Univerzita J.E. Purkyně strana 3 z 3

Studie se zabývá Spinozovou teorií mysli s důrazem na dva motivy: konstitutivní vztah ideje k afektu a tzv. moc rozumu nad afekty. Závěry interpretace těchto motivů jsou využity k prozkoumání možnosti aplikace Spinozovy filozofie jako filozofického z ákladu některých aspektů.

Debata o významu narativů v českém mediální prostoru se shodou nepříznivých okolností stala právě v době řešení projektu specifického výzkumu Prameny a historický narativ na Katedře historie FF UJEP až mrazivě aktuální. Užitečnost této rozpravy spočívá především v posunutí akcentu od obsahu vlastního sdělení k tvůrci a zamýšlené funkci komunikované skutečnosti. Se zřetelem k aplikaci historické metody zvažování výpovědi pramene jako narativu otevírá nový prostor pro kritické posouzení způsobů výstavby takové výpovědi, ale též různých perspektiv, jež jsou jí vlastní. K těmto otázkám předkládaná monografie kolektivu autorů převážně nejmladší generace přistupuje z různých hledisek a při posuzování zkoumané problematiky si všímá rozdílných aspektů. Monografie obsahuje kapitoly zdůrazňující výše uvedené perspektivy pramene či diskursivní prostředky výstavby jeho výpovědi, ale též roli vypravěče a jeho narativních strategií. Chronologický záběr zkoumaných pramenů pokrývá dlouhé období od raného středověku po počátek 21. století, čímž otevírá prostor pro budoucí úžeji vymezený komparativní výzkum. Jednotlivé kapitoly dokazují, že zvolené přístupy mohou přinést cenné výsledky při zkoumání pestré škály svědectví o minulosti, počínaje prameny historiografickými přes mapová díla, odborné i krásné písemnictví až po prameny úřední povahy či prameny hmotné kultury.

Předkládaná práce představuje epigrafický soupis a vyhodnocení nápisového fondu v kostele sv. Mikuláše v Lounech pro období 16. až 18. století. Kostel sv. Mikuláše v Lounech vznikl po roce 1517, kdy jej zničil, stejně jako velkou část města, rozsáhlý požár. Ve 20.–50. letech 16. století tak došlo k jeho znovuvýstavbě. Kostel je významný nejenom svojí pozdně gotickou architekturou, ale v neposlední řadě také epigrafickými památkami. Kniha se dělí na dvě části. První představuje pojednání o metodických postupech, dochovaných nápisech a kulturně-historických souvislostech zkoumaných nápisů. Druhá část potom poskytuje kritický katalog všech dochovaných nápisů v kostele sv. Mikuláše. Jeho časové vymezení je dáno jednak počátkem výstavby kostela po jeho zničení požárem (1517), jednak koncem 18. století, což je doba, kdy standardní epigrafické katalogy ve střední Evropě končí své sledování. Autor při koncepci katalogu a popisu jednotlivých nápisů vycházel z osvědčené domácí i zahraniční metodiky. Byl nicméně nucen ji v některých ohledech adaptovat, neboť dosavadní etablované soupisové řady (Corpus inscriptionum Bohemiae, Deutsche Inschriften, Corpus inscriptionum Poloniae) se orientují především na klasické, nikoliv spontánní nápisy.

Monografie se zabývá tématem zdánlivě dobře známým v české archivní historiografii. Z mnoha důvodů je to ale badatelské pole, kde doposud nebylo využito některých stěžejních pramenů včetně zahraničních, některé důležité otázky byly zcela ponechány stranou (např. archivnictví jiných národností v ČSR, což souvisí s dosavadním národnostním narativem naší archivní historiografie) a také byl téměř opomíjen mezinárodní kontext vývoje československého archivnictví. Všem těmto desiderátům se snaží předložená monografie učinit zadost. Nejedná se tedy o syntézu klasického střihu, nýbrž spíše o snahu o postižení nedostatečně známých aspektů vývoje meziválečného československého archivnictví, jež jsou následně konfrontovány s dosavadními zjištěními. Snahou tu není ani tak zakomponovat osudy oboru do jeho vlastního vývojového rámce (jak se obvykle děje v podobě jakési „disziplininterne Fachgeschichte“), nýbrž daleko spíše do souvislostí politického a společenského vývoje v Československu a stavu oboru v meziválečné Evropě. Práce se tak záměrně distancuje od dosavadního často frekventovaného organizačně-technicistního pojetí dějin archivnictví a pohlíží na něj v souladu s nejnovějšími archivně-historiografickými evropskými trendy. Práce se koncentruje na tři klíčové okruhy. Prvním jsou souvislosti vývoje oboru s politickými aspekty doby a to, jakým způsobem je ovlivňovaly. Za druhé to jsou otázky nestátního archivnictví, které vytvářelo svébytné struktury a doposud bylo nahlíženo – pokud vůbec – značně izolovaně bez vědomí toho, že řada archiválií zůstávala vlastně mimo systém. Třetí sféra zájmu potom spočívá v důrazu položeném na profesionalizaci oboru – jeho příčinách, projevech a důsledcích. Geografickým těžištěm monografie jsou české země (země česká a moravsko-slezská), v menší míře je zohledněn též vývoj na Slovensku a Podkarpatské Rusi, neboť tyto oblasti se potýkaly se specifickými problémy archivnictví, které se do určité míry odlišovaly od situace v českých zemích.

Význam knihy spočívá v mnohosti srovnávaných písem a přístupů, čímž usiluje o kvalitní uvedení do zpracovávané tematiky. Konstrukce nakloněného písma závisí čistě na na autorovi abecedy a tato publikace zaznamenává, porovnává a poměřuje některá z možných řešení.

Kolektivní monografie se zabývá specifiky výuky teoretických aspektů umění na uměleckých školách. Dějiny umění coby vědecký obor generují, systematizují a performují vědění specifickým způsobem, text si proto v úvahách jednotlivých autorů klade otázky: Jak jsou výstupy umění transformovány pro potřeby edukace na vysokých uměleckých školách? O jaké potřeby se jedná? Odlišují se obecně edukativní charakteristiky od těchto specifických přístupů? A souvisí-li spolu, tak jak? Jak tříděné a již interpretované depozity umění ovlivňují tvorbu?