Havel Tomáš

Některé děti se naučí bez velké námahy spát dostatečně a v přirozeném rytmu záhy. Ale mnoho unavených rodičů, jejichž děti z různých důvodů – nebo i zdánlivě bezdůvodně – nemohou po dlouhé týdny, měsíce, a někdy i roky spát, potřebuje podat pomocnou ruku. Autorky, obě pediatričky (jedna z nich je zároveň specialistka v oblasti spánku), v této vstřícné a pro mnohé uklidňující knize odpovídají na otázky, které rodiče nespavých dětí často kladou.

Právě letos uplynulo sto let od konce první světové války, na jejímž konci se odehrává děj novely Petr a Lucie, která vábí čtenáře již od svého vydání. Milostný příběh dvou mladých lidí – naivního kluka pocházejícího z lepších poměrů a zkušenější dívky, která ví, co život obnáší, ale zároveň umí z celého srdce milovat – i po stu letech působí tak živě, že by se mohl stát i dnes.

Náhoda svede na pařížské ulici dohromady dvě hluboce zarmoucené bytosti – muže a ženu. Jejich setkání je setkáním lidí, kteří se navzájem chápou a sbližují díky bolestnému zážitku nenahraditelné ztráty. Ona i on spolu hledají způsob, jak překonat osamělost, jak se zachránit, a vzepřít se tak surovému osudu, které je připravil o jejich drahé. Šetrně kolem sebe našlapují v přesmutném tanci, až mezi nimi vzniká jemné pouto plné něhy, a snad i naděje.

Je únor roku 1933 a čtyřiadvacet elegantně oděných německých průmyslníků a finančníků, čtyřiadvacet zástupců významných rodin a podniků je povoláno ke schůzce s Hermannem Göringem, jenž jim vysvětlí, proč je nutné, aby Hitler vyhrál volby, a jak tomu mohou pomoci. Nikdo z nich se nevzepře, všichni do jednoho přispějí svými financemi, všichni ovšem budou z tohoto činu po následující desetiletí profitovat. A stejně jako jejich miliony marek otevřely Hitlerovi cestu k moci, otevírá tato scéna reportážní román Erica Vuillarda. Strhující, strohý a přitom štiplavě ironický text vede čtenáře jedním úsekem mrazivé cesty, která nejprve střední Evropu, včetně tehdejšího Československa, a posléze celý svět dovedla do pekla, z něhož se bylo možné dostat jen za cenu nepředstavitelného utrpení milionů lidí. Vuillard krok za krokem sleduje nenápadné, a přesto osudné ústupky, rozhodnutí a zaváhání mužů, kteří měli možnost zasáhnout, ale neudělali to. Vidíme, jak se nevinné kompromisy se zlem proměňují ve vinu a jak se program jednání mění v denní rozkaz. Memento pro současnost.

Autor se vydává po stopách věhlasné cikánské kapely, která putuje po nejrůznějších balkánských štacích. Virtuózní muzikanti, pijáci, mluvkové, nezdolní vypravěči, proutníci a nenapravitelní rváči unášejí čtenáře prostřednictvím svých košilatých vtipů a neuvěřitelných historek kořeněných aforismy čerpanými z lidových moudrostí všech kultur křížících se na Balkánském poloostrově, samozřejmě v doprovodu srdceryvných písní, od města k městu, od epochy k epoše. Procestuje tak s nimi celé dvacáté století. Pod přílivem jednou smutných, jednou úsměvných příhod, jichž jsou svědky a mnohdy i aktéry, se skrývají převážně tragické dějiny tohoto těžce zkoušeného regionu hraní po hospodách, slavnostech a svatbách tu jde ruku v ruce s pobyty ve vyhlazovacích táborech za druhé světové války, v táborech převýchovných za éry maršála Tita a s drtivými událostmi bosenské války v devadesátých letech. Vražda vedoucí orchestru Azlana, který jako by se převtěloval z generace do generace, na počátku nového tisíciletí symbolicky ukončuje pouť kapely v táboře zvaném Džungle v Calais. Stejně jako muzika slavného Orchestru Ploska je i psaní Velibora Čoliće nabité emocemi, barvitými obrazy a radostí z vyprávění.

Autor nám postavu dalajlamy přibližuje vlastními zkušenostmi s tibetskou kulturou a také přátelstvím, které s dalajlamou už dlouho vede. Dozvíte se, co si dalajlama myslí o nejaktuálnějších světových problémech současnosti jako je například migrační krize, evropská krize nebo globální oteplování.

V dokumentárním románu francouzský novinář a spisovatel Lionel Duroy vypráví příběh svého alter ega, spisovatele Marka. Jeho cesty do Srbska a do Republiky srbské v Bosně a Hercegovině. Snaží se pochopit, proč se dcera generála Mladiče, velitele srbských sil při obléhání Sarajeva, obviněného z genocidy, střelila do hlavy oblíbeným otcovým revolverem. V zimě se v horách nad Sarajevem, ve vesničkách na několik dní odříznutých přívaly sněhu, setkává s neméně chladným přijetím a podezřívavostí, kontrastujícími se srdečnou a otevřenou povahou Srbů, jak ji popisují turistické bedekry. Popisuje setkání a rozhovory s muži, kteří měli více či méně něco společného s armádou generála Mladiće. Dnes se s tím snaží nějak žít. Bývalí důstojníci nepopírají, že se dopustili nejstrašnějších zločinů proti svým bývalým muslimským a chorvatským sousedům, ale věří, že jednali v sebeobraně. Aby se ospravedlnili, vyprávějí Marcovi příběh o jejich válce. Marc je nesoudí - poslouchá. Román Zima mužů (L`Hiver des hommes) získal v roce 2012 cenu Renaudot des lycéens a v roce 2013 Cenu Josepha Kessela.

Sophii stále častěji trápí roztržitost a únava. Děsí ji události, na které si nemůže vzpomenout, i minulost, na níž naopak zapomenout nedokáže. Je snad šílená? Jednoho rána vše vyvrcholí. Chlapec, jehož měla hlídat, je brutálně zavražděný. Ať už je pravda jakákoli, její vysvětlení nemůže obstát před tíhou důkazů. Utíká a nový život nachází po boku muže, jehož pozná díky seznamce. Sophie však zjišťuje, že není sama, kdo skrývá tajemství…

In Koli Jean Bofane nám podává zprávu o tom, že srdce temnoty po sto letech ještě potemnělo. Hořký, sžíravý, sarkastický portrét plný černého humoru o dění v dnešní Demokratické republice Kongo, kde se už od dob Bismarckových sbíhají zájmy všech, kteří chtějí hrát důležitou roli v celosvětovém dění. Když mladý Pygmej Isookanga v rodné vesnici kdesi v Kongu objevil internet a globalizaci, on-line hru Raging-Trade, jejímž smyslem je vytěžit nerosty v imaginární zemi Gondavanaland, přitom zničit své konkurenty hrubou vojenskou silou, ovšem zaštítěný rezolucemi mezinárodní organizace, zatoužil po jediném – nechat chýše, tradice, odkazy předků a tisíciletý les tam, kde jsou, a vydat se do megapole Kinshasy dělat byznys. A tak se jednou ráno ocitá v hlavním městě, přijetí se mu dostává od dětí ulice, s čínským společníkem úspěšně rozjíždí obchod s pouličně prodávanou pitnou vodou, stává se poradcem ředitele Národního parku, demobilizovaného povstaleckého velitele Kobry Zulu, s nímž sdílí tytéž vize – k čemu je dobrý les, když se pod ním nachází neuvěřitelné bohatství, ropa, zlato, diamanty a zejména koltan, dnes nejžádanější kov v našem vyspělém světě? Už někdo ze dřeva vyrobil funkční mobil, počítač, televizi či raketu země-vzduch? Postupně však Isookanga začíná přicházet na to, že jeho virtuální Gondavanaland není až zase tak odtržený od skutečnosti.

Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství. To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997.

Vůně mají mnoho tajemství. A objevit je znamená vyrazit na cestu kolem světa. Hlava, srdce, základ. To jsou tři stěžejní součásti parfému, které se rozvoní v různou chvíli. Každou z těchto složek může tvořit hned několik vůní a celý parfém pak i desítky esencí. Úspěšné, mámivé a afrodiziakální kombinace jsou proto dobře střeženým tajemstvím velkých luxusních značek a globálního parfumérského byznysu. Kde se však berou samotné vůně? Dominique Roques už přes třicet let dodává parfumérům na celém světě vonné esence z více než sto padesáti surovin a padesáti zemí. A teď se chce podělit o příběh vůní, míst i lidí, kteří za úspěšnými parfémy stojí, ať už to jsou sadaři, sběrači, pěstitelé, byznysmeni, nebo dokonce mafiáni. Roques ukazuje, na jak složitém a křehkém systému parfumérský průmysl stojí, kolik práce a úsilí je za každou esencí a jak vše dělat udržitelně a odpovědně. A při svém vyprávění vezme čtenáře na dobrodružnou výpravu od Andalusie po Laos, od Venezuely po Somálsko, od prastarých metod až po nejmodernější technologie.

První české vydání memoárů významné francouzské autorky V knize Roky předkládá Annie Ernauxová osobní příběh, v němž popisuje léta 1940 až 2006 prostřednictvím svých vzpomínek, dojmů z minulosti i současnosti, ale zároveň z nich vyvozuje předpovědi budoucnosti. Fotografie, knihy, písně, rozhlas, televizi a desítky let reklam a novinových titulků staví autorka do kontrastu se svými vnitřními zápasy a deníkovými záznamy, které si po šest desetiletí vedla. Hlas, který rozpoznáváme jako autorčin, v textu opakovaně zaniká a vzápětí se opět vynořuje. Je to sám neúprosný čas, jenž vypráví svůj vlastní příběh a všechny ostatní vypravěče odsouvá do anonymity. Vzniká tak nový druh autobiografie, která je subjektivní a zároveň neosobní, soukromá stejně jako kolektivní.

Začínající novinářka Camilla nasedne do auta k tajemné Élise, která jí mailem nabídla materiál pro senzační článek: informace vysvětlující nedávnou tragédii ve vesnici Smrthora. Vyrážejí přímo na místo a na cestu Camilla dostane k přečtení dvě stě stran popisu událostí… Listopad 2021. Julien Perrault byl právě jmenován policejním náčelníkem ve Smrthoře, odlehlé vesnici, do níž vede jen jediná cesta. Julien se domnívá, že se ocitne v pustině na konci světa. Namísto toho přijede do obce s bezvadně uklizenými ulicemi, policejní stanicí a moderně vybavenou nemocnicí. Na klid a pořádek dohlíží všudypřítomné kamery. Ukáže se, že Smrthoru před více než dvaceti lety zakoupil pan de Thionville, byznysmen toužící vytvořit idylické a bezpečné prostředí, v němž by mohl vychovávat své dcery. I přesto došlo před deseti lety k tragédii – uprostřed noci někdo unesl de Thionvillovu nejmladší dceru a shodil ji z vrcholku Hory mrtvých, shlížející na vesnici. Pan de Thionville má podezření, kdo to byl, a proto pozval Juliena, aby vedle svých běžných povinností případ v tajnosti vyřešil. Jenže krátce po Julienově nástupu záhadně a krvavě umírá jeden obyvatel vesnice za druhým. A na tomto tajemném místě, opředeném spoustou děsivých pověr a legend o čarodějnicích, které zde byly ve středověku vražděny svržením z Hory mrtvých, duše dávných i nových zemřelých dýchají Julienovi a ostatním doslova za krk, jejich hlasy jim zní v uších a zdají se být skutečnější než skutečnost... Najde novinářka Camilla přímo ve Smrthoře syrovou pravdu?

Deník běžence je volné pokračování Válečného deníku (Dauphin 2021). Autor v něm líčí více než dvouleté období zoufalého čekání na možnost vycestovat z Evropy. Zápisky jsou vedené ještě nemilosrdnějším tónem. Není divu, jako běženci a cizákovi, navíc židovského původu, mu jde o život. Smyčka zátahů a perzekucí se pozvolna stahuje. Je otázkou času, kdy definitivně sklapne past – pět týdnů poté, co se mu spolu s ruskou přítelkyní Galy podařilo odplout do Venezuely, německé jednotky obsadily i dosud neokupovanou zónu Francie...

Vezměte čtyři přátele, posaďte je na dvě motorky Ural (se sajdkárou), pošlete je na 2500 kilometrů dlouhou odyseu po nejslavnější ústupové cestě historie, přidejte to, co by někdo mohl považovat za nadměrné množství vodky, a dostanete Berezinu Sylvaina Tessona.

Po ranním výletu na pláž má skupina mladých surfařů nehodu v dodávce, která se pro jednoho z nich stává smrtelnou. Jeho rodina je postavena před těžkou volbu: pokud svolí k transplantaci orgánů, může skon jejich syna zachránit jiné životy. Román výrazné francouzské autorky je podán mimořádně originálním stylem mnohonásobného proudu vědomí všech zúčastněných, od kamarádů přes rodiče až po ošetřující personál a čekatele na transplantaci. Autorka přitom čerpá z nejlepší francouzské stylistické tradice a jejímu poetickému obrazu lidského prožívání ve vypjatém okamžiku se dostalo značného uznání kritiky i mnoha nadšených čtenářů jak ve Francii, tak v zahraničí. Kerangalová virtuózně uchopuje bohatý rejstřík témat – od lidských emocí přes mravní dilemata až po reflexi toho, jak nové možnosti lékařství mění náš vztah k tělu a jeho důstojnosti či jak se proměňují rituály obklopující v naší kultuře smrt. Českého překladu románu se ujal Tomáš Havel, který má nejen bohatou průpravu k zachycení cizelovaného autorčina stylu, ale také lékařské vzdělání a praxi, díky kterým byl schopen zachytit i nejtechničtější zákruty pečlivě komponované prózy. Vynikající dílo již bylo přeloženo do více než 30 jazyků a mimo jiné byl na jeho základě natočen úspěšný film v režii Katell Quillévéré.