Egon Bondy strana 3 z 4

Sklepní práce (1973) je úplně první z řady Bondyho próz ze 70. a 80. let a společně s Lednem na vsi (1977) a s Bezejmennou (1986) tvoří soubor Bondyho autokonfesních textů. Jde o asambláž stylizovaných deníkových záznamů, filosofických či politických úvah, „hospodských vypravování“, fiktivních příběhů i záznamů snů – vše v konkrétním časovém rámci zimy 1972–73 s „dějem“ převážně na „jevišti“ pražské Malé Strany a Hradčan. Kniha je rovněž výpovědí o beznaději a depresi na počátku éry československé „normalizace“, o stoupající míře kolaborantství a čecháčkovského přikrčenectví, přičemž se autor vyznává i ze ztráty víry ve skutečnou socialistickou revoluci, v maoismus, v možnost boje proti sovětské moci, která jeho zemi okupuje a ovládá. Ve svých filosofických meditacích se tu Bondy častěji zabývá náboženstvím a Bohem a vyrukuje se svou vlastní verzí teismu, ovšem naprosto necírkevního, netradičního. Jde již o třetí knižní vydání, pro něž byl však text revidován a opraven podle původního autorského strojopisu.

Bondyho monografie o Buddhovi představuje patrně nejserioznější a nejhlubší filosofický portrét tohoto významného světového myslitele v češtině. Nové vydání vychází k 90. výročí autorova narození. Básník a filosof Egon Bondy (vlast. jm. Zbyněk Fišer, 1930–2007) studoval Buddhovu nauku i buddhistickou a taoistickou filosofii více než padesát let a vlivy obou nauk se trvale projevují rovněž v jeho vlastním Filosofickém díle (souhrnně DharmaGaia 2007-2013). Buddhistickou filosofii podrobně zpracoval ve dvou svazcích svých Poznámek k dějinám filosofie (Vokno 1993). Jeho monografie o Buddhovi (1. vyd. 1968) je považována za jeden z nejserióznějších a nejhlubších filosofických portrétů tohoto významného světového myslitele v češtině. „Dříve či později evropští filosofové najdou i kontakt s myšlenkovou tradicí buddhismu. Chtěl jsem mj. ve své práci ukázat, že tento kontakt by mohl být nad jiné plodnější a že poučení, které každý člověk naší současnosti může v Buddhově hlubokém myšlenkovém usilování nalézt, umožní mu v prvé řadě jednu věc, která je často nejpotřebnějším předpokladem všeho dalšího: uvidět dosud nevyřešený problém světa a člověka jasně, bez předsudků, bez přítěže tradic, bez okovů doktrín. Buddhovo poučení se může zdát být na první ochutnání trpké, ale vzápětí poznáváme, že zbavuje strachu a úzkosti stejně jako zbavuje potřeby iluzí, jimiž se tak často bráníme proti nezkreslenému pohledu na skutečnost.“ Autorem fotografií indických soch Buddhy je Lubomír Ondračka, studii Buddha ve staroindickém sochařství napsala Klára Šimečková.

80 textů německého básníka a zakladatele nonsensové poesie Christiana Morgensterna (1871-1914), které v roce 1951 přeložil mladý Egon Bondy (1930-2007) na své první oficiální vydání čekalo bezmála půl století. Pro první knižní edici v Labyrintu je v roce 2000 připravil Martin Machovec. Dnes se vracejí v nové grafické úpravě s ilustracemi Dory Dutkové, aby se čtenáři opět mohli potěšit jejich slovními hříčkami a jazykovým vtipem, který ale nezřídka skrývá mnohem hlubší vrstvy, než je na první pohled patrné.

Obsáhlý výbor z Bondyho básnického díla sestavený předním znalcem a editorem toho díla Martinem Machovcem je rozdělen do čtyř chronologicky uspořádaných oddílů, reprezentujících zhruba čtyři dekády Bondyho tvůrčí práce: 1950-59, 1960-70, 1971-82, 1983-94. Připojena je též obsáhlá ediční poznámka a blok O Egonu Bondym napsali nebo řekli, dokumentující často velmi rozporuplné a příznačně protichůdné reflexe Bondyho poezie. Výbor se opírá o souborné vydání Bondyho veršů z let 1990-1995 (devět svazků Básnického díla E. B., tři následující publikace nových sbírek) a jeho smyslem je připomenout dnešnímu čtenáři to nejlepší z tohoto díla, jež je dnes neprávem poněkud zastíněno Bondyho texty prozaickými či filozofickými. Děje se tak pokud možno vyváženě jak z hlediska chronologického, tak z hlediska rozmanitých básníkových tvůrčích způsobů: jsou zde verše totálně realistické , trapné , primitivistické , neosurrealistické, agitační, filosoficky-meditační, příklady poesie deníkové, detabuizační i důkazy občasných Bondyho návratů k tradičnějším básnickým formám.

Egona Bondyho netřeba představovat: guru několika generací nonkonformní mládeže, světec českého undergroundu, svérázný filozof, pozoruhodný prozaik a především – vynikající básník. Projekt Bondyho sebraných básnických spisů si klade za cíl představit poprvé v úplnosti jeho básnickou tvorbu, včetně nově objevených či rekonstruovaných textových materiálů. Proponované tři svazky nepřinesou „pouze“ Bondyho vlastní texty, nýbrž i ediční aparát; naše edice se tak svými parametry v mnohém přibližuje kritickému vydání. Zárukou kvalitního edičního zpracování je Martin Machovec, přední český editor, literární historik, znalec Bondyho díla a kronikář českého undergroundu. První svazek přinese legendární texty z let 1947–1963.

Kniha představuje v češtině nejmodernější systematické zpracování dějin indické filosofie od jejich počátků až po období novověku. Přes svou nespornou erudovanost je psána přístupně a čtivým jazykem. Oproti původnímu vydání je doplněna současnou odbornou literaturou a bohatým poznámkovým aparátem, který vychází ze stavu současného indologického bádání. V této podobě vychází kniha poprvé. K vydání připravili, doprovodné studie napsali a poznámkami opatřili Petr Kužel a Jiří Holba.

Dvoudílná próza Bezejmenná (1986) je podobně jako Sklepní práce (1973) a Leden na vsi (1977) textovou koláží, v níž převažují pasáže deníkového záznamu, konkrétní osobní zpovědi, záznamy o životě přátel z undergroundu a disentu, polemiky, případně politické a filosofické úvahy. Na rozdíl od těchto knih je však Bezejmenná také dilogií skládající se ze dvou textů vskutku naprosto nesourodných: první, rozsáhlejší část je onou typicky bondyovskou směsicí textů nejrůznějších, byť vesměs velmi konkrétních, osobních a dobových témat, druhá je jakýmsi „postmortálním“, chmurným epilogem k antiutopii Invalidní sourozenci (1974). Svými silně kritickými poznámkami zejména na adresu Charty 77 a jejího „stínového establishmentu“ vzbudil Bondy, poté co samizdatově vyšel první díl této prózy, značnou nelibost hlavně redaktorů tehdejší Revolver Revue, na jejíchž stránkách pak byla publikována řada ostrých kritik.

Kniha obsahuje úvahy a vzpomínky z 80. let a prózu, která je volným pokračováním Invalidních sourozenců.

Kniha obsahuje úvahy a vzpomínky z 80. let a prózu, která je volným pokračováním Invalidních sourozenců.

Juliiny otázky (1970). Na jejich problematiku pak přímo navazuje tzv. Doslov (1988). Různé aspekty úvodního eseje rozvíjí pak Pár stránek (1974), Páté pojednání o ontologii (1975), Markétě Machovcové (1979), Úvaha o eschatologii (1979), Nesubstanční ateis

Sbírka básní ze 70. let věnovaná šílenému Kochovi a Magoru Jirousovi.

Sbírka básní ze 70. let věnovaná šílenému Kochovi a Magoru Jirousovi.

Opravené vydání autorova základního filosofického textu (1967), v němž poprvé definoval nesubstanční ontologický model jako východisko svých dalších úvah.

Jedna z nejznámějších a vedle Invalidních sourozenců asi z nejvíce ceněných Bondyho próz (samizdatově poprvé roku 1976) je vybudována na reáliích pravěké, neolitické společnosti, jíž však prorůstají prvky soudobého policejního „komunistického“ státu. Na osudech stárnoucího „šamana“, tedy jakéhosi duchovního vůdce tlupy, se odráží pervertovanost doby: kompromisnictví, zvůle mocných, manipulace lidmi, snaha přežít na úkor bližního: „ďáblův svět“, v němž již není naděje na obrat k lepšímu, na východisko, na uchování morálních hodnot. Již I. M. Jirous kdysi poukázal na skutečnost, že ústřední postava je stylizovaným autorovým autoportrétem, v němž se sebeobžaloba mísí s apologií. Šaman je mj. jednou z mála Bondyho próz, doplněných též ad hoc psaným cyklem básní, tedy dílem, v němž je překračován rozpor mezi „didaktickou“ epikou a „autokonfesní“ lyrikou. – Druhé vydání dílo vychází v nezkrácené a necenzurované podobě, s ediční poznámkou Martina Machovce.

Dvojice novel z roku 1978, v samizdatových vydáních též pod názvem Dvě novely, nebyla doposud tiskem publikována. Dva příběhy dvou ženských protagonistek jsou v komplementárním vztahu, byť na první pohled spolu nikterak nesouvisejí. Děj Máši je zasazen do československého reálu konce 40. let, tedy do doby po „Vítězném únoru`. V atmosféře davové psychózy se odvíjejí osudy mladé nadšené svazačky, jejímž protihráčem je básník Egon Goldmann, vybavený četnými autobiografickými rysy. Ironický škleb nad tragikomičností doby, v níž skutečnost přerůstá v obludný sen. I v Bětě je zašifrováno mnoho dobových reálií, avšak děj je zde kontrapunkticky vsazen do polosnové „minulostní budoucnosti`. Hrdinka přijíždí do „hraničního pásma`, do městečka v blízkosti „pracovního tábora`, a to s tajným úmyslem spatřit tu některé ze svých vězněných přátel. Perzifláž dobových rekvizit 70. let se posléze stává stejně zřejmou jako v Máše. Po beznadějných střetech s „byrokratickými překážkami` a po řadě prapodivný

Rukopis, resp. autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997), byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v r. 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla. Jde o jeden z řady Bondyho „filosofických životopisů“, jimiž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filosofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho „poslední slovo“, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c‘, zakladatele filosofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod „Dlouhého ucha“, jemuž je Lao-c‘ předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt. Příběh je zpestřen mnoha staročínskými reáliemi, s nimiž byl autor dobře obeznámen, neboť právě poslední léta svého života se více než kdy předtím zabýval čínskou kulturou, filosofií a zejména taoismem.