Vyšehrad strana 124 z 143

K hledání nového východiska filosofické teologie. Bůh - je-li filosofií vzat v potaz skutečně ve své skutečnosti - jako Bůh -, ztělesňuje unikátní "téma", které aktivně ovlivňuje svého zpracovatele. Nemůže být pouhým netečným námětem, ale je živým sp olutvůrcem.

Výbor přibližuje bohatství francouzské lidové poezie

Tento výkladový slovník je rozsahem i pojetím ojedinělým pokusem představit epochu středověku v celé její šíři a plasticitě. Každé z více než osmi desítek hesel je samostaným esejem. Škála témat je rozpjata od dějin všedního dne (Stravování, Sexualita, Příbuzenství) přes „klasickou“ oblast politických a ekonomických vztahů (Král, Město, Obchodníci) až k problematice dějin kultury a mentality (Obrazy, Andělé, Čarodějnictví). Editorům se podařilo získat ke spolupráci vedle předních francouzských medievalistů i odborníky německé, anglické, americké, italské, ruské i polské a vtisknout tak Encyklopedii středověku skutečně evropský rozměr.

Edice Teologie. Tématem knihy je současná etická problematika v celé její šíři. Základní faktor křesťanské etiky vztah člověka k Bohu je autorem rozebrán nejprve samostatně. Pak je systematicky zasazován do konkrétních životních situací se zřetel em k poznatkům empirických věd (lékařství, psychologie, sociologie, medialistiky aj.). Hlavní orientující význam zde mají hodnoty lásky k lidem a odpovědnosti za svět. Pro svou přehlednost, srozumitelnost, obsahovou úplnost a přístupnost i pro nekřes ťany může kniha sloužit jako školní učebnice i jako praktická příručka pro širokou veřejnost.

Libanonský spisovatel a malíř Ch. Džibrán (1883–1931) proslul svojí snahou s filozofickou hloubkou a poetickým stylem odhalit tajemství základních lidských hodnot. Nejvíce je znám svou knihou Prorok. I v řadě podobenství a zpěvů sebraných pod názvem „Slzy a úsměv“ vyvstává před námi Džibránův svět, proniknutý hlubokým sociálním cítěním, láskou k člověku, k životu, k Bohu.

Pozoruhodný román americké spisovatelky - nositelky Nobelovy ceny za literaturu. Děj rozměrného románu Toni Morrisonové z roku 1997 začíná jednoho letního rozbřesku r. 1976, kdy skupinka ozbrojených mužů vpadá do bývalého ženského konventu, jehož obvyvatelky jsou spořádanému sousednímu městečku již dlouho trnem v oku. Tato místy syrová próza, první od doby, kdy Morrisonová dostala Nobelovu cenu za literaturu, tvoří závěrečný díl volné trilogie, jíž se autorka rozhodla zmapovat různé podoby lásky.

Myšlenkově neobyčejně pozoruhodný román současného britského autora je dějově rozfázován do tří historických údobí, kdy se civilizace a její humanistické hodnoty ocitly zvlášť v ohrožení: v pátém století, kdy se římská říše rozpadala pod nájezdy barbarů ve čtrnáctém století, kdy Evropu vylidňovala morová epidemie v první polovině dvacátého století, kdy nacisté rozpoutali druhou světovou válku. Všechny tři příběhy se odehrávají v jihofrancouzské Provenci a spojuje je základní filozofické téma, vyjádřené už v titulním spise Ciceronově, který prochází rukama ústředních hrdinů. Galský aristokrat a politik Manlius Hippomanes v pátém století, básník Olivier de Noyen ve století čtrnáctém a Julien Barneuve, historik, za nacistické okupace jsou muži morálních zásad, kteří v dané situaci stanou před nutností kompromisů a volby nejmenšího z možných zel. Jejich rozhodování – ovlivněné vždy i osudovou láskou k pozoruhodné ženě – jako by zosobňovalo po staletí věčně stejné dilema člověka, toužícího po životě v ctnosti, pravdě a spravedlnosti.

Kniha Architekti křesťanského středověkého vědění je prvním dílem trilogie Cesty evropského myšlení, v níž chce autor zachytit duchovně dějinotvorné události procesů evropského myšlení, jeř je v historii filosoficky vymezeno díly Augustina Aurelia a Gottfrieda Wilhelma Leibnize. V prvním díle představuje pohyb a proměny filosofického myšlení od počátku 6. stol. zhruba do 2. pol. 14. stol. Výklad je vymezen jmény dvou pronásledovaných myslitelů - Boethia, jenž byl na příkaz krále Theodoricha uvězněn a posléze popraven, a Mikuláše z Autrecourtu, vypuzeného z pařížské univerzity poté, co bylo jeho učení odsouzeno v Avignonu a jeho spisy spáleny před shromážděnou pařážskou univerzitní obcí.

V šesti jasně rozčleněných kapitolách ukazuje významný současný teolog, jak lze i dnes rozumět dvanácti článkům starobylého křesťanského vyznání víry. Název „Symbolum Apostolorum“ a vyprávění o jeho apoštolském původu se v křesťanských obcích objevují až kolem roku 400, byly však inspirovány apoštolským poselstvím. A dodnes se toto vyznání udrželo v katolické církvi i v církvích reformačních jako jednoduché, narativní shrnutí křesťanské víry. Z tohoto hlediska má též ekumenicky důležitou funkci. Ovšem tak, jako je tomu u každého textu, od jehož vzniku nás dělí řada staletí a který se tedy utvářel ve zcela jiném kulturně historickém kontextu, je zapotřebí jeho pojmy a výpovědi pro naši dobu nově vysvětlit a přeložit. Jak dnes např. přijímat výrazy jako všemohoucí Bůh, Tvůrce nebe i země, synovství boží, narození z Panny Marie, sestoupení do pekel, zmrtvýchvstání či nanebevstoupení? Jejich objasnění zde není ani osobní, ani svévolné. Je to výklad, který se zakládá na Písmu a chce posloužit k tomu, aby člověk i na prahu 21. století byl schopen říci: „Credo, věřím. Mohu říci ,ano‘ k jistě různě závažným článkům Apoštolského vyznání víry jakožto základní orientaci pro svůj vlastní život.“

Vzácné dílo české milostné lyriky. Tato Zahradníčkova sbírka je už dílem zralého básníka. Vypovídá nejen o citovém okouzlení, ale proniká až k hloubkám smyslu lásky k ženě. Básně vznikaly v letech 1940 – 1944 na západomoravské Vysočině, která je v nich přítomná svou opojnou krásou. Stejně tak je však v pozadí přítomný válečný svět hrůz a vraždění, „svět plný peříček z rozdraných hnízd“. A v tom prožívají nesnadný osobní osud milenci uprostřed „nástrah a klevet“. To vše dodává veršům mimořádnou dramatičnost a napětí lásky, něhy a hrůz i žalu. Sbírka stojí v centru Zahradníčkova díla. Vrcholí a štěstím lásky se uzavírá jeho první tvůrčí období. Básník nemohl ještě tušit, že píše poslední písně, poslední radostné zpěvy milosti, třebaže prýštící z lásky „zapřené, trpké, mlčenlivé, bezbranné“: napříště už ho čekala mrazivá cesta končící v žalářních kobkách. Jeho písně o lásce všemu navzdory osloví nepochybně i čtenáře dnešních dnů. Doslov napsal Mojmír Trávníček.

Dvě rozšířené přednášky významného švýcarského psychiatra, psychologa a filosofa XX. století. Kniha obsahuje dvě Jungovy přepracované a rozšířené přednášky o jedné z nejpozoruhodnějších renesančních postav, Theofrastu Bombastovi von Hoheim alias Paracelsovi: Paracelsus jako lékař a Paracelsus jako duchovní zjev. Zejména druhá, podstatně rozsáhlejší studie, otevírá vhled do nelehko přístupné Paracelsovy „skryté“ filosofie. Jung zde, i pomocí hojných citací, které bezprostředně předvádějí autorův veskrze „drsný“ jazyk, vykresluje obraz živoucího sepětí myšlenky a života, které je pro Paracelsa tolik příznačné. Neméně zajímavý je ovšem i způsob, jakým Jung sám svou postavu analyzuje.

Druhý díl vtipného románu o svérázném americkém městečku a jeho obyvatelích .

Ač žily křesťanské církve po staletí ve vzájemném odcizení a nezřídka procházely obdobími sporů a nepřátelství, vzrůstaly zvláště ve 20. století snahy o vzájemné poznávání a spolupráci. Mimořádným přínosem na této cestě je dílo předního znalce světové

Edice Sofia. První česká prezentace života a díla pozoruhodného exilového filosofa-- mj. bývalého rektora univerzity v Mnichově. Z jeho rozsáhlého díla jsou v tomto svazku české veřejnosti zpřístupněny alespoň ty úvahy, které v kostce vyjadřují zákla dní autorovy přístupy k jeho životním tématům: otázka pravdy, odpovědnost před Bohem, úloha intelektuála v dnešní společnosti, idea univerzity, křesťanská odpovědnost za budoucnost, duchovní dědictví Evropy, křesťanství a politika. Kniha je doplněna zajímavou autobiografií a úplnou bibliografií autora.

Autorka Jiřina Ullmannová vychází z vlastních zkušeností . Více receptů zaměřila na přípravu rostlinných jídel, které jsou na přípravu složitější než jídla živočišná. Hlavní myšlenkou dělené stravy je nekombinovat rostlinné a živočišné zdroje. Rostlinná strava je lehčí a je trávena za trochu jiných podmínek než živočišná strava. Nechci se zde rozepisovat na téma vlivu např. znečištěného ovzduší nebo potravy na naše tělo. Faktem je, že náš organismus má co dělat, aby se udržel v kondici. Musí především bojovat proti chorobám, odstraňovat škodliviny přítomné např. v potravě a ještě by měl mít dost energie na správné zpracování přijaté potravy. Při běžném způsobu stravování je energie použita na trávení a na ostatní činnosti nám moc sil už nezbývá. To se projevuje např. tím, že po vydatném obědě usínáme při těch nejvhodnějších situacích (školení, porady atd.). Přestože jsou děti odolnější, i ve škole je více klidu po obědě. Samozřejmě nelze vše brát doslova, někdo je unavený ve dvaceti, jiný je v šedesáti jura. Zkrátka, každý z nás je originál, a pokud máte pocit jako já, že dělená strava je to pravé, můžeme se do toho pustit.

Fascinující příběh symbolu labyrintu. Turista, jenž zavítá do proslulé katedrály v Chartres, může být překvapen, když na podlaze objeví obrovské bludiště. Proč tam je? Craig Wright, profesor dějin hudby na Yale University, se ve své fascinující knize zabývá tímto symbolem a jeho významem v architektuře, náboženství, literatuře, tanci a hudbě. Sleduje příběh labyrintu a bojovníka, který je s ním neodmyslitelně spjat, od starověkého mýtu o Théseovi a krétském bludišti přes středověk a osvícenství až do současnosti. Zabývá se rolí, již sehrál v křesťanských velikonočních rituálech, a jeho interpretací ve středověké teologii. Podstatná část díla je zasvěcena labyrintové hudbě a skladbám takových velikánů, jako byli J. S. Bach a W. A. Mozart. Na začátku a konci knihy se autor věnuje obnovenému zájmu o bludiště, k němuž došlo na přelomu našeho tisíciletí, čímž se kruh magicky uzavírá: stejně jako v labyrintu odcházíme stejnou cestou, kterou jsme vešli.