Štengl Petr strana 3 z 4

Výjimečná kniha, která přichází se syrovým autobiografickým příběhem, na jehož začátku stála velká láska a naděje. Šťastné konce bývají obvykle jenom v pohádkách, a tak osud profesně úspěšného člověka, ale zároveň hazardního hráče, se završil sebevraždou. O soužití s partnerem, který dlouhé roky marně a za pomoci odborníků bojoval se svými démony, vypráví autorka s odzbrojující otevřeností. Přináší tím jedinečný pohled na odvrácenou tvář hazardního průmyslu, jehož zhoubný vliv se u nás stále podceňuje.

Básnická prvotina Kristýny Montagové se vyznačuje úsporností, kdy autorka šetří slovy tak, že poté jako blesk zapůsobí třeba i jediné slovo. Toto slovo se stává jakousi minipointou, která nenechá nic a nikoho na pochybách, neboť její význam je jasný, tvrdý a nekompromisní jako gilotina. Autorka tak namnoze vyjevuje skrytá dramata, aniž by ovšem lkala nad osudem. Při studijním pobytu v Turecku byla konfrontována s novým a multikulturním prostředím, o kterém čtenáři podává zprávu bez toho, aniž by určovala, co je špatné či naopak.

Povídky albánského spisovatele, diplomata a pedagoga Ylljeta Aliçky nás přivádějí do země, o jejíchž reáliích u nás panuje stále velmi slabé povědomí. Výrazně to platí o albánské literatuře, která se v českých překladech vyskytuje jen zcela ojediněle. Vedle světově proslulého literáta, Ismaila Kadareho, se tak Ylljet Aliçka stává teprve druhým žijícím albánským spisovatelem, jehož tvorba se českým čtenářům zpřístupňuje. Čím si Aliçka tuto pozornost zasluhuje? Jeho povídky poutavou formou poodkrývají každodenní realitu života v Albánii v době komunismu a také v prvním desetiletí po jeho pádu. Autor přitom v jejich sepsání vycházel převážně z vlastních životních zkušeností, což cizincům dovoluje lépe pochopit syrovost, absurditu a krutost života v zemi, jež ve druhé polovině minulého století prošla specifickým historickým vývojem stěží srovnatelným s jinou evropskou zemí. S ohledem na kontext Aliçkových povídek je žádoucí si tento vývoj v krátkosti připomenout. Na sklonku druhé světové války se k moci dostali komunisté v čele s Enverem Hodžou (1908-1985). Až do roku 1948 byla Albánie úzce napojena na Titovu Jugoslávii a komunistická vedení obou zemí aktivně připravovala začlenění Albánie do jugoslávské federace. Teprve roztržka Stalina s Titem v roce 1948 přeměnila Albánii v běžný sovětský satelit. Hodžovo vedení se nekompromisně zbavilo všech dřívějších projugoslávských členů vládnoucí strany a ostrá rétorika proti dřívějšímu spojenci se stala klíčovým ideologickým pilířem stalinistického režimu v Tiraně. Těžkou ranou pro albánsko-sovětské spojenectví, z něhož země významně ekonomicky profitovala, bylo úmrtí Stalina v roce 1953 a kritika jeho kultu ze strany nového sovětského vedení. Sovětské pokusy o nové sblížení s Bělehradem byly albánskými komunisty sledovány s nedůvěrou a obavami o vlastní pozici. Neochota Envera Hodži zahájit proces destalinizace ve vlastní zemi a zároveň nelibost Sovětů nad albánskými megalomanskými průmyslovými projekty přivedlo nakonec Albánii k druhé roztržce, tentokrát se SSSR a jejími satelity. Na zasedání komunistických a dělnických stran v Moskvě v roce 1960 vystoupila albánská delegace ostře proti Chruščovově politice destalinizace a v propukajícím sovětsko-čínském ideologickém a mocenském sporu se postavila na stranu asijské mocnosti. Odvážný krok malé země, motivovaný pouze mocenskými zájmy její politické elity, dovedl Albánce do poněkud kuriózního spojenectví se vzdálenou Čínou, která ale do značné míry pomohla překlenout výpadek předchozí hospodářské pomoci sovětského bloku. Albánie se na oplátku stala pro Čínu jakýmsi hlasem na mezinárodní scéně, neboť pekingští komunisté se až do začátku 70. let nacházeli v naprosté mezinárodní izolaci. Peking neměl své křeslo ani v OSN. Pročínský kurz a objevující se hospodářské potíže se v Albánii projevily sílící mobilizační kampaní, která měla zajistit masivnější zapojení Albánců do výstavby socialismu a odpoutat jejich pozornost od narůstajících hospodářských problémů. Pod její rouškou režim likvidoval zbytky potenciálně nebezpečných skupin obyvatelstva. V roce 1967 tak mj. vyvrcholila protináboženská kampaň, která postavila mimo zákon všechny náboženské instituce a vedla k uzavření všech svatostánků v zemi. Albánie byla prohlášena za ateistický stát, což poté stvrdila nová ústava v roce 1976. Pod hlavičkou boje proti byrokratismu byly také tisíce lidí přesunuty na venkov. Na jedné straně se tak vládnoucí skupina zbavila nepohodlných osob v důležitých centrech moci a na straně druhé příchod relativně vzdělaných kádrů na venkov přispěl k rozbití tradičních kmenově rodových struktur venkovské společnosti, autority jejích vůdců a religiozity venkova. Tyto kampaně nazývané dobovou propagandou jako „další revolucionarizace života“ v jistém ohledu kopírovaly čínskou kulturní revoluci. Na rozdíl od Číny se však v Albánii tento proces nevymkl vládnoucí straně z rukou a ve svém důsledku vedl k posílení kultu osobnosti Envera Hodži a k nacionalizaci albánské komunistické ideologie. Obavy z možné zahraniční intervence, které zesílily po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, se odrazily také v mohutné militarizaci země. Obyvatelstvo, včetně žen, se povinně účastnilo vojenských cvičení a do pádu komunismu byly v Albánii postaveny statisíce betonových bunkrů, které měly zemi ochránit před vnějším nepřítelem. Albánsko-čínské spojenectví se nakonec stalo obětí racionalizace čínské politiky. Navazování kontaktů se západními zeměmi včetně USA a slábnoucí čínská ochota financovat albánskou industrializaci zapříčinily v druhé polovině 70. let ideologický a politický rozchod obou zemí. Stejně jako v případě Jugoslávie a sovětského bloku začala Albánie obviňovat i Čínu ze zrady marxisticko-leninských principů. V období od roku 1978 do smrti Envera Hodži v roce 1985 se Albánie nacházela v naprosté mezinárodní izolaci, která se projevila v dramaticky se zhoršující životní úrovni obyvatel. Politický kurz Hodžova nástupce Ramize Alii navazoval na předchozí politiku, ale následkem hospodářského kolapsu a událostí v Evropě na konci 80. let byl nakonec donucen k opatrným reformám a otevírání země světu. Masivní demonstrace pak na počátku 90. let vedly i v Albánii k pádu komunistického režimu. Každodenní pídění po základním zboží probíhalo v atmosféře permanentní propagandistické masáže, vyžadující naprostou konformitu s režimem, a ve strachu před všudypřítomnými spolupracovníky tajné policie. Jakákoliv odchylka od norem stanovených stranickými ideology byla drakonicky postihována. Poslech zahraniční hudby nebo četba zakázané literatury neznamenaly jen ztrátu zaměstnání či vyloučení ze studia, ale obvinění ještě v 80. letech končili ve věznicích nebo pracovních táborech s mnohaletými tresty odnětí svobody. Několik desetiletí trvající stalinistická vláda diktátora Envera Hodži se sice na počátku 90. let 20. století zhroutila, avšak zbídačení země, dlouhá mezinárodní izolace, rychlý přechod od autarkie k dravému kapitalismu a nulová demokratická tradice vedly k politické a sociální nestabilitě provázené hromadným exodem obyvatelstva. Složité období počátků albánské demokracie vyvrcholilo v roce 1997 bankrotem země, ozbrojeným povstáním a zhroucením státní autority, která zemi vrhla do všeobecného chaosu. Většina území státu byla ovládána ozbrojenými gangy, kterým se do rukou dostaly zbraně z vyrabovaných armádních skladů. Zároveň došlo k polarizaci obyvatel – na příznivce tehdejšího prezidenta Saliho Beriši a příznivce opozičních socialistů v čele s Fatosem Nanem. Opozice obviňovala Berišu, že jeho vláda podporovala finanční instituce, které začátkem roku 1997 zkrachovaly, a že povstání na jihu země chtěl potlačit armádou. Nepokoje trvaly asi půl roku a vyžádaly si kolem 2000 lidských životů. Nelehké období albánských dějin v druhé polovině 20. století Aliçka představuje očima neelitních skupin obyvatelstva. K čtenáři tak promlouvají prosté venkovské ženy, vězni, primitivní bachaři, venkovští učitelé, studenti či namyšlení místní straničtí funkcionáři a jejich mnohdy úsměvné až tragikomické příběhy skládají pestrou mozaiku těžko uvěřitelné albánské reality v době nedávné. Vezmeme-li v potaz české zkušenosti s komunistickým režimem a dobou transformace v 90. letech, nabízí se českému čtenáři prostřednictvím Aliçkových povídek zajímavé srovnání…

Básně jednoho z nejpopulárnějších spisovatelů současné Ukrajiny tvoří určitý poetický doplněk k jeho i v ČR známé sbírce povídek Big Mac (česky Fra, 2011). Dějiny kultury začátku století jsou rozděleny na tři oddíly, ve kterých se autor představuje jako mistr krátkých i dlouhých útvarů, v dobrém slova smyslu společensky angažovaný, skvělý pozorovatel a v neposlední řadě skutečný básník. Dějiny kultury (a nejen kultury) se na Ukrajině právě píší! Serhij Žadan se ve druhé polovině "divokých" devadesátých let se etabloval jako výrazný básník a suverénní mluvčí generace, jejíž dospívání se časově shodovalo s obdobím perestrojky a rozpadem Sovětského svazu. Na začátku tohoto století se Žadan představil jako originální prozaik, autor řady povídek a několika románů. Obdržel mnoho ocenění doma i ve světě a je překládán do celé řady jazyků.

Krátká próza Kulturtréger je druhou česky vydanou knihou běloruského básníka a prozaika Maxe Ščura (básnická sbírka Modus bibendi vyšla v roce 2012 také v Nakladatelství Petr Štengl). Co do obsahu jde o příběh v podstatě až banální - neřeší se nic většího ani nic menšího než první lásky a sebehledačství mládí - nebýt ovšem kulis běloruské diktatury, které mimoděk pronikají i na vysněný Západ, tj. do Holandska, kam se hlavní hrdina Singer vydává s univerzitním pěveckým sborem. Síla Ščurova textu je - spíše než v příběhu a v postavách, které jsou na malém prostoru spíše načrtnuty, než aby se stačily skutečně rozvinout - ve stylové lehkosti a dynamičnosti a v autorově schopnosti smát se a ironizovat, ale ve chvíli, kdy je potřeba, nemilosrdně tnout do živého.

Dívka pronásledovaná komplexy ze svých mohutných ňader a jejich mužských pronásledovatelů, její kolega z nákupního centra - sekuriťák, který se pozoruhodně originálním způsobem vzbouří proti aseptickému lajfstajlu, jejž mu vnucuje dobový establishment, poněkud rozpačitý homosexuál a jeho náhodný partner – alfa samec gay komunity, parta mladíků usilovně naplňujících Úžasnou Životní Výzvu dotáhnout to jednou až na plně seberealizovaného losera, mladý muž nemuž v pavučině zjitřeného Já, blábolivě pranýřující figurky z mikrosvěta, v němž beznadějně uvízl... to jsou jen někteří z „hrdinů“ dvojice próz, jejichž talentovaný sedmadvacetiletý autor už nepociťuje potřebu konjunkturalisticky se vyrovnávat se stíny minulostí, ale s přímočarou otevřeností, bez uhýbavých verbálních obezliček sype nahořkle ironickou sůl do ran přítomnosti, aby vnímavé ucho zaslechlo i jejich křik.

Ojedinělá antologie ve dvojjazyčném slovinsko-českém provedení mapuje nejnovější slovinskou poezii přibližně od roku 2000 do současnosti a představuje padesát autorů napříč generacemi i žánry. Z předkládaného výboru je zřejmé, že slovinská produkce posledního desetiletí je nejen nesmírně bohatá, ale také kvalitní, tematicky i slohově různorodá, poznávající a reflektující život a svět úplně jinak než v dřívějších dobách. "…Ludwig Wittgenstein ve svém Logicko-filosofickém traktátu napsal, že smysl světa leží mimo něj. A tak je to také s poezií - její smysl leží mimo ni samotnou. Touto zásadou jsme se nechali vést při sestavování antologie a používali ji jako měřítko při vybírání z poezie nejen známých, ale také dosud nezavedených autorů." (z doslovu)

Jak se píše poezie v Rumunsku? Kde? V Rumunsku! Tam taky píšou poezii? To jsou mi věci…To jsou mi teda věci! Všichni autoři zastoupení v naší miniantologii přesvědčivě ukazují, že Rumunsko má na poli poezie co nabídnout! A nejeden přední český básník by se mohl nechat inspirovat. Rumuni se totiž rodí jako básníci. Čtenář pak může objevovat, může se divit, ba přímo žasnout, jak silná může být poezie malého národa.

Brutální idiocie. Vulgárnost. Špína. Autentické diskuse z internetových serverů. Tohle není poezie. Je to čirá nenávist.

Přes všechny problémy, které nás právě teď provázejí, neprožíváme žádnou katastrofu. Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala. Radost a spokojenost nejsou povinné a nespokojenost není zakazována. To nelze zajistit, leda na dluh. Již několik let přešlapujeme na místě a různí našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít pro své cíle. Nedošlo k tomu náhodou. Nedokážeme táhnout za jeden provaz. Hledáme ta nejsnadnější a krátkodobě líbivá řešení. Závidíme jeden druhému. Nevěříme si. I míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru přesáhla běžnou mez. To není všechno. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Zde neplatí žádné "nejde to!" Básně národního porozumění. Prvních deset exemplářů vychází na jedlém papíře.

Max Ščur je běloruský básník, který již patnáct let žije v České republice. Ve vlasti mu vyšlo několik básnických sbírek i prozaických knih. Po uveřejnění divadelní hry, která se kriticky vyjadřovala k Lukašenkovu diktátorskému režimu, byl donucen emigrovat. Těmito souřadnicemi - emigrací, hledáním "druhého domova", ale i ozvuky dřívějšího života ve vlasti - je určena i většina básní první Ščurovy sbírky převedené do češtiny. Rozsah Modu bibendi je však nakonec mnohem širší, a jeho nedílnou součást tak (vedle textů reflexivních) tvoří i básně charakteristické nadhledem až lehkovážností (b. Běloruský slečnám) nebo básně angažované, vznikající z přirozené potřeby komenovat dění ve vlasti.

Kapitalistické básně musí znát každý dělník, politik, manažer, hutník, právník, učitel, zemědělec, degustátor, inseminátor, student, důchodce i žena v domácnosti! Kapitalistické básně musí znát každý milovník i odpůrce kapitalismu. Vhodné i pro toho, koho kapitalismus dosud nechával chladným! Po jejich přečtení se do kapitalismu nevyhnutelně zamilujete! Kniha může sloužit jako úvod do studia kapitalismu, jako návod i jako kuchařka. Bez této knihy se v současném světě neobejdete. Kniha se již brzy stane světovým bestsellerem a bude přeložena do mnoha světových jazyků! Buďte mezi jejími prvními čtenáři! Vhodné k Svátku práce, ke Dni matek, k svatému Valentýnu, k narozeninám, pod stromeček, pro radost! Originální! Exkluzivní! Zábavné! Srozumitelné! Poezie!

21 pokojů s hysterickým záchvatem - to je název sice (sebe)ironizující, v něčem však přece jen bezděčně přiléhavý. Přiléhavý z toho důvodu, že autorka si skutečně libuje v motivech spjatých s vychýlenými stavy vědomí (horečka, sen, narkolepsie, spánek, epilepsie, probouzení), ironizující proto, že hysterických výlevů léčených grafomanií se čtenář naštěstí nedočká. Texty 21 pokojů se až na výjimky odehrávají v řádu snění (Salvador Dali nechal na svých obrazech vzplanout žirafy - Pavlína Vilertová vybízí čtenáře k tomu, aby nechal ve své fantazii rozhořet nejen žirafy, ale i les), proniknou-li však do aktuální reality, vždycky jde o střety ostré a kruté. Pavlína Vilertová tak - v tom nejlepším smyslu - pokračuje v odkazu svérázné uhrančivé moravské poetiky.

Antologie je prvním tištěným dokumentem Pražského Micro-festivalu, který se konal v květnu 2011. Přestože hlavním měřítkem výběru byl důraz na inovativnost a experimentálnost tvorby, měl třetí ročník festivalu i rozměr tematický. PMF se zaměřil na prohloubení diskuse o "translokalitě", tj. tvorbě mimo rámec národně vymezené literatury, jež v současném čím dál globalizovanějším světě hledá možnosti široce kosmopolitní poetiky. Kniha tak kromě překladů básní sedmnácti anglicky píšících autorů z Amsterdamu, Berlína, Londýna, Prahy a dalších světových měst přináší i doslov Davida Vichnara na téma translokální literatury.

"Všechna zvířata jsou krásná. Osel je krásný. Krtek je krásný. Tygr je taky krásný. Dokonce i mravenečník, který ohmatává zemi jazykem jako slepeckou holí, má své kouzlo. Dimităr věří, že by se lidé měli ke všem zvířatům chovat jako k sobě rovným. Tím je polidšťuje. Dimităr si představuje, že zvířata jsou malá děcka s velmi ostrými nehty a zuby." Takto sám autor, bulharský novinář, překladatel a básník Dimităr Kenarov (*1981), objasňuje své motivy pro vytvoření básnické sbírky o zvířatech, psanou jejich jménem. Kenarovovy verše jsou neotřele vlídné k němé tváři a rovněž ekologické v nejlepším smyslu slova. Hemží se to v nich různorodou apokryfní zvířenou - jako na filmovém pásu se před našimi zraky odvíjejí příběhy, v nichž v hlavních úlohách vystupují huňatý, obrovitánský mravenečník, krtek z podzemního mrakodrapu, hledícího k nebi černozemě, po němž si volně plují červi zpívající červenavé písně, zimomřivý vrtichvost, který se dívá bezmála jako my, jejich bezsrstí páníčkové, lišky ukrývající se v brlohu, kde se moře vzdouvá a země vzdychá, nebo blboun nejapný, o jehož vymření neexistují žádné nevyvratitelné důkazy. Jako by "zabouchl dveře ostrova jako uražená manželka, rozhodnutá odjet i s dětmi na venkov ke své matce".

Nová kniha Ondřeje Buddeuse (* 80. léta) funguje nejen jako médium, ale jako fyzický předmět, který nese význam. Teprve v jejím celku se totiž vyjevuje smysl jednotlivých textů, které rozhodně nepostrádají obsah. Autor překračuje roli pisatele (podobně jako současní umělci instalují výstavy) a zasazuje svoje texty do kon-textu. Z množství slov vystavěl Ondřej Buddeus normální, tzn. dvojrozměrné texty, kterým dal třetí rozměr v podobě knihy. Pro čtenáře poezie to bude divná „sbírka básní“, 55 007 znaků včetně mezer ale umožňuje zajímavější a překvapivější způsob čtení.