Štengl Petr strana 2 z 4

Soubor povídek o jedné třídě, která končí v roce 1968 základní školu. Holkám a klukům VIII. A komplikuje život pohlavní dospělost, a některá nebo některý jsou navíc odlišní. To jim dělá další problémy. Něco ale chtějí. Mají své cíle. Žijí totiž v době velkých nadějí a očekávání.

Autorův život je přelouhovaný čaj, který notně zhořkl, zatímco psal o ženách, které získá, a cestách, na které se vydá, až bude pravý čas. Teď je. Končí v práci a snaží se rozběhnout. Až moc, přichází k úrazu. Život jde dál, uvědomuje si, nikdy se nezastavil. Jednou se ale zastaví. Jak naskočit? Není, kam spěchat, ale ani na co čekat. Je čas vyrazit, ale pak se taky vrátit. Všechno zapsat, zaspat. Hlavní cesta je ještě daleko. Nebo už se děje? Už je opravdu čas? Jde nějak spojit psaní a život? Nepředvídatelná banalita, zasněná realita, hypnotické cykly v kleci chtění všechno vědět, radikální svoboda odhodlaná spojit se se svým objektem, opojená psaním a pospolitostí čtení. Je je někdo jiný. Já není. Ty jsi. Snad. Pohledy... "Měli by lidé sdílet?" "Neměli." "Tak proč to po mně chceš?" "Chci, abys chtěla."

Po prvotině Já uříznu si hlavu trnem z růže přichází Blanche Cutie (vlastním jménem Blanka Jakubčíková) se svojí druhou sbírkou, která nese lapidární, leč výmluvný název Kunsthysterik. Coby absolventka Fakulty výtvarných umění v Brně se ve svých verších vypořádává s vyčerpanou postmodernou a sama nazývá svoji tvorbu „postpostmoderní“ poezií.

Román Matky uznávané a proslavené bulharské spisovatelky a dramatičky Teodory Dimové, který byl vydán v červnu roku 2005 a získal řadu domácích i zahraničních ocenění, např. ve Vídni hlavní cenu pro nejlepší východoevropský román, je inspirován skutečnou událostí, kdy v druhém největším bulharském městě Plovdivu skupina žáků sedmé třídy základní školy ubila svou oblíbenou třídní učitelku. Autorka se v tomto románu snaží odhalit a vylíčit, jaké bolesti a neštěstí musely bujet v jejich duších, že je dohnaly k takovému nedětskému zvěrstvu. Román je po kompoziční stránce složen ze sedmi relativně samostatných částí, jakýchsi minipovídek, z nichž každá popisuje životní příběh a rodinné zázemí jedné ze školaček, zejména jejich nevyrovnaný vztah k nevyrovnaným matkám. Každý příběh je vlastně jakýmsi rodinným dramatem se svými viníky i oběťmi, kterými jsou vlastně všichni. Tak se nám před očima postupně vynořuje obraz nešťastných, hluboce do sebe ponořených dětí, které vyrůstají v bídě, v prostředí, ve kterém chybí láska, porozumění, základní lidská slušnost a místo nich panuje apatie, nenávist, alkoholismus a bezcitnost. Každá z těchto malých tragedií dává čtenáři nahlédnout do obludného světa, v němž tyto děti vyrůstají, a tím mu pomáhá pochopit motivaci a sílu, která je nakonec příčinou toho, že brutálně ubijí svou třídní učitelku v podstatě jen proto, že je lepší než oni, že je dobrá a oni ne, že je ke všem hodná a oni ne, že ji lidé mají rádi a je ne, že nelže, nekrade a nepodvádí a oni ano. Jejich nešťastné, zvrácené, černé duše nesnesou vedle sebe tolik dobra, světla a čistoty. Teodora Dimova se tímto románem dotýká velmi aktuálního problému dnešních dní, a sice rozpadu tradiční rodiny a s ním spojeného rozpadu tradičních hodnot, které drží společnost pohromadě. Neboť to vždy byli především rodiče, kdo vštěpoval dětem základní pravidla slušného chování, morálky a vychování, ale také jim dával zázemí, ve kterém mohly svobodně růst, do kterého se rády vracely, které jim dávalo pevnou půdu pod nohama. Jaký život však čeká člověka, který je o toto všechno ochuzen? Co z něj vyroste? A jaké jsou příčiny těchto tragedií, jaké jejich následky? Nejen na tyto otázky nám jednu z možných odpovědí nabízí silný, ale hluboce pravdivý, k podstatě věci pronikající a po zásluze oceňovaný román Matky. Matky jsou knihou, která je svým knižním designovým zpracováním originální raritou. Pro některé čtenáře se může zpočátku jevit poněkud excentrickou, jen však do okamžiku, než plně pochopí. Toto vpravdě revoluční pojetí ocenila i sama autorka.

„Je možná poezie po Osvětimi?“ Ptal se známý polský básník Tadeusz Różewicz. „Je možná poezie o Osvětimi?“ Ptal se známý polský básník Piotr Macierzyński. „Je možná poezie o Osvětimi!“ Odpovídá Petr Štengl a vydává Antologii esesáckých básní v češtině. Poezie obětí i poezie vrahů, mučených i katů, přeživších i zplynovaných… Piotr Macierzyński se pustil na velmi tenký led a neutopil se. Dokázal zpracovat toto výjimečně náročné téma, které se dlouho považovalo za nezpracovatelné veršem. Mimochodem tak záporně odpovídá na otázku, zda existují témata, která do poezie nepatří. Moderní jazyk, staré téma, moderní poezie, stará bolest. Na holocaust by se nemělo zapomínat ani po sedmdesáti letech a Macierzyńského poezie je vhodným připomenutím.

Lukáš Palán (*1984) je na české literární scéně prakticky neznámé jméno. O to více překvapí, jak vyzrálé a originální jeho texty jsou. Přes drsnou a provokativní svrchní vrstvu, kterou spoluvytváří již název sbírky, prosvítají promyšlené a mnohoznačné básně, v nichž se mísí iracionalita a absurdita se sociálními komentáři a přepisy zaslechnutých rozhovorů. Všudypřítomný černý humor a cynický škleb nacházejí svůj kontrapunkt v upřímném zděšení nad stavem světa a nefunkčními mezilidskými vztahy – avšak bez jakéhokoli pozérství či moralizování. Může se láska ohnout a políbit si prdel?

Máte chuť na dobrou kávu, ale nevíte, kterou si vybrat a jak ji správně uvařit? Toužíte se zdokonalit ve znalosti nejznámějších kávových odrůd Afriky, Asie, Ameriky a Oceánie? Chcete se dozvědět, jak efektivně použít ruční kafemlýnek? Potom je Kafegr afie, příručka pro milovníky kávy, určená právě vám! Ondřej Zajac, který kouzlu kávy zcela propadl při studiích na Balkáně, seznamuje čtenáře s historií kávy a její výrobou, přináší řadu zajímavostí o kávě i několik receptů na výborné vícedruhové káv y. Nechybí rozsáhlý poznámkový aparát, který čtenáře odkazuje na množství podnětné literatury spojené s kávou. Kafegrafie, konceptuální příručka, která (zdaleka nejen) svou ironizující a promyšlenou angažovaností přináší nový impuls do diskuzí o souč asné poezii, je knihou, která by neměla chybět v žádné domácnosti!

Nová kniha Ondřeje Buddeuse (* 80. léta) funguje nejen jako médium, ale jako fyzický předmět, který nese význam. Teprve v jejím celku se totiž vyjevuje smysl jednotlivých textů, které rozhodně nepostrádají obsah. Autor překračuje roli pisatele (podobně jako současní umělci instalují výstavy) a zasazuje svoje texty do kon-textu. Z množství slov vystavěl Ondřej Buddeus normální, tzn. dvojrozměrné texty, kterým dal třetí rozměr v podobě knihy. Pro čtenáře poezie to bude divná „sbírka básní“, 55 007 znaků včetně mezer ale umožňuje zajímavější a překvapivější způsob čtení.

Proveď vola světem, volem zůstane je životopis umělce, performera a amerického univerzitního profesora Milana Kohouta. Zachycuje jeho činnost v undergroundové kultuře komunistického Československa v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století a jeho emigraci do Spojených států. V první části knihy líčí autor své mládí a dospívání v Československu a četné umělecké aktivity zaměřené proti režimu, které pořádal nebo se jich účastnil jako člen undergroundového hnutí. Popisuje také perzekuci, které byl vystaven, četné výslechy a následnou vynucenou emigraci do Rakouska. Po dvou letech v Rakouském uprchlickém táboře Traiskirchen je Kohoutovi dovoleno odcestovat do Spojených států. V následujících kapitolách popisuje autor naprostou desiluzi způsobenou stavem společnosti ve Spojených státech, konzumerizmem a úpadkem zdejší kultury. Kritizuje životní styl, jehož jediným cílem a motivací je osobní obohacení. Na vlastních zážitcích ilustruje například problematické zdravotnictví a systém zdravotního pojištění. Vypráví, jak se snažil sehnat předepsaný lék na srážlivost krve poté, co si nechal vytrhnout zuby moudrosti. Kvůli své hemofilii totiž záhy začal silně krvácet v ústech. Lékárny mu tento lék však opakovaně odmítli vydat, protože jeho pojišťovna jej neproplácela. Pro tolik potřebný lék se nakonec musel vrátit do nemocnice, kde ho zdravotní sestra náhodou našla "kdesi ve skříni". Stejně jako v Československu, i ve Spojených státech se autor věnuje veřejné performanci, která má za cíl upozornit na problémy společnosti a která i zde nejednou vyvolá zásah pořádkových sil. Vystuduje uměleckou školu v Bostonu a později na ni učí. V závěru knihy autor vypráví o exkurzi na Kubu v rámci předmětu o její historii, který absolvoval na Community College v Roxbury.

David Zábranský, autor románů Slabost pro každou jinou pláž a Šternův pokus milovat, nositel Magnesie Litery za objev roku (2007), přichází se třetí knihou. Kus umělce je útlá, kompaktní novela o polském divadle.

Ve dne odborným asistentem na bohemistice, po nocích skladníkem. A v srdci doutnající vzpoura. To je Antonínův život. Stále dokola, od výplaty k výplatě. Pak nastane zlom. Dojde mu, že musí přijít změna, pokud nechce zešílet. Chce žít jinak a také se o to pokusí. Domek se zpustlou zahradou se má stát dějištěm nového sociálního experimentu. Konfrontace aktivisty Antonína a jeho ambiciózního souseda Gregora nakonec otevře otázku perspektivy současných třicátníků. Je to ztracená generace, nebo nositelka nové naděje?