Jiří Kovařík strana 3 z 5

V říjnu 1813 prohrál Napoleon gigantický střet v Bitvě národů u Lipska a ustoupil přes celé Německo se zdecimovanou armádou až na linii Rýna. Tady začala doslova v prvním dni roku 1814 invaze spojenců, Rusů, Rakušanů, Prusů, Bavorů i dalších. Přes tři měsíce pak hořela bitva, v níž se Napoleon snažil uhájit nejen Francii, ale i trůn své dynastie. Bojovalo se nejen na hlavním směru přes Champagne na Paříž, ale i na jihovýchodě před Lyonem a na jihozápadě pod Pyrenejemi. Napoleon, který odmítl uzavřít mír v duchu podmínek svých protivníků, sice vyhrával bitvy, prohrával ale tažení a po pádu Paříže mu nezbylo než abdikovat. Tvrdí se, že bitva o Francii byla nejgeniálnějším Napoleonovým tažením a on tu ze sebe jako vojevůdce vydal to nejlepší. Byla to pravda, nebo jde jen o další napoleonskou legendu? Tyto otázky i řadu dalších si klade kniha provázená téměř 170 vyobrazeními a 34 mapami. S využitím řady dokumentů a vzpomínek vojáků obou stran podává nejpodrobnější obraz předposledního Napoleonova boje, po němž už následovalo roku 1815 jenom Waterloo…

Proč napoleonsky´ voják válčil? Co jej k tomu vedlo, pokud táhl do války dobrovolně, a jak se s takovy´m údělem vyrovnával jako odvedenec? Šel do boje s nadšeny´m pokřikem „At´ žije císař!“? Umíral s ním na rtech? Nebo jde jen o vy´mysl romantiků a nostalgicky´ch pamětníků? O Napoleonovi, jeho bitvách a velky´ch rozhodnutích generálů bylo potištěno mnoho stran. Kdo ale byli a jak žili muži, na jejichž bedrech vítězství francouzského císaře stála? Jiří Kovařík vtahuje čtenáře do jejich prožitků a pomáhá pochopit proměnu mladého rekruta v zoceleného mazáka. Na stránkách knihy figurují muži, které víc než jejich císař zajímali blízcí doma, kručící břicho a prošlapané boty. Mísí se na nich odvaha se strachem, časy hojnosti s hladem a strádáním, demoralizace s nadšením, radostí i humorem. Kniha před vámi mimo jiné vykreslí: - každodennost revolučních i napoleonsky´ch kasáren a jejich neoficiální rituály - prožitek boje očima prostého vojáka a hrůzy polních nemocnic a zajetí - dobovou posedlost duely, kterou nejvíc proslula obávaná klika u lehkého jezdectva - chod vojenské justice a tresty hrozící za dezerci, drancování nebo sebepoškozování - láskyplny´ vztah vojáků ke zvířecím mazlíčkům a osudy plukovních maskotů - organizaci francouzské armády a její reformy během dvou dekád válek - proměny postoje vojáků k Napoleonovi od jeho prvních vítězství v Itálii až po Waterloo

Plastické vylíčení bitev u Aspern/Esslingu a Wagramu, svedených proti Rakousku koncem jara a v létě roku 1809 Napoleonem I. a arcivévodou Karlem Rakouským. U Aspern/Esslingu padl mýtus o Napoleonově neporazitelnosti a ani Wagram neskončil přesvědčivým francouzským vítězstvím. Polozapomenuté události války na Dunaji pak představovaly poslední vítězné tažení císaře Francouzů. Formou literatury faktu a stylem, jenž získal jejímu autorovi u čtenářů oblibu, s pomocí řady map, dobových vyobrazení i ordre de bataille, bitevního uspořádání obou vojsk, nechává kniha promlouvat především pamětníky, maršály, generály, důstojníky a vojáky rakouské i francouzské strany, kteří ono krvavé zápolení na bitevních pláních u levého dunajského břehu zažili.

Název knihy je parafrází věty z posledního dopisu generála Lasalla, nejslavnějšího husara všech dob, a dokonale vystihuje mentalitu mnoha slavných vojáků napoleonské éry, jejichž bouřlivé osudy plné válek, bitev i lásek vydají na dobrodružný román. Takoví byli nejen Lasalle, ale i Cambronne, který vykřikl u Waterloo ono slavné "merde", Daumesnil řečený Dřevěná noha, jenž se odmítl vzdát i po poslední Napoleonově porážce, jezdečtí generálové Montbrun, d´Hautpoul, tři bratři Colbertové i husar Fournier, třebaže Napoleona nemiloval... Výjimečné osudy těchto i dalších mužů (a dokonce i jedné ženy) slavné doby ožívají v knize, kterou renomovaný autor literatury faktu napsal s použitím českému čtenáři neznámých pramenů

Desátý svazek projektu Bitvy a osudy válečníků zahrnuje první a nejbouřlivější část Francouzské revoluce od pádu Bastily 14. července 1789, kterou vše začalo, po dramatický konec jakobínského teroru v horkém červencovém dni roku 1794, kterému se podle revolučního kalendáře říká 9. thermidor roku II republiky. Těch pět let vyplňují bitvy, v nichž revoluční Francie bojovala s Pruskem, Habsburky, Brity i Nizozemci o bytí a nebytí; Valmy, Jemmapes, Neerwinden, Hondschoote, Wattignies a Fleurus zvolna přenášely válku z francouzského území za hranice a otevíraly cestu k dalším vítězstvím… ***** Revoluce byla ovšem krvavá záležitost a bojovala nejen s vnějším, ale i s vnitřním nepřítelem, především s povstáním ve Vendée, potlačeném s neslýchanou krutostí a líčeném skrze osudy pana de Charette, nejznámějšího z povstalců, i madame de Lescure, pozdější paní de La Rochejaquelein, která o vendéeské válce zanechala strhující paměti. ***** Stejně krvavý je i závěr, dramatický konec Robespierrova teroru v onom 9. thermidoru…