Univerzita J.E. Purkyně strana 2 z 3

Kolektivní monografie přináší sedm kapitol o proměnách způsobů oběhu informací od konce středověku po 18. století. Tematicky se zaměřuje především na úřadování městských kanceláří a písemnou komunikaci měst, věnuje se ale i komunikačním sítím spojeným s diplomatickou činností aristokracie či vrchnostenskou správou.

Vznik komunistických režimů v Československu a v Polsku vyvolal odpor společnosti. Jeho podoba, rozsah i formy se lišily. Tyto rozdíly vyplývaly ze specifik dané země, regionu, historických tradic i dopadu druhé světové války. Předmětem této práce je přiblížení a komparace organizovaného odporu prostřednictvím regionů Ústecka a Toruňska. Stranou pozornosti nezůstává ani nástin historického vývoje uvedených oblastí, odbojové aktivity během války a postoj společnosti k nové vládě. Za tímto účelem byl proveden rozsáhlý výzkum v českých i polských archivech a důkladné studium literatury. Na základě souhrnných údajů i ilustrativních případů je představeno formování skupin odporu. Vlastní činnost měla charakter ozbrojeného odporu, rozšiřování protikomunistické propagandy či rozvědných aktivit. Nechybí ani zmapování a srovnání postupů bezpečnostních složek při likvidaci odporu, vyšetřovacích metod či postupů justičního aparátu. V neposlední řadě jsou též nastíněny některé další osudy osob, které vystoupily proti totalitnímu režimu. Na základě tohoto srovnání vyvstávají pro sledované regiony určitá specifika, týkající se zejména motivace, definice nepřítele, konspiračních postupů či forem rezistence. V jiných záležitostech naopak lze vysledovat řadu shodných rysů, zejména co se týče možností odporu, jenž byl v obou zemích limitován rozdělenými postoji společnosti.

Když hrabě Karel Chotek roku 1843 opustil post nejvyššího purkrabího Českého království, zbývalo mu více jak dvacet let života. Na odpočinek odešel v plné síle v době, kdy společnost i monarchie procházela velkými změnami. Svůj zájem a vrozenou činorodost po konci úřednické kariéry napnul Karel Chotek zejména ke své rodině. Středobodem jeho světa se stali synové Antonín a Bohuslav, jejichž osobní štěstí a kariéry mu ležely na srdci. Tématem kolektivní monografie Šlechtic na odpočinku. Hrabě Karel Chotek na zámku a panství Velké Březno je spokojený rodinný život, každodennost úředníka na penzi a jeho životní styl, ale i jeho letní sídlo – zámek ve Velkém Březně a rodinná hrobka ve Valtířově, stejně jako hospodářsko-ekonomický provoz severočeských majetků, které později tvořily zázemí tzv. velkobřezenské větve rodiny Chotků.

Debata o významu narativů v českém mediální prostoru se shodou nepříznivých okolností stala právě v době řešení projektu specifického výzkumu Prameny a historický narativ na Katedře historie FF UJEP až mrazivě aktuální. Užitečnost této rozpravy spočívá především v posunutí akcentu od obsahu vlastního sdělení k tvůrci a zamýšlené funkci komunikované skutečnosti. Se zřetelem k aplikaci historické metody zvažování výpovědi pramene jako narativu otevírá nový prostor pro kritické posouzení způsobů výstavby takové výpovědi, ale též různých perspektiv, jež jsou jí vlastní. K těmto otázkám předkládaná monografie kolektivu autorů převážně nejmladší generace přistupuje z různých hledisek a při posuzování zkoumané problematiky si všímá rozdílných aspektů. Monografie obsahuje kapitoly zdůrazňující výše uvedené perspektivy pramene či diskursivní prostředky výstavby jeho výpovědi, ale též roli vypravěče a jeho narativních strategií. Chronologický záběr zkoumaných pramenů pokrývá dlouhé období od raného středověku po počátek 21. století, čímž otevírá prostor pro budoucí úžeji vymezený komparativní výzkum. Jednotlivé kapitoly dokazují, že zvolené přístupy mohou přinést cenné výsledky při zkoumání pestré škály svědectví o minulosti, počínaje prameny historiografickými přes mapová díla, odborné i krásné písemnictví až po prameny úřední povahy či prameny hmotné kultury.

Josef Pavel (1908-1973) patří k významným postavám našich dějin 20. století. Jeho životní příběh je příběhem jedné generace okouzlené komunismem, která prožila rozhodující okamžiky 20. století a dočkala se krutého probuzení. Za svůj život toho stihnul opravdu hodně byl dobrovolníkem mezinárodních brigád ve Španělsku, pracovníkem komunistického aparátu, velitelem Lidových milicí, politickým vězněm, ministrem vnitra i milujícím manželem a otcem. Nemůžeme přitom jasně říci, zda byl jednoznačně kladnou nebo zápornou postavou. Osud mu často nebyl nakloněn, ale vždy v sobě našel sílu nevzdat se a znovu bojovat. Je příkladem toho, že lidé jsou do značné míry determinováni prostředím a politickou situací, ve kterých žijí, svůj příběh si však vytvářejí sami. I proto stojí za to se s tím jeho seznámit.

Monografie ve 14 tematických kapitolách přibližuje zájemcům o historii i poučeným čtenářům to nejpodstatnější z vývoje let 1938-1946 na území dnešního Ústeckého kraje s důrazem na oblast, která byla součástí Říšské župy Sudety. Mimo vzniku a charakteristiky sudetské župy se autor věnuje otázkám každodennosti, životu na hranici mezi župou, resp. nacistickým Německem a Protektorátem Čechy a Morava, válečným zajatcům, problematice odporu a odboje, nebo vzniku a existenci pobočných koncentračních táborů. Důraz klade na poslední válečný rok, kdy se župa stala terčem spojeneckých náletů a prožila exodus statisíců uprchlíků z východních částí hroutící se Říše, ale přesto deklarovala odhodlání bojovat až do samotného konce. Závěrečné kapitoly jsou věnovány osvobození, následnému období tzv. divokého odsunu a záležitostem organizovaného odsunu sudetských Němců a osidlování pohraničí. Autor ke svému záměru podat ucelený obraz tohoto nelehkého a dynamického období využil více jak 300 dobových fotografií a archivních dokumentů, z nichž mnohé byly publikovány vůbec poprvé.

Partyzánský odboj za 2. sv. války je tématem opředeným mnohými otázkami. Avšak k jejich zodpovězení bývá často užíváno černobílých šablon. Publikace Smrt, eto vojna, eto nicevo usiluje o to předložit barevnější obraz této problematiky. Jakými rysy se partyzánská rezistence vyznačovala, kdo sám sebe nazýval partyzánem, jak se lišily aktivity domácích odbojářů od přístupu sovětských výsadkářů, jak ne/fungovala jejich spolupráce a na kolik určující roli v konání těchto aktérů mohla hrát vlastní zkušenost s válkou a nacistickým okupačním režimem? Takové i další perspektivy budou v knize představeny na základě výzkumu válečných událostí v oblasti Českomoravské vrchoviny.

Tématem publikace jsou vztahy mezi metaforou a způsobem materializace ideje ve výtvarném díle. Text autorky analyzuje způsoby použitého média na vybraných dílech současných autorů výtvarné umělecké scény jak v Čechách, tak ve světě: Kathariny Grosse, Juliana Rosefelda, Marcuse Huemera, Eberharda Havekosta, Richarda Deacona, Michala Rataje, Jindřicha Zeithamla, Anny Hulačové, Britty Marakatt-Labby a Qiu Zhijie. Jedná se o selekci z významných výstavních projektů nedávné doby v Galerii Rudolfinum, ve Veletržním paláci, v prostorách Galerie hlavního města Prahy, také o díla vystavená na Benátském bienále v roce 2015 či na poslední kasselské Documentě 14 v roce 2017. Publikace je určena studentům tvůrčích disciplín, ale také kurátorům či učitelům, kteří díla interpretují, odborné veřejnosti a zájemcům o obor umění.

Pivo patří k Česku a jeho obyvatelům od nepaměti. Tvoří nedělitelnou součást jeho historie, kultury a identity, čemuž však úplně neodpovídá stav bádání a znalosti, které o tomto fenoménu máme. A to navzdory rostoucímu počtu titulů odborné literatury. I proto se v Ústí nad Labem na konferenci Orosené dějiny sešli historici, aby zhodnotili stav výzkumu, přednesli své příspěvky a zejména diskutovali o pivu a jeho úloze nejen v dějinách, ale i v současnosti. Konference se tak stala základem pro stejnojmennou kolektivní monografii, v níž čtenář nalezne kapitoly týkající se konzumace alkoholu obecně, pivovarnictví a pivovarů, boji proti alkoholismu, antisemitismu v konkurenčním boji pivovarů, trampingu, pohledů do zahraničí i pivní každodennosti v časovém horizontu od středověku až do současnosti. Nechybí ani kapitola týkající se nejznámější tváře z pivních etiket, železničáře Victora Cibicha. Orosené dějiny jsou mozaikou témat ukazujících, jak široké a zajímavé je bádání o pivu a jaké souvislosti může mít.

Kniha Relativismus a (post)pravda v demokracii se zaměřuje na klasickou i nově aktuální otázku pravdy, která je permanentně konfrontována, zpochybňována i negována relativismem, spekulací i postpravdou. Autoři se ptají, zda a jak se pravda vztahuje k dějinám a projevuje v nich, jaké místo má ve vědě, jak interaguje s vírou a co se s ní děje v demokracii. Tyto vzájemné, neobvykle překřížené a propletené vztahy jsou zkoumány osmnácti českými a slovenskými autory z různých hledisek a v rozličných filosofických, teologických, psychologických i politických perspektiv. Kniha se kriticky vyrovnává s módním fenoménem postpravdy. Ozdobou knihy jsou tři studie Ladislava Hejdánka, pocházející z padesátých, sedmdesátých a devadesátých let, přibližující Hejdánkovo pojetí pravdy a demokracie i jejich vzájemného vztahu ve výrazně odlišných obdobích našich moderních dějin.

Kniha přibližuje a kriticky interpretuje dílo Jana Huse prostřednictvím čtyř různě zaměřených oddílů. V prvním je zkoumáno dílo Jana Husa, ve druhém proces, odsouzení a upálení, ve třetím recepce, tedy druhý život, ve čtvrtém přijdou ke slovu různé interpretace. V knize se setkávají husovští badatelé, teolog Jakub S. Trojan, filoložka Jana Nechutová, teolog a středoškolský učitel Martin Chadima, univerzitní učitelé, převážně filosofové, částečně ovšem i teologové, religionisté a psychoanalytici z katedry politologie a filosofie filosofické fakulty UJEP, jejich studenti i zainteresovaní odborníci a zájemci z řad laiků. Cílem knihy bylo interdisciplinárně kriticky prozkoumat a barvitě přiblížit dílo Jana Husa z různých úhlu pohledu a zároveň si položit otázku, nakolik je jeho dílo aktuální dnes, co nám říkalo nejen v průběhu moderních českých a československých dějin, ale jak a čím nás oslovuje v současnosti.

Publikace se věnuje dvěma základním problémům: jak zdůvodnit existenci lidských práv ? jejich původ a obsah ? a jak zdůvodnit jejich závaznost. V minulosti byly oba tyto aspekty vysvětlovány přirozenoprávní koncepcí lidských práv. Definice přirozeného práva a zákona a jejich vztah k právu pozitivnímu však zůstávají dodnes nejasné a jsou předmětem sporů, které se týkají jak vztahu morálky a politiky, tak kulturních hodnot dané společnosti. Autoři předložené publikace se zamýšlejí nad různými způsoby zdůvodnění lidských práv a pokoušejí se vyložit jejich závaznost.

Monografie z oblasti filosofie psychoanalýzy tematizuje vztah psychoanalytické teorie a praxe k filosofické etice Barucha Spinozy. Za účelem uvedení do tématu jsou systematicky představeny hlavní otázky filosofie psychoanalýzy, je podán přehled nejvýznamnějších motivů před-freudovského filosofického myšlení, které našly ozvěnu v díle Sigmunda Freuda, a je pojednána otázka přínosu filosofické perspektivy pro psychologii. Jádrem monografie je komplexní výklad návazností a překryvů Spinozova učení a psychoanalýzy. Na toto spojení upozornila v minulosti nejvýznamněji Lou Andreas-Salomé, jejíž poznámky na toto téma budou důkladně analyzovány. Jako ústřední pojítko Spinozovy filosofie a psychoanalýzy je ukázána jejich dynamická teorie afektivity, kterou Spinozova metafyzická perspektiva ontologicky zakládá, zatímco psychoanalýza prakticky aplikuje a zkušenostně precizuje. Pro psychoanalýzu je cenný především způsob, kterým Spinoza dokáže zdůvodnit intelektualismus své etiky, jehož ozvěnu lze spatřovat v technice psychoanalytického rozhovoru.

Kniha byla odbornou porotou soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2015 vybrána mezi 10 nejkrásnějších knih o výtvarném umění a získala Cenu Svazu polygrafických podnikatelů 2. místo za precizní způsob knihařského zpracování a využití švýcarské vazby. Představuje designérskou produkci studentů Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Výtvarné řešení knihy i série produktových fotografií reflektuje odkaz vily ústeckého továrníka Heinricha Schichta. Texty se věnují vztahu aktuálních designérských aktivit k historii a současnosti regionu, obsahují odborné studie a rozhovory s vedoucími ateliérů, historii fakulty, prezentují metody práce v ateliérech designu i v oživlých galerijních multifunkčních prostorech Armaturka a Hraničář a v novém výstavním prostoru – Domu umění v interiéru bývalé univerzitní menzy.

Co znamená, když řekneme, že západní liberální demokracie je sekulární? Jak rozumíme sekularizaci a jak sekulárnímu státu? Je sekulární demokracie jednoduše hodnotově neutrální nebo se za konceptem sekulárního státu skrývají nějaká dilemata, paradoxy a rizika? Dokáže sekulární liberální stát obnovovat a garantovat svoje hodnotové a normativní zdroje bez porušení podstaty? Dokáže sekulární liberální stát vzdorovat náporu nacionalismu a populismu? Jaké vztahy mají náboženství a filosofie k demokratickému státu a jakou roli v něm hrají či mohou a mají hrát? Jak vůbec rozumět odluce státu od církví a církví od státu a jak procesu sekularizace a desekularizace? Čím se udržují liberální demokracie? Jaké instituce potřebují? Čím se vyznačují demokratická rozhodování? Jak v dnešní demokracii rozumět vztahu soukromého a veřejného, stesku či Chartě 77? Je demokraticky udržitelná představa zdravé vědy? A s jakými asijskými a západními hodnotami se setkáme v Rusku a v Číně? Předestřené a jiné otázky jsou zkoumány fenomenologicky, kriticko-hermeneuticky, empiricko-analyticky, historicky, teologicky i volnou esejistickou úvahou.

Kritická reflexe demokracie a občanské společnosti je kniha, v níž třináct autorů (Petr Bláha, Ivan Buraj, Petr Krejčí, Šimona Löwensteinová, Evžen Martínek, Jan Musil, Jan Payne, David Peroutka, Martin Šimsa, Zuzana Škorpíková, Jan Šmíd, Daniel Štěpánek, Hynek Tippelt) v pěti kapitolách (Teorie, Krize, Kritika, Skepse, Alternativy) kriticky reflektuje z různých pozic různým filosofickým a politickým jazykem současný stav teorie a praxe demokracie a občanské společnosti na úrovni domácí, evropské i globální.