Štengl Petr

Mokrá buchta představuje soubor sedmnácti povídek, jejichž názvy budí zvědavost: Dva jsou párty - tři už les, Závodník Františka, Nomen omen, Vražda taxikáře. Vypravěčský dar, spojený s humorem, jazykovou hravostí a ježatými sarkasmy, servíruje bez okolků, bez pokrytectví příběhy nejhlubšího lidství, včetně ohlédnutí za otcem (Jak jsem jel do Ameriky) a matkou (Rainer a Zdenuška). Při četbě souboru Mokrá buchta nebudete marnit čas. Jeho příběhy se stanou součástí vašeho života, byť se odehrály kdekoli a přihodily se komukoli. S originalitou Marešova projevu se čtenáři mohli seznámit v jeho předchozích dílech - básnická sbírka Nix verstehen (Vetus Via 1999), próza Přímý přenos (Votobia 1999), básnická skladba Boban (příloha Psího vína č. 45, 2008).

David Zábranský, autor románů Slabost pro každou jinou pláž a Šternův pokus milovat, nositel Magnesie Litery za objev roku (2007), přichází se třetí knihou. Kus umělce je útlá, kompaktní novela o polském divadle.

Nová kniha Ondřeje Buddeuse (* 80. léta) funguje nejen jako médium, ale jako fyzický předmět, který nese význam. Teprve v jejím celku se totiž vyjevuje smysl jednotlivých textů, které rozhodně nepostrádají obsah. Autor překračuje roli pisatele (podobně jako současní umělci instalují výstavy) a zasazuje svoje texty do kon-textu. Z množství slov vystavěl Ondřej Buddeus normální, tzn. dvojrozměrné texty, kterým dal třetí rozměr v podobě knihy. Pro čtenáře poezie to bude divná „sbírka básní“, 55 007 znaků včetně mezer ale umožňuje zajímavější a překvapivější způsob čtení.

"Všechna zvířata jsou krásná. Osel je krásný. Krtek je krásný. Tygr je taky krásný. Dokonce i mravenečník, který ohmatává zemi jazykem jako slepeckou holí, má své kouzlo. Dimităr věří, že by se lidé měli ke všem zvířatům chovat jako k sobě rovným. Tím je polidšťuje. Dimităr si představuje, že zvířata jsou malá děcka s velmi ostrými nehty a zuby." Takto sám autor, bulharský novinář, překladatel a básník Dimităr Kenarov (*1981), objasňuje své motivy pro vytvoření básnické sbírky o zvířatech, psanou jejich jménem. Kenarovovy verše jsou neotřele vlídné k němé tváři a rovněž ekologické v nejlepším smyslu slova. Hemží se to v nich různorodou apokryfní zvířenou - jako na filmovém pásu se před našimi zraky odvíjejí příběhy, v nichž v hlavních úlohách vystupují huňatý, obrovitánský mravenečník, krtek z podzemního mrakodrapu, hledícího k nebi černozemě, po němž si volně plují červi zpívající červenavé písně, zimomřivý vrtichvost, který se dívá bezmála jako my, jejich bezsrstí páníčkové, lišky ukrývající se v brlohu, kde se moře vzdouvá a země vzdychá, nebo blboun nejapný, o jehož vymření neexistují žádné nevyvratitelné důkazy. Jako by "zabouchl dveře ostrova jako uražená manželka, rozhodnutá odjet i s dětmi na venkov ke své matce".

21 pokojů s hysterickým záchvatem - to je název sice (sebe)ironizující, v něčem však přece jen bezděčně přiléhavý. Přiléhavý z toho důvodu, že autorka si skutečně libuje v motivech spjatých s vychýlenými stavy vědomí (horečka, sen, narkolepsie, spánek, epilepsie, probouzení), ironizující proto, že hysterických výlevů léčených grafomanií se čtenář naštěstí nedočká. Texty 21 pokojů se až na výjimky odehrávají v řádu snění (Salvador Dali nechal na svých obrazech vzplanout žirafy - Pavlína Vilertová vybízí čtenáře k tomu, aby nechal ve své fantazii rozhořet nejen žirafy, ale i les), proniknou-li však do aktuální reality, vždycky jde o střety ostré a kruté. Pavlína Vilertová tak - v tom nejlepším smyslu - pokračuje v odkazu svérázné uhrančivé moravské poetiky.

Max Ščur je běloruský básník, který již patnáct let žije v České republice. Ve vlasti mu vyšlo několik básnických sbírek i prozaických knih. Po uveřejnění divadelní hry, která se kriticky vyjadřovala k Lukašenkovu diktátorskému režimu, byl donucen emigrovat. Těmito souřadnicemi - emigrací, hledáním "druhého domova", ale i ozvuky dřívějšího života ve vlasti - je určena i většina básní první Ščurovy sbírky převedené do češtiny. Rozsah Modu bibendi je však nakonec mnohem širší, a jeho nedílnou součást tak (vedle textů reflexivních) tvoří i básně charakteristické nadhledem až lehkovážností (b. Běloruský slečnám) nebo básně angažované, vznikající z přirozené potřeby komenovat dění ve vlasti.

Kapitalistické básně musí znát každý dělník, politik, manažer, hutník, právník, učitel, zemědělec, degustátor, inseminátor, student, důchodce i žena v domácnosti! Kapitalistické básně musí znát každý milovník i odpůrce kapitalismu. Vhodné i pro toho, koho kapitalismus dosud nechával chladným! Po jejich přečtení se do kapitalismu nevyhnutelně zamilujete! Kniha může sloužit jako úvod do studia kapitalismu, jako návod i jako kuchařka. Bez této knihy se v současném světě neobejdete. Kniha se již brzy stane světovým bestsellerem a bude přeložena do mnoha světových jazyků! Buďte mezi jejími prvními čtenáři! Vhodné k Svátku práce, ke Dni matek, k svatému Valentýnu, k narozeninám, pod stromeček, pro radost! Originální! Exkluzivní! Zábavné! Srozumitelné! Poezie!

Jak se píše poezie v Rumunsku? Kde? V Rumunsku! Tam taky píšou poezii? To jsou mi věci…To jsou mi teda věci! Všichni autoři zastoupení v naší miniantologii přesvědčivě ukazují, že Rumunsko má na poli poezie co nabídnout! A nejeden přední český básník by se mohl nechat inspirovat. Rumuni se totiž rodí jako básníci. Čtenář pak může objevovat, může se divit, ba přímo žasnout, jak silná může být poezie malého národa.

Ojedinělá antologie ve dvojjazyčném slovinsko-českém provedení mapuje nejnovější slovinskou poezii přibližně od roku 2000 do současnosti a představuje padesát autorů napříč generacemi i žánry. Z předkládaného výboru je zřejmé, že slovinská produkce posledního desetiletí je nejen nesmírně bohatá, ale také kvalitní, tematicky i slohově různorodá, poznávající a reflektující život a svět úplně jinak než v dřívějších dobách. "…Ludwig Wittgenstein ve svém Logicko-filosofickém traktátu napsal, že smysl světa leží mimo něj. A tak je to také s poezií - její smysl leží mimo ni samotnou. Touto zásadou jsme se nechali vést při sestavování antologie a používali ji jako měřítko při vybírání z poezie nejen známých, ale také dosud nezavedených autorů." (z doslovu)

Ve své druhé knize nazvané 3+1 mísí básník Petr Štengl generační výpověď muže na prahu padesátky s takřka apokalyptickým viděním společnosti. Krátké poetické, ale dobře vypointované mikropovídky se střídají s verši skepticky nahlížejícími na naše možnosti obstát v současném světě (Zeptal jsem se vyhledávače, jak jeřábi tančí / a vylezlo mi, jak mám správně masturbovat) a básněmi ostře útočícími na všechny naše "prověřené" a "nezpochybnitelné" jistoty (Na horizontu už se začínají rýsovat obrysy katastrofy / ale u nás se svítí básníkům do prodele baterkou). Přičtěme notnou dávku ironie (Rozdíl mezi Leninem a zpolymerovaným fotbalistou? / Lenin se rozpadá / zpolymerovaní jsou věční) a máme před sebou silnou literární výpověď člověka, který nahlíží sebezničující tendence naší civilizace, ale neumí jim nijak zabránit.

Přes všechny problémy, které nás právě teď provázejí, neprožíváme žádnou katastrofu. Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala. Radost a spokojenost nejsou povinné a nespokojenost není zakazována. To nelze zajistit, leda na dluh. Již několik let přešlapujeme na místě a různí našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít pro své cíle. Nedošlo k tomu náhodou. Nedokážeme táhnout za jeden provaz. Hledáme ta nejsnadnější a krátkodobě líbivá řešení. Závidíme jeden druhému. Nevěříme si. I míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru přesáhla běžnou mez. To není všechno. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Zde neplatí žádné "nejde to!" Básně národního porozumění. Prvních deset exemplářů vychází na jedlém papíře.

Brutální idiocie. Vulgárnost. Špína. Autentické diskuse z internetových serverů. Tohle není poezie. Je to čirá nenávist.

Dívka pronásledovaná komplexy ze svých mohutných ňader a jejich mužských pronásledovatelů, její kolega z nákupního centra - sekuriťák, který se pozoruhodně originálním způsobem vzbouří proti aseptickému lajfstajlu, jejž mu vnucuje dobový establishment, poněkud rozpačitý homosexuál a jeho náhodný partner – alfa samec gay komunity, parta mladíků usilovně naplňujících Úžasnou Životní Výzvu dotáhnout to jednou až na plně seberealizovaného losera, mladý muž nemuž v pavučině zjitřeného Já, blábolivě pranýřující figurky z mikrosvěta, v němž beznadějně uvízl... to jsou jen někteří z „hrdinů“ dvojice próz, jejichž talentovaný sedmadvacetiletý autor už nepociťuje potřebu konjunkturalisticky se vyrovnávat se stíny minulostí, ale s přímočarou otevřeností, bez uhýbavých verbálních obezliček sype nahořkle ironickou sůl do ran přítomnosti, aby vnímavé ucho zaslechlo i jejich křik.

Básně jednoho z nejpopulárnějších spisovatelů současné Ukrajiny tvoří určitý poetický doplněk k jeho i v ČR známé sbírce povídek Big Mac (česky Fra, 2011). Dějiny kultury začátku století jsou rozděleny na tři oddíly, ve kterých se autor představuje jako mistr krátkých i dlouhých útvarů, v dobrém slova smyslu společensky angažovaný, skvělý pozorovatel a v neposlední řadě skutečný básník. Dějiny kultury (a nejen kultury) se na Ukrajině právě píší! Serhij Žadan se ve druhé polovině "divokých" devadesátých let se etabloval jako výrazný básník a suverénní mluvčí generace, jejíž dospívání se časově shodovalo s obdobím perestrojky a rozpadem Sovětského svazu. Na začátku tohoto století se Žadan představil jako originální prozaik, autor řady povídek a několika románů. Obdržel mnoho ocenění doma i ve světě a je překládán do celé řady jazyků.

Krátká próza Kulturtréger je druhou česky vydanou knihou běloruského básníka a prozaika Maxe Ščura (básnická sbírka Modus bibendi vyšla v roce 2012 také v Nakladatelství Petr Štengl). Co do obsahu jde o příběh v podstatě až banální - neřeší se nic většího ani nic menšího než první lásky a sebehledačství mládí - nebýt ovšem kulis běloruské diktatury, které mimoděk pronikají i na vysněný Západ, tj. do Holandska, kam se hlavní hrdina Singer vydává s univerzitním pěveckým sborem. Síla Ščurova textu je - spíše než v příběhu a v postavách, které jsou na malém prostoru spíše načrtnuty, než aby se stačily skutečně rozvinout - ve stylové lehkosti a dynamičnosti a v autorově schopnosti smát se a ironizovat, ale ve chvíli, kdy je potřeba, nemilosrdně tnout do živého.