Univerzita J.E. Purkyně

Výzkum týkající se piva, pivovarnictví a pivní kultury se v humanitních vědách etabloval v širší míře teprve nedávno. Sedm let po konferenci a stejnojmenné kolektivní monografii Orosené dějiny se v roce 2023 v Krásné Lípě opět setkali historici, aby prezentovali výsledky svého bádání. Třídenní konference se stala podkladem pro novou kolektivní monografii Pivo v turbulentních časech. Jakkoliv je časový, geografický i tematický rámec poměrně široký, dohromady tvoří celek, v němž čtenář nalezne kapitoly týkající se piva, pivovarů, hostinců a osobností s nimi spojených, ale i např. boje proti alkoholismu na Slovensku, exportu piva do Spojených států amerických od přelomu 19. a 20. století a reakci na prohibici ve 20. letech, nebo třeba konzumace piva v druhoválečné Velké Británii. Jedna z kapitol se týká nejznámějšího mýtu ohledně ležáku a jeho zrodu a nechybí ani pohled do soudobé historie, ať již návrat do let devadesátých, nebo sociologické zamyšlení nad tím, zda je Česko opravdu pivní země. Bádání o pivu je tak stejně košaté jako pivní styly.

Předkládaná kniha je pokusem o prezentaci vybraných témat z oblasti současné archivní teorie a praxe v České republice na příkladu jak státních, tak nestátních archivů. Přístupy, které se v knize uplatňují, vycházejí z různých metodologických základů v současnosti velmi rychle se proměňující archivní vědy. V posledních zhruba dvou desítkách let do ní – stejně jako do celé lidské společnosti – proniká digitální svět. Ovlivňuje jak podobu a získávání osobních fondů, dohled nad vedením spisové služby, tak rovněž způsoby evidence archiválií. Nové výzvy, s nimiž se archivnictví musí vyrovnávat, se dotýkají nejen charakteru archivního materiálu, ale i jeho obsahové stratifikace a s tím souvisejících možností budoucího historického výzkumu, pro něž budou základem.

Poslední rok druhé světové války probíhal na území Říšské župy Sudety a Protektorátu Čechy a Morava 1944-1945 v hektickém tempu. Kvůli přemístění stovek zbrojních závodů a vysoké poptávce po pracovní síle vzrostl počet válečných zajatců v zajateckých táborech, především v sudetské župě vznikla řada pobočných koncentračních závodů, a zároveň byla tato území čím dál důležitějším útočištěm pro vybombardované říšské Němce, resp. pro děti z letecky ohrožených oblastí. Od léta 1944 se však cílem náletů spojeneckých bombardérů staly i průmyslové a zbrojní závody na našem území a spolu s tím rostl počet obětí z řad civilního obyvatelstva. Na podzim 1944 dorazily do sudetské župy první kolony uprchlíků z Východu, předvoj mohutné uprchlické vlny, která na konci ledna 1945 zaplavila župu, a v protektorátu byla spojena s eufemistickým označením „národní hosté“. S rychlým posunem frontové linie se obyvatelé stali svědky pochodů smrti a s koncem zimy se na východě župy začala připravovat opatření k ústupu ve stylu spálené země. Bombardovací útoky Spojenců se soustředily zejména na dopravní uzly a spolu s tím zesílila aktivita hloubkových stíhačů, kteří se na jaře 1945 stali neodmyslitelnou součástí válečných dnů. Snaha nacistů udržet protektorát v klidu padla počátkem května, když vypuklo povstání v Přerově; tehdy již americké jednotky osvobodily část západních Čech a očekávaly svolení k dalšímu postupu. Konec války v sudetské župě provázely nálety sovětského letectva, které své akce ukončilo až 9. května 1945. V ten den vstoupily do Prahy, kde od 5. května probíhalo povstání zachráněné Vlasovci, první jednotky Rudé armády. Texty této publikace jsou výstupem z kolokvia, které se konalo 21.–22. října 2021 v prostorách Muzea města v Ústí nad Labem. Kolokvium organizovaly Ústav slovansko-germánských studií a Katedra historie FF UJEP Ústí nad Labem ve spolupráci s Archivem a Muzeem města Ústí nad Labem, Společností pro dějiny Němců v Čechách a Collegiem Bohemicem. Mnohé z událostí pojících se s posledními dvanácti měsíci druhé světové války na našem území samozřejmě byly před kolokviem již probádané, ukázalo se však, že lze nalézt další, méně či dosud zcela nezpracovaná témata…

Obrazová publikácia o súčasnom výtvarnom umení Ako sa stať slávnym umelcom a vystavovať vo svetových galériách a múzeách? Túto otázku si možno položí každý, kto sa venuje výtvarnému alebo vizuálnemu umeniu. Ak ste z malej krajiny, akou je Slovensko, je oveľa ťažšie presadiť sa v medzinárodnej konkurencii. No nie je to nemožné. Kniha Strategies of Success/Stratégie úspechu je obrazovou publikáciou, ktorá mapuje kariéry ôsmych slovenských umelcov nastupujúcich na výtvarnú scénu od 60. rokov 20. storočia do súčasnosti, ktorým sa to podarilo. Popisuje ich prítomnosť na významných medzinárodných výstavách, bienále, veľtrhoch umenia, v odborných periodikách, ako aj spoluprácu s komerčnými galériami a kurátormi. Kniha slovenského kurátora a galeristu Juraja Čarného popisuje procesy a stratégie, ktorými umelci zaujali pozornosť zahraničných múzeí natoľko, že ich umelecké diela zakúpili do svojich zbierok. Povedomie o úspechoch slovenských autorov v zahranicˇí je stále nízke. Kniha Strategies of Success/Stratégie úspechu môže pomôcť mladým umelcom, ale aj ľuďom, ktorých umenie zaujíma, zorientovať sa na medzinárodnej umeleckej scéne a pochopiť, aké cesty vedú k medzinárodnému úspechu. Grafická úprava knih: Stano Masár Juraj Čarný je zakladateľom a lídrom viacerých významných lokálnych aj medzinárodných projektov, organizoval desiatky konferencii a kongresov, kurátorsky a organizačne pripravil viac ako 250 výstav. Založil galériu SPACE, Kunsthalle Bratislava, Potulnú galériu, Múzeum Otisa Lauberta, Art Academy, bol prezidentom Slovenskej sekcie medzinárodnej asociácie kritikov AICA a viceprezidentom AICA International. Aktuálne vedie Curatorial Studies Institute, kritický štvrťročník o súčasnom umení JAZDEC a pedagogicky pôsobí na VŠVU v Bratislave. Je aktívny ako pedagóg, kritik, kurátor a kultúrny manažér, zameriava sa na vzdelávacie projekty, medzinárodnú spoluprácu a networking.

Kolektivní monografie se zabývá specifiky výuky teoretických aspektů umění na uměleckých školách. Dějiny umění coby vědecký obor generují, systematizují a performují vědění specifickým způsobem, text si proto v úvahách jednotlivých autorů klade otázky: Jak jsou výstupy umění transformovány pro potřeby edukace na vysokých uměleckých školách? O jaké potřeby se jedná? Odlišují se obecně edukativní charakteristiky od těchto specifických přístupů? A souvisí-li spolu, tak jak? Jak tříděné a již interpretované depozity umění ovlivňují tvorbu?

Význam knihy spočívá v mnohosti srovnávaných písem a přístupů, čímž usiluje o kvalitní uvedení do zpracovávané tematiky. Konstrukce nakloněného písma závisí čistě na na autorovi abecedy a tato publikace zaznamenává, porovnává a poměřuje některá z možných řešení.

Předkládaná práce představuje epigrafický soupis a vyhodnocení nápisového fondu v kostele sv. Mikuláše v Lounech pro období 16. až 18. století. Kostel sv. Mikuláše v Lounech vznikl po roce 1517, kdy jej zničil, stejně jako velkou část města, rozsáhlý požár. Ve 20.–50. letech 16. století tak došlo k jeho znovuvýstavbě. Kostel je významný nejenom svojí pozdně gotickou architekturou, ale v neposlední řadě také epigrafickými památkami. Kniha se dělí na dvě části. První představuje pojednání o metodických postupech, dochovaných nápisech a kulturně-historických souvislostech zkoumaných nápisů. Druhá část potom poskytuje kritický katalog všech dochovaných nápisů v kostele sv. Mikuláše. Jeho časové vymezení je dáno jednak počátkem výstavby kostela po jeho zničení požárem (1517), jednak koncem 18. století, což je doba, kdy standardní epigrafické katalogy ve střední Evropě končí své sledování. Autor při koncepci katalogu a popisu jednotlivých nápisů vycházel z osvědčené domácí i zahraniční metodiky. Byl nicméně nucen ji v některých ohledech adaptovat, neboť dosavadní etablované soupisové řady (Corpus inscriptionum Bohemiae, Deutsche Inschriften, Corpus inscriptionum Poloniae) se orientují především na klasické, nikoliv spontánní nápisy.

Monografie se zabývá tématem zdánlivě dobře známým v české archivní historiografii. Z mnoha důvodů je to ale badatelské pole, kde doposud nebylo využito některých stěžejních pramenů včetně zahraničních, některé důležité otázky byly zcela ponechány stranou (např. archivnictví jiných národností v ČSR, což souvisí s dosavadním národnostním narativem naší archivní historiografie) a také byl téměř opomíjen mezinárodní kontext vývoje československého archivnictví. Všem těmto desiderátům se snaží předložená monografie učinit zadost. Nejedná se tedy o syntézu klasického střihu, nýbrž spíše o snahu o postižení nedostatečně známých aspektů vývoje meziválečného československého archivnictví, jež jsou následně konfrontovány s dosavadními zjištěními. Snahou tu není ani tak zakomponovat osudy oboru do jeho vlastního vývojového rámce (jak se obvykle děje v podobě jakési „disziplininterne Fachgeschichte“), nýbrž daleko spíše do souvislostí politického a společenského vývoje v Československu a stavu oboru v meziválečné Evropě. Práce se tak záměrně distancuje od dosavadního často frekventovaného organizačně-technicistního pojetí dějin archivnictví a pohlíží na něj v souladu s nejnovějšími archivně-historiografickými evropskými trendy. Práce se koncentruje na tři klíčové okruhy. Prvním jsou souvislosti vývoje oboru s politickými aspekty doby a to, jakým způsobem je ovlivňovaly. Za druhé to jsou otázky nestátního archivnictví, které vytvářelo svébytné struktury a doposud bylo nahlíženo – pokud vůbec – značně izolovaně bez vědomí toho, že řada archiválií zůstávala vlastně mimo systém. Třetí sféra zájmu potom spočívá v důrazu položeném na profesionalizaci oboru – jeho příčinách, projevech a důsledcích. Geografickým těžištěm monografie jsou české země (země česká a moravsko-slezská), v menší míře je zohledněn též vývoj na Slovensku a Podkarpatské Rusi, neboť tyto oblasti se potýkaly se specifickými problémy archivnictví, které se do určité míry odlišovaly od situace v českých zemích.

Infrastruktury jsou jedním ze stěžejních témat současného umění, jaké místo mají v disciplíně dějin umění? Sborník ze VII. sjezdu historiků a historiček umění, který se konal v září 2021 na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, pojednává téma na půdorysu pěti kapitol, odkrývajících mechanismy sběratelství, vystavování a reprodukování umění, uměleckého vzdělávání a také konzervování a obnovy uměleckých památek. V centru pozornosti se ocitá dobově a místně podmíněný kontext, všechno co dílo obklopuje, co jej materiálně tvoří a co umožňuje nebo přímo podmiňuje jeho existenci, co jej uchovává v čase a co k němu přivádí pozornost. V sekci Umělecké školy a zprostředkování umění je zahrnut text Kateřiny Dytrtové z Katedry dějin a teorie umění FUD UJEP, který ukazuje specifika vzdělávání o umění a naznačuje cesty, jak efektivně přiblížit umělecké dílo veřejnosti.

Autorka cílí na studenty kurátorských a edukativních studií uměleckých oborů, zavádí teoretické pojmy ke způsobu interpretace uměleckého díla, při rozhovoru s Jiřím Kovandou zkoumá vztah subjektivního prožitku a jeho objektivizace tvorbou.

Publikace je kritickým katalogem k výstavě Konojedská preludia mapující vybrané momenty z historického vývoje a památkového fondu Konojed a jejich okolí. Výstava i katalog byly realizovány v rámci projektu NAKI Hortus Montius Mediorum – Dokumentace, výzkum a prezentace kulturního dědictví vybraných lokalit východního Českého středohoří (2018–2022). Záměrem projektu bylo zmapování, dokumentace, výzkum a následná odborná interpretace fenoménu kulturního dědictví a historické kulturní krajiny v pomezní oblasti současného Ústeckého a Libereckého kraje – regionu, který kvůli migraci obyvatelstva ve 20. století přišel o značnou část svého historického povědomí a identity.

Antologie textů výtvarného umělce a pedagoga Vladimíra Kopeckého, výběr deníkových rukopisných úvah, zamyšlení a komentářů, strojopisů i textů již dříve vydaných tiskem koncepčně seřadili editoři Petr Vaňous a Daniel Hanzlík. Knihu doplňuje anketa vzpomínek čtyř absolventů školy Vladimíra Kopeckého, kteří nyní pedagogicky působí na Fakultě umění a designu UJEP.

Texty PhDr. Ludvíka Hlaváčka, ředitele Nadace pro současné umění Praha a pedagoga na Katedře dějin a teorie umění ústecké Fakulty umění a designu, které vznikaly původně jako záznamy přednášek z cyklu Socializace (v) umění z let 20072018, určených studentům magisterského studijního oboru Kurátorská studia FUD UJEP. Po úvodních kapitolách věnovaných pojmům socializace, uměleckého díla a dějinnosti přistupuje autor ke svého druhu dějinám umění , ovšem pojednávaným z hlediska socializace a dějinnosti, roli průvodce má i Zuidervaartův model spirituality jako žitého obsahu, nikoli jako ideových tezí. [] Po stručném výkladu některých základních témat řeckého (zvl. typu kúros) a křesťanského umění vykládá renesanci jako přechod do lineární perspektivy , blízké heideggerovské vrženosti do světa, jehož jsme součásti, což nás pak bude provázet i v umění 20. století. [] Následuje další hraniční oblast, totiž tradičně velice hojně pojednávané baroko. Ludvík Hlaváček však i zde sleduje specifické, opomíjené a mnohdy paradoxní problémy socializace. Poslední přibližně třetina knihy pojednává témata víceméně aktuální, kde je autor zcela suverénně doma a může vybírat z nepřeberného množství příkladů. Kapitoly: Informel, Akční umění a Postmoderna. [] Za důležitý přínos považuji závěr knihy (Závěr: Sociální role umění jako probuzení bytostné nejistoty?). Opatrně skeptickým přístupem mapuje prostor nejistoty i jeho zneužívání k prezentaci falešných jistot. Hledání sociální role umění provází ovšem právě nejistota. Přesto, ba spíše proto, není hledání místa a sociální role umění v rámci sociálního diskurzu marné. Dokonce: takové hledání dynamiku sociálního diskurzu udržuje při životě. [] Gratuluji autorovi k vytvoření uceleného a dobře srozumitelného díla. (z lektorského posudku filozofa doc. Zdeňka Kratochvíla, Dr., 9. 4. 2020)

Jeden ze zakladatelů české politologie doc. Rudolf Kučera oslavil sedmdesáté narozeniny. Proto se v této publikaci sešli jeho kolegové i žáci, aby projevili úctu jeho dílu a ukázali svůj pohled na problémy, kterým se oslavenec ve svém díle věnuje. Předložená kolektivní monografie tak tematicky pokrývá v celé šíří témata, která jsou pro Rudolfa Kučeru typická. Zároveň se je ale snaží ukazovat i z jiných pozic, než je normativní politická teorie, což vedle široké palety témat nabízí i řadu zajímavých pohledů a perspektiv na problémy politického světa.

Studie se zabývá Spinozovou teorií mysli s důrazem na dva motivy: konstitutivní vztah ideje k afektu a tzv. moc rozumu nad afekty. Závěry interpretace těchto motivů jsou využity k prozkoumání možnosti aplikace Spinozovy filozofie jako filozofického z ákladu některých aspektů.

Kniha je filosofickým pokusem o genealogii otroctví. Sleduje vývoj rozumění vztahu mezi svobodou a otroctvím. Zaměřuje se zejména na antické, stoické a křesťanské pojetí. V následném novověkém vývoji se snaží vysledovat důvody, které zesilovaly protikladové chápání svobody a otroctví. Z tradičního rozumění těmto pojmům nabízí porozumění vzájemné podmíněnosti svobody a otroctví, které se v novověkém filosofickém myšlení oslabuje přílišnou absolutizací svobody. Kniha se pokouší nalézt předpoklady této absolutizace svobody v souvislosti s prosazujícími se společenskými tendencemi.