Štengl Petr

Už dlouho mě žádná knížka nepropleskla s takovou něhou a silou jako povídkový soubor Zbyňka Mrvíka. Není to žádná laciná nostalgie ani vyleštěná fikce – je to návrat do období, kdy nám poprvé někdo zlomil srdce, kdy jsme se poprvé opili, ztratili iluze a získali první jizvy. Tohle je literatura o tom, jak se z drobných ran stávají příběhy. Mrvíkovy povídky mají společného jmenovatele: chvíle, kdy se mládí pomalu a někdy bolestivě přelévá do dospělosti. Ty chvíle, které formují každého z nás. Všední situace, které se stávají rituály, a okamžiky, které si neseme až do smrti. V povídce Nakrájej mi ty děvčata držíte palce hlavnímu hrdinovi tak moc, až se vám potí dlaně. A povídka o srazu absolventů? Ta vás nakonec dostihne zezadu a trefí přesně mezi žebra. A vsadím se, že podobné zážitky, jako v povídce Cikáni máte taky. Mrvík má vypravěčský dar. Nehraje si na velké drama, ale každé téma dokáže prosvětlit – obyčejný zážitek rozbalí jako cigaretu, potáhne a předá vám ho tak, že chcete víc. Jeho styl je přirozený, upřímný, psaný s láskou k jazyku i k lidem. S humorem, co není křečovitý, s očima, které vidí pod povrch. A srdcem, co si pamatuje, jak chutná první pivo i první pusa. Tahle kniha je jako večer s kamarády, co jste dlouho neviděli. Sedíte spolu na dvorku, pije se levné víno a všichni si pamatují věci trochu jinak, ale v jádru stejně. A mimochodem – víte, proč se Marsky jmenujou Marsky? Zkuste si to přečíst. Možná si na něco vzpomenete.

A teď už přicházím já, JK, abych vám zvěstoval novinu. Tohle je reklamní kampaň století. Píše se léto 2017. Markovi Pantánimu se dostává do ruky jedinečná zakázka: vytapetovat republiku padesáti tisíci plakáty svědčícími proti Andreji Babišovi, tehdejšímu ministrovi financí. Zakázka se – díky absenci řidičského průkazu – zvrhne ve slušně sjetou cyklistickou road story po pětašedesáti městech Čech, Moravy i Slezska, okořeněnou řadou kuriózních zjištění, skoro nadpřirozených setkání a značnou dávkou perfektinu. V mlhavém pozadí akce se – jako v politickém thrilleru – rýsují opoziční síly, financující eskapádu tajemnou igelitkou naditou love. Mohla by to být vtipná fikce, kdyby to nebyla pravda. Za měňavou clonou psychofarmak totiž prosvítá osobitá zpráva o stavu České republiky, po jejímž střízlivém vykreslení autor vlast opustil.

Závažné příspěvky soukromého vědce k humanitním a sociálním vědám. S mimořádnou odbornou erudicí jsou v této knize rozebrány problémy vejce Jaroslava Haška, střední Evropy, prezervativu, imbecility mileniálů, hlístic, tofu, judaismu, podezřelých skvrn na gauči, západní civilizace, antifeminismu Luďka Soboty, sociálních sítí a Ježíše Krista. Kniha končí vědeckým výkladem Starého zákona, jenž je založen na autorově hluboké neznalosti hebrejštiny.

Kniha Lepší to už nebude obsahuje glosy psané v druhé polovině roku 2022. Navazuje na dříve vydané publikace Svět naruby a Svět stále naruby, s texty za období srpen 2021 - červen 2022. Jednotlivé glosy jsou zařazeny v pořadí v jakém byly psány a jsou tedy na sobě nezávislé. Některé texty se mohou částečně opakovat - čtenář je proto žádán o jistou shovívavost. V knize jsou zařazeny i některé osobní dopisy.Dopisy některým politikům byly inspirovány známou větou z pohádky Jana Weicha Až opadá listí z dubu: „Již dlouho vás pozoruji,“ říká čert panu Čuperovi, „jak si špatně vedete, nechcete abych vám pomohl z bryndy?“ Politikům a jejich asistentům je občan z Vinohrad ukradený a tak emaily končí neotevřené v odpadkovém koši. Vzácnou výjimkou mezi politiky byl Vojtěch Filip. Jiří Jírovec (1941) absolvoval v roce 1964 Přirodovědeckou fakultu v Praze. V roce 1971 získal titul MSc na Queen’s University v ontarijském Kingstonu. Svůj pracovní život rozdělil půl na půl mezi Česko a Kanadu. V letech 1997-2015 byl přispěvatelem Britskách listů. Po návratu do Prahy (2014) publikoval v Parlamentních listech a některých menších serverech. Od roku 2017 začal svoje texty vydávat knižně. Kromě zmíneně serie glos vydal v nakladatelství Petra Štengla knihy Mé přítelkyni, Sladký život (získala Cenu Unie českých spisovatelů za rok 2019) a Lidé z Hodkoviček a jejich příběhy.

Sbírka příběhů a deníkových záznamů a někdy též kryšpínských nanicovatostí vznikala během let na dvou vzdálených místech, v klášterech Broumov a Osek a jejich okolí. Jak se do těchto míst básník dostal bude zjevně svrchovaným tajemstvím i pro něho. Důležité pro čtenáře je, že si vedle humoru a lásky k poutnictví, zachoval svou přímočarou sebestřednost a razantní odbržděnost - jak se trefně v případě jeho předchozí, poněkud méně poutnické knihy, vyjádřil Jiří Zizler.

Mikuláš Dietrich je pomalý, podivínský a pro osud zeměkoule zcela postradatelný mladý muž se zcela nepostradatelným nejlepším přítelem a malým-velkým tajemstvím. Ale bez toho by se milerád obešel. Ostatně kdo může toužit po tom, aby se mu pod rukama i nohama pletly škodolibé víly? Drudenheim je domovem, říší a hájemstvím těchto záludných bytostí, ale i Mikulášovým osobním „pohádkovým světem“ z česko-slezského pohraničí… Románový příběh Felixe Zöllnera navazuje na šerosvitnou linii české záhadné prózy, v níž do reality vstupuje svět antipatických bytostí a i obyčejné hovory smrtelníků jsou jako šlehy bičem – a přesto, kdo by v takovém světě netoužil aspoň na chvilku pobýt a osvěžit se?

Je možné se vrátit do dětství, když už člověk zahlédl dospělý život? Silné obrazy smrti, záchvatu a osamocení, stejně jako deziluze jsou příkladem bojovného přežívání hlavního hrdiny v Hložkově prozaické prvotině stejně jako neustálé snahy nechat po sobě záznam o vlastním stýkání se se světem, i navzdory tomu, že jiní už vlakem ujeli a že nic z toho, co se mělo stát, se nestalo. (Václav Maxmilián)

Kniha Svět stále naruby navazuje na Svět naruby (Petr Štengl, 2022). Obsahuje texty psané pro server Poznámky pana Bavora v období leden až červen 2022. Komentáře, analýzy a osobní dopisy některým politikům reflektují politickou situaci v České republice, nastalou po vzniku Fialovy vlády a konfliktu na Ukrajině. Z vnějších zdrojů byla převzata analýza Kdy skončí válka, kterou publikoval Jaroslav Štefec.

Dospělí mu furt řikali, co má, co nemá, co smí, co nesmí, jak je ten život těžkej a ať se připraví, co ho všechno ještě čeká, že to není žádná sranda.Takže se na budoucnost moc netěšil, spíš přemejšlel, jak se tomu nějak vyhnout. To všichni víme, snad to i děláme, ale v této sbírce povídek je to řečeno po svém, jinak, není to doslova svět magie, ale přece jen svět úspěšných i neúspěšných, těch šťastných, což vždy nejsou ti, jaké bychom v povídkách jihočeského autora čekali na první dobrou. Ale on je v tom dobrý, Zbyněk Mrvík, jméno, jež není soudě povrchně dle jména garantem kvality. Angličan by tyto příběhy opsal slovy against all odds nebo nejkrásnějším anglickým slovem (dle hlasování ve Velké Británii před několika lety) serendipitty: neočekávané štěstí navzdory nepřízni osudu a všemožných okolostojíčností. To činí tuto knihu příjemnou, nikoli v povrchním smyslu lehkého čtiva, ale jako dílo, které je dobré číst a ke kterému se budeme rádi vracet. A to je důvod, proč můžeme tuto sbírku nazvat a to bez výhrad: krasavec a lomit rukama a znovu se k ní vracet. Je to dobrá kniha povídek a víc vědět nepotřebujem...

Nenáviděná i proklínaná, oslavovaná i velebená, dokola napadaná, dokola obhajovaná to je Evropská unie. Co však víme o její historii? Kdy se v projektu objevily první trhliny? Proč chce někdo mermomocí dovnitř a jinému už se naopak ve společnosti dalších evropských států přestává líbit? A nedáte si pivo? Prozaicky debutující Jakub Mazanec nabízí v knize Hostinec Evropa šestnáct alegorických příběhů, v nichž přibližuje kořeny Evropské unie, dávné i nedávné kauzy, události, jež formovaly Unii takovou, jakou ji známe dnes. To vše v oblíbeném prostoru hostince. Pivo teče proudem, Fráter Karol si notuje se Švejkem, Bačou a Gulášem, Herr Schnitzel se snaží udržet pořádek, a když nastanou problémy s Medvědem, musí zasáhnout strýček Sam z vedlejšího baru. Na veškeré dění dohlíží ostražitý Šéf, který vás humorně laděnými povídkami bude provázet. Tak se posaďte a na zdraví!

Pátá básnická knížka ostřílené českobudějovické autorky opět přináší úsporné verše všedního dne. Prožívání každodenní banality ústí do krátkých postřehů, úvah, vzpomínek či situačních záblesků, to vše je přitom zachyceno střídmou básnickou řečí bez zbytečných ornamentů. Převažuje tu pochmurná nálada rozpadu, kterou občas naředí sebeironie nebo hořký humor. Ústřední pozici ve sbírce zaujímá působivý monotematický cyklus o jednom komplikovaném mezigeneračním vztahu.

Postangažovaná poezie v podání Martina Trdly není jen nějakým označením či floskulí, ale přesným pojmenováním, zprávou o stavu území, kdy se snaží, a to velmi dovedně, básnicky uchopit podivnost, kterou žijeme, kdy jsme, jak píše autor, korunními svědky 21. století. Je to ponorný popis našeho českého domácího štěstí, kterému tak někdy, a ochotně, programově a plakátově říkáme život. Básník mnohdy provádí důsledné básnické rešerše událostí, jindy hledá neotřelý příměr, jak to všechno pojmenovat, a někdy je to jen pouhý škleb a údiv, že je cosi ještě možno, že už možná nezbývá nic jiného. Jeho texty musíme číst jako velkou ironii, ale často dosti hořkou, a někdy zas velmi úsměvnou. Je to ale ponejvíce hořký úsměv, kdy nakonec seznáme, že i ta největší ironie se už vlastně stala nebo ji právě zažíváme. Ale dost možná že je život jen další nepovedený marketinkový produkt, nebo zakázka, co bohužel nevyšla či nedorazila? Kdoví.

Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom nejnudnější chlápek v okolí. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik

*Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus*, zazní v knížce studentská hymna. Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice?

Co všechno unese na svých bedrech muž sotva dospělý? Roli otce? Bolest působenou okolím i sebetrýzněním, nikdy nekončící strach o něco nebo někoho? Křižovatky vedoucí k životu přinejmenším na hranici zákona? Pobyt v psychiatrické léčebně? Soustavné vyrovnávání se s tím, že právě on je ten, kdo konstantně přináší zklamání svým nejbližším? Rebel bez příčiny, nezodpovědný rozsévač svých genů, zamilovaný lehkomyslný floutek zříkající se odpovědnosti, drogový dealer závislý na alkoholu, bůh pomsty, jemuž přál osud, pokorný mladý muž, který by dal svůj život za to, aby mohl vrátit čas, člověk, jenž si musel projít katarzí, aby získal druhou šanci. To vše jsou tváře hlavního hrdiny strhující prózy. Neúnavně variujícím se motivem je pád na dno a implicitně trvale přítomné i když mnohokrát nevydařené úsilí o snesitelnější existenci a o lepší já. V syrovém příběhu, který velmi otevřeně a autenticky přibližuje scény brutality, autor bez zábran odhaluje život z lokálního drogového průmyslu. Jediné, co ho drží nad vodou, je láska, ale i ta vezme za své. Život pro něj ztrácí veškerou cenu a samota se zdá být bezedná. Jak si s tím vším protagonista poradí, se můžete dočíst v autobiografickém románu Dominika Bartoše Příběhy obyčejného znovuzrození.

Kniha drobných textů Jiřího Jírovce volně navazuje na jeho předchozí vydanou knihu Mé přítelkyni. Autor se probírá svým životem a zaznamenává věci a děje tak, jak mu je osud naservíroval. Se skromností jemu vlastní vypráví své postřehy ze života, postřehy které jsou prosáklé člověčinou. Svými texty autor tvoří protipól dnešnímu chaotickému, mnohdy nesrozumitelnému a brutálnímu spektáklu. Nad jeho texty si čtenář může oddechnout a říct: ano, alespoň někde je svět ještě v pořádku.