Milan Kundera strana 2 z 9

Audiokniha Směšné lásky, kterou napsal Milan Kundera. Mistři mluveného slova čtou mistrovské literární dílo Milan Kundera, jeden z nejproslulejších literátů tohoto století, brněnský rodák, s manželkou Věrou žil od roku 1975 ve francouzském exilu, své romány od osmdesátých let psal francouzsky. Jeho knihy i následující exilová tvorba patří k základnímu fondu českého i světového umění.

Végérvényesen kivágta a biztosítékot a Szovjetunió cseh helytartóinál, amikor a száműzetésben élő szerző regénye 1979-ben francia nyelven, majd nem sokkal később angolul is megjelent. A nevetés és felejtés könyve nem a szokatlan szerkezete, vagy a képzelet és a valóság - itt-ott a mágikus realizmust idéző - kevercse miatt bosszantotta fel a pártapparátust. Sokkal inkább az egykori Csehország elvesztésének sajátosan elbeszélt krónikája fájt nekik, különös tekintettel az 1948-as kommunista hatalomátvétel és a '68-as orosz megszállás eseményeinek nyomatékos felidézésére. Milan Kunderát megfosztották cseh állampolgárságától, a mű is csak egy emigráns torontói kiadónál láthatott napvilágot 1981-ben. A regény hét különálló fejezete - akár egy zenemű variációi - mind-mind ugyanazt a témát járják körül: a felejtés természetét a mindennapokban, a kultúrában, a politikában, a történelemben, az életben. Egy szülőhazájából menekülni kényszerült író különös, fanyarul derűs fájdalmával, mely a nevetés angyali eredetét véli lépten-nyomon felfedezni az emberi boldogságvágy mozgatórugói között. Ám ne feledjük, az angyalok nevetését nem tudjuk megkülönböztetni az ördögétől!

"Az első nevetséges szerelem 1958-ban íródott, és az Én, a búbánatos Isten címet viselte. Akkoriban a Kulcstulajdonosok című drámán dolgoztam-gyötrődtem, és a munka szünetében, pihenésképpen, kikapcsolódás gyanánt írtam meg életem első elbeszélését - könnyedén, élvezettel. Csak később, kellő távlatból visszatekintve eszméltem rá, hogy ez a könnyedség és élvezet nem annak volt a jele, hogy ez a minden verejtékes erőlködés nélkül papírra vetett elbeszélés afféle mellékes, jelentéktelen ujjgyakorlat lett volna, éppen ellenkezőleg, ahogy mondani szokás, ebben a műben leltem meg először önmagamat, találtam rá hangnememre, sajátságos, a világtól és saját életemtől való ironikus távolságtartásra, ekkor lett belőlem regényíró (potenciális regényíró), ettől a pillanattól datálódik egyenes ívű irodalmi fejlődésem, amely ugyan továbbra is bővelkedett meglepetésekben, ám alapvető fordulatot, irányváltást nem hozott." Egy világhírig ívelő pálya kezdetét jelzi ez a csaknem fél évszázados elbeszélésciklus, mely kötetben először 1970-ben jelent meg. Ezt a kiadást dolgozta át, komponálta újra a szerző előbb a francia, majd az 1991-es új cseh kiadás számára, és a magyar fordítás is e legutolsó, Kundera által véglegesnek és hitelesnek tekintett változat alapján készült. Az olvasó pedig az azóta is alakuló nagyszerű életmű ismeretében örömmel állapíthatja meg, hogy a szerző nem tévedett: ezek bizony már kiforrott, hamisítatlanul "kunderás" darabok, melyeken aligha fog a múló idő.

The people of Central Europe cannot be separated from European history; they cannot exist outside it; but they represent the wrong side of this history; they are its victims and outsiders. In a moment of historic peril and uncertainty in mainland Europe, Milan Kundera makes the case for Central Europe as the nucleus of European values and as a lightning rod for its potential dangers. For the countries that make up this region where democracy is under continued threat from Russian oppression, language and culture play an active role in affirming national identity. And each of these countries - Hungary, Poland, the Czech Republic and Slovakia - has been historically overlooked by the major powers of Western Europe. But Kundera cautions that this blindness puts Europe's cultural and political independence at risk, a warning that feels increasingly relevant to our current moment, and our future.

Unesený Západ, osmý svazek esejů Milana Kundery, obsahuje dva texty: Nesamozřejmost národa, projev Milana Kundery na sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, a francouzsky psaný esej Unesený Západ (1983) v překladu Anny Kareninové. Text na záložku napsal Jiří Brabec: Na vstupní projev Milana Kundery na sjezdu spisovatelů v roce 1967, obsažený v této knížce pod názvem Nesamozřejmost národa, reagovala komunistická strana obviněním, že vytvořil „politickou a filozofickou platformu“ opozice. Kundera však nemířil jen do prostoru tehdejší politiky. Problém nesamozřejmosti, tj. i ohroženosti kultury národa nastolil jako problém evropský. Překračování národních kultur interpretoval jako výrazný rys českého bytí v dějinách, jako osvobozující duchovní rozměr; a návrat české kultury k evropským hodnotám jako jedinou možnou alternativu. Druhý text, francouzsky psaný esej Unesený Západ (1983), je apelem k ochraně evropské duchovní identity, včetně zemí „uprostřed“. Kundera začíná vzpomínkou na rok 1956: Vpád ruských tanků do Maďarska spatřuje nejen jako tragédii střední Evropy, ale také jako tragédii do sebe zahleděného Západu. Tragédii Evropy, která se již „nepociťuje jako hodnota“, a kde „kultura již postoupila své místo“.

"Az optimizmus az emberiség ópiuma! Az egészséges lélek ostobaságtól bűzlik. Éljen Trockij!" - írja egy képeslapon Ludvík Jahn, a természettudományi fakultás ifjú hallgatója pártiskolára vezényelt kedvesének. Tréfából. Az 1949-es év Csehszlovákiájában azonban nem ismerik a tréfát. Ludvík Jahnt kizárják a pártból, kirúgják az egyetemről, a katonaságnál a büntetőalakulathoz sorozzák be, bányamunkára küldik. Ludvík Jahn élete és karrierje derékba törik. Hosszú éveken át csak a bosszúvágy élteti. És egyszer csak felvirrad a megtorlás napja. A hajdani, félresikerült tréfát egy másik, éppoly kegyetlen tréfával akarja helyreütni. A tréfa azonban ismét a visszájára, ismét őellene fordul. És ebből lesz a tulajdonképpeni, a minden emberi tréfáknál nagyobb szabású, áttekinthetetlen és visszavonhatatlan, a címadó tréfa, amely mifelénk a történelem képében szokta áldozataival a bolondját járatni. Erről ad felkavaróan és csúfondárosan számot, hányattatásainak fordulatos történetével is, a hajdan világraszóló "botrányt" keltő, majd a világsikerben időtálló klasszikussá érő Kundera-alapmű.

Slavný román Milana Kundery s konkrétními tématy: čas, paměť, láska, krása, domov, prázdno, v němž se autor rozloučil s Čechami Pro mnoho čtenářů je Nevědění nejkrásnějším románem Milana Kundery (píše v doslovu ke knižnímu vydání Sylvie Richterová). Byl dokončen v roce 1999 a dosud vydán ve více než padesáti zemích. V Čechách vyšel v roce 2021 v nakladatelství Atlantis a vzápětí vyhrál anketu Lidových novin Kniha roku. Původně psaný ve francouzštině pod názvem L’ignorance je přeložen do češtiny Annou Kareninovou. Věčné téma návratu z ciziny je konfrontováno s Homérovou Odysseiou. Autor zjišťuje, že návraty nejsou možné. Ani do místa, ani do času, ani do vzpomínek. Provází své protagonisty od nevědění mládí, které však rozhoduje o následném životě, po náhlá i uvážená rozhodnutí na prahu stáří. Otázky, které si hrdinové Nevědění kladou, jsou otázky, na něž hledáme odpovědi každý z nás. Jsou to otázky po smyslu života. Cesty aktérů příběhů se kříží, ale vedou dále různými směry. Román mohl vzniknout jen díky emigraci, po prožitku stesku po domově, a tak jako Odysseus i Nevědění putovalo dvacet let světem, než bylo přeloženo také do autorova mateřského jazyka a nyní kongeniálně přečteno Radúzem Máchou.

Audiokniha Nevědění, kterou napsal Milan Kundera. Slavný román Milana Kundery s konkrétními tématy: čas, paměť, láska, krása, domov, prázdno, v němž se autor rozloučil s Čechami Pro mnoho čtenářů je Nevědění nejkrásnějším románem Milana Kundery (píše v doslovu ke knižnímu vydání Sylvie Richterová). Byl dokončen v roce 1999 a dosud vydán ve více než padesáti zemích.

Egy reggel, tanítás előtt egy "embertelennek, közönségesnek és szadistának" mutatkozó iskolaigazgató azzal adja a világ és önmaga tudtára belső meghasonlottságát, hogy a még üres osztályteremben női nemi szervet szimbolizáló rombuszt rajzol a táblára. Némi habozás után egyenlőségjelet biggyeszt mellé, és az egyenlet másik oldalára odaírja: "igazgató." Az iskola felbolydul, vizsgálóbizottság alakul, mindenki a tettest keresi. Ahogy ilyenkor lenni szokott, az események elszabadulnak, a környezetét és a világot "heccelő" direktor nem ura többé a történéseknek és saját sorsának sem. Az "isteni" helyzetteremtő pozícióból sodródás lesz, és a történet öntörvényű, ördögi szabályai szerint az egyre inkább emberi arcát mutató igazgatót maguk alá temetik az immár irányíthatatlan események. Kundera magyar olvasói számára nem ismeretlen a drámai történéseknek ez a menete. Elég a Tréfá-ra vagy a Nevetséges szerelmek elbeszéléseire gondolni. A józan ész szemszögéből nézve értelmetlenül kreált konfliktus nyomán kibontakozó, számtalan fordulatot tartalmazó cselekmény a maga pőreségében mutatja meg, mit jelent az, amikor egyszerre csak kiderül, hogy az olyan emberi viszonyoknak, mint a hatalom, a szerelem, a szolidaritás, semmi közük a fennen hirdetett valós vagy vélt értékekhez. De még a szavakhoz sem. Ebben a feje tetejére állított, torz világban minden érték és érzés a visszájára fordul, és a drámai hős minden későbbi igyekezete dacára óhatatlanul belebukik teremtő játékába.

Česká emigrantka Irena žije ve Francii od svého útěku z Československa po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V roce 1989, kdy sametová revoluce svrhne vládnoucí Komunistickou stranu Československa, se Irena po dvaceti letech života v emigraci rozhodne vrátit do svého domova. Během cesty se náhodou setkává s Josefem, kolegou z emigrace, který byl v Praze krátce jejím milencem. Román podává jímavý obraz lásky a jejích projevů, což je téma, které se v Kunderových románech opakuje. Román zkoumá pocity vyvolané návratem do vlasti, která přestala být domovem. Přetváří tak odysseovské téma návratu domů. Vždy se domníváme, že naše vzpomínky se shodují se vzpomínkami milované osoby, že jsme prožili totéž. Ale to je jen iluze. Na druhou stranu, co můžeme očekávat od naší slabé paměti? Zaznamenává jen "bezvýznamnou, nepatrnou částečku" minulosti, "a nikdo neví, proč právě tento kousek, a ne jiný". Žijeme své životy utopené v obrovském zapomnění, což je skutečnost, kterou odmítáme uznat. Jen ten, kdo se po dvaceti letech vrátí, jako Odysseus vracející se na rodnou Ithaku, může být oslněn a ohromen. Nevědění, předposlední román Milana Kundery napsaný francouzsky, vychází poprvé v českém překladu Anny Kareninové.

Melancholik Milan Kundera sa v nesentimentálnom ľúbostnom románe Nevedomosť aspoň v myšlienkach a pocitoch vracia do Československa, ktoré voľakedy musel opustiť. Irena po ruskej okupácii v roku 1968 emigrovala do Francúzska. Josef sa rozhodol o rok neskôr pre ten istý krok, no vybral si Dánsko. Po dvadsiatich rokoch sa náhodne stretnú na letisku v Paríži, obidvaja letia do Prahy na krátku návštevu. Aké bude ich stretnutie? Čo ich čaká v niekdajšej domovine? Cesta vedie do minulosti, k starým priateľom, rodine, na miesta, ktoré mali kedysi radi, no už ich takmer nespoznávajú. Vedeli by sa tu ešte cítiť ako doma? A kde je ich skutočný domov? Román, ktorý vychádza v preklade Eleny Flaškovej, hovorí o tom, že najdôležitejšie rozhodnutia prijímame vo veku neskúsenosti a nevedomosti. Témou je nepochopenie, nespoľahlivosť pamäti, zradnosť spomienok, nemožnosť návratu tých, ktorí strávili polovicu dospelého života v inej krajine a kultúre. Kunderove pozorovania sú presné a neľútostné. Majstrovsky spriada nitky eseje a románu.

Hra Jakub a jeho pán, znamenitá a úspěšná variace na Diderotův román Jakub fatalista. JAKUB: Byla v tom? (Pán přikyvuje, Jakub ho objímá) Pane, můj maličký a drahý pane. Teď už vím, co je to nejhorší možný konec každého příběhu. Nejhorší možný konec každého lidského příběhu je spratek. Ta smutná tečka za dobrodružstvím. Ta kaňka na konci lásky. Kolik je mu dnes let? PÁN: Deset. Nechal jsem ho celou tu dobu na venkově. Chci se tam během naší cesty stavit, zaplatit naposledy tam těm lidem a klacka dát do učení. JAKUB: Vzpomínáte, jak se mě na začátku ptali (gesto do publika), kam jdeme, a já jim řekl: Copak člověk ví, kam jde? A vy jste zatím věděl úplně přesně, kam jdeme, můj maličký a smutný pane. PÁN: Nechám z něho udělat hodináře. Anebo stolaře. Stolaře. Udělá za život spoustu židlí a bude mít děti a ty budou vyrábět další židle a další děti, které zas budou plodit další spousty dětí a židlí... JAKUB: Svět bude plný židlí a to bude vaše msta. PÁN (se smutným znechucením): Tráva neporoste, květiny nebudou kvést, všude budou jen samé děti a židle. JAKUB: Děti a židle, samé židle a samé děti, to je strašná představa budoucnosti. Jaké štěstí, pane, že zemřeme včas.

Sviatok bezvýznamnosti je ako náhodné stretnutie Sartra s Fellinim. Nepotrebujú veľa slov, všetkému rozumejú. Rozsahom útly, no obsahom hutný román je príbehom štyroch priateľov v súčasnom Paríži. Ramon by si rád pozrel Chagallovu výstavu, ale nechce sa mu stáť v nekonečnom rade. Charles čítal Spomienky Nikitu Chruščova, vŕtajú mu v hlave a sníva o hre pre bábkové divadlo. Caliban je nezamestnaný herec očarený cudnosťou mladej Portugalky, ktorú stretol na narodeninovej oslave. Alaina vzrušujú odhalené pupky parížskych dievčat a myslí pritom na svoju matku. Nebude to čítanie a premýšľanie patetické, skôr vecné, a najmä úsmevné. Úsmev môže byť ironický, no určite nie cynický. Lebo pristupovať k vážnym veciam s humorom je dar, ktorým Milan Kundera oplýva a má ho na rozdávanie.

Všechno se mi líbí, cos mi už vyprávěl, všechno se mi líbí, co vymyslíš, a nemám co dodat. Možná jen s tím pupkem. Pro tebe je vzor bezpupečné ženy anděl. Pro mě je to Eva, první žena. Nenarodila se z břicha, ale z rozmaru, z rozmaru stvořitelova. A první pupeční šňůra vyšla z její vulvy, z vulvy bezpupečné ženy. Mám-li věřit Bibli, vyšly z ní ještě další šňůry a na konci každé z nich byl zavěšen malý muž nebo malá žena. Těla mužů zůstávala bez pokračování, zcela neužitečná, zatímco z pohlaví každé ženy vycházela další šňůra a na jejím konci další žena nebo další muž, a to všechno se v miliontém a miliontém opakování proměnilo ve velikánský strom, strom tvořený nekonečnem těl, strom, jehož větvoví sahá do nebe. A představ si, že ten obří strom je vkořeněný do vulvy jediné malé ženy, první ženy, ubohé bezpupečné Evy. Když jsem otěhotněla já, viděla jsem se jako část toho stromu, visící na jedné z jeho šňůr, a tebe ještě nenarozeného jsem si představovala, jak se vznášíš v prázdnotě, zavěšený na šňůře čouhající z mého těla, a tehdy jsem začala snít o vrahovi, který tam úplně dole tu bezpupečnou ženu podřízne, představila jsem si, jak její tělo dokonává, umírá, jak se rozkládá, takže celý ten ohromný strom, který z ní vyrostl, naráz ztrácí kořeny, svůj základ, a začíná se kácet, viděla jsem nekonečné množství jeho větví padat jako obrovský déšť, a chápej mě dobře, nesnila jsem o tom, že skončí lidské dějiny, že se zruší budoucnost, ne, ne, přála jsem si totální zánik lidí s jejich budoucností i minulostí, s jejich počátkem i koncem, s celým trváním jejich existence, s celou jejich pamětí, Neronem i Napoleonem, s Buddhou i Ježíšem, přála jsem si totální zničení stromu vkořeněného do malého bezpupečného břicha první hloupé ženy, která nevěděla, co dělá a jaké hrůzy nás bude stát její mizerná soulož, která jí určitě nepřinesla ani tu nejmenší rozkoš...

Co zbylo z umírajících lidí v Kambodži? Jedna velká fotografie americké herečky, která drží v náručí žluté dítě. Co zbylo z Tomáše? Nápis: Chtěl království Boží na zemi. Co zbylo z Beethovena? Zamračený muž s nepravděpodobnou hřívou, který pronáší temným hlasem: „Es muss sein!“ Co zbylo z Franze? Nápis: Po dlouhém bloudění návrat. A tak dál a tak dál. Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.

Co zbylo z umírajících lidí v Kambodži? Jedna velká fotografie americké herečky, která drží v náručí žluté dítě. Co zbylo z Tomáše? Nápis: Chtěl království Boží na zemi. Co zbylo z Beethovena? Zamračený muž s nepravděpodobnou hřívou, který pronáší temným hlasem: „Es muss sein!“ Co zbylo z Franze? Nápis: Po dlouhém bloudění návrat.