Helena Beguivinová

Kniha Éra prázdnoty vyšla ve francouzském nakladatelství Gallimard poprvé v roce 1983 a od té doby se dočkala mnoha reedic. Její autor, francouzský esejista a sociální myslitel Gilles Lipovetsky (1944), profesor filozofie na univerzitě v Grenoblu, je přijímán jako mimořádně výstižný a zároveň kritický komentátor druhé poloviny 20. století a celé postmoderní epochy. Jeho zkoumání "současného individualismu" se dotýká takřka všech rysů a příznaků našeho veřejného i osobního života, respektive projevů západní civilizace. Ke svému tématu nezaujímá autor žádný předem vyhraněný morální postoj. Snaží se dobrat jeho příčin a následků, vyhledává paralely, jež umožňují pochopit současný individualismus a jeho proměny v celé jejich komplexnosti. Česky kniha vychází již ve čtvrtém vydání.

Jak léčit dávná emoční zranění U každého z nás, ať svobodného, nebo žijícího v partnerském vztahu, rodiče, nebo bezdětného, ať jsme jakéhokoli věku, se projevuje nevědomý mechanismus, který nás vede k jednání, na něž má vliv prožitá bolestná zkušenost z dětství nebo z dávné doby, kterou si ani neuvědomujeme. Mluví se pak o „scénářích“, návratných schématech nebo o nutkání k opakování. V reakci na přítomné události nás tento „opakovací mechanismus“ nutí k prožívání našich starých zranění. Autor nás pomocí příkladů, cvičení a podnětů k postupné práci na sobě vede k tomu, jak se osvobodit od starých emočních zranění, jak odstranit nevědomé mechanismy a zdravě prožívat přítomnost. B. Rancourt je psycholog a psychoterapeut, autor dalších knih s psychologickou a rádcovskou tematikou.

Kniha známého francouzského mediavelisty se zabývá interpretací pozoruhodného rodokmenu z 12, století, v němž je v první osobě líčen proces obrácení na křesťanskou víru židovského mladíka Hermanna. Rozsahem nijak obsáhlý spis se Schmittovi stává textem, nad nímž může rozvinout mnohem obecnější úvahy o funkci biografie a autobiografie ve středověku, o mechanismech reprezentace, způsobech polemiky, užití obrazů, křesťansko-židovském soužití aj. Na jedinečné památce tak staví filologicky minuciozní a přesto velkorysý pohled na evropskou společnost 12. století a v neposlední řadě ovšem i pohled na metodologické cesty moderní historiografie.

Francouzský historik M. Bloch ve své rozsáhlé, byť nedokončené eseji uvažuje nad významem historie a historiografie a nad tím, co je podstatou historikova řemesla. Klade si řadu otázek, např. jakou roli hrají v dějinách prameny anebo čas, co má být předmětem historického pozorování a kritické metody historikovy práce, jaký význam má při studiu pramenů rozlišování mezi pravdou, lží a omylem, má-li historik zkoumané téma soudit či pochopit, jak má rozumět jazyku svých pramenů atd. Nové vydání připravil a poznámkami opatřil historikův syn Étienne Bloch, předmluvu napsal Jacques Le Goff.

Pro francouzského filozofa A. Glucksmanna není fenomén nenávisti pouhou metaforou sociálního jednání. Nenávist nelze sociologicky či kulturně "odvysvětlit", protože je faktem psychologickým a antropologickým, základním atributem člověka, který lze kd ykoli aktivovat. V knize Rozprava o nenávisti vysvětluje, že příčina nenávisti nespočívá v nenáviděném objektu, nýbrž v tom, kdo nenávidí. Glucksmann pojednává o nenávisti a nihilismu teroristů a rozebírá tři formy trvající nenávisti: antisemitismus, antiamerikanismus a nenávist k ženám, a sleduje, co mají tyto projevy společného.

Nedokončený román nalezený v pozůstalosti francouzské autorky židovského původu vzbudil před nedávnem doslova celosvětový ohlas a zejména ve Francii, Velké Británii a USA se stal jednou z nejprodávanějších a nejrecenzovanějších knih. V první jeho části podává Némirovská na obrazu skupiny Pařížanů prchajících z Němci obsazované metropole plastický obraz hroutícího se světa, který byl dosud samozřejmou součástí jejich životů, a širokého rejstříku pocitů a typů chování obnažených existenciálně vypjatou situací. Druhé části, zasazené do prostředí francouzské vesnice, jejíž obyvatelé jsou přinuceni ubytovat v soukromí posádku německých okupantů, dominuje dilema mladé Lucile Angellierové, na kterou se v situaci, kdy se navzdory své vůli postupně sbližuje se svým nájemníkem, důstojníkem wehrmachtu von Falkem, obrátí sousedka s prosbou, aby v domě současně ukryla jejího manžela, který zabil jednoho z Němců. Své dějově i mravně vypjaté příběhy vypráví Némirovská vášnivým, často silně ironickým stylem, jehož zralost je o to obdivuhodnější, že prózy vznikaly prakticky přímo uprostřed dění, které popisují. Její nezapomenutelný portrét lidí ocitnuvších se náhle ve světě zbaveném základních životních jistot představuje jedno z prvních literárních děl s tématem druhé světové války vůbec a navzdory své dlouhé cestě ke čtenářům se do jejich paměti bezpochyby zapíše i jako jedno z nejpůsobivějších.

Francouzská autorka Katrina Kalda je původem Estonka, ale od deseti let žije ve Francii. Její prvotina Estonský román (Un roman estonien) z roku 2010 vyšla v překladu Heleny Beguivinové v pražském nakladatelství Havran v roce 2015. Zatímco Estonský román byl svým způsobem literární hříčkou, druhý román Katriny Kaldy vychází ze syrové reality. Dalo by se říct, že v Aritmetice bohů se Kalda věnuje historii své země již zcela otevřeně, téměř prvoplánově. Podobně jako autorka, i vypravěčka je mladá Estonka, která se koncem 80. let vystěhovala s matkou do Francie. Smrt blízkého člověka ji přiměla zabývat se nejen vlastními vzpomínkami na babičku, která měla daleko do přívětivé stařenky s láskyplnou náručí, nýbrž rodinnou historií v širším měřítku a zejména identitou svého otce, který se narodil začátkem druhé světové války v Estonsku okupovaném Němci. Vzpomínky se prolínají s dopisy, které babičce posílala její přítelkyně, odvlečená na Sibiř v roce 1941 v rámci sovětských represí vůči pobaltskému obyvatelstvu. Dopisy líčí život ve vyhnanství a na nucených pracích, přičemž transport a konkrétní podmínky tamního života, zejména příděl potravin, si v ničem nezadaly se situací v koncentračních táborech. Román se odehrává ve třech časoprostorových rovinách. První popisuje život na Sibiři v letech 1945–1948. Druhý prostor je věnovaný Estonsku, jak ve vzpomínkách na dětství vypravěčky, tak během jejích pozdějších návštěv příbuzných. Třetí románový prostor je vymezený francouzskými hranicemi a vyprávění se odehrává prostřednictvím vzpomínek i líčením ze současnosti. Katrina Kalda i ve svém druhém románu dokázala dovedně skloubit fabulaci s dějinami a reáliemi své původní vlasti, a právě v tom může být pro českého čtenáře přínosem.

Další léto bez Facebooku. Další měsíce nudy. Mladé policistce Agatě Crispiesové zbývá jediné: podat si inzerát. ZOUFALÁ POLICISTKA HLEDÁ (PĚKNOU) VRAŽDU Hlaste se v čtenářském klubu na komisařství, poslední dveře v chodbě vedle kopírky. Agatha žije na americkém venkově a ví, že vražda v tomhle kraji je jako Halleyova kometa. Člověk ji uvidí jen jednou za život. Když má štěstí. Toho má ale víc než dost, a tak se vydává po stopách „koblihového vraha“…

Zdánlivě obyčejný den a zdánlivě obyčejné osudy lidí, které spolu souvisí víc, než by se mohlo zdát. Školka U pěnkavek vyjíždí na výlet, během stavění lesních domečků se ale ztratí malá Emma. Několik učitelů, včetně nepříliš oblíbené diabetičky Myléne, se ji vydá hledat. Po hrůzostrašné hodině strachu se holčička najde, ale co její učitelka? Myléne zůstala v lese, glykemický index nebezpečně klesá a pětiletá Emma opakuje jediné: „Já nevím“. Je to ale pravda? Ve skutečnosti toho ví víc, než by měla, což si uvědomuje především její matka, která má poměr s otcem zmizelé Myléne. A situace se začíná komplikovat…

Blaise Cendrars, klasik francouzské moderní literatury, poprvé vydal své Malé černošské pohádky v roce 1929. Vypráví v nich legendy a příběhy starého kontinentu neopakovatelným způsobem. Můžeme v nich slyšet rytmus afrických písní, houpavý krok žen, kradmý krok zvěře, zpěv myší, vítr prohánějící se nad vyprahlou zemí a také kroky lstivých i hloupých lidí a v neposlední řadě smích dětí. Dětí, které tyto příběhy poslouchaly a stále poslouchají.