Maxim Gorkij

Audiokniha Milovat zmanemá žít. Povídky Maxima Gorkého. Z komentáře Vladimíra Justla k původnímu LP albu 1118 2496 "Milovat znamená žít. Povídky Maxima Gorkého" vydaného v roce 1979 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Slovníkové heslo říká: MAXIM GORKIJ (1868-1936), prozaik i dramatik, čelný představitel předrevoluční realistické literatury, literární mluvčí světového proletariátu, po Říjnové revoluci přední organizátor sovětského literárního života, zakladatel socialistického realismu a jecen z prvních klasiků sovětské literatury.

Audiokniha Profil Zdeňka Štěpánka. Původní titul DM 15112 "Profil Zdeňka Štěpánka" vydal Supraphon v roce 1960 - nyní titul s ukázkami jeho recitačního a dramatického umění vychází v původní sestavě poprvé digitálně. ZDENĚK ŠTĚPÁNEK (*22.9.1896 – † 21.6.1968).

Maxim Gorkij (1868–1936) je jednou z nejpozoruhodnějších postav ruské literatury. Tento skutečný „muž z lidu“ právě mezi oním lidem čerpal témata pro svá malá i velká díla – a tak je i hodnocení jeho tvorby velmi rozmanité: jedni ho označují za génia a mistra literární epiky, jiní zase za pouhého sběratele laciných banalit. Zvláštní místo v jeho uměleckém odkazu zaujímají povídky, jimiž začínal a jejichž psaní se věnoval po celý život. Jak se zdá, zejména autorovy povídky hravě překonávají propast času, která dělí dobu jejich vzniku a dnešek. Výbor nazvaný Zrození člověka vychází v novém překladu Libora Dvořáka.

Maxim Gorkij (1868–1936) je jednou z nejpozoruhodnějších postav ruské literatury. Tento skutečný „muž z lidu“ právě mezi oním lidem čerpal témata pro svá malá i velká díla – a tak je i hodnocení jeho tvorby velmi rozmanité: jedni ho označují za génia a mistra literární epiky, jiní zase za pouhého sběratele laciných banalit. Zvláštní místo v jeho uměleckém odkazu zaujímají povídky, jimiž začínal a jejichž psaní se věnoval po celý život. Jak se zdá, zejména autorovy povídky hravě překonávají propast času, která dělí dobu jejich vzniku a dnešek. Výbor nazvaný Zrození člověka vychází v novém překladu Libora Dvořáka.

Nejslavnější drama ruského spisovatele z roku 1902 je vzrušující a zajímavou sondou do života lidí na dně tehdejší ruské společnosti. Stále často divadly po celém světě uváděná hra vychází v edici D v překladu L. Suchařípy jako 68. svazek.

Původní komplet 2LP 1218 0451 "Divadlo E. F. Buriana" vydal Supraphon v roce 1979, v roce nedožitých pětasedmdesátin a zároveň v roce dvacátého výročí úmrtí zakladatele divadla, E.F. Buriana. Titul nyní vychází poprvé digitálně. Z komentáře Zdeňka Hořínka: . Album zachycuje v několika charakteristických ukázkách stav divadla, jeho dramaturgické tendence a inscenační výsledky, jak se v současné době projevují a utvářejí pod uměleckým vedením zasloužilého umělce Josefa Větrovce.

Z komentáře Zdeňka Štěpánka (resp. citace z jeho knihy Vzpomínky) k původnímu LP 1218 0551 "Zdeněk Štěpánek" vydanému v Supraphonu v roce 1976 a nyní vydávanému poprvé digitálně: Někdy se mi stávalo, nejčastěji v noci, když jsem byl ve varně lihovaru sám a čerpal vodu, že jsem zapomněl na stroj, na pumpu i na kotelnu a pustil jsem se do světa snů a přeludů.

Úryvky z tvorby VÁCLAVA VYDRY

Ukázky z bohaté tvorby herce VLADIMÍRA ŠMERALA.

Published in 1913, My Childhood is the first in an autobiographical trilogy by the Russian writer and five-time Nobel Prize-nominee Maxim Gorky. Painfully moving in places, the book tells of the experiences of a young boy who goes to live with his grandparents following the death of his father. Gorky’s depiction of 19th-century Russia through the eyes of his younger self is remarkable.

'I could hear the frost crackling outside. Greenish moonbeams shone through windows covered with patterns of ice...' One of the most moving accounts of being a boy ever written, My Childhood is a both wonderful and harrowing memoir - and one of the great works of Russian literature. This is a new series of twenty distinctive, unforgettable Penguin Classics in a beautiful new design and pocket-sized format, with coloured jackets echoing Penguin's original covers.

Maxim Gorkij (1868 – 1936) bol romantik a idealista. Možno to bolo zapríčinené tým, že od malička vyrastal v prostredí hodnom jeho pseudonymu – v prostredí s maximálne horkou príchuťou. „V detstve,“ píše Gorkij, „si sám seba predstavujem ako úľ, do ktorého rozliční jednoduchí, všední ľudia ako včely znášali med svojich vedomostí a myšlienok o živote a obohacovali moju dušu – kto čím mohol. Ten med bol často špinavý a trpký, ale každé poznanie je predsa len med.“ Áno, dôležité však je, čo z tohto poznania si človek vie vybrať, spracovať, urobiť z toho správne závery, k čomu sa prikloniť. Na prvý pohľad to, čo sa Gorkému vybavuje v pamäti, je peklo. Život dieťaťa vo svete násilia, despotizmu, primitivizmu, tmárstva, nenávisti, krutosti sa ani inak ako peklom nazvať nedá. Gorkého Detstvo (1913) poukazuje ešte na jeden dôležitý fakt zo spisovateľovho života. Napriek pekelnej atmosfére v dedovom dome mal Gorkij jedno veľké šťastie: šťastie na talentovaných rozprávačov. Zrejme tu sú korene jeho rozprávačského majstrovstva. Možno aj vďaka tomu kniha, v ktorej je tam veľa násilia, krutosti, ponižovania a nenávisti, v konečnom dôsledku zanecháva v čitateľovi radostný pocit.

Kniha Moje univerzity je knihou mučivých otázok o láske, milosrdenstve, pokore, násilí človeka na človeku, zmysle života a hľadaní odpovedí na nich. Gorkij ukazuje, že život sám ponúka konfrontáciu názorov a viac ako knihy reálne dokazuje pravdivosť niektorých a idealistickosť iných. Mrazivo výstižne znie názor jedného z múdrych ľudí, s ktorými život Gorkého na chvíľu spojil: „Škoda, že tento ľud zabíja svojich najlepších! Človek má pocit, že sa ich bojí. Nepasujú mu, ako tu vravia.“ Toto je jedna zo strašných právd, ktoré Gorkému odhalila jeho živá univerzita, možno jedna z tých, čo ho viedli k výberu pseudonymu Gorkij – Trpký. Je to pravda, ktorou sa vlastne končí novela Moje univerzity a ktorá vyháňa mladého Alexeja Peškova na putovanie po Rusku, keď sa začína najšťastnejšie obdobie jeho života.

Slávna novela klasika svetovej literatúry Kniha Moje univerzity je knihou mučivých otázok o láske, milosrdenstve, pokore, násilí človeka na človeku, zmysle života a hľadaní odpovedí na nich. Gorkij ukazuje, že život sám ponúka konfrontáciu názorov a viac ako knihy reálne dokazuje pravdivosť niektorých a idealistickosť iných. Mrazivo výstižne znie názor jedného z múdrych ľudí, s ktorými život Gorkého na chvíľu spojil: "Škoda, že tento ľud zabíja svojich najlepších! Človek má pocit, že sa ich bojí. Nepasujú mu, ako tu vravia." Toto je jedna zo strašných právd, ktoré Gorkému odhalila jeho živá univerzita, možno jedna z tých, čo ho viedli k výberu pseudonymu Gorkij - Trpký. Je to pravda, ktorou sa vlastne končí novela Moje univerzity a ktorá vyháňa mladého Alexeja Peškova na putovanie po Rusku, keď sa začína najšťastnejšie obdobie jeho života. "Nepochybne jeden z najsilnejších literárnych textov v svetovej literatúre. Pri čítaní Gorkého knihy vnímame podivuhodne reálny obraz života v Rusku na začiatku 20. storočia a je to skutočne prazvláštny zážitok..." Romain Rolland "Vždy som sa čudoval, ako to všetko zvláda: deň čo deň je medzi ľuďmi - buď sa zhromaždia uňho, alebo je on na nejakom zhromaždení, občas celé hodiny rozpráva bez prestávky, pije, koľko len chce, fajčí sto cigariet denne, spí najviac päť, šesť hodín - a píše tým svojím veľkým, pevným písmom román za románom, jednu hru za druhou! Veľmi bol rozšírený názor, že vôbec nevie písať a že mu rukopisy ktosi opravuje. Ale on písal úplne správne (a celkovo ako neuveriteľne skúsený spisovateľ, a to od samého začiatku). A koľko čítal, večný polointeligent, školomet!" Ivan Bunin "Gorkého majstrovstvo sa od všetkých ostatných odlišuje práve tým, že je to spisovateľ z ľudu, strašne vážny a úplne naozajstný. ... Je to človek, pre ktorého umenie predstavuje spôsob nadobudnutia životnej múdrosti." Anatolij Lunačarskij

Maxim Gorkij (1868 – 1936) bol romantik a idealista. Možno to bolo zapríčinené tým, že od malička vyrastal v prostredí hodnom jeho pseudonymu – v prostredí s maximálne horkou príchuťou. „V detstve,“ píše Gorkij, „si sám seba predstavujem ako úľ, do ktorého rozliční jednoduchí, všední ľudia ako včely znášali med svojich vedomostí a myšlienok o živote a obohacovali moju dušu – kto čím mohol. Ten med bol často špinavý a trpký, ale každé poznanie je predsa len med.“ Áno, dôležité však je, čo z tohto poznania si človek vie vybrať, spracovať, urobiť z toho správne závery, k čomu sa prikloniť. Na prvý pohľad to, čo sa Gorkému vybavuje v pamäti, je peklo. Život dieťaťa vo svete násilia, despotizmu, primitivizmu, tmárstva, nenávisti, krutosti sa ani inak ako peklom nazvať nedá. Gorkého Detstvo (1913) poukazuje ešte na jeden dôležitý fakt zo spisovateľovho života. Napriek pekelnej atmosfére v dedovom dome mal Gorkij jedno veľké šťastie: šťastie na talentovaných rozprávačov. Zrejme tu sú korene jeho rozprávačského majstrovstva. Možno aj vďaka tomu kniha, v ktorej je tam veľa násilia, krutosti, ponižovania a nenávisti, v konečnom dôsledku zanecháva v čitateľovi radostný pocit.