Jiří Kovařík strana 4 z 6

Tentokrát věnovaný událostem od Caesarovy smrti do poslední čtvrtiny 1. století našeho letopočtu. Jde zde o válku Octaviána a Marca Antonia s Brutem a Cassiem, Caesarovými vrahy, která skončila bitvou u Pharsalu, o války druhého triumvirátu a jeho rozpad, po němž následoval boj, který skončil námořní bitvou u Actia.

Po Pamětech Marcellina de Marbota, Napoleonově kavaleristovi kapitána Parquina a Napoleonově granátníkovi kapitána Coigneta dostává český čtenář do rukou čtvrté memoáry z časů napoleonských válek, které v nakladatelství Elka Press spatřily světlo světa. Nenapsal je ani šaramantní kavalerista, ani elitní gardista, ale prostý nižší důstojník pěchoty, který viděl válku nikoliv z nadhledu sedla či hýčkané pozice císařské gardy, ale doslova ze země, již prošlapal blátem, mrazem i prachem křížem krážem Evropou od Ruska po Španělsko. Popisuje život v napoleonské armádě, jak se jevil mládenci, který nosil na začátku epolety z vojenské školy čerstvě vyřazeného podporučíka a nedotáhl to dál než na kapitána řadové pěchoty. Elzéar Blaze měl jistě nač vzpomínat, vždyť křest ohněm zažil koncem zimy roku 1807 v bývalém Polsku, v boji s Rusy, a do roku 1814 prošel spoustou bitev i šarvátek. V tematických kapitolách se vzpomínkami, postřehy i anekdotickými historkami vrací do prostředí Napoleonovy Velké armády, počínaje poměry ve vojenské škole přes bitvy, pochody, útrapy, až po život v kasárnách, na taženích, v táborech, při přehlídkách, v míru i ve válce. Popsal poměry v Německu, Polsku i za Pyrenejemi, pozornost zaměřil nejen na vojáky, ale i markytánky, obsáhlou pasáž věnoval duelománii napoleonských důstojníků a nevyhnul se ani tristním tématům, jako je vojenská poprava. Tyto zvláštní memoáry, které kapitán Blaze nazval Vojenský život za císařství aneb zvyklosti v posádkách, v leženích atd., ojedinělé spoustou postřehů kořeněných humorem a zlomyslností, patří ke zlatému fondu napoleonské literatury a dodnes vycházejí v mnoha jazycích. Čtěte, nejlépe někde ve stínu stromu se sklenou vína či slzou pálenky v ruce tak, jak čítával dobré knihy v chvílích oddechu a blízko soudků markytánek za válečných tažení i kapitán Blaze…

Richard III. je znám tak, jak jej vylíčil William Shakespeare: hrbatý, bezohledný a mnohonásobný vrah, který se pro korunu neštítí ničeho. Ve skutečnosti takový vůbec nebyl. Neměl hrb a nejspíš ani jinou tělesnou deformaci. Narodil se jako syn jednoho z nejmocnějších mužů znesvářené Anglie a dospěl v době válek růží. Byl bratrem a nejpevnější oporou Edvarda IV., který si sám vsadil na hlavu korunu duševně postiženého Jindřicha VI. Jako statečný rytíř, srdnatý voják a schopný velitel se Richard zúčastnil bitev u Barnetu, Tewkesbury a mnoha dalších. Stoupal vzhůru, až se stal sám králem. V bitvě u Bosworthu ztratil království i život. Proč z něj po jeho smrti udělali zločince a zrůdu? Byl vinen tím nejstrašnějším skutkem, který mu přisuzovali a vyčítali, vraždou svých dvou malých synovců? Jak žil, co jej formovalo, jaký měl charakter? To vše je tématem nejnovější knihy oblíbeného autora literatury faktu.

Richard III. je znám tak, jak jej vylíčil William Shakespeare: hrbatý, bezohledný a mnohonásobný vrah, který se pro korunu neštítí ničeho. Ve skutečnosti takový vůbec nebyl. Neměl hrb a nejspíš ani jinou tělesnou deformaci. Narodil se jako syn jednoho z nejmocnějších mužů znesvářené Anglie a dospěl v době válek růží. Byl bratrem a nejpevnější oporou Edvarda IV., který si sám vsadil na hlavu korunu duševně postiženého Jindřicha VI. Jako statečný rytíř, srdnatý voják a schopný velitel se Richard zúčastnil bitev u Barnetu, Tewkesbury a mnoha dalších. Stoupal vzhůru, až se stal sám králem. V bitvě u Bosworthu ztratil království i život. Proč z něj po jeho smrti udělali zločince a zrůdu? Byl vinen tím nejstrašnějším skutkem, který mu přisuzovali a vyčítali, vraždou svých dvou malých synovců? Jak žil, co jej formovalo, jaký měl charakter? To vše je tématem nejnovější knihy oblíbeného autora literatury faktu.

Paměti Karla Johanna von Grueber důstojníka rakouských kyrysníků a bavorských švališerů v letech napoleonských válek Jezdecký důstojník Karl Johann von Grueber strávil čtrnáct let ve válkách s napoleonskou Francií a jako rakouský kyrysník se účastnil bitev u Hohenlinden, Ulmu, Štoků, Aspern i Wagramu. Po boku Francouzů bojoval roku 1812 v Rusku a v další válce proti nim došel jako bavorský švališer roku 1814 do Paříže. Zanechal téměř dobrodružné vzpomínky na život v armádách Napoleonových protivníků, na boje i duely ve věcech cti, jichž zažil celou řadu. Kritické vydání jeho pamětí je doplněno řadou komentářů přibližujících dobu, druhy zbraní i armády, v nichž Grueber sloužil.

Cinkot postrojů, pára od nozder, vrzání sedel, přehlušené svistem tasených šavlí či palašů, rozjezd a sílící dunění kopyt, jak koně přecházejí z klusu do cvalu. Signály trubek, vlající hřívy i zástavy, čepele vytrčené přes koňské krky kupředu, rozmac h paže k seku, třesk oceli o ocel při srážce první vlny, ržání a řev, tak asi vypadá naše představa o jezdecké bitvě vytvořená filmem a romány. Je pravdivá? Na to chce tato kniha odpovědět. Najdete v ní osudy legendárních jezdeckých velitelů Napoleon ovy armády a střety, jimiž prošli. Budete se setkávat i s tím, co objasňuje roli kavalerie, složitost této zbraně, její strukturu, organizaci, způsoby nasazení, manévrování, taktiku i charakter boje. Pestrá paleta témat je okořeněna úryvky vzpomínek či dopisy těch, kteří vše zažili, a oživena i spoustou obrazového materiálu.

Postupem staletí se duel – ať již chladnou či střelnou zbraní – stal neodmyslitelnou součástí života vyšší společnosti, především šlechty a důstojnického sboru, ačkoliv nezřídka jej praktikovali i neurození občané. V určitých obdobích byl natolik rozšířeným jevem, že jej současníci přirovnávali k morové epidemii. Druhý díl projektu Historie evropských duelů a šermu popisuje „zlatou dobu“ duelů, spadající do 16. až 18. století, a obšírně popisuje vývoj šermířského umění v tomto období. Evropa byla tehdy svědkem nebývalého rozvoje šermířských škol, jejichž mistři nám zanechali řadu traktátů a učebnic šermu, doprovázených často ilustracemi pozoruhodné výtvarné úrovně. Samozřejmě se opět dozvíme podrobnosti o soubojích slavných osobností, ale také o ženách s kordem a mužích v sukních, o soubojích Napoleonových důstojníků, o soupeření jednotlivých šermířských škol. Dočteme se i o tom, jaké byly duelové zvyklosti, jak byly kodifikovány a jak se na celý fenomén dívali panovníci, církev a společnost, a to nejenom ve střední a západní Evropě, ale také v Rusku.

Jean-Roch Coignet byl příslušník 1. pluku gardových pěších granátníků Napoleonovy císařské gardy, elity armády, a později i příslušník malého císařského štábu. Jeho první bitvou bylo italské Montebello 9. června 1800 a hned o pět dní později bojoval u Marenga. Byl přijat co konzulární a poté do císařské gardy, do pluku gardových pěších granátníků, byl u Ulmu, vstoupil roku 1805 do Vídně, bojoval u Slavkova, o rok později v pruské kampani zažil Jenu, v Polsku roku 1807 Pruské Jílové, Helisberg, Friedland i mír v Tylži, ve Španělskou prošel Somosierrou i dobytím Madridu, roku 1809 bojoval u Teugn-Hausenu, Abendsbergu, Eggmühlu, Eslingu i Wagramu, táhl roku 1812 do Ruska, dokázal se vrátit zpět, viděl roku 1813 Lützen, Budyšín, Drážďany, Lipsko i Hanau, pokud jde o nejproslulejší bitvy, a kampaň roku 1814 prožil od Saint-Dizier či Brienne až po abdikací císaře ve Fontainebleau. Přidal se k císaři roku 1815 znovu, vytrval s ním až k Waterloo, a vojenskou kariéru uzavřel soubojem s jedním z těch, co Napoleona špinili… Po Napoleonově pádu byl poslán do výslužby, jako mnoho jiných měl existenční potíže, které vyřešil sňatkem s dobře situovanou vdovou z Auxerre, a svoje paměti psal na naléhání zákazníků obchodu své choti, zejména obchodních cestujících, jimž prodával opisy po pěti francích… Zemřel devětaosmdesátiletý roku 1865, jeho sešity vyšly prvně roku 1883 a vzbudily senzaci hlavně tím, že představovaly skvělý pramen o životě obyčejných vojáků i nižších důstojníků Grande Armée; podobných bylo do té doby vydáno jen velmi málo. Dodnes jsou to jedny z nejvydávanějších a nejproslulejší pamětí na napoleonské války.

Dvoudenní střetnutí v severovýchodním prostoru Severního moře, kterému Britové říkají bitva u Jutska a Němci bitva u Skagerraku, se odehrálo v posledních květnových dnech roku 1916 a stalo se až do bojů v Tichomoří v letech 2. světové války největším střetem hladinových válečných lodí všech dob.

Ordálie, Boží soudy, gladiátorské hry, turnaje, souboje, duely – jedním slovem ritualizované násilí provází dějiny lidstva od nepaměti. Často se pod maskou souboje skrývaly vraždy a naopak, mnohé násilí bylo obhajováno na základě dobově platných kodexů chování. Písemné doklady o násilném řešení sporů nějakou více či méně přesně kodifikovanou formou máme již ze starověku a s každým stoletím jich přibývá. Duel, tato formalizovaná podoba násilného rozhodování, která strana má „pravdu“, je fenoménem výrazně evropským. Až do vynálezu střelného prachu byl rozhodován chladnou zbraní, takže je s ním nevyhnutelně spjat i vývoj šermířského umění.Autoři ve svém díle koncipovaném do tří svazků popisují nejenom jednotlivé formy boje dvou jedinců či souboje známých osobností, ale všímají si také socio-historického kontextu a dobových literárních či dramatických reflexí duelů.

Bitka pri španielskom myse Trafalgar, vybojovaná 21. októbra 1805 medzi loďami francúzsko-španielskej flotily admirála Villeneuva a britskými loďami admirála Nelsona, ktorý tu padol, je jedno z najväčších a najpreslávenejších námorných stretnutí v dejinách. Kniha popisuje Trafalgar na základe rozprávania očitých svedkov od admirálov a kapitánov po prostých námorníkov všetkých zúčastnených národností. Približuje aj zásady bojovej taktiky plachtených lodí, manévrov, delostreľby a plavby samotnej. Popisuje všetko, čo bitke predchádzalo od úniku spojeneckého loďstva cez zložitú plavbu do Karibiku a späť, stret u mysu Finisterre až po bodku za Trafalgarom, bitku u mysu Ortegal. Odpovedá aj na otázku, či admirál Villeneuve skutočne prekazil Napoleonove plány na inváziu do Anglicka.

Bitka pri španielskom myse Trafalgar, vybojovaná 21. októbra 1805 medzi loďami francúzsko-španielskej flotily admirála Villeneuva a britskými loďami admirála Nelsona, ktorý tu padol, je jedno z najväčších a najpreslávenejších námorných stretnutí v dejinách. Kniha popisuje Trafalgar na základe rozprávania očitých svedkov od admirálov a kapitánov po prostých námorníkov všetkých zúčastnených národností. Približuje aj zásady bojovej taktiky plachtených lodí, manévrov, delostreľby a plavby samotnej. Popisuje všetko, čo bitke predchádzalo od úniku spojeneckého loďstva cez zložitú plavbu do Karibiku a späť, stret u mysu Finisterre až po bodku za Trafalgarom, bitku u mysu Ortegal. Odpovedá aj na otázku, či admirál Villeneuve skutočne prekazil Napoleonove plány na inváziu do Anglicka.

Jiří Kovařík je autorem knihy Ludvík XIV. Život, doba a války krále Slunce. Ludvíka XIV. vnímáme obecně jako okázalého absolutního monarchu a despotu, řídícího Francii podle své vůle i rozmaru. Pokud jde o politiku, je to válkychtivý a dobyvačný král. Tak vypadá pokřivený obraz, poplatný republikánské historiografii 19. stol., a pokud za něj pronikneme, objevíme muže vládnoucího podle svého nejlepšího svědomí tak, jak jej k tomu v dětství cílevědomě připravovali...

Napoleon v Rusku s podtitulem Zkáza Velké armády je druhým a závěrečným svazkem práce o tažení roku 1812, v němž chtěl císař Napoleon porazit ruského imperátora Alexandra, sám ale utrpěl navzdory všem vítězstvím porážku, která předznamenala jeho pád.

Příběh epické cesty 2. Tichooceánské eskadry přes půlku světa a její zkázy v jedné z největších námořních bitev hladinových lodí, svedené v květnu 1905 admirály Rožestvenským a Tógóem nedaleko japonských břehů.

Kniha Napoleon v Rusku je prvním svazkem práce o tažení roku 1812, v němž chtěl císař Napoleon porazit ruského imperátora Alexandra, sám ale utrpěl navzdory všem vítězství porážku, která předznamenala jeho pád. Známý napoleonský historik a autor literatury faktu analyzuje příčiny konfliktu, síly, možnosti i plány obou stran a sleduje postup Napoleonovy Velké armády od prvního dne vpádu až po konec bitvy u Borodina.