Jiří Kovařík strana 2 z 6

Proč napoleonsky´ voják válčil? Co jej k tomu vedlo, pokud táhl do války dobrovolně, a jak se s takovy´m údělem vyrovnával jako odvedenec? Šel do boje s nadšeny´m pokřikem „At´ žije císař!“? Umíral s ním na rtech? Nebo jde jen o vy´mysl romantiků a nostalgicky´ch pamětníků? O Napoleonovi, jeho bitvách a velky´ch rozhodnutích generálů bylo potištěno mnoho stran. Kdo ale byli a jak žili muži, na jejichž bedrech vítězství francouzského císaře stála? Jiří Kovařík vtahuje čtenáře do jejich prožitků a pomáhá pochopit proměnu mladého rekruta v zoceleného mazáka. Na stránkách knihy figurují muži, které víc než jejich císař zajímali blízcí doma, kručící břicho a prošlapané boty. Mísí se na nich odvaha se strachem, časy hojnosti s hladem a strádáním, demoralizace s nadšením, radostí i humorem. Kniha před vámi mimo jiné vykreslí: - každodennost revolučních i napoleonsky´ch kasáren a jejich neoficiální rituály - prožitek boje očima prostého vojáka a hrůzy polních nemocnic a zajetí - dobovou posedlost duely, kterou nejvíc proslula obávaná klika u lehkého jezdectva - chod vojenské justice a tresty hrozící za dezerci, drancování nebo sebepoškozování - láskyplny´ vztah vojáků ke zvířecím mazlíčkům a osudy plukovních maskotů - organizaci francouzské armády a její reformy během dvou dekád válek - proměny postoje vojáků k Napoleonovi od jeho prvních vítězství v Itálii až po Waterloo

Šestý svazek projektu Bitvy a osudy válečníků navazuje volně na Války proti králi. Název není náhodný, neboť Evropou od Pyrenejského poloostrova na západě až po Balkán a Uhersko na jihovýchodě se hnaly plameny války s nebývalou silou. Západní a střední Evropu pustošily války Ludvíka XIV., krále Slunce, a z jihovýchodu se drali Turci. V příbězích o velkých střetech tak projdeme bojišti u Blenheimu, Fleurusu, Malplaquet, Denainu, Zenty, Svatého Gotthardu i Temešváru, obranou Vídně, obléháním Bělehradu a řadou dalších bojišť. Válečnické osudy a vojenské umění doby dokládají životy těch nejproslulejších francouzských maršálů de Turenna, de Luxembourga a de Vaubana, anglického vévody z Marlborough a jednoho z největších vojevůdců habsburské monarchie prince Evžena Savojského. Cyklus Bitvy a osudy válečníků je volným pokračováním řady Rytířské bitvy a osudy.

Plastické vylíčení bitev u Aspern/Esslingu a Wagramu, svedených proti Rakousku koncem jara a v létě roku 1809 Napoleonem I. a arcivévodou Karlem Rakouským. U Aspern/Esslingu padl mýtus o Napoleonově neporazitelnosti a ani Wagram neskončil přesvědčivým francouzským vítězstvím. Polozapomenuté události války na Dunaji pak představovaly poslední vítězné tažení císaře Francouzů. Formou literatury faktu a stylem, jenž získal jejímu autorovi u čtenářů oblibu, s pomocí řady map, dobových vyobrazení i ordre de bataille, bitevního uspořádání obou vojsk, nechává kniha promlouvat především pamětníky, maršály, generály, důstojníky a vojáky rakouské i francouzské strany, kteří ono krvavé zápolení na bitevních pláních u levého dunajského břehu zažili.

Pátý svazek projektu Bitvy a osudy válečníků navazuje volně na Války proti králi i čtyřsvazkové Rytířské bitvy a osudy. Líčí boj o nadvládu na mořích, který probíhal od poloviny XVII. století souběžně s válkami na souši. Zpočátku šlo o soupeření mezi největšími námořními mocnostmi, Spojenými provinciemi nizozemskými a stuartovskou Anglií, do nějž se zvolna zapojovala Francie jako nejprve anglický spojenec a poté protivník, který zatlačil Nizozemce až na třetí místo. Byl to čas velkých bojů, v nichž se zrodila taktika řadových lodí, doba vůbec největšího střetu plachetních lodí všech dob v tzv. Čtyřdenní bitvě, bitev od Lowestoftu až po Vélez-Malagu. Soupeřili v nich velcí admirálové, Angličané James z Yorku, vévoda z Albemarle a Rupert Falcký, Nizozemec de Ruyter či Francouzi de Tourville, Bart a mnozí další. Války na moři jsou první v češtině vydanou ucelenou knihou o námořních bojích 2. pol. XVII. a počátku XVIII. století.

V říjnu 1813 se Napoleonova armáda střetla se čtyřmi armádami protinapoleonské koalice. Střetlo se zde na 600 000 mužů s 2 000 děl a zahynulo, bylo raněno, nebo beze stop zmizelo zhruba 90 000 vojáků. Proti sobě bojovali Francouzi, Rakušané, mezi nimiž bylo mnoho vojáků z českých zemí, Rusové, Prusové, Sasové, Württemberčané a další, proto dostal střet jméno Bitva národů.

Čtvrtý svazek projektu Bitvy a osudy válečníků navazuje na Třicetiletou válku i čtyřsvazkové Rytířské bitvy a osudy. Vypráví o bratrovražedné anglické občanské válce, o boji Parlamentu a posléze Olivera Cromwella proti králi Karlu I. i o mocenském zápase ve Francii, kdy proti králi-děcku, malému Ludvíku XIV., povstaly šlechta a měšťanstvo v rebelii tzv. frondy. Je to doba válek, bitev a mocenských zápasů, které románově zachytil ve Třech mušketýrech po dvaceti letech A. Dumas. Války proti králi líčí klíčové bitvy Karla I. od Edgehillu po Naseby i osudy jeho hlavního vojevůdce Ruperta Falckého. Tento pražský rodák a syn českého „zimního krále“ válčil za Karla I., svého strýce, a za jeho syna nejen na souši, ale i na moři jako pirát, korzár a nakonec anglický admirál. Z doby frondy a mládí Ludvíka XIV. zde najdete bitvy pod hradbami Paříže i u Lensu či Dunes ve Flandrech a osudy dvou největších francouzských válečníků před Napoleonem, prince de Condé a maršála de Turenne.

V desetiletí napoleonských válek vyplněných taženími a bitvami nenajdeme proslulejší a barvitější postavu než byl maršál Michel Ney. Za jednu z prvních bitev dunajské kampaně roku 1805, která skončila v jasu slavkovského slunce, dostal titul vévody z Elchingenu, za to, co dokázal během tragického ústupu z Ruska roku 1812, obdržel titul knížete Moskevského, největší ocenění mu ale dali sami vojáci, když jej nazvali Nejstatečnějším ze statečných. Octave Levavasseur, jehož paměti právě držíte v rukou, byl po většinu svojí vojenské kariéry Neyovým pobočníkem, což se samo o sobě rovnalo vyznamenání a uznání odvahy, neboť maršál chtěl od svých důstojníků totéž, co od sebe, a mnohdy šlo o smrtelně nebezpečné akce. V jeho memoárech proto najdete příběhy dramatické a poutavé. Z hlediska vojenské i politické historie napoleonských válek jde navíc o svědectví mimořádně cenné, neboť jejich autor dotváří psychologický profil Neye nejen ve chvílích bojů, ale i v klíčových dějinných okamžicích, v nichž tento muž donutil Napoleona k abdikaci a o rok později jej doslova dosadil zpět na trůn. Vděku se mu za to dostalo málo a osudové rozhodnutí v květnu 1815 pak stálo Neye život Levavasseur mu byl tehdy nejblíže, a třebaže se netají láskou i oddanosti ke svému maršálovi, neskrývá kritické výhrady k tomu, co Ney udělal Octave Levavasseur ovšem zanechal i jiné svědectví. Je neméně klíčové, neboť dokládá přerod revoluční armády v císařskou, i změnu myšlení vojáků, kteří bojovali proti monarchii, až ji nakonec pomohli v jiném hávu vytvořit. Z hlediska našich dějin pak není rozhodně bez zajímavosti Levavasseurovo svědectví o bitvě u Austerlitz/Slavkova. Levavasseurovy paměti jsou do určité míry protikladem memoárů, která už česky v nakladatelství Elka Press vyšly. Jezdečtí důstojníci Marcellin Marbot a Charles-Denis Parquin v nich mnohokrát volají podobně jako prostý granátník Coignet ono legendární Vive lEmpereur, Ať žije císař. V těchto vzpomínkách nic takového nezaznívá a marně bychom tu hledali obdivné věty o charismatickém muži v šedivém redingotu a proslulém dvourohém klobouku. Není to dáno jen kontrapunktem Ney Napoleon, spíše jde o kritické myšlení muže, kterého ani Napoleonova vítězství, ani pozdější legenda nezmámily.

Druhý svazek projektu Bitvy a osudy válečníků navazuje na Války pro víru i čtyřsvazkové Rytířské bitvy a osudy. Zahrnuje čtvrt století bojů před vypuknutím Třicetileté války 16181648 s boji Jindřicha IV. o trůn francouzský, Zikmunda III. Vasy o švédský a prostřednictvím vpádu pasovských i Rudolfa II. o trůn český, těžiště ale spočívá v tzv. České válce, rozpoutané v květnu 1618 vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu. Stavovské povstání sledujeme skrze tři protichůdné postavy hlavních aktérů tohoto zápasu, prostřednictvím císařského generalissima Buquoye, stavovského generállajtnanta Thurna a žoldnéřského dobrodruha Mansfelda. Z pohledu hrabat Buquoye a Thurna se v knize odehrává i osudová bitva na Bílé hoře, k níž se přidávají zážitky z této války a dojmy z jezdeckého útoku z pera mladého hraběte Anhalta.

Závěrečný svazek projektu Rytířské bitvy a osudy vypráví o střetech a osobnostech „podzimu středověku“, kdy na bojištích získávaly hlavní slovo neurozená pěchota a střelné zbraně. Válkou růží projdeme přes bitvu u Towtonu, staneme se svědky vzestupu i pádu „Králotvůrce“ Warwicka a budeme uvažovat, kde i jak došlo k poslednímu boji krále Richarda III. Spatříme trpký konec rytířské slávy burgundského vévody Karla Smělého a budeme sledovat boje Maurů i španělských rytířů o Granadu. Skrze bitvu u Fornova a životní osudy Pierra Bayarda se přeneseme do posledních rytířských střetů na italských bojištích, za nimiž udělala tečku bitva u Pávie. Reedice tohoto svazku je rozšířena o poslední bitvu „rudé růže“ Lancasterů u Tewkesbury (1471) a vítězství Františka I. Francouzského nad Švýcary u Marignanu (1515).

První svazek dvoudílné práce sleduje dobu mládí a vzestupu Korsičana, který se stal Francouzem, vyhnaným z rodného ostrova těmi, kteří chtěli jeho samostatnost. Generálské epolety si Napoleon Bonaparte vysloužil dobytím Toulonu, velení armádě v Itálii potlačením pokusu o roajalistický převrat v Paříži a roku 1796 zahájil své první vítězné tažení. V roce 1798 si podmanil Egypt a po návratu do Francie svrhl vládu Direktoria. Jako První konzul vítězně dokončil 2. italské tažení a dal Francii po dlouhé době mír. Přetvořil zákonodárství, stabilizoval porevoluční Francii a roku 1804 dostal z vůle národa císařskou korunu…

Pád říše římské je posledním svazkem pětidílného projektu o vojenské historii antického Říma, zahrnujícím dlouhé období od válek dynastie Flaviovců po roce 69 až po vyplenění Říma Alarichem roku 410. Jedná se o nesmírné množství bitev a tažení římských císařů i jejich vojevůdců, o krvavé boje se sousedními Peršany, s tzv. barbary i o vnitřní války, v nichž se jeden císař snažil svrhnout druhého. Období expanze na východ, zejména do Mezopotámie a Dácie, představovalo poslední dobyvatelské úsilí římských legií, po němž následovala jen snaha o udržení dobytého území a ve stále větší míře obrana zejména dunajské hranice před stále většími vpády, zejména Gótů. Syntéza válečných dějin Římské říše od konce 1. století až po zhroucení vojenské síly Západořímské říše nemá obdoby ani v západní literatuře.

Příběh tažení 1806–1807, v němž se Napoleon hnal za přeludem, který byl nejspíš jeho největší chybou. Válka císaře Francouzů s nesmiřitelným protivníkem, s Ruskem Alexandra I. Velké bitvy u Gołyminu, Pułtusku, Preussisch Eylau, Heilsbergu a Friedlandu. Utrpení v blátě, mrazu, vedru i prachu a hrdinství bez hranic. Boje, jak je viděli pamětníci francouzští i ruští.

Caesarovy legie jsou třetím svazkem projektu o vojenské historii antického Říma, tentokrát věnovaným poměrně krátkému, leč bitvami a klíčovými událostmi nabitému úseku římských vojenských dějin, tomu nejproslulejšímu, a přece neznámému. Krom porážky římských legií u Carrhae, kde přišel o život Crassus, vítěz nad Spartakem, sledují výhradně čtyři velké války Gaia Iulia Caesara, tu s Galy, téměř ukončenou vítězstvím nad Vercingetorigem, občanskou válku s Gnaeem Pompeiem, válku v Egyptě, která Caesara přivedla do blízkosti Kleopatry, válku v Africe se stále nezlomenými stoupenci už mrtvého Pompeia a poslední válku Gaia Iulia proti Pompeiovým synům v Hispánii

Války bez konce jsou druhým svazkem projektu o vojenské historii antického Říma, znovu plným příběhů o vojevůdcích a vojácích, o taženích, které prodělali, o vítězných či prohraných bitvách na souši i na moři, o pochodech, táboření, útocích, obranách, obléhání, o slávě a strádání za válek s Jugurthou v Africe, Mithridatem v Malé Asii a s invazí Kimbrů i Teutonů v Galii. Pojednávají ale i o tom, jak v krutých i neznámých letech občanské války mezi Mariem, Sullou, Cinnou braly za své vojenské ctnosti, místo nichž vystupovaly do popředí zrady, vraždy vlastních velitelů a přeběhlictví a dezerce. Přesto šlo o léta, v nichž se legie jako občanská armáda změnily v profesionální vojsko a takticky prošly reformami, nepřesně přisuzovanými Gaiu Mariovi. V nich se manipulární legie změnila v kohortovou. Druhý svazek Římských válek končí Crassovým vítězstvím nad Spartakem a třetí zahrne dobu triumvirátu, čas největší vojenské slávy Caesara, jeho boje v Galii i občanskou válku s Pompeiem. Bude pokračovat až do vítězství nad Caesarovými vrahy a do Octaviánova boje s Marcem Antoniem.

Kniha o vojenské historii antického Říma, plná příběhů o vojevůdcích a vojácích, o taženích, které prodělali, o vítězných či prohraných bitvách na souši i na moři, o pochodech, táboření, útocích, obranách, obléhání, o slávě, strádání i vlastnostech pravých římských vojáků…

Ordálie, Boží soudy, gladiátorské hry, turnaje, souboje, duely – jedním slovem ritualizované násilí provází dějiny lidstva od nepaměti. Často se pod maskou souboje skrývaly vraždy a naopak, mnohé násilí bylo obhajováno na základě dobově platných kodexů chování. Písemné doklady o násilném řešení sporů nějakou více či méně přesně kodifikovanou formou máme již ze starověku a s každým stoletím jich přibývá. Duel, tato formalizovaná podoba násilného rozhodování, která strana má „pravdu“, je fenoménem výrazně evropským. Až do vynálezu střelného prachu byl rozhodován chladnou zbraní, takže je s ním nevyhnutelně spjat i vývoj šermířského umění.Autoři ve svém díle koncipovaném do tří svazků popisují nejenom jednotlivé formy boje dvou jedinců či souboje známých osobností, ale všímají si také socio-historického kontextu a dobových literárních či dramatických reflexí duelů.