Arnošt Lustig strana 3 z 7

Vzpomínky na báječného člověka a spisovatele Otu Pavla jsou jako teskná píseň s radostnými akordy. Jsou to zážitky dvou kamarádů, nádherné okamžiky jejich společného mládí, které strávili prací v rozhlase, novinách a časopisech a prvními pokusy na jejich úspěšné literární dráze, kterou v případě Oty Pavla ukončila předčasná smrt. Kniha je zároveň dobovou freskou charakterizující českou společenskou a politickou scénu po druhé světové válce.

Zkušenost koncentračního tábora zažitá chlapcem napověděla spisovateli, že sdělit ji nejautentičtěji znamená zachovat její přirozenou povahu: to, co se čtenářům mělo jevit jako apokalypsa, nabylo paradoxního účinu tím, že se ve vypravěčových očích znovu stalo tím, čím bylo chlapci, totiž každodenností. Apokalypsa, která zevšedněla to je zorný úhel, ze kterého Arnošt Lustig vyvolává obrazy systematického masového ničení a vraždění. Posedlost zážitkem zevšednělé apokalypsy nedovolila Lustigovi po celý život volit jinou látku, ačkoli si vzpomínám, že na začátku jeho literární dráhy mu jeden z českých kritiků doporučoval, aby židovskou tragédii opustil a neutkvíval v minulosti. Kritik netušil, že si velký spisovatel příběh nevolí, nýbrž že si příběh volí jeho. Pokud se nemýlím, zabrousil Lustig do skutečnosti mimo holocaust výjimečně, a i při tom zůstal věrný mezním situacím. Všechny Lustigovy prózy, ať jsou to povídky, novely nebo romány, jsou si podobné právě tím základním zorným úhl em založeným v mezní situaci. Líčení útěku dvou chlapců z koncentračního tábora přes německé území, které vyvrcholí honem, jejž zorganizují stařičcí členové místní myslivecké jednoty, vyznívá v Lustigově podání jako střízlivá zpráva o normálním jevu. Z doslovu Milana Uhdeho.

Leah is set in Theresienstadt, the ghetto created by the Nazis in northern Bohemia as a staging post for the transport of Jews to Poland. The time is September 1944, the war is going badly for the Germans, and they are in a hurry to complete their "Final Solution". Rumours are rife among the Jews in the ghetto, even though nothing definite is known of the Nazis' intentions, or perhaps it is deliberately not believed. The heroine of the novel, Leah, an eighteen year old girl from Holland, has, like most of those around her, given up living in accordance with her beliefs. The narrator is a lad of seventeen, likewise still relatively unaffected by the moral disinteragration around him. By chance, he encounters Vili Field, a pre-ward acquaintence who had seduced his young girlfriend. Vili takes the narrator to the tiny attic he shares with Leah. Thus begins an erotic entanglement that ends with the narrator and Vili being sent to their deaths in the East. Leah travels with them, but in a different part of the train. Conditions on this journey are unspeakable, Lustig evokes them memorably in this novel about impossible in appalling circumstances.

Román patří k vrcholům Lustigovy tvorby a právem se řadí k největším klenotům světové poválečné literatury. V této doplněné podobě vychází poprvé! Kniha Dita Saxová byla vydána roku 1963 v nakladatelství Československý spisovatel. V češtině a četných překladech pak vyšel ve světě ještě několikrát. V roce 1979 jej vydali i manželé Škvorečtí v Torontu. Spisovatelovy úpravy týkající se rozsahu i hloubky zpracování podtrhují význam tématu, které po celý život neopustil a jež je stále povážlivě aktuální i v dnešní době.

Autobiografie legendárního českého spisovatele. Výborná a stále překvapující kniha obsahuje i řadu unikátních portrétů osobností světového významu, které autor osobně poznal. Je zároveň rozsáhlou freskou života druhé poloviny 20. století. Nové upravené vydání vzpomínkové knížky vypráví o autorově dětství v Praze, jeho novinářských i spisovatelských začátcích i celoživotní cestě světem, na níž potkal Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Che Guevaru, Miloše Formana a mnoho dalších.

„Esence ženy“ – někdy skryté, jindy vyřčené, ale vždy více či méně přítomné téma knih Arnošta Lustiga. Ve svém pozdním díle, Židovské trilogii, nechává autor tento námět zaznít plnou silou. Jak jsme však již u tohoto spisovatele zvyklí, nejedná se o útěšnou oslavu ženské krásy. Lustigovy hrdinky jsou o své ženství krutě připravovány, musejí o ně bojovat v extrémním prostředí fašistických koncentračních táborů, kdy tváří v tvář smrti nabývají ženská krása, láska a něha zcela nečekaných rozměrů. Novely Lea z Leeuwardenu, Colette, dívka z Antwerp a Tanga z Hamburku jsou trojí variací na výsostně existenciální téma.

Novela se odehrává během jediného dne příměří izraelsko-arabského konfliktu nedlouho po skončení druhé světové války. Na přistávací ploše letiště v Rechaviahu se chystá večírek pilotů, techniků a zdravotních sester, na kopcích nad Jeruzalémem planou arabské ohně. Je to pár dnů, co se dva piloti kvůli poruše stroje nevrátili z průzkumného letu… Lidé z nedaleké vesnice jim připravili hrůznou smrt. V hlavě Johnyho Cohena se rodí plán pomsty: sám, o své vůli a proti předpisům se rychle rozhoduje. Jsou věci, které člověk musí udělat, aby mohl žít sám se sebou.

Hodnota Lustigových povídek spočívá i v tom, že i v terezínském ghettu, v lágrech evokují každodennost, že uprostřed utrpení a lidských tragédií dokázaly zachytit žízeň po životě, nezničitelný zázrak života, a právě toto sdělení propůjčuje autorovu zážitku holocaustu neskutečnou sílu. Jako by svými povídkami Lustig říkal: život je všude - tato deviza se náhodou ve stejném čase programově objevila v názvu rukopisného sborníku, v němž se sešli Kolář se Škvoreckým, Hiršal s Julišem, Zábrana s Havlem. Uprostřed padesátých let byl ve vzduchu společný životní pocit, třeba pramenil z nestejné zkušenosti - pohlédneme-li za hranice, nejpopulárněji se formoval v neorealismu, nikoli náhodou také zhruba deset let po válce. I Arnošt Lustig vydal svědectví, když dozrál a pochopil, že ho může nejpravdivěji zprostředkovat jenom s odstupem a jenom psaním, jež mu poskytuje svobodu dostat se skutečnosti pod povrch a sdělit pravdu o základních hodnotách života, o jeho étosu. Proto není jeho dílo nikdy hotové, v každém novém vydání je doplňuje o nové detaily a obsahy, aby bylo co nejpravdivější. Aby v podtextu dokázalo varovat před ideologií nenávisti, jež přesvědčivě nezobrazena by byla stěží pochopitelná, a tragedie by se mohla kdykoli znovu opakovat.

Novela o síle a moci iluzí.

Kniha je volným pokračováním titulu 3x18 (portréty a postřehy). Autor ji věnoval vzpomínce na báječného člověka a spisovatele Otu Pavla. Jsou to zážitky dvou kamarádů líčící nádherné okamžiky jejich společného mládí, které strávili prací v rozhlase, novinách a časopisech a prvními pokusy na jejich úspěšné literární dráze, kterou v případě Oty Pavla ukončila předčasná smrt. Kniha je zároveň dobovou freskou charakterizující českou společenskou a politickou scénu po druhé světové válce.

Esence ženy někdy skryté, jindy vyřčené, ale vždy více či méně přítomné téma knih Arnošta Lustiga. Ve svém pozdním díle, Židovské trilogii, nechává autor tento námět zaznít plnou silou.Jak jsme však již u tohoto spisovatele zvyklí, nejedná se o

Cirkusová krasojezdkyně a prostitutka, dvacetiletá Soňa Inge Grossová řečená Tanga, musí čelit v terezínském ghettu nejen své minulosti, ale i nejisté budoucnosti. Dění kolem sebe měří perspektivou koní, jediných bytostí, se kterými se sžila a jimž porozuměla. Jejich volnost a nespoutanost jí o to tragičtěji připomínají vězení, nesvobodu a pokřivené vztahy, jejichž příčinou není pokaždé jenom válka.

Knihou Deštivé poledne obnovuje Mladá fronta vydávání sebraných spisů Arnošta Lustiga, které započalo a nedokončilo nakladatelství Hynek. Jedná se o soubor osmnácti novel a povídek věnovaných převážně holocaustu Židů za 2. světové války. Zatímco úvodní povídky zachycují prožitky a pocity židovských obyvatel před transportem, jádro knihy tvoří prózy zabývající se postavením bezmocného jedince v soukolí nelidské mašinérie koncentračních táborů. Na závěr knihy autor zařadil i řadu povídek odehrávajících se krátce po válce, jejichž hrdinové zápasí se svými válečnými traumaty. Na základě vlastní neopakovatelné zkušenosti nám Lustig ve svých prózách dává nahlédnout samotnou podstatu člověka i to, jak se projevuje v mezních životních situacích.

Teď, tenkrát a ještě dřív než tenkrát. Hrdinové tří Lustigových novel přežili válku a koncentráky, ale na jejich poválečném teď se nesmazatelně podepsalo to, co bylo tenkrát.