Otokar Fischer

Svými myšlenkami o smrti Boha, vůli k moci a nadčlověka budil Nietzsche ve své době zděšení a pohoršení, a na vnímavého čtenáře budou znepokojivě působit i dnes – a možná právě dnes. Nejde navíc o suchopárně odborné výklady, těch Nietzsche nikdy nebyl zastáncem, a snad právě v Zarathustrovi dovedl k dokonalosti žánr filosofické básně. Díky kongeniálnímu a dnes již klasickému překladu Otokara Fischera (+ 1938) máme možnost okusit sílu tohoto textu i v českém jazyce.

Jedno z největších děl světové literatury. Goethův Faust ztělesňuje drama základních otázek, s nimiž život člověka konfrontuje od nejstarších dob do současnosti: hledání smyslu existence, touhy po lásce a poznání a především po tom, co přesahuje lidskou smrtelnost.

Jsou básníci, kteří žijí jednak svými nestárnoucími verši, jednak jako mýtus. To je bezpochyby případ francouzského básníka Françoise Villona, jehož si zásluhou brilantních překladů Otokara Fischera také česká literatura takřka přisvojila s láskou nemenší, než s jakou ho kdysi osvojil jeho vzácný pěstoun Guillaume Villon, vzdělaný kaplan kostela Saint-Bénoît-le-Bétourné, a přijali všichni prokletí 19. století. Villonovy verše navíc ožily ještě v Baladě z hadrů V+W a vryly se do českého povědomí už definitivně. Pařížský rodák, jehož verši vrcholí francouzský literární středověk, jako by se v Čechách znovu narodil v první polovině 20. století a dodnes promlouvá k novým generacím čtenářů vzácně blízkou řečí, v níž se mísí úsměv, úsměšek, posměch, výsměch a bolestný škleb. Čí humor bychom už měli nazývat šibeničním, ne-li žerty toho, kdo skutečně o vlásek unikl šibenici, toho, kdo s titulem univerzitního magistra svobodných umění sklouzl mezi tuláky a zločinecké podsvětí, toho, kdo dokáže mísit bravurní básnickou formu vysoké dvorské poezie s obhroublým obsahem a zločineckou hantýrkou a metafyzickou úzkost s takřka romantickou vzpourou? Úvodní studii, životopis a ediční poznámky napsal Jozef Felix.

Jedinečný výbor skvělého překladatele,dramatika a esejisty Básnická tvorba Otokara Fischera zahrnuje jedenáct sbírek vzniklých během tří desetiletí minulého století. Do básnických knih se promítají nejen motivy osobní či intimní, Fischer v nich v mnohovrstevné škále zrcadlí i náměty a problémy vědecké, básníkova individualita je ale až na výjimky přetváří opět v téma subjektivní.

Filolog, filosof a básník Friedrich Nietzsche (1844—1900) patří k největším filosofickým géniům nejen svého 19. století, ale bezpochyby všech dob. On sám své veledílo Tak pravil Zarathustra z roku 1882 považoval neskromně za nejlepší knihu, jaká byla vůbec kdy napsána. Nemusíme s takovým hodnocením souhlasit, ale sotva se ubráníme dojmu, že zde máme před sebou cosi neobyčejného. Svými myšlenkami o smrti Boha, vůli k moci a nadčlověka budil Nietzsche ve své době zděšení a pohoršení, a na vnímavého čtenáře budou znepokojivě působit i dnes – a možná právě dnes. Nejde navíc o suchopárně odborné výklady, těch Nietzsche nikdy nebyl zastáncem, a snad právě v Zarathustrovi dovedl k dokonalosti žánr filosofické básně. Díky kongeniálnímu a dnes již klasickému překladu Otokara Fischera (+ 1938) máme možnost okusit sílu tohoto textu i v českém jazyce. Kniha je doprovázena ilustracemi význačného českého výtvarníka Oldřicha Kulhánka, inspirovanými Nietzscheho Zarathustrou. Nové vydání je tak zároveň poctou tomuto nedávno zesnuvšímu umělci, jehož autorský rukopis je přinejmenším díky jeho grafickému návrhu českých bankovek znám každému. Kniha vychází již tradičně ve skvělém překladu Otokara Fischera.

Své poslední dílo Odpověď na Jóba sepsal C. G. Jung roku 1952, devět let před svou smrtí. Tento významný text je psychologickým výkladem biblického příběhu o Bohem zkoušeném muži, který Jung považoval za „milník v dlouhém historickém vývoji božského dramatu“. Jung nemíní zkoumat text jako racionální teolog, ale pojímá jej jako dílo osobní, v němž ke slovu přichází vlastní emocionalita, subjektivní pocity čtenáře.

Hra podle skutečných událostí, které se odehrály ve vsi Fuente Ovejuna. Obyvatelé svobodné obce se postaví proti představiteli rytířského řádu, komturovi Gomézovi, který neuznává jejich tradiční práva, jejich svobodu, sedláky pronásleduje a znásilňuje jejich ženy a dcery. Ve svém vzdoru proti násilí stojí vesničané při sobě. Autor oslavuje jejich sílu a jednotu, morálku, smysl pro čest a také jejich právo na lidskou důstojnost. Toto mimořádné Lopeho drama vychází v překladu a úpravě Otokara Fischera jako 162. svazek edice D.

Jsou básníci, kteří žijí jednak svými nestárnoucími verši, jednak jako mýtus. To je bezpochyby případ francouzského básníka Françoise Villona, jehož si zásluhou brilantních překladů Otokara Fischera také česká literatura takřka přisvojila s láskou nemenší, než s jakou ho kdysi osvojil jeho vzácný pěstoun Guillaume Villon, vzdělaný kaplan kostela Saint-Bénoît-le-Bétourné, a přijali všichni prokletí 19. století. Villonovy verše navíc ožily ještě v Baladě z hadrů V+W a vryly se do českého povědomí už definitivně. Pařížský rodák, jehož verši vrcholí francouzský literární středověk, jako by se v Čechách znovu narodil v první polovině 20. století a dodnes promlouvá k novým generacím čtenářů vzácně blízkou řečí, v níž se mísí úsměv, úsměšek, posměch, výsměch a bolestný škleb. Čí humor bychom už měli nazývat šibeničním, ne-li žerty toho, kdo skutečně o vlásek unikl šibenici, toho, kdo s titulem univerzitního magistra svobodných umění sklouzl mezi tuláky a zločinecké podsvětí, toho, kdo dokáže mísit bravurní básnickou formu vysoké dvorské poezie s obhroublým obsahem a zločineckou hantýrkou a metafyzickou úzkost s takřka romantickou vzpourou? Úvodní studii, životopis a ediční poznámky napsal Jozef Felix.

PRYČ, ACH, PRYČ, JE VŠECHNO… Melodramy na šelakových gramodeskách z let 1910 - 1946 Označení melodram, zvukomalba či hudební obraz bylo v době šelakových gramodesek možné najít na etiketách vedle názvu daného kusu poměrně často

Titul je složen z vyprávění a z dokumentů o osobnostech našeho kulturního života jako např. Eduard Bass, Josef Čapek, Helena Malířová, Gabriela Preissová, Alfons Mucha, Jaroslav Ježek, Václav Vydra a mnoho dalších.

Audiokniha Český Slavín obsahuje archivní nahrávky hlasů, vzpomínek, názorů či recitace vlastního díla vynikajících osobností české kultury.

Lidský život, píše Nietzsche, inspirován Schopenhauerovou metafyzikou pravůle, je bytostně ohrožen, plný bolesti, úzkosti a beznaděje. Tím, co má člověku pomoci snášet jeho osud, je umění. Ve starověkém Řecku pak Nietzsche nachází pojmenování dvou základních principů v umění působících: princip apollinský, jehož úkolem je tragickou skutečnost lživě zkrášlovat a harmonizovat, a princip dionýský, původnější a hlubší, výraz nespoutanosti a opojení, v němž se mísí hrůza, bolest i titánský vzdor.