In accordance with Eichmann’s screenplay, live people formed part of that film set. In the final act of parody and deception, the prisoners were to perform the monumental oratorium, theVerdi´s Requiem. And they were taken in by it, and began to hope and to live. Josef Bor’s dramatic narrative of preparations and rehearsals for the performance of Verdi’s Requiem by Jewish prisoners is a remarkable literary achievement. It has all the raw elements of non fiction told by an observant witness, but when transcended by art, the true story becomes a heart-rending psychological drama.

The summer of 1944 was turbulent. Panic-stricken German armies were retreating in disarray on all fronts. German towns and cities were reduced to heaps of bizarre ruins. And Hitler, piqued into unconcealed frenzy by the attempt on his life, sowed death in the ranks of the Wehrmacht. The Nazi Reich was shaken to its very foundations. None of this caused Eichmann to waver in his plans. In Central Europe his tactics for the “Final Solution of the Jewish Question” remained unaltered. And the main item of deception in his plans of window-dressing was to be the huge “Theresienstadt Ghetto” transit camp in Bohemia, hitherto a place of misery, hunger and death, which was repainted in the brief space of a few weeks and decked out as a gigantic, astounding film set, to fool the international Red Cross and to amuse the SS-top brass. In accordance with Eichmann’s screenplay, live people formed part of that film set. In the final act of parody and deception, the prisoners were to perform the monumental oratorium, theVerdi´s Requiem. And they were taken in by it, and began to hope and to live. Josef Bor’s dramatic narrative of preparations and rehearsals for the performance of Verdi’s Requiem by Jewish prisoners is a remarkable literary achievement. It has all the raw elements of non fiction told by an observant witness, but when transcended by art, the true story becomes a heart-rending psychological drama.

Mansfieldské panství má všechny potřebné atributy úspěšného románu spletitý barvitý příběh plný plasticky vylíčených postav, vrcholící šťastným koncem. Hlavní hrdinka Fanny Priceová se v útlém věku ocitá jako chudá příbuzná na Mansfieldu v rodině s vé lépe situované tety a strýce. Venkovské sídlo žije svým vlastním rytmem a všedními událostmi, jež jsou v celospolečenském měřítku jistě zanedbatelné, ale pro aktéry příběhu vrcholně důležité ať už je to ples, návštěva nebo něčí nemoc. Fanny dozr ává v osobnost, která se i v prostředí sešněrovaném konvencemi dokáže držet svých zásad a ideálů, a proto získá lásku, v niž vlastně neměla doufat.

Mansfieldské panství má všechny potřebné atributy úspěšného románu spletitý barvitý příběh plný plasticky vylíčených postav, vrcholící šťastným koncem. Hlavní hrdinka Fanny Priceová se v útlém věku ocitá jako chudá příbuzná na Mansfieldu v rodině s vé lépe situované tety a strýce. Venkovské sídlo žije svým vlastním rytmem a všedními událostmi, jež jsou v celospolečenském měřítku jistě zanedbatelné, ale pro aktéry příběhu vrcholně důležité ať už je to ples, návštěva nebo něčí nemoc. Fanny dozr ává v osobnost, která se i v prostředí sešněrovaném konvencemi dokáže držet svých zásad a ideálů, a proto získá lásku, v niž vlastně neměla doufat.

Mansfieldské panství má všechny potřebné atributy úspěšného románu spletitý barvitý příběh plný plasticky vylíčených postav, vrcholící šťastným koncem. Hlavní hrdinka Fanny Priceová se v útlém věku ocitá jako chudá příbuzná na Mansfieldu v rodině s vé lépe situované tety a strýce. Venkovské sídlo žije svým vlastním rytmem a všedními událostmi, jež jsou v celospolečenském měřítku jistě zanedbatelné, ale pro aktéry příběhu vrcholně důležité ať už je to ples, návštěva nebo něčí nemoc. Fanny dozr ává v osobnost, která se i v prostředí sešněrovaném konvencemi dokáže držet svých zásad a ideálů, a proto získá lásku, v niž vlastně neměla doufat.

Pan Verloc provozuje anarchistickou živnost v londýnské čtvrti nedobré pověsti, kde se úspěšně maskuje jako neúspěšný trafikant, drogista a vetešník. Přitom stačí, aby tento mamlas vytáhl paty ze své blechárny na hlavní třídu, třeba na ambasádu nejmenované mocnosti za jistým panem Vladimirem nebo za povedeným inspektorem Scotland Yardu, a rázem je jasné, koho má čtenář před sebou: dvojitého agenta s krycím jménem Delta, jemuž chlebodárci za letité služby brzy dopřejí zúčtování… Znamenitý psychologický román (1907) anglického klasika polského původu Josepha Conrada (1857–1924), který vychází v novém převodu Petry Martínkové, nemohl v českém překladu od konce druhé světové války navzdory spisovatelově popularitě vyjít. Je totiž značně protiruský, plný fízlování a zpravodajských hrátek. Svůj příšerný škleb autor v knize zaměřil na společenskou nebezpečnost terorismu viktoriánské éry a prostřednictvím prvotřídní satiry šije nejen do rádobyanarchistů a salonních socialistů, ale i vypečených snobů, almarózních poslanců či subalterních podržtašků ve státních službách, kteří si nadevše osvojili pokrytecké umění držet ústa a krok.

Pan Verloc provozuje anarchistickou živnost v londýnské čtvrti nedobré pověsti, kde se úspěšně maskuje jako neúspěšný trafikant, drogista a vetešník. Přitom stačí, aby tento mamlas vytáhl paty ze své blechárny na hlavní třídu, třeba na ambasádu nejmenované mocnosti za jistým panem Vladimirem nebo za povedeným inspektorem Scotland Yardu, a rázem je jasné, koho má čtenář před sebou: dvojitého agenta s krycím jménem Delta, jemuž chlebodárci za letité služby brzy dopřejí zúčtování… Znamenitý psychologický román (1907) anglického klasika polského původu Josepha Conrada (1857–1924), který vychází v novém převodu Petry Martínkové, nemohl v českém překladu od konce druhé světové války navzdory spisovatelově popularitě vyjít. Je totiž značně protiruský, plný fízlování a zpravodajských hrátek. Svůj příšerný škleb autor v knize zaměřil na společenskou nebezpečnost terorismu viktoriánské éry a prostřednictvím prvotřídní satiry šije nejen do rádobyanarchistů a salonních socialistů, ale i vypečených snobů, almarózních poslanců či subalterních podržtašků ve státních službách, kteří si nadevše osvojili pokrytecké umění držet ústa a krok.