Egon Bondy

Kunsthistorička Dagmar Poláčková približuje čitateľovi život a rozsiahle dielo významného slovenského scénografa Aleša Votavu. Vo vývine slovenskej divadelnej scénografie patril Aleš Votava v 90. rokoch 20. storočia k dominantným osobnostiam. Jeho realizácie znamenali obrat v slovenskej divadelnej scénografii a priblížili ju k aktuálnym svetovým trendom. Autorka sa venuje jeho umeleckej tvorbe, pedagogickej i publicistickej činnosti&894 monografia je obohatená spomienkami umelcových priateľov i kolegov (Viliam Klimáček, Martin Bendík, Soňa Grusková, Martin Huba a mnohí ďalší), ako aj reprodukciami jeho projektov, biografiou, súpisom jeho diel i bibliografiou. Súčasťou knihy sú resumé v angličtine a nemčine. Kniha vychádza v spolupráci so Slovenskou národnou galériou pri príležitosti výstavy tohto predčasne zosnulého autora.

Juliiny otázky (1970). Na jejich problematiku pak přímo navazuje tzv. Doslov (1988). Různé aspekty úvodního eseje rozvíjí pak Pár stránek (1974), Páté pojednání o ontologii (1975), Markétě Machovcové (1979), Úvaha o eschatologii (1979), Nesubstanční ateis

Závěrečný svazek obsahuje Postpříběh (2004) ad. nepublikované texty z let 2002-7, též autorovy „filosofické rekapitulace“, příležitostné eseje a marginálie. Edičně připravil Martin Machovec.V prvním oddílu závěrečného svazku Bondyho filosofických textů jsou soustředěny eseje, které byly napsány po Příběhu o příběhu, tedy v posledních letech autorova života. Jde zejména o esej Postpříběh (2004), v němž je dále rozpracována většina témat obsažených v předešlé práci i v dalších textech v tomto oddílu: universum jakožto „proces“, jako „stálá přítomnost“, možnost „kompenzace utrpení“, návrat k holistické interpretaci universa, konfrontace na Západě stále málo známých taoistických a buddhistických koncepcí s nejposlednějšími poznatky astrofyziky, informatiky atd. Všechny čtyři texty z prvního oddílu vycházejí poprvé.Druhý oddíl tvoří paralipomena Bondyho filosofického díla, tedy texty, které z různých důvodů autor nezařadil do předchozích svazků: první dva byly dříve vydány jen samizdatově a dva zbylé eseje jsou zde publikovány úplně poprvé. O textu Prozatímní bilance se autor častěji zmiňuje v Příběhu o příběhu jakožto o „fatálním eseji“: jeho zveřejnění tedy přispívá k pochopení širších souvislostí Bondyho filosofického díla z posledního období.Do třetího oddílu byly zařazeny Bondyho „filosofické rekapitulace“, tj. popularizační texty, v nichž v různých obdobích shrnul své předchozí filosofické úvahy. Z těchto textů byly dříve vydány Knížka o tom, jak se mi filosofovalo (samizdatově) a Kritika nesubstančního modelu (samizdatově i tiskem).Anglicky psaný esej Why I Am Still a Marxist: The Question of Ontology, jenž tvoří čtvrtý oddíl svazku, vznikl na základě Bondyho spolupráce s prof. Benjaminem B. Pagem (Quinnipiac University, Connecticut), lze číst jako svého druhu popularizační resumé autorovy filosofie. Tento esej nemá žádnou českou předlohu a byl dříve vydán tiskem jen v USA. Edičně připravil Martin Machovec.

Dve novely básnika a filozofa žijúceho od polovice 90. tych rokov v Bratislave. V Epizóde Egon Bondy popisuje fiktívne stretnutie F. X. Messerschmidta s rabi Meierom. Na potulkách bratislavskými ulicami a dnes už zbúraným Podhradím objavuje genius loci a ducha starej Bratislavy ktoý žije už iba v imaginácii a spomienkach autora.

Egona Bondyho netřeba představovat: guru několika generací nonkonformní mládeže, světec českého undergroundu, svérázný fi lozof, pozoruhodný prozaik a především – vynikající básník. Projekt Bondyho sebraných básnických spisů si klade za cíl představit poprvé v úplnosti jeho básnickou tvorbu, včetně nově objevených či rekonstruovaných textových materiálů. Proponované tři svazky nepřinesou „pouze“ Bondyho vlastní texty, nýbrž i ediční aparát; naše edice se tak svými parametry v mnohém přibližuje kritickému vydání. Zárukou kvalitního edičního zpracování je Martin Machovec, přední český editor, literární historik, znalec Bondyho díla a kronikář českého undergroundu. Druhý svazek přináší texty z let 1962–1975.

Egona Bondyho netřeba představovat: guru několika generací nonkonformní mládeže, světec českého undergroundu, svérázný filozof, pozoruhodný prozaik a především – vynikající básník. Projekt Bondyho sebraných básnických spisů si klade za cíl představit poprvé v úplnosti jeho básnickou tvorbu, včetně nově objevených či rekonstruovaných textových materiálů. Proponované tři svazky nepřinesou „pouze“ Bondyho vlastní texty, nýbrž i ediční aparát; naše edice se tak svými parametry v mnohém přibližuje kritickému vydání. Zárukou kvalitního edičního zpracování je Martin Machovec, přední český editor, literární historik, znalec Bondyho díla a kronikář českého undergroundu.Třetí svazek přinese básně z let 1976–1994, včetně mnoha nalezených či zrekonstruovaných textů.

Dvojice Bondyho původně samostatných prací, které však byly napsány v časové následnosti, v letech 1982 a 1983, vyšly samostatně několikrát v samizdatu a obě pak ještě v 80. letech i tiskem na stránkách Tigridova exilového časopisu Svědectví.Próza Nový věk patří do řady Bondyho kvazihistorických novel a povídek, společne např. s Mníškem (1975), Gottschalkem (1988), Hattonem (1991) či Severinem (1995): na půdorysu faktografie o židovské šabatiánské herezi ze 17. století rozehrává autor jedno ze svých podobenství o (ne)možnosti společenské změny, o naději a o víře.Nepovídka je poměrně rozsáhlý prozaický text, v němž se velmi zábavně mísí prvky science-fiction, antiutopie a filosofického traktátu; konkrétní, ale i poněkud autokarikaturní podobu zde získává Bondyho filosofický postulát vytvoření „artificiálních bytostí“ budoucnosti. Obě dvě prózy vycházejí knižně podruhé, ale poprvé v textové revidované podobě, která je výsledkem editorovy práce se všemi dosavadními, tedy i samizdatovými vydáními a rovněž s rukopisy.

Próza Gottschalk (1988), která tvorí spolu s pripojenými prózami Kratés a Jao Li volnou historicko-alegorickou trilogii, byla posledním beletristickým textem, který Bondy vydal samizdatove, zatímco "román v dopisech“ s prvky "road novel“ Hatto byl již napsán a vydán až po roce 1989. Obe titulní prózy jsou situovány do "temného stredoveku“, do doby beznadeje, nejistoty. Jejich protagonisty jsou duchovní bytosti, které se snaží na vlastní pest celit svetu, prchají z nej a opet se do nej vracejí. Autor v techto textech – a rovnež v Kratétovi a Jao Lim, které se odehrávají v antickém Recku a ve staroveké Cíne – využívá historických reálií, ale v jádre jsou tyto prózy alegorickými podobami doby, kdy byly napsány, tedy prelomu 80. a 90. let XX. století. Zároven jsou i kryptickými autoportréty, tak jako vetšina Bondyho prozaických prací. Všechny v tomto svazku obsažené prózy vycházejí knižne podruhé, ale poprvé spolecne a v textove revidované podobe, která je výsledkem editorovy práce s rukopisy a dosavadními, tedy i samizdatovými vydáními.

Sklepní práce (1973) je úplně první z řady Bondyho próz ze 70. a 80. let a společně s Lednem na vsi (1977) a s Bezejmennou (1986) tvoří soubor Bondyho autokonfesních textů. Jde o asambláž stylizovaných deníkových záznamů, filosofických či politických úvah, „hospodských vypravování“, fiktivních příběhů i záznamů snů – vše v konkrétním časovém rámci zimy 1972–73 s „dějem“ převážně na „jevišti“ pražské Malé Strany a Hradčan. Kniha je rovněž výpovědí o beznaději a depresi na počátku éry československé „normalizace“, o stoupající míře kolaborantství a čecháčkovského přikrčenectví, přičemž se autor vyznává i ze ztráty víry ve skutečnou socialistickou revoluci, v maoismus, v možnost boje proti sovětské moci, která jeho zemi okupuje a ovládá. Ve svých filosofických meditacích se tu Bondy častěji zabývá náboženstvím a Bohem a vyrukuje se svou vlastní verzí teismu, ovšem naprosto necírkevního, netradičního.Jde již o třetí knižní vydání, pro něž byl však text revidován a opraven podle původního autorského strojopisu.

Dvoudílná próza Bezejmenná (1986) je podobně jako Sklepní práce (1973) a Leden na vsi (1977) textovou koláží, v níž převažují pasáže deníkového záznamu, konkrétní osobní zpovědi, záznamy o životě přátel z undergroundu a disentu, polemiky, případně politické a filosofické úvahy.Na rozdíl od těchto knih je však Bezejmenná také dilogií skládající se ze dvou textů vskutku naprosto nesourodných: první, rozsáhlejší část je onou typicky bondyovskou směsicí textů nejrůznějších, byť vesměs velmi konkrétních, osobních a dobových témat, druhá je jakýmsi „postmortálním“, chmurným epilogem k antiutopii Invalidní sourozenci (1974). Svými silně kritickými poznámkami zejména na adresu Charty 77 a jejího „stínového establishmentu“ vzbudil Bondy, poté co samizdatově vyšel první díl této prózy, značnou nelibost hlavně redaktorů tehdejší Revolver Revue, na jejíchž stránkách pak byla publikována řada ostrých kritik.

Próza Severin (1995) patří vzhledem ke své mozaikovité kompozici ke čtenářsky nejnáročnějším Bondyho prozaických textům. Dílo je vystaveno na základě hagiografické, latinsky psané zprávy z pera mnicha Eugippa, Vita Sancti Severini, z počátku šestého století. Jde o biografický příběh z dob úpadku a zániku Římské říše, odehrávající se v provincii Noriku, tj. v dnešním rakouském Podunají. Do této víceméně historicky věrně vylíčené situace oplývající četnými historicky doložitelnými reáliemi pátého století jsou zamontovány jednak úryvky autorova překladu z autentického Eugippova textu, jednak fiktivní, resp. apokryfní dopisy sv. Severina jeho zemřelé životní družce. Jednu z kapitol tvoří ještě tři dějové digrese, z nichž dvě přibližují jiné dvě osobnosti rovněž z pátého století: sv. Sidonia Apollinaris z Auvergne a biskupa Hydatia ze španělské Galicie, třetí pak, jejímž rámcem je jakoby mystické zření sv. Sidonia, nás přivádí do světa počítačových hackerů přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Jde o druhé knižní vydání, které je výsledkem důkladné textové revize a je prosto mimořádně velkého kvanta chyb, jimiž bylo znehodnoceno první vydání z r. 1996.

Rukopis, resp. autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997), byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v r. 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla. Jde o jeden z řady Bondyho filosofických životopisů, jimiž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filosofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho poslední slovo, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c, zakladatele filosofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod Dlouhého ucha, jemuž je Lao-c předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt. Příběh je zpestřen mnoha staročínskými reáliemi, s nimiž byl autor dobře obeznámen, neboť právě poslední léta svého života se více než kdy předtím zabýval čínskou kulturou, filosofií a zejména taoismem. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Kniha představuje v češtině nejmodernější systematické zpracování dějin indické filosofie od jejich počátků až po období novověku. Přes svou nespornou erudovanost je psána přístupně a čtivým jazykem. Oproti původnímu vydání je doplněna současnou odbornou literaturou a bohatým poznámkovým aparátem, který vychází ze stavu současného indologického bádání. V této podobě vychází kniha poprvé. K vydání připravili, doprovodné studie napsali a poznámkami opatřili Petr Kužel a Jiří Holba.

Sbírka básní ze 70. let věnovaná šílenému Kochovi a Magoru Jirousovi.

Jedna z nejznámějších a vedle Invalidních sourozenců asi z nejvíce ceněných Bondyho próz (samizdatově poprvé roku 1976) je vybudována na reáliích pravěké, neolitické společnosti, jíž však prorůstají prvky soudobého policejního „komunistického“ státu. Na osudech stárnoucího „šamana“, tedy jakéhosi duchovního vůdce tlupy, se odráží pervertovanost doby: kompromisnictví, zvůle mocných, manipulace lidmi, snaha přežít na úkor bližního: „ďáblův svět“, v němž již není naděje na obrat k lepšímu, na východisko, na uchování morálních hodnot. Již I. M. Jirous kdysi poukázal na skutečnost, že ústřední postava je stylizovaným autorovým autoportrétem, v němž se sebeobžaloba mísí s apologií. Šaman je mj. jednou z mála Bondyho próz, doplněných též ad hoc psaným cyklem básní, tedy dílem, v němž je překračován rozpor mezi „didaktickou“ epikou a „autokonfesní“ lyrikou. – Druhé vydání dílo vychází v nezkrácené a necenzurované podobě, s ediční poznámkou Martina Machovce.