Runa

„Čekárna“ je román o boji s vážnou nemocí, o slabé naději, že zítřek neumírá, ale i o radosti z nehasnoucí jiskry života a o víře, že všechno nakonec dobře dopadne. Tato kniha je jedním velice osobním a hluboce důvěrným loučením. Denica Ilčeva je bulharská psycholožka a analytická psychoterapeutka. „Čekárna“ je její první román, který psala v době nemoci své matky stižené rakovinou i během truchlení nad její smrtí. Nemáme čas? Nebo si naopak myslíme, že ho máme nekonečně mnoho? Je samota přede dveřmi nemocniční ordinace nevyhnutelná? Anebo právě tam, kde je život vystaven zkoušce, se v nás probouzí ryzí lidskost a touha po blízkosti jiného člověka? Jak se dá po boku trpícího člověka, který umírá, přežít? Jak lze zachovat sebe sama? Můžeme zakusit radost, když nás zaplavuje žal? Jak přeměnit temnotu bolesti v jiskru životní radosti? Jak se vypořádat se strachem, abychom našli odvahu jít dál? Co je tím trnem v naší duši, z něhož churavíme? Existují vstupenky do Ráje?

Sváteční rodina je nebývale silnou knihou o lásce na pozadí smrti. O lásce živého k umírajícímu. Zejména však o hluboké, až obsedantní lásce živého k již zemřelému. O neutuchající touze, jež nemůže být nikdy naplněna, a proto může pokračovat až donekonečna. V těchto nadčasových povídkách, odehrávajících se v jedné z nejchudších a nejzaostalejších oblastí Bulharska, se skrývá možná až příliš lidské bolesti – jednak kvůli lásce, která nám jen zřídka dává to, co od ní očekáváme, jednak kvůli světu, který je až příliš často zlý a krutý. Tyto zdánlivě nemilosrdné, nesmlouvavě drásavé stránky, z nichž čiší smyslnost a ryze balkánská živelná nespoutanost, nicméně prozařuje i jedno slabé světélko, jedna něžná útěcha, jedna nepatrná naděje, kterou tak často hledáme a jen zřídka nacházíme, a kterou tolik potřebujeme.

Mladý agronom Florián se vydává na odlehlý statek v Patagonii, aby tam z výzkumných důvodů sesbíral vzorky škodlivého hmyzu. Doprovází jej jeho pes Atila, s nímž ho pojí pouto silnější než s kterýmkoli člověkem. V samotě údolí jej očekává majitel usedlosti, starý muž stižený degenerativní chorobou, a prchlivá, tajemná žena, která o něj pečuje, se svým malým synem. Neklid krátce po příjezdu vzrůstá: odloučenost místa je extrémní; příroda nevlídná a nepřátelská; šelmy číhající v kraji vyhubily dobytek; odevšad dýchá přítomnost čehosi temného a zlověstného. Iniciační novela, příběh o přízracích, psychologický thriller, magické reálno, vyprávění táhnoucí čtenáře na okraj strmé propasti v atmosféře trvale prostoupené neurčitou hrozbou. Novela Zvířata ven pracuje se strachem a napětím takovým způsobem, jaký se v argentinské literatuře jen tak nevidí, a současně prozkoumává primitivní síly a neovladatelné vášně, které přebývají v každém z nás.

Deník o Čarnojevićovi – stěžejní román srbské avantgardy, poprvé vydaný v roce 1921, patří v evropském kontextu k nejpozoruhodnějším prózám s tematikou první světové války a byl přeložen i do francouzštiny a němčiny. V asociativním, lyricky laděném vyprávění, v němž se mísí deziluze s nadějí a nihilismem, hlavní hrdina zobrazuje prožitky a výjevy z haličské a italské fronty, vrací se ke studentským létům ve Vídni i do domovského Banátu, vzpomíná na iniciační cestu k Jadranu, na lazaret v Krakově a polskou milenku i na návštěvu města svých předků u Budapešti. Pro vypravěčovo vnímání světa je určující výrazná melancholie pramenící z citlivého naturelu, ze zkušenosti vojáka armády, jež napadla jeho mateřskou zemi, z těžké nemoci, nepovedeného manželství a nezadržitelného úpadku maďarských Srbů. Neméně silně se do jeho osobnosti promítá zaujetí přírodou a osudové setkání s bývalým námořním důstojníkem, obdivovatelem Sundských ostrovů a snílkem.

Zloději se vymstila přílišná naivita. Anebo snad mladistvý zápal. Je mu sotva čtrnáct, a stařeně, k níž se vloupal, aby ji okradl, devadesát tři. Zpočátku se zdá, že všechno půjde hladce. Opak je však pravdou. Mladík se ani nenaděje, a už je zavřený v koupelně, kam ho stařena, hlídající za dveřmi, zamkla. Teď si bude muset vyslechnout příběh života, který spěje ke konci, vzpomínky osoby stejně tak osamělé, jako jsou lidé, na jejichž život již číhá smrt. Proti své vůli bude chlapec jedno velké ucho. Jeho hlas se nepočítá. Konečně nadešel čas, aby ta žena mluvila a byla vyslyšena. Představení právě začíná. Nějakou chvíli potrvá. Čtenáři budou vestoje aplaudovat. Aby bylo jasno: Lehčí než vzduch je hrdinský literární čin. Rukou mistra utváří Federico Jeanmaire nezapomenutelný monolog. Humorný a dramatický, oslnivě intenzivní. Je to mistrovská parabola: díky zmařenému pokusu o vloupání vykoupí žena život svůj i život své matky a svého otce, se vším zúčtuje. Jednou provždy bude moci vyjádřit slovy své názory, své myšlenky, svou lásku i svou nenávist, banality i naprosto zásadní věci. To, co se v hlavě neustále honí a co si nikdo nikdy nechce vyslechnout celé. Není snad tohle sen každého z nás? Tady se splní … Patnáct let po svém prvním vydání a získání prestižní literární ceny Premio Clarín de Novela, s více než 70 000 prodanými výtisky, přeložen do němčiny, francouzštiny, řečtiny a arabštiny a v některém z těchto jazyků převeden i na divadelní jeviště, je román Lehčí než vzduch již klasickým dílem současné argentinské literatury.

Druhá světová válka, čas zkoušek, v němž se vybarvují charaktery a každé rozhodnutí může být fatální. V mnohonárodnostní jižní Baranji, oblasti mezi Dunajem, Drávou a maďarskou hranicí, kde před válkou žilo 30 % Němců, 26 % Maďarů, 21 % Srbů a 20 % Chorvatů, se vyostřují etnické a ideologické spory. Okupanti prosazují vizi „Velkého Maďarska“ bez skrupulí, krutě, a nelítostná je i odplata osvoboditelů. Tomašův ponurý cyklus povídek, zakončený obrazem Batinské bitvy, je jedním z vrcholů chorvatské válečné i psychologické prózy.

V této novele ožívají hlasy a dokonce i šelesty, ozvěny a dozvuky , jimž se daří bez sentimentu, soucitu i radosti zobrazit realitu jedné epochy. Temný červnový den roku 1978, kdy dochází k porážce argentinské fotbalové reprezentace. Ještě temnější den téhož měsíce o čtyři roky později, kdy se k porážce argentinské reprezentace přidává i porážka celé argentinské armády. Zatímco euforie zvláště domácího fotbalového šampionátu (1978) utváří klima zdánlivé radostné pospolitosti, přetvářka, zrada a lež, společné nástroje utlačovatelů i utlačovaných, klíče k útisku jiných i klíče k vlastnímu přežití, nalézají v tomto textu dokonalé prostředí pro své využití. Martín Kohan prozkoumává utajenou verzi událostí, a z fikce tak utváří ten nejlepší jazyk možná jediný , jímž lze sdělit pravdu.

Lékařka, zdravotní sestra, ošetřovatelka, sanitář, ale také vizážistka, houslistka, předčitatelka Tyto osoby si v útrobách nemocnice jedna po druhé berou slovo, aby vyprávěly o svých zážitcích s pacienty a jejich příbuznými, kteří zanechali stopu v jejich nitru, o jemných poutech, která s nimi navázaly, o těžkých rozhodnutích, jež musely učinit. Jemnými tahy líčí svůj každodenní život zasvěcený péči o tělo i duši těch, kteří jsou jejich svěřenci na jednotce odlišné od všech ostatních. Jedná se totiž o oddělení paliativní péče: nemocní se zde neléčí, a ti, kteří se o ně starají, by se ve vztahu k nim měli snažit najít nikoli profesní odstup, nýbrž optimální přístup. Jejich povolání je výjimečné: ulevují těm, kdo odcházejí, utěšují ty, co tu po nich zůstanou. Ač se Eduardo Berti těsně dotýká smrti, příkladně střízlivým způsobem se mu daří vystihnout podstatu života. A tímto citlivě napsaným textem vzdávajícím hold zdravotním pracovníkům utváří velkolepý portrét o povaze člověka.

Na nároží jedné z nejznámějších ulic v Antofagastě se každé ráno postaví muž a jen zírá do nebe. S ním všechno začíná. Mladý pouliční kreslíř a půvabná kejklířka se snaží odhalit tajemství tohoto podivného muže, a proto ho doprovodí na jeho cestě do San Pedra de Atacama. Chci zemřít blahořečený tamními nebesy, svěří se jim. Společně se vydají do pouště, kde se střetnou s tragickou minulostí a odhalí skutečný a neodvolatelný motiv starcovy pouti na sever. Rivera Letelier dokázal napsat prózu stejně tak průzračnou, jako je jeden z ústředních protagonistů celého příběhu: nebe chilského severu.

Svět je vždycky takový, jaký jej udělá žena. Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin severní Argentiny. Má zde řídit stavbu mostu, který spojí dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Se svou ženou Hilde, která ho doprovází, oba prchají z Evropy zmítané válkou ničící svět, přinejmenším ten, který znali. Ale tam, v oné zvláštní krajině, uprostřed horka a neustálého deště, mezi domorodci, kterým nerozumí a jimiž opovrhují, se střetávají s tím, čemu zřejmě chtěli uniknout ze všeho nejvíc: se vzpomínkami. A s myšlenkami na to, co už se nedá vrátit zpět. Hilde se upíná ke smyslné touze a stesku a k přemítání nad sebou sama a svým životem, zatímco Strasser dává průchod svým násilnickým choutkám, jež v něm do té doby dřímaly. Pak je tu Janos, Strasserův maďarský pomocník, pohybující se v těsné Hildeině blízkosti, který do jejich trojúhelníku vnáší napětí, jež by mohlo nadobro skoncovat s jejich životy, nebo je naopak obdařit hledaným smyslem. Jaký je rozdíl mezi celým životem a jedním okamžikem? V jistém údobí našeho života si myslíme, že neexistují jiné meze než ty, které si sami určíme. Nakonec však pochopíme, že všechno se může udát zničehonic a jednou provždy na nástupišti železniční stanice mezi odjezdem jednoho a příjezdem druhého vlaku, nebo za soumraku, v hostinci jedné zapadlé a zaprášené vsi. Ve snové, takřka epické atmosféře, která do děje vstupuje jako další postava, nám Tizón s jemným, vytříbeným lyrismem příznačným pro jeho prózu odhaluje nejasné tušení: že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota. Všechno se stalo nesnesitelným, vyjma touhy žít.

Co ve své zemi zanechává ten, jenž z ní odchází? A co v ní nachází ten, jenž se vrací? Z vyhnanství či z dospělosti se člověk vrací na místo, kde se odehrála minulost, do země, jež je stále stejná. Nevinný pohled dítěte a moudrost člověka, který mnoho zažil a viděl, aniž se hnul z místa, se proplétají se zmařenými sny, s dalekou válkou, která probleskne v jediném obrazu: zranění vojáci ve vlaku. Tyto povídky, které Tizón napsal v letech 1958 a 1959, byly poprvé publikovány v roce 1960 v Mexiku. Všudypřítomný prvek a zároveň metaforu v nich představuje vlak, který je symbolem prchavé vize zanikajícího světa i příslibem cesty do daleka a stejně jako Tizónova próza utváří spojnici mezi dvěma světy a kulturami. V emotivní předmluvě sám autor přiznává, že v této knize se nachází jádro téměř celého mého pozdějšího díla, jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu - má Odysseova jizva.

Hrdinka románu se po dvaceti letech vrací do rodné Argentiny, odkud kdysi kvůli jedné tragické události uprchla. Je však jiná: vypadá jinak, má i jiný hlas. Dokonce má i jiné jméno. Poznají ji ti, kteří ji znali dříve? Pozná ji on? Mary Lohanová, Marilé Lauríaová nebo María Elena Pujolová ta současná, i ta dřívější se tak znovu ocitá na předměstí Buenos Aires, kde před lety založila rodinu a kde žila, dokud se nerozhodla zmizet. Ještě stále nechápe, proč se vrátila do minulosti, kterou chtěla navždy vymazat z paměti. Mezi očekávanými setkáními a nečekanými odhaleními však začíná pomalu chápat, že v životě někdy nerozhoduje ani osud ani náhoda, ale stejně jako v případě jejího návratu jen pouhá kapka štěstí.

Jakým způsobem lze ztvárnit zdánlivě nevypověditelnou složitost skutečnosti? Kolik verzí může mít jeden příběh? V době mezi dusivým soumrakem a jitrem, jež nepřichází, splétá několik lidí v jednom koutě u řeky své představy a vzpomínky. Rozpomínání se a předtuchu zločinu zpříjemňují každodenní rituály, v jejichž opakování se skrývá krutost a děs. Vražedná hrozba zamořuje kraj hrůzou a úzkostí. Příběh se větví a plyne tam a zase zpět jako proud řeky, času a paměti, mezi mýtem a skutečností, smyslností a politikou, napětím a reflexí.

V období studené války bylo Československo cílem mnoha latinskoamerických levicových intelektuálů, z nichž někteří o svém pobytu zanechali písemná svědectví. Tato kniha prezentuje a analyzuje texty z období let 19471959, mezi jejichž autory nalezneme i velká jména světové literatury jako Gabriel García Márquez, Pablo Neruda, Jorge Amado či Nicolás Guillén. Tito návštěvníci nebyli obyčejnými turisty. Jako mnozí jiní i oni věnovali pozornost architektonickým krásám, místní kuchyni a kouzlu slovanských žen. V centru jejich zájmu však stálo jiné téma: budování nové komunistické společnosti. Prezentované texty, z nichž výrazná většina vychází vůbec poprvé v českém jazyce, přinášejí množství cenných informací o tehdejším Československu. Zároveň se jedná o významný pramen pro studium vztahů mezi střední a východní Evropou a latinskoamerickým světem.

Raúl žije v Madridu se svou ženou a malým synem. Navštěvuje bary ve své čtvrti a byty svých přátel – Argentinců, emigrantů bez práce stejně jako on – a se ženou jednoho z nich udržuje intimní poměr. Jeho dny oscilují mezi nudou a smutkem, dokud se neseznámí se „starým vojákem“. Don Luis Somoza y Alurralde, bývalý důstojník Frankovy armády, si vyžádá jeho služeb pro sepsání svých pamětí. Co dělá z člověka trýznitele a vraha, když se jeho vzpomínky neliší od vzpomínek kohokoli z nás?, ptá se v průběhu vojákova vyprávění Raúl. Kniha Starý voják, napsaná v sedmdesátých letech, tedy v době vlády vojenské junty, a vydaná až v roce 2002, je srdcervoucí novelou o soucitu a nenávisti, oněch maskách, za nimiž lidé všude na světě a ve všech dobách ukrývají svou sebelítost a svůj vlastní nezdar.

Chronologicky poslední sbírka povídek Juana Josého Saera, tato óda na lidskou imaginaci vzdávající hold čarovné a spásné moci literatury, ohromuje svou obsahovou a formální dokonalostí a takřka nadlidskou odvahou vyprávět v krátkých útvarech o nekonečných „místech“ času a prostoru, představivosti a paměti.